MYČKA
Nevěděl jsem ani,
proč dnes nemám stání,
když jsem vyšel ven,
scházelo mi cosi
celý den;
kde mé štěstí prosí
jako žebrák bosý,
kde je hledat mám?
Do chudých mu dlaní
lásku dám.
A tu radost živá,
líbezná a tklivá,
z šera vydechla,
jak by duše z ráje
tiše šla –
To má panenka je,
s šátečkem si hraje,
snad mne nepozná,
na chodník se dívá
samotna.
Neděle dnes bylabyla,
to se ustrojila
jako k zpovědi,
tichou ctí se v líčku
ještě rdí;
52
jak jí na chodníčku
září ze střevíčků
zlatých nožek smích,
až se rozjasnila
duše z nich!
Ach, teď oči sklání,
promluvil bych na ni
z vroucí radosti,
snad šáteček bílý
upustí –
díval bych se chvíli,
jak se zatřpytily
oči úsměvem,
kterým čest si chrání
v srdci svém!
Nevěří či věří?
Hledám po večeři
dole pod okny
úsměv její krásy
radostný.
Ach, jak zpívala si,
rozplétala vlasy
a tu milenčin
na záclonce dveří
mih’ se stín.
Ráno, zlaté ráno!
Jako vykoupáno
53
dýcháš svěžestí!
Ach, co se mi zdálo
o štěstí!
Jak mé kvítí spalo?
Snad už také vstalo,
z lůžka vylétlo,
touhou uvítáno
rozkvetlo!
Máji, zlatý máji!
Kde ji uhlídají
dneska oči mé,
kde se oba studem
zardíme?
Kde si šeptat budem
o svém štěstí chudém,
až se zasměje
nad námi kdes v ráji
naděje?
Ale, Bože živý,
svatý, dobrotivýdobrotivý,
čím Tě pochválím
za to dobrodiní,
které zřím!
Jak tam stojí nyní
v otevřené síni
malá, chudičká!
Úsměv dal’s ji tklivý
na líčka!
54
Bože, chtěl’s mne asi
ctí Své chudé krásy
dneska navštívit,
z lásky milenčiny
potěšit, –
šaty Popelčiny
z režné pytloviny
dal’s jí odměnou
s tichou něhou v řasy
ztajenou!
Se ctí k práci vstala
má panenka malá,
chudá, ubledlá,
jak se při mém kroku
ohlédla!
Slzičku má v oku? –
Zástěrku si k boku
stáhla v důvěře –
proč se ukrývala
za dveře?
Klekla na kolena
trochu otlačená
v koutě u prahu,
sklonila se, myla
podlahu,
ramena jí bílá
sladce zasvítila,
zbožnou nahostí,
55
rajskou ozářená
radostí.
Květů jitřní vláha
pokorná a nahá
z těla dýchá jí:
dvě slzičky měla
na kraji;
v režném hadru celá
nahostí se chvěla
v chudé košilce,
nahost její sahá
do srdce.
Tvářičky jí planou,
sukni umáchanou
tiskne koleny,
klečí, hadr ždímá
smočený,
zbožný stud mne jímá,
když mi před očima
klečí Boží květ –
nedívej se stranou,
ani zpět!
A když hlavu sklání,
pilně se rozhání
mýdlem, rejžákem,
usmívám se nad tím
děvčátkem;
56
vteřinky neztratím –
Bože, co ti vrátím
za Tvůj krásný dar,
přijmeš z chudých dlaní
růží pár?
Tklivě prsy její
v košilce se chvějí
jako poupátka,
po rtech se jim stýská
děťátka;
hledím na ně zblízka,
zda z nich rosa tryská
krásou posvátnou,
skládám do srdce jí
lásku svou.
Ráda by mi skryla,
hvězdička má bílá
nahé údy své,
ale oči skrývá
nejvíce,
proto se v ní živá
krása vyjasnívá
v šatě ubohém,
že se pokořila
před Bohem.
Třebas ještě více
skloníš svoje líce
57
k zemi na lokty,
v mokrých dlaních sobě
schovej rty,
plač si, nahé robě,
na rty, očka obě
tebe políbím!
Chceš snad ubránit se?
Uvidím!
Srdce se ti hádá,
máš-li mne mít ráda?
chceš-liChceš-li oči skrýt,
líčka musíš ke mně
přiklonit!
Stisknu si tě jemně,
zdvihnu s mokré země,
zlíbám na líčka,
radostná již padá
slzička!
Jsme jen chudé děti,
panenko, co je ti,
ty se usmíváš?
Viď, patříme k sobě,
co mi dáš?
Naše srdce obě
v životě i hrobě
o tvé památce
budou vyprávěti
v pohádce.
58