ZEMĚ ZASLÍBENÁ
BÁSNĚ.
V PRAZE 1918.
[1]
Nákladem vlastním.
V komisi A. Srdce v Praze
Tiskem „Politiky“
[2]
SVÝM VZÁCNÝM UČITELŮM,
PANU PROF. Dru FRANTIŠKU DRTINOVI
A
PANU PROF. Dru OTAKARU KÁDNEROVIKÁDNEROVI,
PROFESORŮM FILOSOFICKÉ FAKULTY ČESKÉ UNIVERSITY
V PRAZE,
Z ÚCTY OPRAVDOVÉ PŘIPISUJI.
A. M.
V PRAZE, V ČERVNU 1918.
[3]
ZEMĚ ZASLÍBENÁ
[5]
Tvých kouzel sílu cítím ještě dnes
a tvého boha hněvný hled,
oltářů kamenných dým stoupající k nebi
a pastýřů a dívek písně prosté
a proroků tvých slova kárající,
národe dávný.
Tvých králů vzpoury zas a žen tvých vášeň jde
jak nově zrozena po obraze mých snů.
Chrám bílý Salomonův v hvězdách třpytí se,
a andělé dva, Života a SnuSnu,
tam střeží dvéře.
[6]
TMA BYLA NAD PROPASTÍ....
I.
Zda bádat smí, ó bože, lidský duch?
Zda ohlédat se smí za věků anděly,
již oděni v plášť chmurný mlh a snů,
před zrakem lidstva v poušti prchají,
že marně po nich paže vztahujem?
Ó Jahvé přísný, bože obětí,
oltářů kamenných, s nichž stéká rudá krev,
(a lačná zem ji zvolna vypíjí – )
ó Jahvé pomsty, v oblak zahalen
jenž vrháš bledou smrt v šik nepřátel
a slepotou jenž raníš jejich zrak –
ó Jahvé pomsty, ty zas se mi zjev,
jak jevíval’s se kdys snům dítěte
a vedl je v kouzelná království.
7
Já miluji tvůj ohněm žhnoucí meč,
já miluji tvůj hlas, jenž skalou třás,
já miluji tvůj blesk, jímž Smrt se usmívá.
II.
Boha jsem slyšela tajemný hlas
(nebyl to nikdo menší než On).
Vod černých hučení ustávalo,
tma hustá, širá a děsivá zpívala hrůzou
a prostor nekonečný díval se v prázdno,
jež čekalo, volalo, toužilo. – Kdos’,
Kdos’ Nekonečný z prázdna tu prostorem vstal.
A nebylo slunce ni hvězd, nebylo hodiny, dne,
nebylo Vědomí, Síly. Až On,
On, vlastní svou silou a vědomím silný,
On, Myšlenka, Vědomí, vstal. – – –
Boha jsem slyšela tajemný hlas,
prostorem temným se jediný chvěl...
III.
My temní jsme andělé propastí, mlh,
my náhle se zrodili bez vlastní vůle.
Snad v skalách kdes věky neprobuzený
byl by náš život jen chladným snem hmoty.
Leč jiskra božství nám vržena v srdce,
a vstali jsme, andělé propastí, mlh.
8
My temní jsme andělé propastí, mlh.
Ta jiskra nás zbudila k životu. Výše
však chceme nad všecko, prostor a čas,
nad boha myšlenku, nad světů chaos,
nad věcí budoucích závratné děje,
nad snů jas, myšlenky mladého syna,
my chceme povstat nad světy a boha:
jsme temnot andělé pyšní.
A nechtěl-li bůh nám přiznat to právo,
tož neměl nás nikdy volati z hmoty!
A nechtěl-li, bychom povstali, hrdi
svou silou a pýchou, on neměl nás stvořit!
Jsme květy na skalách, děsivé, temné,
svou vůní v smrti sen uspáváme.
Jsme temnot andělé pyšní!
IV.
My s meči plamennými střežíme bran ráje.
Ó marně, poutníče, tam kradmo nahlížíš!
Či domníváš se snad, že pro tebe tam zraje
plod zlatý na stromě, že utrhnout jej smíš?
Ó marně v modlitbě se pokrytecky kloníš!
Tou boha nekoupíš, jenž žárliv střeží jich,
těch plodů zázračných, jichž neokusíš nikdy!
Tvůj ret se zachvěje – náš uslyšíš jen smích.
9
Náš krutý zazní smích, tak ostře ironický,
jenž víc tě poraní než vlčí dravý zub
a v srdce zatne ti své spáry nelítostně.
Ó hleď jen, poutníče, ten plod, to náš je lup!
A k smrti uštván až ty klesneš pod ranami
a mládí vzpomeneš svých tužeb vzdálených, –
my s kletbou na retech a s meči plamennými
jak kámen hodíme ti v tvář satanů smích.
10
EVA.
I.
Co platen ráj mi? Ó chci víc, chci víc,
a nevím sama, co mi v duši plá.
Cos’ pálí mne jak čísi výčitka.
Snad ty, o druhuó druhu můj, mi odpovíš?
Ty, jejž kdos vyvolal ze hmoty k snění
dřív nežli mne, ty víš to snad, ó rci!
Zda okoušeli jsme již plodů všech?
Zda květ je tu, jenž nevad v kadeřích,
a jejž ty’s s nimi stejně nelíbal?
Ó milenče, to vše mně málo je!
A vzpomínám, kdys spolu v prvých dnech
v ohně jak hleděli jsme v dálkách planoucí.
Je neznámý kdos hasil dechem svým,
až, barvíce oblohu krvavě,
11
kdes v dálkách pomalu, slavnostně zmíraly,
a zpěv náš v pozdravu jim vichr od nás nes’nes’.
Ó milenče, to vše mně málo je!
Je ráj náš velký. Stačí bloudit dny,
a konce nedojdem. A všude potkávám
tu davy zvěře jen, jež kolem bloudí též.
Mně zdá se, jako já že stále hledá cos...
A ptáci ve vzduchu tu krouží nade mnou.
Ač vzlétnou vysoko, zas k nám se vracejí,
k svým hnízdům ve větvích, kde mláď je ukryta.
Ach, ti se vracejí, leč já se nevracím!
Ó milenče, jsem nová každý den,
jak slunce z moře nově zrozené,
jak květ, jenž kvete z jitra do noci.noci,
by v jediném dnu vydal vůni svou
i krásu, vše, vše, co v něm duší je!
Ó milenče, to vše mně málo je!
Mne znudil ráj i všecka krása v něm.
Vím, jím jdouc, vždy že přijdu ke dveřím,
jež zavřeny mne děsí tajem svým.
Co za nimi? Mně ráj již malý je!
Ne, milenče můj, ty mne nechápeš!
Ty udiven jen hledíš, ptáš se mne,
zda ústa moje lační? – Ne, ó ne!
12
Má duše žízniva – kdo podá mně svou číš?
Mé srdce sprahlé je a dusí je tu vše.
Leč člověk nevidí – a bůh je vzdálený!
II.
Hleď, nalezla jsem jej, strom, o němž jsem ti děla,
že květy jeho září jako hvězdy.
Hleď, stromy ostatní se před ním skromně kloní.
Jen jeho větve, mohutné a krásné
až k nebi pnou se.
Ó milenče, objímám kmen i větve,
a listí zlatorudé, vonící a hebké
hladí mé líce.
A je mi, jak mi nikdy nebývalo.
Tajemná rozkoš stoupá mi až k srdci,
jež zachvělo se.
A stromu větve jako tvé kdys paže
mne přivíjejí blíž a blíž a blíže.
A plody voní opojivě. V oči
mne líbá stromu dech, a v hruď mi stoupá míza,
jež proudí stromem.
Ty voláš: „Prchni! Běda!“ – Prchnout? Proč sám
ten jediný strom nesmí dát mi plodů?
Proč rty mé žíznivé jich nemá rosa svlažit?
Že had se plíží kol? – Ó, nebojím se hadů!
13
III.
Mé rozšířené zřítelnice světlo pijí.
Ó světlo Poznání! Ó Života ty strome!
Mé sametově hebké paže prudce
kmen stromu objaly – a slyším jeho srdce!
Sem hledí slunce zář, jež hasne v oblacích,
a cítím, horkým rtům jak ovoce se blíží!
Proč větve stromu strhly v náruč svou
mé tělo rozkvetlé a zpívající touhou?
Ó strome tajemný, tvou mízu vypíjím,
a vášnivý můj vlas se s listy tvými snoubí.
Jsem první žena! První, která směle
za srdce hlasem jde a hledá světlo.
Mne zahal stínem svým, ó strome Života:
chci vědět vše, chci duši všeho vzíti!
A neptám se, kdo podá mi tu číši,
v níž Tajemství – zda bůh to, nebo Démon!
14
IV.
On usnul před rájem, kde požili jsme plodu,
kde smělá ruka má se odvážila strhnout
tajemství clonu.
Na kámen položil si unavenou hlavu,
a posud drobná slza v řasách visí –
to tvoje dílo!
To cítím: neměl on požíti oněch plodů!
On neměl posud síly dost, by plně
v tvář hleděl slunce!
On zavřel oči hrůzou. Pod mou dlaní
se úzkostné mu srdce prudce chvělo –
to lidské srdce!
V.
Spatřila jsem tě v mystických viděních bezesných nocí.
Nehmotna, zářící má duše procházela dálkami,
hleděla na nesčetná slunce, bílá, žlutá i rudá,
vrhající barevná světla modravou plání, jemně se chvějící v Nekonečnu.
Tisíce hlasů volalo na mne, jako v dny zrání klasy když šumí.
15
Ale z těch hlasů jen jeden vábil magickým kouzlem, démona mocí.
V tisíci plamenech měnily se hmoty a tavily kovy a zmírala srdce.
Jen ohně tvého oltáře mne zachvátily závratnými silami.
Ó, Démone, jsem první oběť tvá, spalující se vlastním ohněm své vášně,
a rudá moje krev zvolna stéká, aby tím výše vyšlehly plameny.
O, nechÓ, nech mne trpět, zbičuj mne mukami nejvyšší rozkoše
na temném oltáři svém, stíněném hrůznými křídly tvé pýchy, Démone!
VI.
Miluji tě, Satane!
Tvé království mne čekalo od věků.
Jak ruka Neznámého vrhši jediným pohybem
hvězdné světy v nekonečné kolotání a víření v étheru,
dotkla se atomů mé duše, čekající sudbu svou:
již tehdy patřila jsem ti, Satane!
Miluji tě, obraze pyšných!
V rudých ohních vášní království tvého
16
mé srdce vzplane ohněm démonickým.
Ty povedeš mne, věčně se tázající, k hlubinám země,
ty vzletíš se mnou, proniklou adorací sluncí,
k zářivým, vzdáleným a tajuplným světům prostoru nekonečného.
VII.
Již navždy ztratil’s ráj a klidný sen a štěstí.
Tvá ruka pozvedla se v pýše proti bohu.
A v chvíli, kbykdy jsi odvrátil své oči
od Světla Pramene, byl’s neodvratně ztracen.
Mé prokletí tvým bude temným stínem.
Ty prací k smrti znaven klesat budeš.
Leč každým dnem zas vzroste tvoje dílo.
Já neviděn ti v cestu pošlu nových
roj myšlenek a plánů, až tvé ruce
se zachvějí a rty tvé hrůzou zblednou.
Ty budeš věčně chtít dál tvořit, výše spěti,
ty budeš chtít se přiblížit mně, hledat
dál budeš cestu k Absolutnu. Marně!
Ty budeš víno pít, leč na dně zbude vždycky
má hořká krůpěj, jež ti změní rozkoš
v nejtrpčí zklamání a bolest. Stavět budeš
mně chrámy z mramoru a v tisícerých formách
ti zjeví se má tvář. Leč znova padneš k zemi
17
pod biči úzkosti a beznaděje. Bytost,
již hledat budeš, zjeví se ti náhle,
leč ztratí se dřív, než zvíš její jméno.
A věčné Tajemství, jež vždy tě bude lákat,
tvou bude marnou visí, smutným stínem
a nedostižným, šílenstvím i mukou!
VIII.
Ďáblova milenko, jež temnou cestou spěješ
v neznámou zavržených říši, budiž kleta!
Ty s Člověkem vytrpíš každou strast,
ty v chmurné všední dny mu sluncem musíš být,
ty na rtech poneseš svůj stále luzný smích,
a kdybys klesala i hořem – měj svůj smích!
Tvé duše plameny sálající jako věčné ohně
na počest Démonu, nechť zahalují tvou záhadnou bytost.
Nechť jako obětující přicházejí poutníci, jež nezdobí sváteční šat,
nechť opuštěna sedíš na rozcestí, očekávajíc příchodu
Záhadného, sama jsouc Záhada, zrodivší se z pokynu boha a úsměvu Satanova.
A hleděti budeš na oblaky, unášející tvé sny jako podzimní smutné listy,
18
a zpívati budeš vysoko na horách svůj zářivý hymnus Slunci,
jež zažehne tvé srdce. Ale ani hory ani moře neodpoví,
a nepřijde Démon, aby dotknul se oltářů, jež pro něho jsi vyzdobila
a kde’s mu obětovala. Jen Člověk pokloní se tvé touze.
A duše tvá, záhadná, tázající se hořeti bude neuhasitelnými plameny,
a rty tvé umdlí žízní poutníků, již marně hledali zázračných pramenů!
19
HAGAR NA POUŠTI.
„Již slunce zapadá a noci dlouhé stíny
se blíží pomalu. Hvězd siné světlo hledá
slz stopy v lících mých. Což boží andělé
se z temna dívají či démoni mne štvou,
když lidé ustali? Ó, světla tajemná,
ó rcete, zřela jste kdys úzkost člověka,
jejž honí stádo šelem zběsilých?
Poušť usnula. A temnot andělé
snad skryti v oblacích si střely chystají?
To mlčení, jež zem i nebesa
jak konejšivá píseň uspává,
má hrůzu v sobě. Pták se nemih’ kol,
ni šakal nezbloudil v ta místa, kudy jdu.
Či velký hřbitov to, a jsem tu poslední,
jež steskem nesmírným pozvolna umírám?
20
Zda slyšíš, bože můj, teď výkřik duše mé,
tu oběť zoufalství, v níž poslední se chví
krev mého srdce? Ó, dej znamení!“ – – –
– – – – –
Tu z dálky rozlehl se lva hrozivý hlas....
21
MOJŽÍŠ.
I.
Tvář Mojžíšovu oblil jasným svitem
paprsek boha Hospodina. Zvolna
se vzdaloval, spíš nehmotný a vnořen
tak cele v ono mysterium, jež mu
pozvolna odkrývalo všecky taje,
jichž člověk nikdy netknul se. Jak oblak
se snášel skorem s hory, duchem stále
jsa ještě u boha. A viděl zem i nebe
jak archanděl, jenž stojí nad propastí
a minulost i přítomnost tam vidí.
A nebe rdělo se krvavě rudou září,
když Mojžíš pozvolna se vracel k lidu svému,svému.
Tu kraj se zatřásl výkřikem jásajícím.
Z snů Mojžíš procitl. A zachvěl se jak třtina
zachvěním hlubokým, on, mohutný a silný,
jenž směle životem šel celým jako vítěz,
on, v jehož duši taká byla síla,
že nebál se katů ni faraona,
on, za nímž davy šly, on velký vůdce.
22
A celý zachvěl se, jak třtina chví se v bouři.
A prsty pevně svírající desku
se zaryly v to písmo ohněm psané,
kde slova stkvěla se, napsaná rukou boží.
Zrak jeho zabloudil v údolí, odkud jásot
a divý ryk a bubnů rachot stoupal.
Tu ostrý bolesti meč v srdce se mu zaryl,
až zapotácel se a v děsu ruce vztýčil,
a z hrudi vydral se mu divý, temný výkřik.
A Mojžíš nebyl snad tak velký ani tehdy,
když v svatém hněvu zabil trýznitele,
ani když vyslán bohem, mluvil k lidu,
ani když hrdý k faraonu vešel,
ani když národ Rudým mořem vedl.
A k bohu mluvil hlasem jako bouře,
že v úzkosti se křoví kolem chvělo,
a démoni, již za skalisky stáli,
zpět na zem padli. Mojžíš volal k Bohu:
„Ó, Pane, hle, ten lid, jejž svěřil’s mně jak děcko,
a jejž jsem miloval, ty víš, snad víc, než tebe,
a utrpení jeho sám jsem cítil,
a křivdy jeho pálily mne v duši.
Ó, lide můj, pro tebe zhrd’ jsem slávou,
pro tebe zlatý palác zanechal jsem,
pro tebe v poušť jsem prchl, bloudil nocí.
23
Ó marně mluvil jsem! Proč mluvil jsem kdy k tobě?
Proč odkryl jsem ti velký zázrak nebes?
Proč zjevil jsem ti tajemství, jež v keři
kdys v poušti hořícím před duší mojí vstalo?
Ó marně zázraky jsem z Egypta tě vedl,
a marně Jahvé též, v plášť zhalen oblakový,
šel mořem Rudým s tebou, lide bídný!
Tys ještě nevyrost’, bys’ vyslovit moh’ jméno,
jež v nitru víří mém, tys posud pouhé děcko!
Ó, pro tebe byl bůh vždy příliš dalek,
můj bůh, jenž volal tě. Ó, proč tě volal, lide?
K čemu ti bůh? Vždyť kus ti hlíny stačístačí,
kol níž tvé ženy v divém rythmu víří.
Myšlenka, síla, božství, jež tě vedly
až dosud pouští, v bláto hodíš rychle,
neb zrak tvůj nesnese té pravé záře božství.
Chceš zvíře bohem mít – tož měj si zlaté tele!“
A mrštil deskami o tvrdé hrany skály.
II.
Přede mnou leží zaslíbená země.
Po celý život svůj marně já o ní snil.
Tam tobě chtěl jsem, Jahvé, vzdáti oběť,
24
nejvyšší oběť, nejčistší, již zříti
kdy může země. Tam své srdce lidské
zbavené pochyb všech a znavené dřív bojem,
v zázračných pramenech zas očištěné znovu
na lásky oltáři jsem podat chtěl ti, Jahvé!
Snad jiní uzří ji kdys, zaslíbenou zemi.
Vím, lidstvo půjde k ní, však znovu v poušti zbloudí,
a hvězdy vedoucí se v temném nebi ztratí.
A marně proroci své žalmy volat budou,
a mučeníci na hranicích zmírat.
Ó marně hledat budete vždy zaslíbenou zemi!
Jak fantom luzný před vámi se zachvěje jen v chvíli,
jak jiskra zapálí vám v prsou oheň svatý.
Leč tisíce vás zhynou jak já v poušti,
jen proto, že jste chtěli spatřit jednou zaslíbenou zemi!
III.
Odešli kněží, bojovníci, ženy.
Jen svaté ticho líbalo mu čelo.
Únavou oči zavřel, tvář si zakryl.
Bolestná mdloba schvátila mu srdce.
25
Kraj mrtvý byl. Tu hora zachvěla se,
neb anděl Smrti na vrcholu stanul,
a mávl mečem. Mojžíš slyšel šelest
perutí temných, cítil výdech hrůzy –
a anděl Snu stál za ním.
Povstal Vůdce.
S úsměvem patřil v kraj. Jak v snách jej vídal,
tak skutečný teď náhle zval jej k sobě:
V zahradách skryté město bílých věží,
paláce, chrámy, lidé krásných tváří,
jakási hudba tajemná, jež duši
jak vůně opojná v sny kolébá. A háje
se tměly v dálkách. Mojžíš slyšel šepot
i lesních stromů, slyšel šumot řeky,
a cítil, rozkoší jak srdce se mu chvěje.
Neznámé štěstí jako luzná žena
jej objalo. – – – – – – – –
Tu temný anděl blížil
se zvolna. Jeho stín pad’ na tvář Mojžíšovu. –
Třásla se hora – Mojžíš klesl k zemi. – –
– – – – – – – –
IV.
Ó běda Slabým! Ti marně bloudili pouští,
ti marně vlastních rtů svých žíznivých pili krev!
26
Jich neuslyší bůh ni satan. Jich volání v dálkách se ztratí,
neb volali ústy jen. Jich slzy vyschnou prvním vánkem,
a jejich hoře ztratí se v dějinách lidstva jak jejich úsměvy.
Oni udeří v skálu a nevytryskne pramen zázračný.
Oni marně hledati budou v písku zlatých zrn nebeské manymany,
oni mdlobou padnou před branami města zaslíbeného.
Oni neuslyší pozdravného křiku vítězících
a neuzří větví, klesajících pod tíží sladkých plodů,
a neopojí se vínem, tryskajícím omamným proudem ze stromu Života.
* * *
Ale vám jen, ó Silní, dána je země zaslíbená!
Vaše volání proniklo zemí i nebesy a zachvělo prostorem.
Jako vítr burácející od nejvzdálenějších končin, od pólu k pólu,
tak zachvěje výkřik váš věčností a zbudí spící Osud.
Vaše silné paže pozvednou břemeno Atlantovo závratnou mocí,
27
a vaše ruce vtisknou nesmazatelné znamení budoucím časům.
Vaše slzy jako očistné prameny vylijí se v klín smutné té země,
jež osvěžena nebeskou rosou procitne a vydá nejkrásnější květy.
A vaše zraky jasné jako slunce etherných dálek magickou mocí přivolají hvězdy.
Vy Silní, sami jste osudem smutné své země! Ó chtějte!
Jen vůlí svou vzkřísíte mrtvé! Jen slovem svým najdete poklad!
Jen výkřikem padnou zdi města, zdi města zaslíbeného!
A síla vašeho chtění bude sluncem dál věkům příštím,
a květy vaší touhy budou vyrůstati nad bledá čela mučeníků,
a slavná píseň vaše bude hymnus života budoucích.
28
SMRT ZIZAROVA.
„Proč smutně hledíš tak, matko má, v dál?“
„Ó synu, mé tušení! Ó zůstaň dnes doma!“
„Což moje povinnost? Učila’s mne
dívat se smrti v tvář vždy s klidným čelem.
Brzy se vrátím a s plnými vozy,
s otroky, stády a s průvodem děv.“
„Ó nechoď! Kýs osud zlý brousí již dýku.
Já v snech tě viděla po boku ženy,
a s ubledlých skrání ti stékala krev!“
Záhadný úsměv jen mih’ se mu tváří,
rychle však vyskočil na svého oře,
zatím co matka v náručí služek
přehořce, žalostně zaplakala.
– – – – – – –
Ujíždí hrdina, ujíždí v boj.
Chýlí se noc a děsící tma
29
pokrývá stromy, luka i cesty.
Závojem není, je skorem hmotou,
tíživou, tesknou jak náhrobní kámen.
Náhle kůň rychlý zarazil let.
Kýs’ bílý přelud tu v cestu se staví.
Hrdina marně pobádá oře.
Tu šeptem vánku mu píseň zní v uši.
Ne, není to píseň, spíš je to hudba,
již slýchával v snění. Či mámení smyslů?
A hudba přechází v tajemný šepot,
a bílý přelud jde blíž vždy a blíže.
Ne, není to přelud. Je luzná to žena,
a kloní se k němu tvář teskná a sladká.
Zapomněl Zizara na cíl a boje.
„Kdo jsi?“ – „Ó hrdino, dávno již čekám.
Snila jsem o tobě po mnoho nocí.
Tvých činů síla mou mysl tak jala,
že vojsk tvých tažení sleduji denně.
Tys vůdce nepřátel. Leč ty jsi mým bohem!
Byť bratra i otce tvá ruka mi sklála,
já za tebou jdu.“
Tak děla, a ruce
tak malé a hebké se Zizary dotkly.
A raněn byl hrdina. Dech se v něm tajil,
neb přímo v srdce jej blesk očí ranil.
Tma byla teskná. A zářivé oči
30
zpívaly tisíce tajemných písní.
Kol cesty stromy se sklonily níže,
a mladý hrdina zachvěl se blahem,
když cítil na hrudi vášnivý tlukot
ženského srdce. Ó pohádko lásky!
Kolikrát rozkvetlá, kolikrát shaslá
jak světlá bludička v života moři!
A Zizara cítil, že vesmír se kloní
v jediném, prvním to polibku k němu,
cítil, že teď právě Život se zjevil
mu v celém svém kouzlu a v celé své kráse.
A žena luzná, záhadná jak démon,
a bílá jako anděl Hospodinův,
neznámým nápěvem své písně šeptala mu.
„Ó rci, kdo jsi?“ zas Zizara se táže.
A žena záhadná své ukrývajíc oči
na jeho hrudi mluví: „Snad jsem Démon,
jejž peklo zradilo. Neb vášeň moje hoří
jak plamen obětní, jejž pálíte svým bohům.
Jsem dcera Věčna, sestoupivší k tobě.
Má láska schvátí duši tvou. A pálí
mé rty a sžehnou tě a zhyneš! Marně ptáš se
po jménu mém. Je nezjevím. Dát mohu
ti plamen vášně své.“ A líbala mu oči
tak, kouzlem že jat neptal se víc. Hudba
31
slov jejích v duši vnikala mu stále.
Stesk neznámý, rozkoše bolest sladká
jej mučila, když ženu v náruč sevřel.
Zapomněl bojů, matky, Hospodina.
– – – – – – – – –
Již jitro nastalo. A zástup Kananejských
se blíží ku stanu, kde Jahel reka skryla.
Jak zavířily bubny, vstříc jim vyšla,
tak krásná jako vždy. Jen velké, temné oči
zdály se mluvit cosi podivného.
A řekla tiše: „Pojďte dál a patřte!
Zde ukryt je ten zhoubce Israele.
Já pomstila své bratry, vás i otce!“
A ukázala na mrtvého reka.
Hrůzou se chvěli všichni. Náhle výkřik
se z hrdla dral jí jak raněné zvěři.
Meč Zizarův na plášti ležel skvostném.
Jej chopila a v hruď vnořila rychle.
Bez slova padla v náruč Zizarovu.
32
SAMUEL.
[I.]
Tvůj hlas, ó Nesmírný, rozlehl se prostorem chrámu.
Jím zatřásly se stěny a zlatem vyšívaná opona chrámová
se chvěla, jakoby tušila dotyk tvých rukou, ó Silný!
Hlasem tvým rozlétly se skály a z nitra hrobů vyšli patriarchové
s rty ševelícími modlitby dávno námi zapomenuté.
Vidění velkých věcí prolnulo mé slabé dosud srdce jinocha,
jenž pokorně jen znal přisluhovat veleknězi u dveří tvého domu.
Já neodvážil se pohlédnouti v tvou tvář, ó Silný, a chvěl jsem se hrůzou,
jen tuše tvou přítomnost. Ale dnes stanul stín Nesmírného
přede mnou. Tvůj stín, ó JahvéJahvé, padl náhle v mou duši,
33
jež dřímala jak děcko. Leč zázračnou silou tvé lásky
jsem vyrostl k tobě! A jako květ toužící po objetí paprsků nesmírného světla
já vidím svou duši stoupati k výšinám oltářů tvých.
Má duše přichází k tobě, ó bože, s rty chvějícími se pokorným pláčem,
s nesmělou otázkou dělníka: Ó Pane, kde úkol můj, rci?
Ve vinic tvých zářivý jas já vcházím a volám tě, Pane!
Ó dej mi mé dílo a nech mne u večer spočinout tady,
ať znavenou hlavu smím sklonit odvěkým tajemstvím v klín!
Dej číši svou přiblížit rtům žíznivého chodce, jenž bloudil a volal a hledal,
a u pramenů zpívajících čistou touhou lásky nechť pokloním se ti,
ó Věčný, jenž miliony očí hledíš z tajuplných nebes,
ó Silný, jenž orlů znáš cíl i určení posledního motýle tohoto léta,
ó Záhadný, jenž nezjevenými tajemstvími protkal jsi osudy každého z nás!
Tvé přijímám dílo, ač chvějí se mé dlaně pod břemenem osudů lidských.
34
II.
„Ó Pane, uchraň je zla, jež čeká je pod žezlem krále!
Můj Jahvé, vždyť žádají biče, jenž pyšné jich šíje pak zlomí,
a v zotročilá těla i otrocký vejde též duch.
Tvé nechtějí laskavé ruky, jež pouští je vede a chrání.
Však zhouba je čeká, až člověk svůj pozvedne krvavý meč.
Ó, hrůzu mám před člověkem králem. On miluje zlato a statkystatky,
on béře vše, by ničeho nedal, on zpupný svůj opírá trůn
o přemožených dav, již byli dřív králi a soky.
On nemá soucitu s utrpením zmučených a s rozkoší rozdává smrt.
Plášť jeho rdí se purpurem krve a třpytí se démanty slz.“
Tak volal Samuel zarmoucen. Když došel až ku bráně města,
pozvedl oči. Udiven krok zarazil. Kdo před ním to stanul?
To byla Krása a Síla a Velikost! A neznámý hleděl naň mlčky.
35
Jak malí ti všichni kol byli! To bůh je z krajiny cizí?
S kterého oltáře sestoupil? Z kterého království přišel?
Oh, zmizel Jahvé teď z duše, zmizel tu prorok sám sobě,
neviděl úžasu davu. Neznámý zářil jak slunce
a jímavá krása ta byla jak hudba kouzelných dálek.
Nebylo možno hledět mu v oči a někomu jinému patřiti srdcem.
Nebylo možno zůstati klidným, když jeho hlas vábivě dotknul se duše.
Samuel zachvěl se. Poprvé v žití pocítil lásku teď k bytosti lidské.
A poznali se. „Ó Vidoucí!“ chvěl výkřik se Saulovy duše.
V něm byly radost i údiv, a nadšení, úcta i láska.
„Tys Saul, tys Vyvolený!“ děl prorok, a sklonil se: „Živ buďbuď, o králi!“
– – – – – – – – – – – –
* * *
„Saul propadl zkáze!“ –
„Ó smiluj se, vyslyš mne, Jahvé!“Jahvé!
Já miluji jej! Tvář jeho v duši mé vryta
36
jak posvátný obraz. Já o něm sním, o každém slově, jež vyřknul,
o každém činu, jímž vedl k vítězstvím velikým lid.
A denně vracím se na cestu ku bráně městaměsta,
kde poprv krása jeho mluvila k mé duši žasnoucí.
Je pohled jeho nevýslovně hrdý a čelo královské mu září slávou činu.
Je nejvzácnějším květem, jenž vyrostl v poušti, ó Pane!
V něm není všednosti. Jeho duch tvým je obrazem věrným.
On pravým synem je božím, svou krásou i vůlí, i činy.
A je-li hrdý, má právo – je král! – – Ó svíjím se v muce!
On nesmí umřít, ó nesmí! Já miluji jej, ó Jahvé!
Já miluji jej! Co vše v těch slovech je skryto!
Má duše pokorná před jeho velkostí klečí.
Oh, miloval jsem dřív tebe, ó Jahvé, ty chladný a velký a temný!
Leč rozvoje duše mé to první stupeň byl pouze.
AíeAle teď miluji Člověka! Vidím jeho činy, slyším i nevyslovená touhy slova.
Proč učinil’s mne Vidoucím, ne-li, abych miloval toho, jenž je tvým synem, ó Pane?
Marně vztahuji ruce k Neúprosnému!
37
Tebe vidím, ó králi Saule!
Jsou krví nepřátel zbroceny tvé ruce, leč miluji tě!
Ó zapomněl’s příkazu Jahvé, zapomněl’s i mých varovných slov!
Zapomněl’s na zlatém trůně! Leč kdybys byl tisíckrát proklet,
a kdyby krásné tvé rty mou duši pily a krev,
a kdyby tisíce za tebou volaly kletby a prostor byť záštím se chvěl,
a kdyby zem i nebe se spojily ke zkáze tvé, můj králi: já miluji tě!
Tys svržen, ó Saule, a David tvým otřásl trůnem,
a vavříny, jež tvou zdobily skráň, v tmě zapomnění setlí.
Meč nejbolestnější v královské srdce tvé vryt: meč ponížení!
A nesmím se přiblížit, zachycen rukou božského Věznitele,
jenž žárliv. Leč oči mé pronikly dálkami již!
Teď vidím tě, Saule, tak jasně! Leč úsměv tvůj hořký co praví?
A ruce tvé bledé se chvějí – a na nich ty krůpěje krve?
Ó králi, tvá je to krev! Ó Saule, v tvých zracích se stmívá,
38
tvé rudé rty blednou a blednou! A jako ocean bouřný
má bytost se úzkostí chví. Můj králi, vem,vem oheň mé duše,
a krví srdce milujícího nechť vzplane tvé žití! Ne smrt,
ó Jahvé! Neslyšíš? Ty krutý již nejsi mým bohem!
On nyní můj jediný bůh! On, jenž trpí, jenž zmírá, jejž bolest
jak dravec schvátila! – – – – –
Ó miluji tě pro tvoji tajemnou krásu,
ó miluji tě pro mysterium bolesti, již vypíjíš na dno, ó Saule!
A miluji tě pro hrdost, s kterou neseš své ponížení!
Ó blahoslavení hrdí, s jichž rtů neunikne slovo bolesti,
ó blahoslavení, již nežebrají o almužnu soucitu!
Ó blahoslavené duše pyšných, jež nepřijaly lásky třpytící se levným pozlátkem!
Ó slavní, v nejzoufalejším smutku již dovedete se smát,
a útěchu zvědavců odhazujete jako jedovaté býlí se záhonů nádherných růží,
již z vůle své vlastníma pevnýma rukama přivíjíte k hrudi Smrt
a pohrdáte Životem darovaným, byť z rukou i samého boha!“
39
RUTH.
Je vlahá letní noc, tichá a plná hvězd.
Z luk stoupá vůně sem, a Booz, zkolébán
tím tichem, patří kol jak ve snění. A znovu vidí ji,
tu ženu cizinku, jež přišla v poledne,
by klasy sbírala. Jak vábná žena to!
Na každý její pohyb vzpomíná,
na výraz očí těch, když k němu pohlédla,
na její měkký hlas, jenž lehce zachvěl se,
když k jeho otázce mu řekla: „Já jsem Ruth.“
Srp bílý měsíce na cestu vrhá svit,
jež vede do města. „Ó ano, tudy šla,
tak lehce, krokem skorem tančícím,
a ohlédla se. Zachytil jsem však
ten její pohled. Zbledla v chvíli tu
a rychle kráčela dál, jak by bála se.
Kdo je ta žena? Vím, je příbuzná.
Leč co se tají v ní? To chtěl bych přece znát!“
40
Pozvolna mlha padá v krajinu.
V svůj plášť se Booz halí úžeji,
byv chladnem zbuzen. Náhle v úžase
a překvapení vzkřikne: „Tys to, Ruth!“
Ruth beze slova náruč rozvírá,
a bledou, chvějící se Booz přikrývá
svým vlastním pláštěm. V tichou letní noc
se hvězdy dívají a vůně stoupá z luk.
41
THAMAR.
Thamar, s očima diskretně sklopenýma jež ticha chodívala nádvořím,
nikdy nespatřila Amnona. Jen jeho jméno zalehlo někdy v její komnatu,
v její bílou samotu lilií vonících touhami bytostí jemných a nedotknutelných.
Její velké temné oči byly nespatřenou záhadou, propastí stíněnou těžkými víčky.
Tak spatřil ji kdys Amnon, syn královský, velký, krásný a hrdý,
Amnon, jenž miloval život a slunce a květy a písně.
Jen stín jeho padl na Thamařinu duši. A jako vítr dotkne se lístků květinových,
jí dotklo se ono setkání s Nespatřeným. Jako by dech čísi políbil její bledé čelo.
Došla ve svou komnatu, bílou a tesknou vidinami toužící duše.
Nedotkla se čarovných strun harfy. Průsvitné ruce její sklesly v klín
42
a zachvěly se záchvěvy těch, již stojí před Záhadou osudu.
(Neboť osud vytvořil jemné a krásné ruce svých vyvolených.
A kdyby i tvář byla maskou, zrazují ony nitro a mluví.)
Do tiché hvězdné noci volala Thamar svou úzkost a své očekávání.
Úzkost před Neznámým. Její duše nedotknutá a srdce neprobuzené
zahvělyzachvěly se před Záhadou a Tajemstvím. Ona, jež neznala života,
spatřila náhle, že kdosi navštívil její samotu. A hleděla k vzdálenému pohoří,
ještě temnějšímu v závoji noci, jako by čekala, že z dálek kdos přijíti musí.
A zahalila se v kovový plášť svých vlasů a ozdobila květy,
připravena k Hostině Života, jako kněžka neznámého boha,
ne mračného Jahvé Davidova, jenž vměšuje se v malicherné boje a sváry,
ale kněžka vítězného božstva, jehož jméno volají nedozírné dálky a nespatřená moře,
jako kněžka boha nesčetných sluncí a nerozřešených tajemství.
43
Olivové háje šuměly tesknými písněmi. A Thamařiny oči, podobající se propastem,
na jichž dně hoří modravá světla, zíraly upřeně k vzdáleným hájům.
Jsou okamžiky v životě – chvíle božského vidění budoucích věcí –
kdy duše i nechtíc nahlédá v budoucno. A jako lapený pták
bije křídly o drsné stěny své klece, duše se brání a vzpírá. Leč marně!
Neboť neúprosná je ruka Osudu. Vyvolil-li koho pro svou korunu mučenickou,
chystá ji jen proň a pro nikoho jiného. A purpurovým pláštěm,
krvavým pláštěm pyšných vládců odívá svou oběť.
– – – – – – – – –
– – – – – – – – –
„Volám tě, ne slovy, ale výkřikem své plamenné vášně, ó Thamar!
Jen ty můžeš odpověděti, ó Chladná, k otázkám, jež řešil jsem kdys v žití,
jen ty překročíš práh mého domu a dotkneš se květin, jež pro tebe snesl jsem
z kvetoucích údolí Libanonu. Jen ty dotýkati se budeš rudými rty mého vína,
44
jež šumišumí v královských pohárech. Jen ty, Thamar, rozsvítíš mých lamp tajemnou záři,
abych v ní pozoroval rysy tvé tváře a temné propasti tvých zraků.
A tvá hrdá ústa líbat budu smrtícími polibky šílené rozkoše jako fantom démonické síly.
Vím, bohové nepřejí blaha bytostem pozemským. Jen všední radosti dávají,
jen denní chléb, jen prosté polní květy. Ale ti, již odvážní a pyšní
vztáhli ruce po vzdálených hvězdách, jsou sraženi smrtícími blesky.
Leč je-li třeba vykoupiti zázračných květů mystických zahrad,
vykoupím jich, třeba i vlastní krví. A přivolám tě, zářivá ženo mých snů!
V démona nadzemské síly změním se!“ Domluvil Amnon.
Tajemné síly dřímají v dušíduších, jež čekají svých chvil,
chvil svého vykoupení z temnot, jako otrok, jenž střese železo okovů,
probuzen novou ideou, jež ranila jej jako blesk oslňující záře.
45
Tajemné síly démonické vůle povstaly náhle v duši Amnonově.
Spalován plameny vášně změnil se v jedinou Žádost,
a oči jeho, koupající se v pramenech Světla nezměrného,
zahleděly se v tesknou tvář Thamařinu, jíž Osud vtiskl svou pečeť.
„Jak miluji tě, ó Smutná, ó Sestro, ó Choti, ó Thamar!
Chci zažehnouti tvé srdce a krví tvých rtů opíti se v rozkoši nejvyšší,
chci, celá nádherná bytost tvá by rozkvetla pod jemnými dotyky Lásky,
chci, abys vzplanula v šíleném objetí nadlidské Touhy, ó Thamar,
jak zázračná lampa, zavěšená na nebeské klenbě rukou neviditelnou!“
– – – – – – – – –
– – – – – – – – –
* * *
„Přišla jsemjsem, Amnone, neboť hlas tvůj pronikl stěnami paláce až v moji komnatu.
Spatřila jsem tvou tvář v mystickém vidění ozářenou duchem Silného.
46
A vznešená krása celé tvé bytosti uchvátila mne. Jako květ ztopený v slunci,
já utonula jsem v touze. Ztratila jsem sebe, tebe nalezši, Amnone!“
– – – – – – – – –
– – – – – – – – –
Pohasla nesčetná světla, plápolající v komnatách Amnonových.
Na pestrých kobercích umíraly zvolna a bolestně růže bledých, vonných listů.
Umíraly s posledním výkřikem vášně, jenž zachvěl srdcem Amnonovým, a prvním stonem úzkosti Thamařiny.
Strašní andělé zjevili se náhle s plamennými meči pomsty,
neboť Jahvé nedovolil lidem překročiti prahu, dělícího Zemi od Ráje.
A hrůza temnými křídly dotkla se srdce Amnonova, hrůza před Ženou.
To nebyla Thamar již, hrdá princezna královská v bílém šatě kněžky,
s očima ukrývajícíma božská tajemství panenské krásy.
Jak kněžka temných mocností, obětující Ohni, stála na prahu ozářena gloriolou rudých plamenů.
47
Tak viděl ji Amnon, neboť SílenstvíŠílenství dotklo se nenadále jeho duše.
A uchvácen hrůzou, otevřel dvéře komnat svých a volal do pusté noci:
„Sem rychle, sluhové, ji odveďte! To není žena! Démon zlý
vzal na se lidskou tvář! Já podával jí královský dar své lásky!
Leč ona je úpír, jenž vypíjí rudou krev mého srdce!
Já rouhal se bohu! Vždyť žena je pramen jen hříchu a zloby,
je nebezpečný had, jenž uštkne! Je květ, jenž v nitru ukrývá smrt!
Ó, Smrt! To také je žena! Ta také tak vábně a lehce,
tak tiše se plíží a plíží – – a vyčkává – – ano, toť žena!
Chci žíti však! O nádhernýÓ nádherný buď život syna Davidova!
Chci vytýčit svůj život jak vznešený chrám božstvu!
Bohatství Ofiru a krása Libanonu a hloubka jezer mých,
stříbrný zpěv Jordánu a kouzelná samota neznámých končin mého království!
Chci jiným králem být než otec můj David! Chci krásnější království mít!
48
Ó nechápali jste mne! Mne snílkem jste zvali a netušili,
že ve mně skutečně královské srdce bije, že uzrál jsem k činům,
že sílu mám vlastními pažemi otřást i otcovým trůnem,
že silou své vůle i démony přivolám příšerných hlubin,
jak přivolal jsem i teď – – –
Ó běda! Kdo tato je žena?
Jak ztrnule na mne hledí – a hledí – – a temné ty oči,
ty pekelné oči! – – Mám strach! To sama Smrt je! – Chci žít!“
– – – – – – – – –
– – – – – – – – –
Nepromluvila Thamar, když sloužící udiveni provázeli ji.
Šla jako matný stín, jako poutník, jenž zabloudil v krajiny cizí,
ale jehož duše dlí dosud v kouzelném království krásy.
49
JEREMIÁŠ.
I.
Ó k tobě, země má, má píseň šeptem se nese.
Jí líbám tvých stromů stín i pustou skálu v lese,
jí laskám dětí sen a starců kletby skrytéskryté,
stín temných žalářů – vy hvězdy, vy to víte!
Lkám s tebou, Země má, jež vrahů stísněna rukou,
máš pouze mroucí sten. A marně na dvéře tlukou
tvé děti. Hluch je bůh? Či země prosycena
je krví, prokleta, že záští chví se něma?
Což, bože, nevolá z měst, polí, žalmů, zvonů
ta obět Kainova, proud krve milionů?
50
II.
Tvůj ohnivý meč se prostorem stkví.
Kde, bože můj, láska je, bratrství?
Dech prolité krve až k obloze stoup,
a proniká Kainův meč v srdce vždy hloub.
Či tvůj to meč očisty? Zdaž třeba je dál,
by ledný smrti dech slední list rval,
by obětí posledních žalný ston stich’,
a prostorem hlaholil ďáblů jen smích?
III.
Ó věřte v Život! Radostné poselství nesu
všem, kteří klesali v pláči pod tíhou nesčetných běd.
Vy, zmučení pochybami tisícerými a cíli vzdálenými,
vy kněží krásy, již s ostýchavým čelem
za světlou vidinou svou jdete bez únavy,
vy hledající, s okem zaníceným
již k božstvu vzhlédáte, jež nelítostno mlčí
a smíchem prázdnoty k otázkám odpovídá;
vy, lačnící po nesmrtelných polibcích Krásy,
po rozkoši šílené, tančící v bezesných nocích,
51
již marně vztahujete teskné paže k dálkám,
již čekáte na nejvyšší opojení a nejvyšší účel,
již čekáte Zjevení – a ono nepřichází
do smutných a setmělých propastí vašich duší:
Ó věřte v Život! Přijde Království Krásy a Lásky!
Ó věřte, přijde náhle jako jiskra, vržená z neznámých oblak,
přijde jako květ poslaný neznámým božstvem na palubu tonoucích.
Přijde veliká Radost Života, přivolaná silou vaší touhy!
52
SULAMIT.
I.
Vysoko na horách náš kouzelný sad kvete,
tam kolem záhonů ty kráčíš lilií.
Vysoko na horách tam ohně planou svaté,
teskná noc krajinu když v náruč přivíjí.
Tam půjdu za tebou, má milenko, kde bílé
se květy jabloní nad tebou naklání.
Slyš, volá hrdlička, hleď, každá haluz kvete,
a touhou zpívá zem ve svátek Setkání.
Noc sladká s touhou mou se pojí okřídlenou.
Ó známou cestou pojď ve vinic mojich stín!
V nádheře vlasů tvých nechť zřím tě zahalenou,
jak v rudých plamenech by kráčel cherubín.
53
II.
Ač oči spánkem sklížené, rty šeptaly tvé jméno.
„Ó milý můj, kde jsi?“ V tom tvůj se ozval hlas.
A ruce moje třásly se mi, srdce zabušilo,
když v tesknou komnatu měl’s přijít v noční čas.
Má duše k tobě šla na křídlech bílé touhy,
jak otevřít jsem chtěla, za ruku’s mne vzal.
Než slovo vyřkla jsem, ty’s zmizel jak sen pouhý,
jen rudých růží trs se ve dlaních mi smál.
Ty růže z rukou tvých mou hruď krvavě raní,
jich dech mne opijí, a rety se mi chví.
Je noc. Jdu za tebou městem i smutnou plání,
kol zahrad kouzelných, kde spí květ lilií.
III.
Zpívala jsem píseň beze slov, polní když cestou jsem šla.
Vzduch chvěl se jásotem skřivanů a v záři slunečných snů.
Nad zlaté obilí rudý květ máků se krvavě smál.
Setkali jsme se kdys, vzpomínám. Ale kde, marně se ptám!
54
Ó smutné topoly, hrdé tak, vlastní svůj máte vy svět!
Tajemných západů řešíte pohádku, dalekých obzorů lem?
Tenkými větvemi jako by prochvíval o touze neznámé sen.
Vysoko na horách, v propastech, ve stržích, lásko má, skryta jsi snad?
Jak sladce chutná mi ten kalich bolesti! Vábný je lilií chlad!
[55]
OBSAH:
Tma byla nad propastí7
Eva11
Hagar na poušti20
Mojžíš22
Smrt Zizarova29
Samuel33
Ruth40
Thamar42
Jeremiáš50
Sulamit53
E: av; 2005
[56]