Modlitba, jež nedostala jmena.
První vdechnutí dítěte, jež bylo vyneseno z mateřského lůna, a poslední výdech umírajícího, jenž bude vložen do lůna přírody, toť bolest Země, jež nezměrnou tíhou položila se na volnou bytost, již zákon nutká k putování. – První výkřik a poslední šepot! Jaké to úžasné napínání lučiště našeho vědomí až k zlomení, až k mlčení. Sfera země jako obří ruka spočinula na naší hrudi, když jsme se zrodili, a život, jehož proud nás vynesl na zelenou pevninu, bojovným pokřikem zmocnil se vzduchu.
15
A v poslední vteřině táž ruka vytlačí z hrudi dech s posledním zašeptnutím oddanosti věčnému, slavnému životu, jemuž není zapotřebí vzduchu a zemské sfery. Když jsme byli dětmi, plakali jsme drobnými bolestmi těla. Když jsme byli v květu mládí, vášnivě jsme vzlykali bolestmi duše. Když jsme byli v zrání naší bytosti, všechny bolesti uvila země v jedinou kytici těžkých vůní, v jichž kouzlu naučili jsme se poznávati cenu tíhy země a volnosti života. Žehnejme lidskému utrpení posvěcenému bolestí! Těžká hmota země, jako kamenné hradby odlučuje bytosti od toho, co milují, po čem touží. Hle utrpení, z něhož stoupají omamné zápaly bytostí. Přes strmé hradby, dusivým dýmem zápalů derou se k sobě bytosti, rozpínajíce paže k objetí lásky a splynutí. V napjatých lučištích vědomí chvějí se šípy naší vůle namířené k jedinému, věčně hledanému cíli nesmrtelného Života a Bytí. Přijď, ó vytoužená, ó požehnaná hodino, jež dovolíš, aby z našich bezpečně namířených luků vylétly naše šípy, spojujíce mne a tebe v jediném cíli. Žehnejme lidskému utrpení posvěcenému bolestí. Nebude jích ve slunečních krajinách sjednocení. Amen.
16