Modlitba přetékajících číší.
Není prázdnoty. Všechno je plno až k přetékání. Ve větvích našich bytostí září Myšlenky, jako za oné zimní noci ve stromech hvězdy, podobající se stříbrným plodům. Naplňují nás i v bezvědomí, i když sníme, i když jsme zemřeli. Nelze, aby jich nebylo, když jednou byly a zazářily v našem vědomí. Co jest, třeba jen jedenkrát, jen na nepomyslitelný zlomek vteřiny, v čase neb mimo čas, v prostoru neb mimo prostor, bylo dříve a bude potom. Bylo, jest a bude, pokaždé snad jinak, ale jest věčně.
13
V tom jest věčnost a plnost moje, tvoje, všech a všeho. A bezpočet stříbrných plodů zraje na našich stromech jen v tichých nocích, kdy bytost ví, že jest já, a kdy ty není jiné já. Tehdy z vesmírného moře, jež nemá břehů a přece jest nejpevnější a nejvroucněji vyhlíženou pevninou, bez zvuku a nevyslovitelně se vrhá do vyschlých našich číší trojjediný proud Bytí, Myšlenky a Života, aby v nich vřel, stoupal a tryskal přes okraj a dále se řítil v úchvatném a nezadržitelném koloběhu do jiných bezpočetných číší bytostí a věcí. – Přesvaté vodopády Věčnosti, Nesmrtelnosti, Skutečnosti! – Neustaňte nikdy naplňovati naše vědomí. Ne pouze ve svatých nocích, kdy široce otevřené oči vidí vše, co ruce nezachycují a před čím rty bezradně se svírají v mlčení, ale i za zářících polední před tváří celého stvoření naplňujte, naplňujte, naplňujte naše já svým Vědomím, svým slavnostním kladem až k bezvědomí záporu. Amen.
14