DRUŽIČKA
Tmou večera slét’
již v tesknoty květ
vzdech varhan, touhy pláč,
snů jas i žeh
spí v křišťálech,
nač myslíš, duše, nač?
Proč samoty žal
se vzpomínkou vzňal
v dešť duhy, jisker prach!
Tak září svou
ctí vznešenou
stud kvítí na horách!
Ach, naposled již
chval pozdravem kříž,
stesk písně v chrámu ztich’,
již poslední
vzdech varhan zní
v pláč růží vadnoucích!
Kdo ještě tu bdí,
že soumrak se rdí,
jak touhou by se třás’,
jak z úkrytu
v mír blankytu
stud plál by sedmikrás?
17
Což modlitby vzdech
tam na výsostech
pláč z růží vyprostí?
Mám ohlédnout
se v tmavý kout,
co štká tam sladkostí?
O blažený květ!
Jak bázlivě vzhléd’,
jak s tváří odkryl stín!
Stud dívčích krás
plá z očí řas,
snem růží teskní klín!
Ach, lásko, kde spíš?
Snad odchází již,
ráj vyprovází ji
a na prsou
v zář bělostnou
cti květ se rozvíjí.
Pán v ráji dal tkát
tvůj panenský šat,
stud vlil ti krví Svou,
a Jeho žal
ti v oči dal
Svou lásku žíznivou.
Teď vroucně se ptáš,
co ty Jemu dáš,
18
než domů odejdeš,
jest těžko žít
a necítit,
že stýská se Mu též!
Vždyť anděl již zná,
ó přelíbezná,
tvůj dětský obličej,
chceš almužnou
dát lásku svou,
ach, též své dětství dej!
Svůj panenský vděk,
pár holubiček,
své ruce sepjaté,
čest údů svých
jak o svátcích
dvě svíce rozžaté.
O kde jsem už byl,
kde obraz tvůj skryl
a bázní rděl se v tmách,
když pod hlavou
byl útěchou
jen schod a cizí práh?
Jak zrosený květ
jest krása tvých let,
máj líbá prsy tvé
a s ramen tvých
19
žhne horský sníh
a s bázní k lásce zve.
Až po kolena
jest zahalena
tvá nahost v bílý šat,
bez na prsech
svůj tají dech,
ó kráso, zůstaň stát!
I žebráku jest
tak líto všech cest,
když sen ho opouští,
ač na sta mil
mu lůžkem byl
jen kámen na poušti.
Ach, bije se v hruď:
Pochválena buď –
květ ráje šelestí,
vzdech zasténá –
pozdravena,
oltářní svátosti!
Můj Bože, já vím,
jen trnem jsem Tvým,
jenž Tobě spánky rve:
O nech ji kvést
jak ratolest
pro jasné příští Své!
20