MOJŽÍŠ.
I.
Tvář Mojžíšovu oblil jasným svitem
paprsek boha Hospodina. Zvolna
se vzdaloval, spíš nehmotný a vnořen
tak cele v ono mysterium, jež mu
pozvolna odkrývalo všecky taje,
jichž člověk nikdy netknul se. Jak oblak
se snášel skorem s hory, duchem stále
jsa ještě u boha. A viděl zem i nebe
jak archanděl, jenž stojí nad propastí
a minulost i přítomnost tam vidí.
A nebe rdělo se krvavě rudou září,
když Mojžíš pozvolna se vracel k lidu svému,svému.
Tu kraj se zatřásl výkřikem jásajícím.
Z snů Mojžíš procitl. A zachvěl se jak třtina
zachvěním hlubokým, on, mohutný a silný,
jenž směle životem šel celým jako vítěz,
on, v jehož duši taká byla síla,
že nebál se katů ni faraona,
on, za nímž davy šly, on velký vůdce.
22
A celý zachvěl se, jak třtina chví se v bouři.
A prsty pevně svírající desku
se zaryly v to písmo ohněm psané,
kde slova stkvěla se, napsaná rukou boží.
Zrak jeho zabloudil v údolí, odkud jásot
a divý ryk a bubnů rachot stoupal.
Tu ostrý bolesti meč v srdce se mu zaryl,
až zapotácel se a v děsu ruce vztýčil,
a z hrudi vydral se mu divý, temný výkřik.
A Mojžíš nebyl snad tak velký ani tehdy,
když v svatém hněvu zabil trýznitele,
ani když vyslán bohem, mluvil k lidu,
ani když hrdý k faraonu vešel,
ani když národ Rudým mořem vedl.
A k bohu mluvil hlasem jako bouře,
že v úzkosti se křoví kolem chvělo,
a démoni, již za skalisky stáli,
zpět na zem padli. Mojžíš volal k Bohu:
„Ó, Pane, hle, ten lid, jejž svěřil’s mně jak děcko,
a jejž jsem miloval, ty víš, snad víc, než tebe,
a utrpení jeho sám jsem cítil,
a křivdy jeho pálily mne v duši.
Ó, lide můj, pro tebe zhrd’ jsem slávou,
pro tebe zlatý palác zanechal jsem,
pro tebe v poušť jsem prchl, bloudil nocí.
23
Ó marně mluvil jsem! Proč mluvil jsem kdy k tobě?
Proč odkryl jsem ti velký zázrak nebes?
Proč zjevil jsem ti tajemství, jež v keři
kdys v poušti hořícím před duší mojí vstalo?
Ó marně zázraky jsem z Egypta tě vedl,
a marně Jahvé též, v plášť zhalen oblakový,
šel mořem Rudým s tebou, lide bídný!
Tys ještě nevyrost’, bys’ vyslovit moh’ jméno,
jež v nitru víří mém, tys posud pouhé děcko!
Ó, pro tebe byl bůh vždy příliš dalek,
můj bůh, jenž volal tě. Ó, proč tě volal, lide?
K čemu ti bůh? Vždyť kus ti hlíny stačístačí,
kol níž tvé ženy v divém rythmu víří.
Myšlenka, síla, božství, jež tě vedly
až dosud pouští, v bláto hodíš rychle,
neb zrak tvůj nesnese té pravé záře božství.
Chceš zvíře bohem mít – tož měj si zlaté tele!“
A mrštil deskami o tvrdé hrany skály.
II.
Přede mnou leží zaslíbená země.
Po celý život svůj marně já o ní snil.
Tam tobě chtěl jsem, Jahvé, vzdáti oběť,
24
nejvyšší oběť, nejčistší, již zříti
kdy může země. Tam své srdce lidské
zbavené pochyb všech a znavené dřív bojem,
v zázračných pramenech zas očištěné znovu
na lásky oltáři jsem podat chtěl ti, Jahvé!
Snad jiní uzří ji kdys, zaslíbenou zemi.
Vím, lidstvo půjde k ní, však znovu v poušti zbloudí,
a hvězdy vedoucí se v temném nebi ztratí.
A marně proroci své žalmy volat budou,
a mučeníci na hranicích zmírat.
Ó marně hledat budete vždy zaslíbenou zemi!
Jak fantom luzný před vámi se zachvěje jen v chvíli,
jak jiskra zapálí vám v prsou oheň svatý.
Leč tisíce vás zhynou jak já v poušti,
jen proto, že jste chtěli spatřit jednou zaslíbenou zemi!
III.
Odešli kněží, bojovníci, ženy.
Jen svaté ticho líbalo mu čelo.
Únavou oči zavřel, tvář si zakryl.
Bolestná mdloba schvátila mu srdce.
25
Kraj mrtvý byl. Tu hora zachvěla se,
neb anděl Smrti na vrcholu stanul,
a mávl mečem. Mojžíš slyšel šelest
perutí temných, cítil výdech hrůzy –
a anděl Snu stál za ním.
Povstal Vůdce.
S úsměvem patřil v kraj. Jak v snách jej vídal,
tak skutečný teď náhle zval jej k sobě:
V zahradách skryté město bílých věží,
paláce, chrámy, lidé krásných tváří,
jakási hudba tajemná, jež duši
jak vůně opojná v sny kolébá. A háje
se tměly v dálkách. Mojžíš slyšel šepot
i lesních stromů, slyšel šumot řeky,
a cítil, rozkoší jak srdce se mu chvěje.
Neznámé štěstí jako luzná žena
jej objalo. – – – – – – – –
Tu temný anděl blížil
se zvolna. Jeho stín pad’ na tvář Mojžíšovu. –
Třásla se hora – Mojžíš klesl k zemi. – –
– – – – – – – –
IV.
Ó běda Slabým! Ti marně bloudili pouští,
ti marně vlastních rtů svých žíznivých pili krev!
26
Jich neuslyší bůh ni satan. Jich volání v dálkách se ztratí,
neb volali ústy jen. Jich slzy vyschnou prvním vánkem,
a jejich hoře ztratí se v dějinách lidstva jak jejich úsměvy.
Oni udeří v skálu a nevytryskne pramen zázračný.
Oni marně hledati budou v písku zlatých zrn nebeské manymany,
oni mdlobou padnou před branami města zaslíbeného.
Oni neuslyší pozdravného křiku vítězících
a neuzří větví, klesajících pod tíží sladkých plodů,
a neopojí se vínem, tryskajícím omamným proudem ze stromu Života.
* * *
Ale vám jen, ó Silní, dána je země zaslíbená!
Vaše volání proniklo zemí i nebesy a zachvělo prostorem.
Jako vítr burácející od nejvzdálenějších končin, od pólu k pólu,
tak zachvěje výkřik váš věčností a zbudí spící Osud.
Vaše silné paže pozvednou břemeno Atlantovo závratnou mocí,
27
a vaše ruce vtisknou nesmazatelné znamení budoucím časům.
Vaše slzy jako očistné prameny vylijí se v klín smutné té země,
jež osvěžena nebeskou rosou procitne a vydá nejkrásnější květy.
A vaše zraky jasné jako slunce etherných dálek magickou mocí přivolají hvězdy.
Vy Silní, sami jste osudem smutné své země! Ó chtějte!
Jen vůlí svou vzkřísíte mrtvé! Jen slovem svým najdete poklad!
Jen výkřikem padnou zdi města, zdi města zaslíbeného!
A síla vašeho chtění bude sluncem dál věkům příštím,
a květy vaší touhy budou vyrůstati nad bledá čela mučeníků,
a slavná píseň vaše bude hymnus života budoucích.
28