Ah, jak je smutný bledý markrabí!

Viktor Dyk

Ah, jak je smutný bledý markrabí! Ah, jak je smutný bledý markrabí!
 S tím plachým okem, sevřenými rety. Ctných paní krása – ta jej nevábí. K žoldnéřům mluví apatické věty. A markrabstvím jde pověst stajená o cudném, krásném, zvláštním ženském jménu. Co ona leží dole pohřbena, markrabí nikdy nepolíbil ženu. A markrabstvím jde utajený stesk a jeho ozvuk až do duše kles’ mi. Co naposled se její zrak mu lesk’, pod hradem smáti milenci se nesmí. A že tak smutně tehdy zvonily (– tak jako smutných archandělů stony –) v den onen smutný, kdy ji pohřbili, při žádném pohřbu nehlaholí zvony. 12
Básně v knize Síla života:
  1. Jdou chlady nocí, jdou chlady dní,
  2. Zlomil jsem hůl nad sebou samým.
  3. Z polí se to temně kouří.
  4. Sešli se. Noc již. Pozdní chvíle.
  5. Dnes mi to pověděly květiny,
  6. Ah, jak je smutný bledý markrabí!
  7. Dláždění deštěm se lesklo.
  8. V komoře rezaví po něm už zbraně.
  9. Tož vše už dal bych bez hlesu a rád,
  10. Plíží se večery, plíží se teskna...
  11. Už unavena schoulila se touha,
  12. A vše je mdlé a není naděje.
  13. Měl jsem rudý karafiát,
  14. Jak vítr vane,
  15. Poplašně zvoní ve vsi ještě zvon.
  16. Jsou všechny formy rozbity.
  17. Kdes za horami leží boží svět,
  18. Noc, noc mdle kolíbá slaboučký den,
  19. Už pátý měsíc obléhali jsme
  20. Mých neuposlechli jste rozkazů,
  21. Dnes slunce žhne... až bolí z toho oči.
  22. Má Paní, nejkrasší, již celý kosmos chová,
  23. Když touhu svou jsem hodil psům,
  24. Smutnější vítr v smutnější les vál
  25. Vy, pane, blouznílku, žár máte v očích svých,
  26. A klidno vše, a uspán kraj,
  27. Vždy časně ráno smutna vstanu
  28. Mí služebníci, ti mně nevěří,
  29. A přišla zas a byla trochu mdlou,
  30. Včera jsme brali Boha nadarmo.