RUTH.
Je vlahá letní noc, tichá a plná hvězd.
Z luk stoupá vůně sem, a Booz, zkolébán
tím tichem, patří kol jak ve snění. A znovu vidí ji,
tu ženu cizinku, jež přišla v poledne,
by klasy sbírala. Jak vábná žena to!
Na každý její pohyb vzpomíná,
na výraz očí těch, když k němu pohlédla,
na její měkký hlas, jenž lehce zachvěl se,
když k jeho otázce mu řekla: „Já jsem Ruth.“
Srp bílý měsíce na cestu vrhá svit,
jež vede do města. „Ó ano, tudy šla,
tak lehce, krokem skorem tančícím,
a ohlédla se. Zachytil jsem však
ten její pohled. Zbledla v chvíli tu
a rychle kráčela dál, jak by bála se.
Kdo je ta žena? Vím, je příbuzná.
Leč co se tají v ní? To chtěl bych přece znát!“
40
Pozvolna mlha padá v krajinu.
V svůj plášť se Booz halí úžeji,
byv chladnem zbuzen. Náhle v úžase
a překvapení vzkřikne: „Tys to, Ruth!“
Ruth beze slova náruč rozvírá,
a bledou, chvějící se Booz přikrývá
svým vlastním pláštěm. V tichou letní noc
se hvězdy dívají a vůně stoupá z luk.
41