EVA.
I.
Co platen ráj mi? Ó chci víc, chci víc,
a nevím sama, co mi v duši plá.
Cos’ pálí mne jak čísi výčitka.
Snad ty, o druhuó druhu můj, mi odpovíš?
Ty, jejž kdos vyvolal ze hmoty k snění
dřív nežli mne, ty víš to snad, ó rci!
Zda okoušeli jsme již plodů všech?
Zda květ je tu, jenž nevad v kadeřích,
a jejž ty’s s nimi stejně nelíbal?
Ó milenče, to vše mně málo je!
A vzpomínám, kdys spolu v prvých dnech
v ohně jak hleděli jsme v dálkách planoucí.
Je neznámý kdos hasil dechem svým,
až, barvíce oblohu krvavě,
11
kdes v dálkách pomalu, slavnostně zmíraly,
a zpěv náš v pozdravu jim vichr od nás nes’nes’.
Ó milenče, to vše mně málo je!
Je ráj náš velký. Stačí bloudit dny,
a konce nedojdem. A všude potkávám
tu davy zvěře jen, jež kolem bloudí též.
Mně zdá se, jako já že stále hledá cos...
A ptáci ve vzduchu tu krouží nade mnou.
Ač vzlétnou vysoko, zas k nám se vracejí,
k svým hnízdům ve větvích, kde mláď je ukryta.
Ach, ti se vracejí, leč já se nevracím!
Ó milenče, jsem nová každý den,
jak slunce z moře nově zrozené,
jak květ, jenž kvete z jitra do noci.noci,
by v jediném dnu vydal vůni svou
i krásu, vše, vše, co v něm duší je!
Ó milenče, to vše mně málo je!
Mne znudil ráj i všecka krása v něm.
Vím, jím jdouc, vždy že přijdu ke dveřím,
jež zavřeny mne děsí tajem svým.
Co za nimi? Mně ráj již malý je!
Ne, milenče můj, ty mne nechápeš!
Ty udiven jen hledíš, ptáš se mne,
zda ústa moje lační? – Ne, ó ne!
12
Má duše žízniva – kdo podá mně svou číš?
Mé srdce sprahlé je a dusí je tu vše.
Leč člověk nevidí – a bůh je vzdálený!
II.
Hleď, nalezla jsem jej, strom, o němž jsem ti děla,
že květy jeho září jako hvězdy.
Hleď, stromy ostatní se před ním skromně kloní.
Jen jeho větve, mohutné a krásné
až k nebi pnou se.
Ó milenče, objímám kmen i větve,
a listí zlatorudé, vonící a hebké
hladí mé líce.
A je mi, jak mi nikdy nebývalo.
Tajemná rozkoš stoupá mi až k srdci,
jež zachvělo se.
A stromu větve jako tvé kdys paže
mne přivíjejí blíž a blíž a blíže.
A plody voní opojivě. V oči
mne líbá stromu dech, a v hruď mi stoupá míza,
jež proudí stromem.
Ty voláš: „Prchni! Běda!“ – Prchnout? Proč sám
ten jediný strom nesmí dát mi plodů?
Proč rty mé žíznivé jich nemá rosa svlažit?
Že had se plíží kol? – Ó, nebojím se hadů!
13
III.
Mé rozšířené zřítelnice světlo pijí.
Ó světlo Poznání! Ó Života ty strome!
Mé sametově hebké paže prudce
kmen stromu objaly – a slyším jeho srdce!
Sem hledí slunce zář, jež hasne v oblacích,
a cítím, horkým rtům jak ovoce se blíží!
Proč větve stromu strhly v náruč svou
mé tělo rozkvetlé a zpívající touhou?
Ó strome tajemný, tvou mízu vypíjím,
a vášnivý můj vlas se s listy tvými snoubí.
Jsem první žena! První, která směle
za srdce hlasem jde a hledá světlo.
Mne zahal stínem svým, ó strome Života:
chci vědět vše, chci duši všeho vzíti!
A neptám se, kdo podá mi tu číši,
v níž Tajemství – zda bůh to, nebo Démon!
14
IV.
On usnul před rájem, kde požili jsme plodu,
kde smělá ruka má se odvážila strhnout
tajemství clonu.
Na kámen položil si unavenou hlavu,
a posud drobná slza v řasách visí –
to tvoje dílo!
To cítím: neměl on požíti oněch plodů!
On neměl posud síly dost, by plně
v tvář hleděl slunce!
On zavřel oči hrůzou. Pod mou dlaní
se úzkostné mu srdce prudce chvělo –
to lidské srdce!
V.
Spatřila jsem tě v mystických viděních bezesných nocí.
Nehmotna, zářící má duše procházela dálkami,
hleděla na nesčetná slunce, bílá, žlutá i rudá,
vrhající barevná světla modravou plání, jemně se chvějící v Nekonečnu.
Tisíce hlasů volalo na mne, jako v dny zrání klasy když šumí.
15
Ale z těch hlasů jen jeden vábil magickým kouzlem, démona mocí.
V tisíci plamenech měnily se hmoty a tavily kovy a zmírala srdce.
Jen ohně tvého oltáře mne zachvátily závratnými silami.
Ó, Démone, jsem první oběť tvá, spalující se vlastním ohněm své vášně,
a rudá moje krev zvolna stéká, aby tím výše vyšlehly plameny.
O, nechÓ, nech mne trpět, zbičuj mne mukami nejvyšší rozkoše
na temném oltáři svém, stíněném hrůznými křídly tvé pýchy, Démone!
VI.
Miluji tě, Satane!
Tvé království mne čekalo od věků.
Jak ruka Neznámého vrhši jediným pohybem
hvězdné světy v nekonečné kolotání a víření v étheru,
dotkla se atomů mé duše, čekající sudbu svou:
již tehdy patřila jsem ti, Satane!
Miluji tě, obraze pyšných!
V rudých ohních vášní království tvého
16
mé srdce vzplane ohněm démonickým.
Ty povedeš mne, věčně se tázající, k hlubinám země,
ty vzletíš se mnou, proniklou adorací sluncí,
k zářivým, vzdáleným a tajuplným světům prostoru nekonečného.
VII.
Již navždy ztratil’s ráj a klidný sen a štěstí.
Tvá ruka pozvedla se v pýše proti bohu.
A v chvíli, kbykdy jsi odvrátil své oči
od Světla Pramene, byl’s neodvratně ztracen.
Mé prokletí tvým bude temným stínem.
Ty prací k smrti znaven klesat budeš.
Leč každým dnem zas vzroste tvoje dílo.
Já neviděn ti v cestu pošlu nových
roj myšlenek a plánů, až tvé ruce
se zachvějí a rty tvé hrůzou zblednou.
Ty budeš věčně chtít dál tvořit, výše spěti,
ty budeš chtít se přiblížit mně, hledat
dál budeš cestu k Absolutnu. Marně!
Ty budeš víno pít, leč na dně zbude vždycky
má hořká krůpěj, jež ti změní rozkoš
v nejtrpčí zklamání a bolest. Stavět budeš
mně chrámy z mramoru a v tisícerých formách
ti zjeví se má tvář. Leč znova padneš k zemi
17
pod biči úzkosti a beznaděje. Bytost,
již hledat budeš, zjeví se ti náhle,
leč ztratí se dřív, než zvíš její jméno.
A věčné Tajemství, jež vždy tě bude lákat,
tvou bude marnou visí, smutným stínem
a nedostižným, šílenstvím i mukou!
VIII.
Ďáblova milenko, jež temnou cestou spěješ
v neznámou zavržených říši, budiž kleta!
Ty s Člověkem vytrpíš každou strast,
ty v chmurné všední dny mu sluncem musíš být,
ty na rtech poneseš svůj stále luzný smích,
a kdybys klesala i hořem – měj svůj smích!
Tvé duše plameny sálající jako věčné ohně
na počest Démonu, nechť zahalují tvou záhadnou bytost.
Nechť jako obětující přicházejí poutníci, jež nezdobí sváteční šat,
nechť opuštěna sedíš na rozcestí, očekávajíc příchodu
Záhadného, sama jsouc Záhada, zrodivší se z pokynu boha a úsměvu Satanova.
A hleděti budeš na oblaky, unášející tvé sny jako podzimní smutné listy,
18
a zpívati budeš vysoko na horách svůj zářivý hymnus Slunci,
jež zažehne tvé srdce. Ale ani hory ani moře neodpoví,
a nepřijde Démon, aby dotknul se oltářů, jež pro něho jsi vyzdobila
a kde’s mu obětovala. Jen Člověk pokloní se tvé touze.
A duše tvá, záhadná, tázající se hořeti bude neuhasitelnými plameny,
a rty tvé umdlí žízní poutníků, již marně hledali zázračných pramenů!
19