SAMUEL.
[I.]
Tvůj hlas, ó Nesmírný, rozlehl se prostorem chrámu.
Jím zatřásly se stěny a zlatem vyšívaná opona chrámová
se chvěla, jakoby tušila dotyk tvých rukou, ó Silný!
Hlasem tvým rozlétly se skály a z nitra hrobů vyšli patriarchové
s rty ševelícími modlitby dávno námi zapomenuté.
Vidění velkých věcí prolnulo mé slabé dosud srdce jinocha,
jenž pokorně jen znal přisluhovat veleknězi u dveří tvého domu.
Já neodvážil se pohlédnouti v tvou tvář, ó Silný, a chvěl jsem se hrůzou,
jen tuše tvou přítomnost. Ale dnes stanul stín Nesmírného
přede mnou. Tvůj stín, ó JahvéJahvé, padl náhle v mou duši,
33
jež dřímala jak děcko. Leč zázračnou silou tvé lásky
jsem vyrostl k tobě! A jako květ toužící po objetí paprsků nesmírného světla
já vidím svou duši stoupati k výšinám oltářů tvých.
Má duše přichází k tobě, ó bože, s rty chvějícími se pokorným pláčem,
s nesmělou otázkou dělníka: Ó Pane, kde úkol můj, rci?
Ve vinic tvých zářivý jas já vcházím a volám tě, Pane!
Ó dej mi mé dílo a nech mne u večer spočinout tady,
ať znavenou hlavu smím sklonit odvěkým tajemstvím v klín!
Dej číši svou přiblížit rtům žíznivého chodce, jenž bloudil a volal a hledal,
a u pramenů zpívajících čistou touhou lásky nechť pokloním se ti,
ó Věčný, jenž miliony očí hledíš z tajuplných nebes,
ó Silný, jenž orlů znáš cíl i určení posledního motýle tohoto léta,
ó Záhadný, jenž nezjevenými tajemstvími protkal jsi osudy každého z nás!
Tvé přijímám dílo, ač chvějí se mé dlaně pod břemenem osudů lidských.
34
II.
„Ó Pane, uchraň je zla, jež čeká je pod žezlem krále!
Můj Jahvé, vždyť žádají biče, jenž pyšné jich šíje pak zlomí,
a v zotročilá těla i otrocký vejde též duch.
Tvé nechtějí laskavé ruky, jež pouští je vede a chrání.
Však zhouba je čeká, až člověk svůj pozvedne krvavý meč.
Ó, hrůzu mám před člověkem králem. On miluje zlato a statkystatky,
on béře vše, by ničeho nedal, on zpupný svůj opírá trůn
o přemožených dav, již byli dřív králi a soky.
On nemá soucitu s utrpením zmučených a s rozkoší rozdává smrt.
Plášť jeho rdí se purpurem krve a třpytí se démanty slz.“
Tak volal Samuel zarmoucen. Když došel až ku bráně města,
pozvedl oči. Udiven krok zarazil. Kdo před ním to stanul?
To byla Krása a Síla a Velikost! A neznámý hleděl naň mlčky.
35
Jak malí ti všichni kol byli! To bůh je z krajiny cizí?
S kterého oltáře sestoupil? Z kterého království přišel?
Oh, zmizel Jahvé teď z duše, zmizel tu prorok sám sobě,
neviděl úžasu davu. Neznámý zářil jak slunce
a jímavá krása ta byla jak hudba kouzelných dálek.
Nebylo možno hledět mu v oči a někomu jinému patřiti srdcem.
Nebylo možno zůstati klidným, když jeho hlas vábivě dotknul se duše.
Samuel zachvěl se. Poprvé v žití pocítil lásku teď k bytosti lidské.
A poznali se. „Ó Vidoucí!“ chvěl výkřik se Saulovy duše.
V něm byly radost i údiv, a nadšení, úcta i láska.
„Tys Saul, tys Vyvolený!“ děl prorok, a sklonil se: „Živ buďbuď, o králi!“
– – – – – – – – – – – –
* * *
„Saul propadl zkáze!“ –
„Ó smiluj se, vyslyš mne, Jahvé!“Jahvé!
Já miluji jej! Tvář jeho v duši mé vryta
36
jak posvátný obraz. Já o něm sním, o každém slově, jež vyřknul,
o každém činu, jímž vedl k vítězstvím velikým lid.
A denně vracím se na cestu ku bráně městaměsta,
kde poprv krása jeho mluvila k mé duši žasnoucí.
Je pohled jeho nevýslovně hrdý a čelo královské mu září slávou činu.
Je nejvzácnějším květem, jenž vyrostl v poušti, ó Pane!
V něm není všednosti. Jeho duch tvým je obrazem věrným.
On pravým synem je božím, svou krásou i vůlí, i činy.
A je-li hrdý, má právo – je král! – – Ó svíjím se v muce!
On nesmí umřít, ó nesmí! Já miluji jej, ó Jahvé!
Já miluji jej! Co vše v těch slovech je skryto!
Má duše pokorná před jeho velkostí klečí.
Oh, miloval jsem dřív tebe, ó Jahvé, ty chladný a velký a temný!
Leč rozvoje duše mé to první stupeň byl pouze.
AíeAle teď miluji Člověka! Vidím jeho činy, slyším i nevyslovená touhy slova.
Proč učinil’s mne Vidoucím, ne-li, abych miloval toho, jenž je tvým synem, ó Pane?
Marně vztahuji ruce k Neúprosnému!
37
Tebe vidím, ó králi Saule!
Jsou krví nepřátel zbroceny tvé ruce, leč miluji tě!
Ó zapomněl’s příkazu Jahvé, zapomněl’s i mých varovných slov!
Zapomněl’s na zlatém trůně! Leč kdybys byl tisíckrát proklet,
a kdyby krásné tvé rty mou duši pily a krev,
a kdyby tisíce za tebou volaly kletby a prostor byť záštím se chvěl,
a kdyby zem i nebe se spojily ke zkáze tvé, můj králi: já miluji tě!
Tys svržen, ó Saule, a David tvým otřásl trůnem,
a vavříny, jež tvou zdobily skráň, v tmě zapomnění setlí.
Meč nejbolestnější v královské srdce tvé vryt: meč ponížení!
A nesmím se přiblížit, zachycen rukou božského Věznitele,
jenž žárliv. Leč oči mé pronikly dálkami již!
Teď vidím tě, Saule, tak jasně! Leč úsměv tvůj hořký co praví?
A ruce tvé bledé se chvějí – a na nich ty krůpěje krve?
Ó králi, tvá je to krev! Ó Saule, v tvých zracích se stmívá,
38
tvé rudé rty blednou a blednou! A jako ocean bouřný
má bytost se úzkostí chví. Můj králi, vem,vem oheň mé duše,
a krví srdce milujícího nechť vzplane tvé žití! Ne smrt,
ó Jahvé! Neslyšíš? Ty krutý již nejsi mým bohem!
On nyní můj jediný bůh! On, jenž trpí, jenž zmírá, jejž bolest
jak dravec schvátila! – – – – –
Ó miluji tě pro tvoji tajemnou krásu,
ó miluji tě pro mysterium bolesti, již vypíjíš na dno, ó Saule!
A miluji tě pro hrdost, s kterou neseš své ponížení!
Ó blahoslavení hrdí, s jichž rtů neunikne slovo bolesti,
ó blahoslavení, již nežebrají o almužnu soucitu!
Ó blahoslavené duše pyšných, jež nepřijaly lásky třpytící se levným pozlátkem!
Ó slavní, v nejzoufalejším smutku již dovedete se smát,
a útěchu zvědavců odhazujete jako jedovaté býlí se záhonů nádherných růží,
již z vůle své vlastníma pevnýma rukama přivíjíte k hrudi Smrt
a pohrdáte Životem darovaným, byť z rukou i samého boha!“
39