UKOLÉBAVKA
Teskno je mi,
když se tmí,
květ se k zemi
sklání,
touha dále
běžet smí,
chvátá, ale
kam?
Za růžemi,
radostmi,
za písněmi,
za ní!
Okno malé
kyne mi,
mám jít stále
sám?
Panenka má
v chaloupce
dneska sama
bloudí,
chová dítě
na ruce –
netíží tě
snad?
Vidíš! S náma
hrát si chce,
34
jak ručkama
loudí!
Chceš až v žitě,
na louce,
na úsvitě
spát?
Hochu milý,
počkej jen,
ať si chvíli
hraje,
když jsme samy
celý den,
hvězdy s námi
sní;
hleď, spanilý
padá sen
na květ bílý
z ráje,
usíná mi
u kamen,
s panenkami
spí!
Spi, maličká,
uvidíš
andělíčka
z nebe,
hvězdička ti
září již,
35
chceš si hráti
s ní?
Na tvá líčka
zlíbá, víš? –
Tvá matička
tebe,
už se báti
nemusíš,
než se vrátí,
spi!
Chci též míti
takovou,
moje kvítí
zlaté,
za ni dáti
lásku svou,
otrhati
květ,
na pouť jíti
dalekou,
uprositi
svaté,
chleba ptáti
s chudobou,
umírati
hned!
36
Ať to není
dítě mé
ve stavení
pánů,
přec i chudé
neznámé
chůvě zbude
čas,
že ji v snění
zahlédne
hvězda denní
k ránu,
růže rudé
najdeme,
co v nich bude
krás!
Jest to matka,
která bdí,
u děťátka
zpívá?
Hochu, jen se
ohlédni
po milence
své!
Dvě děvčátka
se to rdí –
37
noc je sladkásladká,
snivá!
Své panence
utrhni
růže z věnce
dvě!
38