Síla života (1898)

1897-1898, Viktor Dyk

Diplomatická verze Ediční verze
Síla života
[1] OD TÉHOŽ AUTORA A PORTA INFERI......1 SV.
[2] Viktor Dyk
Síla života
1897 – 1898
Praha Moderní revue Poštovská ulice 32 1898
[3] Této knihy bylo vydáno 250 výtisků. Všechna práva vyhrazena. Tiskem Emanuela Stivína v Praze
[4]
Jdou chlady nocí, jdou chlady dní, Jdou chlady nocí, jdou chlady dní,
 a omrzele rozteskní. Tak věčně a věčně, v duších led, do mračen z popelu pohlížet! Věčně a věčně vším, sebou třást. A nikde klid! a nikde vlast! Údy jsou jako z olova, stesk toho, jenž vše pochová, a v starý všeho civí mráz a v hrůzu zas! A v hrůzu zas. U velikých i v ulici ucházejí se básníci. U velkých bez mozků, bez duší, v ulicích, které jsou nejhlušší. 5 – Pro naše hříchy, pro náš rmut, pro naši touhu, pro náš trud, osude! Nutno dál vším třást pod mračny z popelu, kde prý vlast?! 6
Zlomil jsem hůl nad sebou samým. Zlomil jsem hůl nad sebou samým.
 Nad sebou samým nejdříve! Přicházím z hor, jdu v údolí říci, že přijde lavina! Teď stojím váhavý na rozcestí. Kam nejdříve jít zvěstovat? Do Athén, které naslouchají dramatům doby úpadku? Do Říma jít, kam imperator své konsignoval legie? Do Palestiny, kázání svá kde promlouvají Kristové? Zlomil jsem hůl nad sebou samým. Nad sebou samým nejdříve! Lavina hučí, lavina zpívá, lavina všechno rozdrtí. 7
Z polí se to temně kouří. Z polí se to temně kouří.
 Mlhou stromy ověšeny. – Cesta, kterou nikdo nejde v roztesknělé rovině. Zpíváme si, hvízdáme si. Smějeme se, vzkřikneme si. Snad se ona stará hrůza na chvíli přec zaplaší... A to nebe na nás padá. A to nebe hrozí, hrozí. A pláň smutná hrozí, hrozí, bůh ví, proč, a bůh ví, čím. Zpíváme si, hvízdáme si. Smějeme se, vzkřikneme si. Nějak bylo, nějak bude, konejšíme svědomí. 8
Sešli se. Noc již. Pozdní chvíle. Sešli se. Noc již. Pozdní chvíle.
 Však oni vzájem vítali se přec. Sešli se. Noc již. Bavili se mile: tři lucerny a jeden opilec. Ta jedna mžourá potměšile trochu, a dále do tmy číré blikotá. Chtěla by říci: Roztomilý hochu! Dá život vše – jen užít života! A druhá, ta je velmi starostlivá, melancholií jata k posledu. Pečlivá Marta zbloudilému kývá: Pojď, já tě domů přece dovedu! A třetí, třetí, o té těžko říci. Zná nuanci, jíž duše zaklíná. V posledním koutě visí na ulici, a vždycky zdá se, že už zhasíná. 9 Sešli se. Zima údy prudce třásla. Na černou kávu měl by zajít přec! Tři lucerny, z nichž jedna málem zhasla, tři lucerny a jeden opilec. 10
Dnes mi to pověděly květiny, Dnes mi to pověděly květiny,
 když parkem mdlý jsem kráčel za šera. Bolel mne zrak, a nudno pohlížet. A ony šeptaly: – „Královna stůně“.stůně.“ A já jsem uznával: Faun musí býti teskně ztrnulý, Faun musí přestat Nymfu objímat, to je tak nutné; neboť, hle, královna stůně. A dál jsem nemoh’. Všechno zamčeno, a všechna okna pro mne zavřena. Za těmi okny, za těmi dveřmi, oh, kdybych věděl, co se tam děje! 11
Ah, jak je smutný bledý markrabí! Ah, jak je smutný bledý markrabí!
 S tím plachým okem, sevřenými rety. Ctných paní krása – ta jej nevábí. K žoldnéřům mluví apatické věty. A markrabstvím jde pověst stajená o cudném, krásném, zvláštním ženském jménu. Co ona leží dole pohřbena, markrabí nikdy nepolíbil ženu. A markrabstvím jde utajený stesk a jeho ozvuk až do duše kles’ mi. Co naposled se její zrak mu lesk’, pod hradem smáti milenci se nesmí. A že tak smutně tehdy zvonily (– tak jako smutných archandělů stony –) v den onen smutný, kdy ji pohřbili, při žádném pohřbu nehlaholí zvony. 12
Dláždění deštěm se lesklo. Dláždění deštěm se lesklo.
 My zřeli v kaluže. Bůh ví, tak zmatené rysy se v nich mi obrazí. A v nás vše pojednou zmlklo. Jdem všichni bez slova. Bláto je na naší cestě. A kdos vše vyčítá. Poznámku kousavou řeknem’, kde smích však nabrati? NesmelýmNesmělým, bojácným hlasem kdos všechno vyčítá. Starý dům uprostřed lesa. Pes vyje do kraje. Lek’ jsem se. Pojednou zase do dálky vzpomínat? 13 A ona, která teď leží tak na vždy umlklá... Což existují hříchy na zhaslých očích těch?! A na těle, jež hnije tam dole pod zemí? Flór. Mrtva. Tedy mrtva? Jak chladné ráno to! A vidím, za oním rohem ona mne zastaví, v znavené, nejisté oči bez slova prohlédnepohlédne, a já je zahanben sklopím, nade vším zoufaje. Starý dům uprostřed lesa. Pes vyje do kraje. 14
V komoře rezaví po něm už zbraně. V komoře rezaví po něm už zbraně.
 Ptáci se nevrací do prázdných hnizd. Na štíhlých topolech, v mdlém smutku pláně sežloutl, povadl každičký list. – Každičký list! – Dvůr teď je zakletý, všechno tu čeká. Pes v budce schoulen je, nechce se hnout. Jen černá kočka, ta síněmi těká, v očích má jizlivých poslední soud. – Nejhorší soud! – Po žluté trávě kol potoka kráčí stařečků šedivých utichlý pár. Matka, ta rukama láme vždy k pláči, a otec kývá jen, vyhas’ už žár. Bez konce zmar. 15 A všichni čekají: jestli se vrátí! Les jak se rozšumí, rozštěká pes! Všechno jak procitne, co chtělo spáti! Slunce se rozzáří, zaplaší děs, šílený děs! Však matka ruce své do prázdna vzpíná a otec hlavou svou lítostně kývá. Nikdy už, nikdy už neuzří syna, nikdy už nebude, jak bylo dřív. Nad štíhlým topolem černá se mrak. A kočka plíží se, jizlivý zrak, vítězný zrak! 16
Tož vše už dal bych bez hlesu a rád, Tož vše už dal bych bez hlesu a rád,
 své chladivé a vyčítavé hříchy. Své ironie potměšilý chlad a lstivý humbug znavené své pýchy. Tři panny tančí v pláni zelené. Tří pannen těla touhou mdlou se chvějí. Co mračen víc se zase přižene, poslední zvony v dálce vyzvánějí. Tří stínů rysy za noci se chví, tři marné stesky za noci se hlásí. Hledání sebe, paskvil přátelství a věčná touha chimerické krásy. A jak by někdo ruku v čelo klad’, jak glossoval by bolestně mé smíchy. Už vše bych mohl těmto lidem dát, i lstivý humbug znavené své pýchy. 17
Plíží se večery, plíží se teskna... Plíží se večery, plíží se teskna...
 Poslední výkřiky ztrácí se v kraji. Veliké bolesti, veliká hesla vyvětrávají. Včera jsme smáli se, včera jsme lhali, včera jsme bouřili, včera se bili. Obzor dnes zatažen: my bychom spali. A není síly. Pro něco mlčení, pro něco lítost, pro sebe výsměchy přitrpklé máme. Proklatě: jak naše zalhána bytost! Vyvětráváme. 18
Už unavena schoulila se touha, Už unavena schoulila se touha,
 když čas se vlekl věčně beze změny. Sterilních zábav vyhledávám kouzla, bych mohl myslit, vzdaluju se ženy. Večer se snáší, ráno zase svítá. Smích zase zazní, smutek zase pláče. Na černých marách někdo tiše leží. – O nevzbuďte mi ze sna toho spáče! 19
A vše je mdlé a není naděje. A vše je mdlé a není naděje.
 A na tom světě vše už příliš známé. – Proč haruspex se druhu nesměje, když denně tak se spolu potkáváme? – A nemění to mnoho na věci, zda tam či onde dílna naše stojí. Let ptáků zkoumat, vnitřnost zvířecí, analysovat cennou duši svoji. Je pravda, leccos leckde trouchniví a leckterý květ legitimně povad’. Však ať se Cato příliš nediví, když ještě zítra začnem’ prorokovat! To nemění už mnoho na věci. Však cives všechno prahanebně platí! Vnitřnosti lidské, zvířecí. – Až sejdeme se, budeme se smáti! 20
Měl jsem rudý karafiát, Měl jsem rudý karafiát,
 ten už dávno svad’. Mohu dát, ty můžeš přijat. Dám ho z duše rád. Dosti dlouho už jsem studil, dosti dlouho už jsem nudil. – Půjdu o dům dál! – Zašlápnout, to přeci škoda. V tom by nebyl vkus. Zapomeň, co v noci bodá, co náš jitří hnus. Jedno, druhé, vše je kvítí. Můžeš žít, já mohu mříti. – Půjdu o dům dál! – 21
Jak vítr vane, Jak vítr vane,
 praporce, pane, ty prý se stokrát otočí. Já chtěl bych vědět: – Můžete hledět, chvíli mi hledět do očí?! Včera jak dneska, zítra jak dneska my můžeme se setkati. Jak v jiné časy smál jste se asi... Co jiného lze dělati?! Smál jste se dlouze smulkusmutku a touze. Nás lze si vždycky dobrati. Kolikrát asi – dnes, v jiné časy... Chtěl bych se něco zeptati. 22 Fádní to věci, ale snad přeci. Byla to moje důvěra! Večer se stmívá, obloha splývá se zemí zvolna za šera... Vysmán a zhaněn, tolikrát raněn, duch můjmůj, ten stejně odplácí. Raněný raním, haněný haním, vysmán se směju, bidáci! Jak vítr vane, praporce, pane, ah, ty se stokrát otočí... Já chtěl bych vědět: – Můžete hledět, hledět mi chvíli do očí?! 23
Poplašně zvoní ve vsi ještě zvon. Poplašně zvoní ve vsi ještě zvon.
 A pod hradem už skřížily se meče. – Vy nemusíte slyšeti můj ston. Ale krev teče, nuže krev ať teče. A nemusí být posměch pochodní. Té jizlivé tmě není třeba změny. Já jednu píseň slyšel mnoho dní. A každý ton byl vzpourou rozvášněný. Ten zatracený tone ve vlnách. A zachytit se není možno ruce. A zvoní zvon a krajem táhne strach. A teče krev a srdce bije prudce. 24
Jsou všechny formy rozbity. Jsou všechny formy rozbity.
 Ptejme se: CoCo, duše, ještě? Šera a šílenství zákmity v únavné kapání deště?! Jsou všechny cesty blátivy. Slzami smočeny zoře: Vzlétneme ještě teď nad nivy, nad dálná, hluboká moře? A hledět budem’ přes zemi na vlny krví už rudé. Déšť zvolna, smutně, dojemně k potopě líti se bude... 25
Kdes za horami leží boží svět, Kdes za horami leží boží svět,
 tam lásky, květy, a tam úsměv jara. – Víš, já jsem leccos do svých veršů vplet’, však v srdci, v srdci, tam jen hořkost stará. Tam v koutě civí, tupá, schoulená. Do dlouhých nocí slyšel bys ji výti. A časem zvedne zhublá ramena, jakoby chtěla rdousit, škrtit, bíti. A sedm řek by chtěla přebrodit, by do té smavé mohla vniknout země. Kus svojí skepse šťastným předhodit, jí otráviti celé příští plémě. A pomstíti tu touhu horoucí, jižjíž každodenně moudří vysilují. A šťastné lebky touží roztlouci, jež o problemech klidně uvažují. 26 Lít nedůvěru v sladká objetí, a dobrým kreslit infernální vise, dát duším všechnu hořkost trpěti, dát duším vždycky rozcházet se cize. Však nic... pak nic... Je slabost záhuba. Zpět padne zas, a do kouta se vrátí, lev, jenž je v kleci, šelma bezzubá, a strom, jimžjímž vítr ironicky klátí. 27
Noc, noc mdle kolíbá slaboučký den, Noc, noc mdle kolíbá slaboučký den,
 noc smutná nemluvně houpá a hýčká. – Nechtěl bych doma být, nechtěl snít sen, že dítě dávno má zarudlé oči: Naučí plakat se, naučí být, než matka do hrobu mlčky je vrátí. Mluviti nejasně, nejasně snít. Po život celý se konfusně ptáti. Dost je to života pro jeden den. Božstva jsou lakomá, božstva jsou skoupá. Noc, noc mdle kolíbá slaboučký den. Noc smutná nemluvně hýčká a houpá. 28
Už pátý měsíc obléhali jsme Už pátý měsíc obléhali jsme
 a útokem jsem často kázal hnáti. Už pátý měsíc žízní, hladoví a – tvrdošíjní! – nechtějí se vzdáti! Poslal jsem parlamentáře: Se zbraněmi se mohou z města bráti. Už pátý měsíc žízní, hladoví a – tvrdošíjní! – nechtějí se vzdáti. Jich tváře dlouhým hladem vyzáblé. Jich rety ale pyšné jsou a němé. – Já takových si vážím nepřátel! Strhněte stany: Rychle! Odtáhneme! 29
Mých neuposlechli jste rozkazů, Mých neuposlechli jste rozkazů,
 spojili jste se s nepřátely mými. Já trhám vaše privilegia, ukázali jste se jich nehodnými. Vy, zrádcové, jste vrahům zradili nejslabší místa vítězného voje. Co důvěřivě snila triumfy tažením spita Majestátnost moje! To byla divá seč a nevděčná. To mrtvoly, jež chladně pošlapány. Já trhám vaše privilegia. Nezacelily ještě se mé rány! 30
Dnes slunce žhne... až bolí z toho oči. Dnes slunce žhne... až bolí z toho oči.
 Už celý den si opakuju: Tetigisse, periisse. Ano, je tatáž. Má týž trpký úsměv, ano, má tytéž rozsmutnělé oči, ano, vše stejné. Budou zas zvonit zvony v staré kapli, kam dlouhá léta nestoupal již zvoník? Prach kryje všecko... Stojím tu. Slyším. Vítr klátí stromy. Jímavý kvil a elegická hudba. Plakati? A pro co vlastně?! Jsem bezmocen v té dojmů plachých tlupě. Už celý den si opakuju tupě: Tetigisse, periisse! 31
Má Paní, nejkrasší, již celý kosmos chová, Má Paní, nejkrasší, již celý kosmos chová,
 mé srdce vzal mi svět a nepodal mi klid. Jsem zlý a roztrpčen, však tlumiti chci slova. Chci slova tlumiti, neb nechci hrdýmtvrdým být. My Nazaret jsme dlouho neviděli, a nyní s touhou přicházím zas blíž. Snů dobra dychtiv, a dny roztesknělý, Marie, Panní, prosím, slyš! Až odejde ten dav, jenž modlí se a klečí, má Paní, nejdražšínejdražší, chci viděti tě sám! Tvůj pohled zářivý mne dojímá a léčí, mluv, líbej, pevněporuč, vládni, poslouchám! Království tvoje věčná jsou a měkká, milosti plna, o Ježíši, sníš. Úleva jemná do mé duše stéká. Marie, Panní, prosím, slyš! 32 Chrám šerý je a svatí jsou už němí a nemluví už z keřů v ohni Bůh. Chrám šerý je a teskný kouty všemi a Vandalů řev přináší k nám vzduch. Tvé oči planou, pějí, hřejí pouze v dnech zkalených, kdy život jedna tíž. My setkáme se zase v svojí touze. Marie, Paní, prosím, slyš! 33
Když touhu svou jsem hodil psům, Když touhu svou jsem hodil psům,
 tu nejšťastnějším byl jsem z lidí. – Nevěřte milencům! Milenci pravdu nenávidí! – Spíše je udeřte! Bůh ví, co touha jejich chystá! – Milencům nevěřte! Milenci zradí svého Krista! – A usmívat se budou zas, do dnů, do snů, do bláta, nebe! – Milenci klamou vás! Milenci klamou více sebe! – Jen jděte, udeřte, to snad je ještě v život vzruší. – Milencům nevěřte! Ti mají nebezpečnou duši! – 34
Smutnější vítr v smutnější les vál Smutnější vítr v smutnější les vál
 a větve zvolna k zemi ohýbal. Do energie únavy stín pad’, do ctnosti mojí vášeň počla plát a bázeň v pýchy krásně vysněné. – Nikoho nemám, ani sebe ne! Jak vidím smrti líný ve vše vpád, chtěl něco říc’ bych, něco pošeptat. Leží to na mně jako těžký sen, tváře zřím, rysy, myslím, řada jmén... Bůh ví, tak trpce se to vzpomene. – Nikoho nemám, ani sebe ne! I z nitra svého slyším cizí hlas a na polích mi vyrost’ cizí klas. Přemýšlím, dumám, vše je zakleto! Čmeláku, myslil’s trochu za léto?! Spojence hledal’s, druhy, spřízněné?! – Nikoho nemám, ani sebe ne! 35 Francie stála dlouhý čas v čele křesťanských národů, Francie nemůže je uprostřed mravní pohromy oppustitiopustiti (neobyčejný souhlas; pohnutí mezi auditoriem; vstává nějaká paní a mluví hlasitě slov několik:) Mickiewicz, Přednášky, 21. III. 1844.
Vy, pane, blouznílku, žár máte v očích svých, Vy, pane, blouznílku, žár máte v očích svých,
 oh, ano, ano, Vy jste prorok pravý! Řeč divný akcent má a baví v dobách zlých. V salonech praví, že jste zajímavý. Oh, pane, blouznílku, Váš pro císaře vznět, ten může dojmout měkkou duši naši. Francie úkol, ano, vésti svět. Jen nemluvte o zvláštním Messiáši. Ukřižovaný národ! Jak to divně zní. My přísahali – ale nevíme. Což možno ne na slušnou žádost říci?! 36 Slyšíme rády řeči galantní a v nesmrtelnost duše věříme. – Zde Francouzi a dobří katolíci! 37
A klidno vše, a uspán kraj, A klidno vše, a uspán kraj,
 ta česká země, zemský ráj. V největších srdcích vztek a zlosť, v největších srdcích šílenost. V největších touhách velký děs. Včera a zítra, včera, dnes! Někdy se něco chtělo hnout, do nebes prudce vytrysknout. Však zříme záhy dosti stop. Hlava?! Tam rána. Byl to strop. 38 Někdy se chtělo něco ptát, proklínat, ještě proklínat. Než uspí země, uspí kraj. Jsou klidny Čechy, zemský ráj. 39
Vždy časně ráno smutna vstanu Vždy časně ráno smutna vstanu
 a jdu se modlit k Slitovníku. – Hle, jak se houpá na čakanu mých sedm smutných loupežníků. Bůh nechce zřít však, co mne bolí, vždy chlad a přísnost v jeho líci. A chmurně hledí do údolí mí nejsmutnější loupežníci. Ty žárné oči dávno schladly. Tak schladlyschladly, jako všechno schladá. – Vy loupili jste, vy jste kradli, a já vás měla za to ráda. Vy líbali jste v ohně plání, v hlubokých lesích, při vichřici. Vy tančili jste do svítání. – Proč věšeli vás, loupežnícíloupežníci?! 40 Já kvítí polní pro vás nesu, vy ale k němu nevoníte. Mám kapradiny z vašich lesů, vy ale už jich nevidíte. Jak vítr vaším tělem klátí, já stojím mdlá a bez naděje. – Když Kristus pán moh’ z mrtvých vstáti, proč vám též toho nedopřeje?! A já vás všechny milovala v hlubokých lesích, při vichřici. A já vás všechny zrazovala, mí smutní, krásní loupežníci. 41
Mí služebníci, ti mně nevěří, Mí služebníci, ti mně nevěří,
 mí služebníci, ti mněmne zrazují. – Až v přístavu se soumrak zašeří, opustím všecko, půjdu, odpluji –! Už tuší cosi moji poddaní. Tak devotně,devotně jak dřív se nekoří. Boulevardy nedůvěřivy až k zoufání. O bude lépe někde na moři! Své ctnosti, hříchy, lež svou zanechám. Ba zanechám i zlatou korunu. Až odevzdám se moři jen a tmám, pak teprv budu dlíti na trůnu! 42
A přišla zas a byla trochu mdlou, A přišla zas a byla trochu mdlou,
 šla jako ten, jenž váhá, než-li vkročí... Že přestala být dávno počestnou, to ke mně mluvil neklid její očí. Já pokrčil jsem mlčky rameny nad bídou její, nad bídou svojí. Sentimentálně ona mluvila: Já prostitutka a ty prostitut! Já ohradil se slovy vážnými nekorrektnosti toho tvrzení. Že známo mi, že četla Garborga, však o tom už se mnoho nemluví. Že, celkem vzato, bezúhonný jsem, a hřeším-li, tož jako spravedlivý – Sentimentálně ona mluvila: Já nešťastna a ty jsi nešťasten... 43 A říkala, že všechno hrozné je, a říkala, že takto nelze žít... Já mínil, že snad jakás naděje. (– A potom šla a měl jsem svatý klid...) *** Vřískavá disharmonie celou noc v duši ječela. Já přemýšlel o našich ctnostech, o beznadějnosti naší politiky, o dobrých lidech... A disharmonie celou noc ječela mi v uši, a, patrně dojat, improvisoval jsem kuplet: „Kde jsi, kde jsi, o sílo života...“ 11. Říjen 1898.
44
Včera jsme brali Boha nadarmo. Včera jsme brali Boha nadarmo.
 Dnes v kostele se něžně modlíme: „Zákony mají svoji náhodnost a náhodnost má svoje zákony.“ Dnes v kostele se něžně modlíme. A zítra půjdem’ kázat morálku. Hu! Hu! Hu! Hu! Zde signál výstražný! Ta záhybka je zdrojem neštěstí. S okna se dolů neskáče, jed nepije se. Hledíme, jak produkovat jdou se siláci do cirku... 12. Říjen 1898
45 Oprava
Na straně 32 ve verši 4 místo hrdým čtěte tvrdým a ve verši12 místo pevně čtěte poruč.
[46] Obsah
Jdou chlady nocí5 Zlomil jsem hůl nad sebou7 Z polí se to temně kouří8 Sešli se9 Dnes mi to pověděly11 Ah, jak je smutný12 Dláždění deštěm se lesklo13 V komoře rezaví15 Tož vše už dal bych17 Plíží se večery18 Už unavena19 A vše je mdlé20 Měl jsem rudý karafiát21 Jak vítr vane22 Poplašně zvoní24 Jsou všechny formy25 Kdes za horami26 Noc, noc mdle kolíbá28 Už pátý měsíc29 Mých neuposlechli jste rozkazů30 Dnes slunce žhne31 [47] Má Paní32 Když touhu svou jsem34 Smutnější vítr35 Vy, pane36 A klidno vše38 Vždy časně ráno40 Mí služebníci42 A přišla zas43 Včera jsme45
E: sf; 2004 [48]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Moderní revue; Stivín, Emanuel
(Knihovna Moderní revue 21 - Nákladem vydavatelstva Moderní revue - Tiskem Emanuela Stivína v Praze)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 48