Náběh k vnitřní svobodě.
Jsme z lůna jednoho, jsme podoby praobrazu, nebeského člověka, z něhož jako létavice z ústředního slunce jsme napršeli do chaosu. Zde praduch a prahmota, ač jedno, nesloučili se ve svém projevu trvale, nýbrž zasnubovali se nesčetněkráte jako muž a žena, nežli se našli jako poly a utvořili osu světa. – V tom je obdoba pro všechno dění a opakování, jež vzniklo po onom praskutku. Bytosti to žijí. Proto lidská myšlenka, nechápajíc pračin, vrhá vůli k uskutečnění, vystřeluje šípy
11
nároků a povinností po všelikém ne-já, hledajíc ty-já. Bloudí ke skutečnosti. – Jediné možné stanovisko je beznáročnost. Tuším v ní rozluštění lidské svobody individualní. Nepoutám-li nikoho nárokem, nekladu naň nijaké povinnosti a dávám mu volnost plného, nespoutaného rozhodnutí o vzájemném poměru vnitřním, pospolitém a přírodním. – Zemská osa beznáročnosti a povinnosti, myslím, je víra. Věřím-li, vzdávám se nároku, poněvadž uskutečnění, v něž věřím až k přesvědčení, činí nárok zbytečný. Povinnost, jež jest (bez jakékoliv možnosti) svobodným rozhodnutím, pak ovšem neexistuje, poněvadž uskutečnění jest bytostným děním. Leč, nechť tomu jest jakkoliv, víra, jež spojuje bytosti třeba jen na chvíli, nemůže býti změněna a odvolána, již proto jen, že byla bytostně žita jako skutečnost. Slovo stalo se tělem. A jen tělo lze změnit, nikoliv živoucí bytost, nikoliv zažitou skutečnost. Ta trvá. Slyšte, vy poly, jež hledáte, abyste stvořily světy: Skutečnost zažitá trvá! Až se najdete, nelze Vám shledání odvolat i kdybyste odkládaly svůj tvůrčí čin do nekonečných budoucností. Nezměníte skutečnosti a utvoříte světy. Slyšíte?
12