1923 EDICE AMETYST, PRAHA [3]

PANENKY
Nenesu vám než chudičké kvítí svázané metlicí do věnečku, chudou jen krásu mohu v něm skrýti jak ptáče u cesty ve hnízdečku, není to kvítí ze zahrad pánů, u cest jsem znaven trhal je k ránu. Chvěje se v ruce, snad je mu zima, v mlhách se zrodilo na kraji cest, chycená duše v dlani mé dřímá, řasy má zavřeny slzami hvězd, z osiřelé a vyprahlé země žíznivou krásou volalo ke mně: Žebráku! Dítě! Počkej zde chvíli, nevidíš, či si už nevzpomínáš, což ti to hvězdy nevyzradily? Jeden byl v ráji tvůj domov i náš! Vezmi nás s sebou, budem tě vésti, o lásku žebrat, o slzy štěstí! Nesu vám květy dětské a teskné, bolestí úhorů vůně štká z nich, v kalichu krásy duše se leskne, ráje stud vylil se v panenský sníh, naděje divná, krásná a skrytá jak hvězda Boží z dlaní mi svítá. 5 Panenky bílé, překrásné kvítí, prostřené na zemi pro Boží čest, z očí vám ráje vzpomínka svítí, kam vás mám položit, kam vás mám nést, kde vás mám vymáchat v nejčistší rose, panenky bílé, panenky bosé? 6

DĚVEČKA
Volá večer ze zahrad, u zídky bez voní, běží cesta podle vrat, vedla tak již tisíckrát, milenci jdou po ní; věří její bílé kráse, s něhou máje tají v hlase, co si chtějí ukázat v trávě pod jabloní. – Tulák chudý sám štěstí přeji vám. Ach, od prahu předsíně teskný zrak se dívá! O čem sní se dívčině, má koťátko na klíně, to si odpočívá? Či je to jen dítě chudé, jež můj pozdrav těšit bude jako pták, jenž květině v tmavé rokli zpívá? Kvítku bez rosy, pověz mi, kdo jsi! To tě práce udřela z rána do večera? Což ti matka umřela, 7 či tvé oči zastřela v dětství bída šerá? Ztratila’s už potmě věnec, či jsi chudý nalezenec bez strážného anděla, nemanželská dcera? Z dětských očí tvých odletěl již smích? Vstávej, vykloň obličej, ukaž lokty bílé, zástěrku si urovnej, u dveří se neskrývej, moje dítě milé! Bílé květy střemcha střásá, tklivě teskní sedmikrása, podívej se, podívej, jde-li štěstí chvíle! Či chceš lásce snad vzdor svůj ukázat? Přileť, ptáče, přines blíž světlo svého těla! Proč se ani nezardíš, neusměješ, nemluvíš, než bys pověděla, že ti v srdci touha vzkřikla, z růží prsů duše vzlykla, jako by se v ohni již dívčí nahost chvěla? 8 Slavík volá již, snad se nebojíš? Ručku tvou ti vezmu sám, jest tak dětská, tichá, jako láska, která nám, bosým, chudým sirotám, čistou krásou dýchá. Jak ti prsy touhou vstaly, jako by se růže smály! Ukaž oči! Hoří tam lásky tklivá pýcha? Přitul se, ať vím, že jí věřit smím! Přitul se, ať uvěří čistá duše tělu; Záhy se již sešeří, jak se slib tvých kadeří tiskne k tvému čelu! Vypravuj mi, drahé robě, o svém chlebě, o chudobě, o svém koutku u dveří, dnes ať sám ti stelu! Dej mi z duše pít chudoby své třpyt! Dívenko má přemilá, sluší ti tvé šaty! Sama jsi je ušila, 9 střevíčky si koupila, netlačí tě paty? To jsi jistě časně vstala, košilku si kroužkovala! Knoflíčky jsi ztratila? Nech je rozepjaty! A co ještě máš že se usmíváš? To se růže rozvila na tvém srdci v máji? Kůzlátka jsi zbloudilá za košilkou ukryla a teď usínají? Ukaž, mají-li už růžky? Tiskneš si je do podušky? Což se kvítka spanilá studem zardívají? Počkej, k poupěti ptáče přiletí! Díky Bohu za milost, za tvé ponížení, za tvou tesknou spanilost, za tvé mládí, za lítost, že již lásky není, za to, že jsi služkou lidí, že tvé oči bolest vidí, že jsem přišel, chudý host, po tvé práci denní 10 a teď závidím jasným očím tvým! Vane večer ze zahrad, květy lásky voní, vede cesta podle vrat, vedla jiné tisíckrát, pojďme také po ní! S něhou bídy rdít se budem skryté krásy nahým studem. Láska žebrá. Pojď jí dát! Anděl Páně zvoní. Ach jak pěkně jdeš! Těšíš ty se též? Za to, že tvé nožky jdou jako radost chvátá s vírou srdce přečistou, chtěl bych stisknout duši tvou, panenko má zlatá! Zrodila se v kvítí rosa, pojď, má panenko, pojď bosa! Voní louka samotou tichem lásky jata – jak se těší již, až se unavíš! Voní trávy teskný dech, pojď, má duše, ke mně! Pomodli se, chvíli nech 11 moje slzy na ústech, láska čeká jemně! Anděl strážný neodletí, tiše hlídá svoje děti, jako matka ve květech ustele nám země. Co to září z hvězd? Ach, to láska jest! Z dívčích šatů chudobných tklivá krása těla jako by se rukou tvých, třebas tvrdých, zemdlených, tichou září skvěla! Dej mi zlíbat svoje dlaně, položím svou duši na ně, krev i slzy dej mi z nichnich – Duše, co bys chtěla? Kvítku samoty, jsem chud jako ty! Co bych chtěl ti povědět! Chudým noc je krátká – Do krásy tvých mladých let schoulil by se Boží svět jako do poupátka. Tělo štíhléštíhlé, nožky čilé, to jsi vyšla z růže bílé? Z ráje směla’s odletět? Nezavřela’s vrátka? 12 A teď vzpomínáš, kde byl domov náš? Štíhlá jsi a bělostná jak stud Boží krásy! Z očí přečistého dna stoupá víra milostná, sladce zdvihá řasy – Kolikrát si, moje milá, kříž růžence políbila, že tvých rtů čest radostná blaženost svou hlásí? Růže spanilá, zač jsi prosila? Krátký je tvůj dívčí šat, nožky pod ním září – Nemusíš se zardívat, kadeřemi zakrývat úsměv dětských tváří! V očí lůžka pod tvé čelo srdce mé by volat chtělo, chce-li jim však úsměv dát, štěstí, stud jej zmaří. Oči klesnou níž a ty zvítězíš! Což se budu styděti dívčích nožek malých? Měl by stud můj hleděti 13 jak v postýlce dítěti z očí rozespalých? Ukaž, kvítku, v noční rose, zlaté oči, nožky bosé, ať víš, jak se k poupěti sladce tiskne kalich! Šípek volá k nám, rozběhněm se tam! Ale počkej, louka již celá zarosena! Sukénku si přidržíš, vykasat ji nemusíš, vždyť je nad kolena, ale střevíčků je skodaškoda, ublížila by jim voda – ráno šaty vyžehlíš ticha jako pěna – – Zuj si křápky, zuj, zlatý kvítku můj! Ponesu tě na rukou, jak z tvých údů sněží! Přikloň ke mně hlavu svou, ať nám srdce zatlukou, dobře se ti leží? Jako z kmene větví krása mládí tvé mi z rukou jásá, jako tmou když hlubokou záře blesku běží. 14 Ach, a nikdy již zpět se nevrátíš! Navždy budu štěstí sen hlídat u tvé hlavy, nikdy se nám lásky den parnem bídy unaven večer nezastaví! Nevěř, že už lásky není, nejsme, nejsme opuštěni, v ráji bosé děti jen zasnoubení slaví! Bídy pláč i čest spolu budem nést. Což bych mohl jíti dál, když jsem zahléd’ tebe, když mou duši zavolal z tichých očí sirot žal, které láska zebe? Duše chodí, kudy chodí, ale víru nazahodínezahodí, jak by žebrák nepoznal žebrající nebe! Jsem chud jako ty, kvítku samoty! Radost srdce přikryjí malé dívčí dlaně; chceš mou radost? Chytni ji 15 do svých prsů lilií, ať tě líbá na ně! Tiše na květ rosa padá, panenko má, máš mne ráda? Snů již květ se rozvíjí, bdí jen anděl Páně – Ztiš se, ptáče, ztiš, děti, spěte již! 16

DRUŽIČKA
Tmou večera slét’ již v tesknoty květ vzdech varhan, touhy pláč, snů jas i žeh spí v křišťálech, nač myslíš, duše, nač? Proč samoty žal se vzpomínkou vzňal v dešť duhy, jisker prach! Tak září svou ctí vznešenou stud kvítí na horách! Ach, naposled již chval pozdravem kříž, stesk písně v chrámu ztich’, již poslední vzdech varhan zní v pláč růží vadnoucích! Kdo ještě tu bdí, že soumrak se rdí, jak touhou by se třás’, jak z úkrytu v mír blankytu stud plál by sedmikrás? 17 Což modlitby vzdech tam na výsostech pláč z růží vyprostí? Mám ohlédnout se v tmavý kout, co štká tam sladkostí? O blažený květ! Jak bázlivě vzhléd’, jak s tváří odkryl stín! Stud dívčích krás plá z očí řas, snem růží teskní klín! Ach, lásko, kde spíš? Snad odchází již, ráj vyprovází ji a na prsou v zář bělostnou cti květ se rozvíjí. Pán v ráji dal tkát tvůj panenský šat, stud vlil ti krví Svou, a Jeho žal ti v oči dal Svou lásku žíznivou. Teď vroucně se ptáš, co ty Jemu dáš, 18 než domů odejdeš, jest těžko žít a necítit, že stýská se Mu též! Vždyť anděl již zná, ó přelíbezná, tvůj dětský obličej, chceš almužnou dát lásku svou, ach, též své dětství dej! Svůj panenský vděk, pár holubiček, své ruce sepjaté, čest údů svých jak o svátcích dvě svíce rozžaté. O kde jsem už byl, kde obraz tvůj skryl a bázní rděl se v tmách, když pod hlavou byl útěchou jen schod a cizí práh? Jak zrosený květ jest krása tvých let, máj líbá prsy tvé a s ramen tvých 19 žhne horský sníh a s bázní k lásce zve. Až po kolena jest zahalena tvá nahost v bílý šat, bez na prsech svůj tají dech, ó kráso, zůstaň stát! I žebráku jest tak líto všech cest, když sen ho opouští, ač na sta mil mu lůžkem byl jen kámen na poušti. Ach, bije se v hruď: Pochválena buď – květ ráje šelestí, vzdech zasténá – pozdravena, oltářní svátosti! Můj Bože, já vím, jen trnem jsem Tvým, jenž Tobě spánky rve: O nech ji kvést jak ratolest pro jasné příští Své! 20

POD OKNY
Panenka má černá je celá, pod okny černý roste jí bez, černá kadeř jí padá s čela, cikán ztratil ji kdes. Uhrančivé oči jsou její, v úsměvu tváří liliovychliliových, květy nad hlubinou se smějí, ach, co viděl jsem v nich! Za oknem tam záclonka bílá, fuksie stíní v květináčích, bílá děvčátka šaty šila, tys jen černá jak hřích! Navlékla’s nit do ouška jehly, od práce oknem vyhlédla ven, proč nám do očí jiskry vběhly? – ach, byl májový den! Mihla se laň na tiché seči, vřesu když oddech z dáli k ní táh’, či snad v jahodách dítě klečí, zpívá v jalovčinách? Divím se jen, proč jsi tak bledá, – lilie k tobě zabloudily! 21 Či snad raději čert si hledá narcis sněhobílý? Panenko má, proč jsi tak bílá, pošlu tě staré cikánce zpět, aby celou tě načernila, pojď už, půjdeme hned! Které si chceš obléknout šaty – nové už troje na léto máš – Kdo má plamínek v očích zlatý, když se rozepínáš? Do růžových šatů bys chtěla vletět jak láska do srdéčka, abys celá se jimi rděla, růže kouzelnická? V naušničkách z kamínků svítí pomněnek očka tyrkysová, chce snad májovým kvítkem býti černá panenka má? Dvanáct jich máš, knoflíčků malých, tělo tvé tisknou v růžový šat, dívčí růže, nahosti kalich, jdeš se zrcadla ptát? Do bělostných šatů bys chtěla skrýti svou noc jak zahradu v sníh, 22 ztišit něžností oheň těla, kouzlo zatajit v nich? Ale již pojď, škoda je času, nech si jen černou zástěrku svou, nech, ať splývá ti kadeř vlasů tíží sametovou! Střevíčky své, maličké křápky, nezouvej, dítě, jen si je nech! Neber šatečky ze skořápky, půjdem po vývratech! Najdu tě tam jako sen lesů, dívenku nahou v ostružinách? Budeš smáti se z kvítí vřesu, z rosy v pavučinách? Z houštiny, hle, vyběhla srna, snad si ji na klín položit chceš? buďBuď jen, panenko opatrná, tebe chytnu si též! Černou-li chceš panenkou býti, zahoď svou nahost liliovou, nahou musím tě začerniti, černou duši chci tvou! Zlíbám v tvých rtech rudý květ pcháče, nad srdcem černých hrdliček pár? 23 Což má panenka vzlyká, pláče pro svůj bělostný dar? Jistě je tvůj obličej bílý? Slzy máš v očích křišťálové? Prsy sněhem se zatřpytily, rdí se tvářičky tvé? Duše tvá též lilií září? Modlíš se večer před obrázkem? Utři slzičky s bílých tváří, pojď, má panenko, sem! Neplač již tak, nech sisi, mé dítě, na černá očka polibek dát! Kvítku divoký v zlatém žitě, přec mám tebe jen rád! 24

PRADLENKA
Děvčátko jde po hrázi, bude prádlo prát, černý pes ji provází, musí pozor dát, aby neupadla i s tou nůší prádla, a co vítr rozhází, musí sesbírat. Zardívej se, zardívej, modré oči klop, dřív se na mne podívej, pak se třebas zlob! Dobře ti to sluší i s tou tvojí nůší, neklopýtni, pozor dej, jen se neutop! Nepřikrývej zástěrkou nožky zaječí, spadne lávka pod tebou, nestůj bez řeči! Ach, jak se mi líbí tady chytat ryby, také raky pod lávkou, tam jsou největší! 25 Motýlek mé panence sedí na šatech – proč se mračí, co pak chce – jen mě tady nech, chtěl bych něco vidět – nemusíš se stydět! Pěkně sluší pradlence důlky na loktech! Chceš mne vyhnat? Řekni jen, já to dobře vím, doplavu až pod kámen, tam se potopím, na tvé nožky nahé, děvčátko mé drahé, až vylezu z vody ven, ráče položím! Chceš-li se tak škaredět, musíš se i smát, očkem hoď a sešpul ret, vždyť to umíš snad, sukénku si stáhni, nad vodu se nahni, hned jsem u tebe, už hned pomohu ti prát! Kvítku zlatý, májový, ouška se ti rdí, za tvůj úsměv růžový 26 kdo tě pohladí? Košilka ti sahá nad kolínka nahá, ach, vždyť radost nepoví, jen co nevidí! Přijdu večer zahrádkou, zajdem do polí! – Ty mě biješ třepačkou? Ať! To nebolí! Chyť mé uši obě, přitáhni mne k sobě, abych mohl mladost tvou zlíbat kdekoliv! 27

POD LESEM
Pod lesem u skály řeka se kroutí, vážky se usmály na slunci v proutí, poplavu za nimi – co jen to radí mi vylézti ven, usednouti na kámen? Co se to zachvělo, co se mi zdálo? Nebe se zardělo, radostí štkalo jak růže na klíně bělostné dívčině, ach, už to mám! Kde se vzalo děvče tam? Směje se lučina, třpytí se řeka, zdvihla se dívčina, na koho čeká? Tiše se zardívá, polibky zakrývá od andílků, 28 mokrou svléká košilku. Šťastná a blažená z bělostné krásy, pozdvihla ramena, spustila vlasy, panenka nahatá, děvčátko ze zlata v milostné hře rozplétá si kadeře. Ach, moje děvčátko vykoupalo se, svítí jak poupátko v májové rose, nahá a spanilá duhy se napila, musím k ní jít, nožky bosé políbit! Ach, hochu bázlivý, chtěl bys to kvítí? Ta se ti podiví, musíš tam jíti k zlatému poupěti honem, než vklouzne ti do punčošky, 29 chyť ji, chyť ji za nožky! Po křídlech motýlku co to kde sahá? Pustila košilku panenka nahá, sotva ji upustí, chytne ji do hrsti, hochu, teď skoč! Proč se zdráhá srdce, proč? Teď už mne spatřila, studem se chvěje, kadeře spustila do obličeje, jak muška do růže schovat se nemůže, ale kde jsem? Co se děje v srdci mém? To se již usmívá červánek ranní, nahý klín zakrývá bázlivou dlaní, prsů květ zardělý paže jí sevřely, teď už bych snad 30 směl se na ni podívat? Ach ne, jen dlaněmi očí stud skryla! Pověz jen, co je mi panenko bílá? Oči jsou nejčistší, láska v nich nejtišší, nejkrásnější, tou mne milá potěší! 31

ŽNEČKA
Za svítání v Boží dlani hvězda usíná, ranní rosou spěchá s kosou bosá dívčina. Písní o ní žito zvoní, slzičky se rdí, zasměje se žluna v lese, až ji uvidí. Z květů tichá vůně dýchá tajnou milostí, duha svítí, kdo ji chytí v její radosti? To se dívá radost živá z luk i ze žita za skřivánčí písně tančí rosou umyta? 32 Studánka se v dětské kráse pod jeřabinou na setkání těší ranní s bosou dívčinou. Panenko má, což jsi doma džbánek nechala? Jak se celá uzardělauzarděla, než se usmála: Z vody jasné štěstí krásné v dlaních růžových podala mi s pomněnkami zlatých očí svých. 33

UKOLÉBAVKA
Teskno je mi, když se tmí, květ se k zemi sklání, touha dále běžet smí, chvátá, ale kam? Za růžemi, radostmi, za písněmi, za ní! Okno malé kyne mi, mám jít stále sám? Panenka má v chaloupce dneska sama bloudí, chová dítě na ruce – netíží tě snad? Vidíš! S náma hrát si chce, 34 jak ručkama loudí! Chceš až v žitě, na louce, na úsvitě spát? Hochu milý, počkej jen, ať si chvíli hraje, když jsme samy celý den, hvězdy s námi sní; hleď, spanilý padá sen na květ bílý z ráje, usíná mi u kamen, s panenkami spí! Spi, maličká, uvidíš andělíčka z nebe, hvězdička ti září již, 35 chceš si hráti s ní? Na tvá líčka zlíbá, víš? – Tvá matička tebe, už se báti nemusíš, než se vrátí, spi! Chci též míti takovou, moje kvítí zlaté, za ni dáti lásku svou, otrhati květ, na pouť jíti dalekou, uprositi svaté, chleba ptáti s chudobou, umírati hned! 36 Ať to není dítě mé ve stavení pánů, přec i chudé neznámé chůvě zbude čas, že ji v snění zahlédne hvězda denní k ránu, růže rudé najdeme, co v nich bude krás! Jest to matka, která bdí, u děťátka zpívá? Hochu, jen se ohlédni po milence své! Dvě děvčátka se to rdí – 37 noc je sladkásladká, snivá! Své panence utrhni růže z věnce dvě! 38

NAD POTOKEM
Javor šeptá nad potokem, nad horami svítá, vyšla z dvorka tichým krokem, chata ještě spí; jako růže se to dívá rosou neumytá, dívčí píseň zádumčivá už se probouzí. Neumytá, nečesaná s putnou k vodě spěcháspěchá, na boso jen vzala z rána staré opánky, jitro hoří v okně stranou, rdí se zdi i střecha, jí však nejdivněji planou v tvářích červánky. Ach, vždyť růžové má šaty, z plané růže vstala, plané růže v její paty vtiskly polibek, vlasy tiskne bledá stužka, to s ní jistě spala, zůstal na nich ještě z lůžka spící motýlek! 39 O čem asi k ránu snila, že jí do náručí lehla spící růže bílá k snivé nahosti? Krása poupat na jabloni z jitřní rosy pučí; co to má, že oči kloní, co se to v nich stkví? Celou noc jsi s hochem spala, že ti tváře planou, za radost jsi darovala nahé objetí, a když jitro zavolalo, nebyla’s už pannou, píseň už ti ze rtů vzalo, smích též vezme ti? Či jen večer při měsíčku čistá, nastrojená s hochem stála’s na chodníčku dole pod oknem, potok hrčel tichou nocí a ty jako pěna touhy své se chvěla mocí ve snu májovém? Ale nestůj, naber vody, či se nechceš mýti? Nedrž javor! Tu jsou schody, 40 křápky nenamoč! Či si kleknem k vodě spolu, mám tě celou zlíti, shodit tě i sputnous putnou dolů, nechtěla bys? – Proč? Ach, což zblízka hoříš celá? Dětské, neposedné vlasy kolem tvého čela rdí se červánkem, smějí se ti nad rameny, než-li zhasnou zcela, proto snad jsou zastřiženy právě pod ouškem! Nevěděl jsem o panence, že se jí rdí vlasy jako sluncem do července žito zrůžoví, ale to jí neuškodí, neubere krásy, to jen máj jí do nich hodí kvítek šípkový. Či to rdí se tak jen z rána zlato za červánků, dokud nejsi učesána? Jaká divná věc! Kadeř jak len na přeslici tiskne se ti k spánku, 41 chytil něco z růže v líci, málo, ale přec! Nehněvej se, to je vidět přece jenom z rána, nemusíš se za to stydět, kvítku májový! Jaká růže z tebe kvete, stolistá či planá? Láska čeká u poupěte, ach, ta všechno ví! Vždyť jsi velká jako v lese modřín na mýtině, když se jarní oblak snese jemu do větví! Už ti láska probudila jaro v dívčím klíně, už se s tebou rozdělila o své bohatství? Rád bych do vody tě shodil, jen mne neshoď sama! Rád bych každé ráno chodil za tvým úsměvem, jiskry modrých očí chytal, radost šla by s náma, ráje zhaslého jas vítal v obličeji tvém! 42

PASAČKA
Za večera sám spěchám k pasekám, panenka má ovce pase, duha sama usmívá se – utekla mi – kam? Ovečky už jdou, proč ji nevedou? Tam se sklání pro borůvky, půjdu za ní s dvěma slůvky za svou panenkou. Červánky se rdí, klečí v kapradí, zástěrku si odvazuje, hejno husí nad ní pluje, snad mne nevidí. To snad na šišky nebo oříšky? Sukni stáhne, 43 klekne zase a kam sáhne, světluška se vznese do výšky. Kleknu tiše k ní. Jen se nelekni! Do sukně tě také složím, jsi na světě, kvítkem Božím v rose večerní! Ovečky už jdou. Jen ať utekou! Ať se doma ptají, kde jsi, panenko má, ukažme si tichou lásku svou! 44

ROBKA
Včera jsem měl kaši z prosa k večeřivečeři – nemihla se myška bosá v zášeří, klika sotva zašeptala, když má panenka už stála sama u dveří. Nevěděl jsem v první chvíli, spím-li snad, oči se mi zatemnily, kam je dát? Nízké stěny, černé trámy, co je mi to, když jsme sami, proč se musím bát? Pyšná jak snop zlatých klasů pšenice, nese mládí, nese krásu, co mi chce? Bosá píseň čaruje mi, bojím se jí, hledím k zemi v koutě světnice. Za sukni a u zástěrky do koutků připjala si luční šperky 45 kohoutků, košilka je navoněna štěstím krásy, dechem sena, drží na poutku. Okna malá, začernalá, nizoučká, snad by políbit se dala na očka! Srdce moje, co pak je ti – nad horami hvězda letí, ach, ta nepočká! Chceš snad snopy nakládati na půdu? Vždyť je večer! Chceš už spáti? Nepůjdu! Povříslem tě svážu, chytím, i s tvou sukní, i s tvým kvítím, ptát se nebudu! Ach ne, hochu, já se chtěla podívat, zda bych už si duchnu měla povlékat, ty máš teplou kaši, hochu, jak to voní! Hlad mám trochu, mohl bys mi dát? 46 Je to kaše z kukuřice, vezmi si! Tady upadla mi lžíce do mísy, utři si ji, nehleď jinam, nic lepšího nad ústy nám nikde nevisí! Dám ti vody, moje zlato, chceš-li pít, chtěl bych na ústa tě za to políbit, ať bys mne už spolkla s kaší – – Lžíci zdvihla, už mne straší: Sedni, budeš bit! Drž mi duchnu za cíp tady na krátko! káže, obráceno zády, děvčátko, svléká duchnu pruhovanou, svěží povlak voní stranou pro mé poupátko. Hvězdička se při té práci směje nám, k oknu od lípy se vrací, já ji znám! 47 Ráda by se dočkat chtěla, umím-li ti stáhnout s těla košilku tvou sám! Mateřídouška ti dýchá z košilky, usměj se,se jak růže tichá z postýlky! Na uvadlé kvítí z věnce pošle jitro mé panence zlaté motýlky. Proč jen musím žasnout tiše před tebou, když jak nahá hvězda v pýše běžíš tmou! Zdvihni oči a já klesnu šťasten, že tvá krása ve snu září nade mnou! 48

SETKÁNÍ
Přivřenými vraty dívčí úsměv zlatý na mne zavolal, když jsem na ulici ráno stál! honem, co mám říci růži volající, jedno slůvko jen, než ukáže paty: Dobrý den! Ach, ta dívčí zrada! Jak se radost mladá celá zarděla, než mi rychle vrata zavřela! Hledím jen, jak chvátá panenka má zlatá, jako přikován, ticho na mne padá se všech stran – Motýlku, chceš za ní o hodině ranní vletět do oken, pokoušej ji, sveď ji, ať jde ven! 49 Ach, vždyť oknem hledí, za záclonkou sedí, udýchala se – dítě, neví ani o kráse! Ale odpoledne o hodině jedné stál jsem u vchodu, chodila děvčátka pro vodu; klapla tiše vrátka, chvilka je to krátká, ale, jaký strach! Kdo se rdí a bledne – oba, ach! Čistá, nastrojena, v šatech pod kolena, tichá jako sen, šla mi před očima z chodby ven; ach, což je mi zima před očima tvýma, jsou nám, růže má, srdce uzamčena oběma? Tak ses odvrátila, když tvá líčka bílá 50 plála červánkem, když jsi měla jíti se džbánkem! Za střevíček chytí tebe, moje kvítí, aspoň úsměv můj, panenko má milá, nevzdoruj! To se tiše smějí zlatá očka její, když se potají, jak fialky z rosy,rosy dívají? To tak sladce prosí stud, jejž v líčku nosí v růžích z opálu, než pláč rozchvěje ji pomalu? To jí zahořela hvězda prostřed čela, až jsem tajil dech? Růže zlatolistá ve vlasech? Hvězdičko má čistá, nehýbej se z místa, nebo utec, jdi, jen se ještě celá rozjasni! 51

MYČKA
Nevěděl jsem ani, proč dnes nemám stání, když jsem vyšel ven, scházelo mi cosi celý den; kde mé štěstí prosí jako žebrák bosý, kde je hledat mám? Do chudých mu dlaní lásku dám. A tu radost živá, líbezná a tklivá, z šera vydechla, jak by duše z ráje tiše šla – To má panenka je, s šátečkem si hraje, snad mne nepozná, na chodník se dívá samotna. Neděle dnes bylabyla, to se ustrojila jako k zpovědi, tichou ctí se v líčku ještě rdí; 52 jak jí na chodníčku září ze střevíčků zlatých nožek smích, až se rozjasnila duše z nich! Ach, teď oči sklání, promluvil bych na ni z vroucí radosti, snad šáteček bílý upustí – díval bych se chvíli, jak se zatřpytily oči úsměvem, kterým čest si chrání v srdci svém! Nevěří či věří? Hledám po večeři dole pod okny úsměv její krásy radostný. Ach, jak zpívala si, rozplétala vlasy a tu milenčin na záclonce dveří mih’ se stín. Ráno, zlaté ráno! Jako vykoupáno 53 dýcháš svěžestí! Ach, co se mi zdálo o štěstí! Jak mé kvítí spalo? Snad už také vstalo, z lůžka vylétlo, touhou uvítáno rozkvetlo! Máji, zlatý máji! Kde ji uhlídají dneska oči mé, kde se oba studem zardíme? Kde si šeptat budem o svém štěstí chudém, až se zasměje nad námi kdes v ráji naděje? Ale, Bože živý, svatý, dobrotivýdobrotivý, čím Tě pochválím za to dobrodiní, které zřím! Jak tam stojí nyní v otevřené síni malá, chudičká! Úsměv dal’s ji tklivý na líčka! 54 Bože, chtěl’s mne asi ctí Své chudé krásy dneska navštívit, z lásky milenčiny potěšit, – šaty Popelčiny z režné pytloviny dal’s jí odměnou s tichou něhou v řasy ztajenou! Se ctí k práci vstala má panenka malá, chudá, ubledlá, jak se při mém kroku ohlédla! Slzičku má v oku? – Zástěrku si k boku stáhla v důvěře – proč se ukrývala za dveře? Klekla na kolena trochu otlačená v koutě u prahu, sklonila se, myla podlahu, ramena jí bílá sladce zasvítila, zbožnou nahostí, 55 rajskou ozářená radostí. Květů jitřní vláha pokorná a nahá z těla dýchá jí: dvě slzičky měla na kraji; v režném hadru celá nahostí se chvěla v chudé košilce, nahost její sahá do srdce. Tvářičky jí planou, sukni umáchanou tiskne koleny, klečí, hadr ždímá smočený, zbožný stud mne jímá, když mi před očima klečí Boží květ – nedívej se stranou, ani zpět! A když hlavu sklání, pilně se rozhání mýdlem, rejžákem, usmívám se nad tím děvčátkem; 56 vteřinky neztratím – Bože, co ti vrátím za Tvůj krásný dar, přijmeš z chudých dlaní růží pár? Tklivě prsy její v košilce se chvějí jako poupátka, po rtech se jim stýská děťátka; hledím na ně zblízka, zda z nich rosa tryská krásou posvátnou, skládám do srdce jí lásku svou. Ráda by mi skryla, hvězdička má bílá nahé údy své, ale oči skrývá nejvíce, proto se v ní živá krása vyjasnívá v šatě ubohém, že se pokořila před Bohem. Třebas ještě více skloníš svoje líce 57 k zemi na lokty, v mokrých dlaních sobě schovej rty, plač si, nahé robě, na rty, očka obě tebe políbím! Chceš snad ubránit se? Uvidím! Srdce se ti hádá, máš-li mne mít ráda? chceš-liChceš-li oči skrýt, líčka musíš ke mně přiklonit! Stisknu si tě jemně, zdvihnu s mokré země, zlíbám na líčka, radostná již padá slzička! Jsme jen chudé děti, panenko, co je ti, ty se usmíváš? Viď, patříme k sobě, co mi dáš? Naše srdce obě v životě i hrobě o tvé památce budou vyprávěti v pohádce. 58

POHÁDKA
V chladné jitřní slávě chudobky už v trávě u cest na kraji chudým pro ozdobu vstávají; děvčátka v tu dobu k Božímu jdou hrobu, s hor se smutek snes’, Velký pátek právě máme dnes. Šlo též děvče s nimi kroky bázlivými, smutně, nesměle, nikdy nebývalo v kostele. Otčenáš neznalo, zeptati se bálo, k Bohu štkalo jen, když byl slovy zlými urážen. Křížem neumělo poznamenat čelo, jenom věnečkem zdobívalo Paní s chlapečkem; 59 nebálo se ani tichou dívčí dlaní obraz pohladit, když své touze chtělo ulevit. Vešlo do kostela, duše se mu chvěla, s bázní u dveří skrčilo se tiše v zášeří; a tu nad ním s výše jako vichr dýše zpěv i varhan hlas, světla zahořela, stín se třás’. Všichni Boha prosí, almužnu Mu nosí, v koutku dítě jen teskně všecko vidí jako sen! předPřed očima lidí za bídu se stydí, zkouší u prahu, zda by dodalo si odvahu. Kleká na kolena, očka rozsvícená 60 k místu upírá, kde Spasitel pro ni umírá; potom hlavu kloní, studem slzy roní, že nic nenese, celá zahanbená chvěje se. Proč jsem chtěla jíti, když jsem se modliti nenaučila! Jak jsem, Kriste Pane, zpozdilá! Počkám snad, až vstane, k Matce milované zas se navrátí, kde jen mám jim kvítí trhati? Lidé odcházeli, jen se ohlíželi od bran do stínu na neznámou, cizí dívčinu; poslední už mizí. V chrámě se uklízí, neboť umřel Pán, stan Mu otevřeli dokořán. 61 A když zavírali, dívala se zdáli teskně na oltář – Jak tu zasvitla jí bledá tvář! Oltář umývají, kostel zametají, ach, což z lásky snad by jí nenechali pomáhat? V radosti té chvíle po špičkách šla čile přímo k zábradlí, kbelík ručky její popadly; štěstí chvělo se jí v dětském obličeji, hadr ždímala, krása v duši bílé dřímala. Opírá se dlaní jako květ na stráni o smočenou zem, drhne před milostným obrazem. A tu s přeradostným průvodem bělostným tiše vstoupila 62 sama nebes Paní spanilá. A hle! Svatou Zitu! V rajské cti své třpytu praví k Marii: Chceš, já ti to kvítí ukryji? Chci ji povýšiti, bude se mnou mýti mísy ve škopku, prosím daruj mi tu chudobku! Ale nebes Paní dívala se na ni v tichém úsměvu a všem pannám bylo do zpěvu: Mne přec navštívilo, Synu mému zbylo v hrobě k radosti, Sám ať si ji chrání, pohostí! Všechny se teď radí, ale co tu vadí! S putnou k východu myčka spěchá znova pro vodu. 63 Ale tu ji schová líčka liliová někdo na klíně, tmavé vlásky hladí dívčině: Sedmikrásko malá, kam bys utíkala, vždyť jsi v ráji už, jako anděl bosý zde nám služ! Andílkové nosí tobě z kvítků rosy, z očí slzičky, bys nám umývala hvězdičky! 64 OBSAH
Panenky5 Děvečka7 Družička17 Pod okny21 Pradlenka25 Pod lesem28 Žnečka32 Ukolébavka34 Nad potokem39 Pasačka43 Robka45 Setkání49 Myčka52 Pohádka59
[65] Tato kniha vyšla v 1000 výtiscích s titulní kresbou a v 60 číslovaných výtiscích na ručním papíře s leptem a v úpravě V. H. Brunnera jako prvý svazek edice AMETYST, kterou vydává Jan Beránek a expeduje A. Tvrdý v Praze, Spálená ulice. Vytiskla Průmyslová tiskárna v Praze.
[67] AUTOR VYDAL
Svatý Jiří Triptych 1915. Cikánčina smrt 1916. Jarmark života 1916. Ot. Březina (spolu se studií Dra. J. Staňka) 1918. Na horách 1919. Tři dukáty 1919. Cestou domů 1919. List k českým básníkům 1919. Svatý Vojtěch 1921. Nejvyšší naděje 1921. Obrazy 1922. Tři troníčky 1923. Překlad Sv. Terezie: Výkřiky duše k Bohu 1919. V tisku: Gotická růže.
E: mk; 2005 [68]