THAMAR.

Antonie Menčlová

THAMAR.
Thamar, s očima diskretně sklopenýma jež ticha chodívala nádvořím, nikdy nespatřila Amnona. Jen jeho jméno zalehlo někdy v její komnatu, v její bílou samotu lilií vonících touhami bytostí jemných a nedotknutelných. Její velké temné oči byly nespatřenou záhadou, propastí stíněnou těžkými víčky. Tak spatřil ji kdys Amnon, syn královský, velký, krásný a hrdý, Amnon, jenž miloval život a slunce a květy a písně. Jen stín jeho padl na Thamařinu duši. A jako vítr dotkne se lístků květinových, jí dotklo se ono setkání s Nespatřeným. Jako by dech čísi políbil její bledé čelo. Došla ve svou komnatu, bílou a tesknou vidinami toužící duše. Nedotkla se čarovných strun harfy. Průsvitné ruce její sklesly v klín 42 a zachvěly se záchvěvy těch, již stojí před Záhadou osudu. (Neboť osud vytvořil jemné a krásné ruce svých vyvolených. A kdyby i tvář byla maskou, zrazují ony nitro a mluví.) Do tiché hvězdné noci volala Thamar svou úzkost a své očekávání. Úzkost před Neznámým. Její duše nedotknutá a srdce neprobuzené zahvělyzachvěly se před Záhadou a Tajemstvím. Ona, jež neznala života, spatřila náhle, že kdosi navštívil její samotu. A hleděla k vzdálenému pohoří, ještě temnějšímu v závoji noci, jako by čekala, že z dálek kdos přijíti musí. A zahalila se v kovový plášť svých vlasů a ozdobila květy, připravena k Hostině Života, jako kněžka neznámého boha, ne mračného Jahvé Davidova, jenž vměšuje se v malicherné boje a sváry, ale kněžka vítězného božstva, jehož jméno volají nedozírné dálky a nespatřená moře, jako kněžka boha nesčetných sluncí a nerozřešených tajemství. 43 Olivové háje šuměly tesknými písněmi. A Thamařiny oči, podobající se propastem, na jichž dně hoří modravá světla, zíraly upřeně k vzdáleným hájům. Jsou okamžiky v životě – chvíle božského vidění budoucích věcí – kdy duše i nechtíc nahlédá v budoucno. A jako lapený pták bije křídly o drsné stěny své klece, duše se brání a vzpírá. Leč marně! Neboť neúprosná je ruka Osudu. Vyvolil-li koho pro svou korunu mučenickou, chystá ji jen proň a pro nikoho jiného. A purpurovým pláštěm, krvavým pláštěm pyšných vládců odívá svou oběť. – – – – – – – – – – – – – – – – – – „Volám tě, ne slovy, ale výkřikem své plamenné vášně, ó Thamar! Jen ty můžeš odpověděti, ó Chladná, k otázkám, jež řešil jsem kdys v žití, jen ty překročíš práh mého domu a dotkneš se květin, jež pro tebe snesl jsem z kvetoucích údolí Libanonu. Jen ty dotýkati se budeš rudými rty mého vína, 44 jež šumišumí v královských pohárech. Jen ty, Thamar, rozsvítíš mých lamp tajemnou záři, abych v ní pozoroval rysy tvé tváře a temné propasti tvých zraků. A tvá hrdá ústa líbat budu smrtícími polibky šílené rozkoše jako fantom démonické síly. Vím, bohové nepřejí blaha bytostem pozemským. Jen všední radosti dávají, jen denní chléb, jen prosté polní květy. Ale ti, již odvážní a pyšní vztáhli ruce po vzdálených hvězdách, jsou sraženi smrtícími blesky. Leč je-li třeba vykoupiti zázračných květů mystických zahrad, vykoupím jich, třeba i vlastní krví. A přivolám tě, zářivá ženo mých snů! V démona nadzemské síly změním se!“ Domluvil Amnon. Tajemné síly dřímají v dušíduších, jež čekají svých chvil, chvil svého vykoupení z temnot, jako otrok, jenž střese železo okovů, probuzen novou ideou, jež ranila jej jako blesk oslňující záře. 45 Tajemné síly démonické vůle povstaly náhle v duši Amnonově. Spalován plameny vášně změnil se v jedinou Žádost, a oči jeho, koupající se v pramenech Světla nezměrného, zahleděly se v tesknou tvář Thamařinu, jíž Osud vtiskl svou pečeť. „Jak miluji tě, ó Smutná, ó Sestro, ó Choti, ó Thamar! Chci zažehnouti tvé srdce a krví tvých rtů opíti se v rozkoši nejvyšší, chci, celá nádherná bytost tvá by rozkvetla pod jemnými dotyky Lásky, chci, abys vzplanula v šíleném objetí nadlidské Touhy, ó Thamar, jak zázračná lampa, zavěšená na nebeské klenbě rukou neviditelnou!“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – * * * „Přišla jsemjsem, Amnone, neboť hlas tvůj pronikl stěnami paláce až v moji komnatu. Spatřila jsem tvou tvář v mystickém vidění ozářenou duchem Silného. 46 A vznešená krása celé tvé bytosti uchvátila mne. Jako květ ztopený v slunci, já utonula jsem v touze. Ztratila jsem sebe, tebe nalezši, Amnone!“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – Pohasla nesčetná světla, plápolající v komnatách Amnonových. Na pestrých kobercích umíraly zvolna a bolestně růže bledých, vonných listů. Umíraly s posledním výkřikem vášně, jenž zachvěl srdcem Amnonovým, a prvním stonem úzkosti Thamařiny. Strašní andělé zjevili se náhle s plamennými meči pomsty, neboť Jahvé nedovolil lidem překročiti prahu, dělícího Zemi od Ráje. A hrůza temnými křídly dotkla se srdce Amnonova, hrůza před Ženou. To nebyla Thamar již, hrdá princezna královská v bílém šatě kněžky, s očima ukrývajícíma božská tajemství panenské krásy. Jak kněžka temných mocností, obětující Ohni, stála na prahu ozářena gloriolou rudých plamenů. 47 Tak viděl ji Amnon, neboť SílenstvíŠílenství dotklo se nenadále jeho duše. A uchvácen hrůzou, otevřel dvéře komnat svých a volal do pusté noci: „Sem rychle, sluhové, ji odveďte! To není žena! Démon zlý vzal na se lidskou tvář! Já podával jí královský dar své lásky! Leč ona je úpír, jenž vypíjí rudou krev mého srdce! Já rouhal se bohu! Vždyť žena je pramen jen hříchu a zloby, je nebezpečný had, jenž uštkne! Je květ, jenž v nitru ukrývá smrt! Ó, Smrt! To také je žena! Ta také tak vábně a lehce, tak tiše se plíží a plíží – – a vyčkává – – ano, toť žena! Chci žíti však! O nádhernýÓ nádherný buď život syna Davidova! Chci vytýčit svůj život jak vznešený chrám božstvu! Bohatství Ofiru a krása Libanonu a hloubka jezer mých, stříbrný zpěv Jordánu a kouzelná samota neznámých končin mého království! Chci jiným králem být než otec můj David! Chci krásnější království mít! 48 Ó nechápali jste mne! Mne snílkem jste zvali a netušili, že ve mně skutečně královské srdce bije, že uzrál jsem k činům, že sílu mám vlastními pažemi otřást i otcovým trůnem, že silou své vůle i démony přivolám příšerných hlubin, jak přivolal jsem i teď – – – Ó běda! Kdo tato je žena? Jak ztrnule na mne hledí – a hledí – – a temné ty oči, ty pekelné oči! – – Mám strach! To sama Smrt je! – Chci žít!“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – Nepromluvila Thamar, když sloužící udiveni provázeli ji. Šla jako matný stín, jako poutník, jenž zabloudil v krajiny cizí, ale jehož duše dlí dosud v kouzelném království krásy. 49