SMRT ZIZAROVA.
„Proč smutně hledíš tak, matko má, v dál?“
„Ó synu, mé tušení! Ó zůstaň dnes doma!“
„Což moje povinnost? Učila’s mne
dívat se smrti v tvář vždy s klidným čelem.
Brzy se vrátím a s plnými vozy,
s otroky, stády a s průvodem děv.“
„Ó nechoď! Kýs osud zlý brousí již dýku.
Já v snech tě viděla po boku ženy,
a s ubledlých skrání ti stékala krev!“
Záhadný úsměv jen mih’ se mu tváří,
rychle však vyskočil na svého oře,
zatím co matka v náručí služek
přehořce, žalostně zaplakala.
– – – – – – –
Ujíždí hrdina, ujíždí v boj.
Chýlí se noc a děsící tma
29
pokrývá stromy, luka i cesty.
Závojem není, je skorem hmotou,
tíživou, tesknou jak náhrobní kámen.
Náhle kůň rychlý zarazil let.
Kýs’ bílý přelud tu v cestu se staví.
Hrdina marně pobádá oře.
Tu šeptem vánku mu píseň zní v uši.
Ne, není to píseň, spíš je to hudba,
již slýchával v snění. Či mámení smyslů?
A hudba přechází v tajemný šepot,
a bílý přelud jde blíž vždy a blíže.
Ne, není to přelud. Je luzná to žena,
a kloní se k němu tvář teskná a sladká.
Zapomněl Zizara na cíl a boje.
„Kdo jsi?“ – „Ó hrdino, dávno již čekám.
Snila jsem o tobě po mnoho nocí.
Tvých činů síla mou mysl tak jala,
že vojsk tvých tažení sleduji denně.
Tys vůdce nepřátel. Leč ty jsi mým bohem!
Byť bratra i otce tvá ruka mi sklála,
já za tebou jdu.“
Tak děla, a ruce
tak malé a hebké se Zizary dotkly.
A raněn byl hrdina. Dech se v něm tajil,
neb přímo v srdce jej blesk očí ranil.
Tma byla teskná. A zářivé oči
30
zpívaly tisíce tajemných písní.
Kol cesty stromy se sklonily níže,
a mladý hrdina zachvěl se blahem,
když cítil na hrudi vášnivý tlukot
ženského srdce. Ó pohádko lásky!
Kolikrát rozkvetlá, kolikrát shaslá
jak světlá bludička v života moři!
A Zizara cítil, že vesmír se kloní
v jediném, prvním to polibku k němu,
cítil, že teď právě Život se zjevil
mu v celém svém kouzlu a v celé své kráse.
A žena luzná, záhadná jak démon,
a bílá jako anděl Hospodinův,
neznámým nápěvem své písně šeptala mu.
„Ó rci, kdo jsi?“ zas Zizara se táže.
A žena záhadná své ukrývajíc oči
na jeho hrudi mluví: „Snad jsem Démon,
jejž peklo zradilo. Neb vášeň moje hoří
jak plamen obětní, jejž pálíte svým bohům.
Jsem dcera Věčna, sestoupivší k tobě.
Má láska schvátí duši tvou. A pálí
mé rty a sžehnou tě a zhyneš! Marně ptáš se
po jménu mém. Je nezjevím. Dát mohu
ti plamen vášně své.“ A líbala mu oči
tak, kouzlem že jat neptal se víc. Hudba
31
slov jejích v duši vnikala mu stále.
Stesk neznámý, rozkoše bolest sladká
jej mučila, když ženu v náruč sevřel.
Zapomněl bojů, matky, Hospodina.
– – – – – – – – –
Již jitro nastalo. A zástup Kananejských
se blíží ku stanu, kde Jahel reka skryla.
Jak zavířily bubny, vstříc jim vyšla,
tak krásná jako vždy. Jen velké, temné oči
zdály se mluvit cosi podivného.
A řekla tiše: „Pojďte dál a patřte!
Zde ukryt je ten zhoubce Israele.
Já pomstila své bratry, vás i otce!“
A ukázala na mrtvého reka.
Hrůzou se chvěli všichni. Náhle výkřik
se z hrdla dral jí jak raněné zvěři.
Meč Zizarův na plášti ležel skvostném.
Jej chopila a v hruď vnořila rychle.
Bez slova padla v náruč Zizarovu.
32