TMA BYLA NAD PROPASTÍ....
I.
Zda bádat smí, ó bože, lidský duch?
Zda ohlédat se smí za věků anděly,
již oděni v plášť chmurný mlh a snů,
před zrakem lidstva v poušti prchají,
že marně po nich paže vztahujem?
Ó Jahvé přísný, bože obětí,
oltářů kamenných, s nichž stéká rudá krev,
(a lačná zem ji zvolna vypíjí – )
ó Jahvé pomsty, v oblak zahalen
jenž vrháš bledou smrt v šik nepřátel
a slepotou jenž raníš jejich zrak –
ó Jahvé pomsty, ty zas se mi zjev,
jak jevíval’s se kdys snům dítěte
a vedl je v kouzelná království.
7
Já miluji tvůj ohněm žhnoucí meč,
já miluji tvůj hlas, jenž skalou třás,
já miluji tvůj blesk, jímž Smrt se usmívá.
II.
Boha jsem slyšela tajemný hlas
(nebyl to nikdo menší než On).
Vod černých hučení ustávalo,
tma hustá, širá a děsivá zpívala hrůzou
a prostor nekonečný díval se v prázdno,
jež čekalo, volalo, toužilo. – Kdos’,
Kdos’ Nekonečný z prázdna tu prostorem vstal.
A nebylo slunce ni hvězd, nebylo hodiny, dne,
nebylo Vědomí, Síly. Až On,
On, vlastní svou silou a vědomím silný,
On, Myšlenka, Vědomí, vstal. – – –
Boha jsem slyšela tajemný hlas,
prostorem temným se jediný chvěl...
III.
My temní jsme andělé propastí, mlh,
my náhle se zrodili bez vlastní vůle.
Snad v skalách kdes věky neprobuzený
byl by náš život jen chladným snem hmoty.
Leč jiskra božství nám vržena v srdce,
a vstali jsme, andělé propastí, mlh.
8
My temní jsme andělé propastí, mlh.
Ta jiskra nás zbudila k životu. Výše
však chceme nad všecko, prostor a čas,
nad boha myšlenku, nad světů chaos,
nad věcí budoucích závratné děje,
nad snů jas, myšlenky mladého syna,
my chceme povstat nad světy a boha:
jsme temnot andělé pyšní.
A nechtěl-li bůh nám přiznat to právo,
tož neměl nás nikdy volati z hmoty!
A nechtěl-li, bychom povstali, hrdi
svou silou a pýchou, on neměl nás stvořit!
Jsme květy na skalách, děsivé, temné,
svou vůní v smrti sen uspáváme.
Jsme temnot andělé pyšní!
IV.
My s meči plamennými střežíme bran ráje.
Ó marně, poutníče, tam kradmo nahlížíš!
Či domníváš se snad, že pro tebe tam zraje
plod zlatý na stromě, že utrhnout jej smíš?
Ó marně v modlitbě se pokrytecky kloníš!
Tou boha nekoupíš, jenž žárliv střeží jich,
těch plodů zázračných, jichž neokusíš nikdy!
Tvůj ret se zachvěje – náš uslyšíš jen smích.
9
Náš krutý zazní smích, tak ostře ironický,
jenž víc tě poraní než vlčí dravý zub
a v srdce zatne ti své spáry nelítostně.
Ó hleď jen, poutníče, ten plod, to náš je lup!
A k smrti uštván až ty klesneš pod ranami
a mládí vzpomeneš svých tužeb vzdálených, –
my s kletbou na retech a s meči plamennými
jak kámen hodíme ti v tvář satanů smích.
10