ÓDA KU CHVÁLE
VÝSTAVNÍHO VÝBORU.
Já, pidimužík z prachu všedních ulic, kde Vaše Oko nikdy nespočine, bard bídy, revolt, smutků, odříkání, svou Muzu vzývám a svou lyru ladím, bych píseň slávy o Vás mohl zpívat. Ó, Pyšní, Hrdí, Moudří, Neomylní s Olympu svého Uši svoje skloňte, by moje píseň o Ně zavadila a mohla vniknout do Vašeho Mozku, bájného Centra důmyslu a práce... Perutná pověst letí všemi kraji, přes hory, doly, přes lesy i moře, že Moudrost věku ve Vás vtělena je a Vaším Duchem že je signováno, co na výstavě večer dal i ráno, i to, co kryjí budoucnosti taje. 5 Že Vaše Hlavy všecko inspirují ve jménu Krásy, vkusu, umělecky, problémy snadno loupáte jak pecky, že s úžasem Vás lidé pozorují... Ó, Slavní, vzpučivší na vetchém slovanském kmeni. S kapkami mízy dávných Markomanů, vladaři Hippodromu, Toboganu, Skluzavky, Akvaria, Říše Plazů, Velicí Aranžeři Korsa Smutku s potoky krve pro Národní tryznu, gigantická je věru Vaše práce na banketech, hostinách, cerklech Dneška, že ani Zítřek zcela nepochopí, proč k nebesům Jste pozvedli svá kopí, proč tolik pro svůj národ pracujete, proč v potu tváři s osudem se rvete, proč o vavřínech a medailích sníte, proč německy i česky hovoříte, proč k vysokým Jste tolik ponížení, proč k malým lidem ve Vás lásky není, proč tisíce na zbytečnosti máte a dělníkům plat slušný nedáváte, proč kapsu za mozek Jste vyměnili a všecku českou hrdost dobře skryli, Mocní a Hrdí a Moudří a Pyšní, jimž ódu zpívá bohém hladovící, Krvavý bard. 6

TURNIKET. (Prolog.)
Mužové, ženy, jinoši, slečny běh lidských věci poznejte věčný, bída i štěstí jdou ruku v ruce, z radosti vždycky blízko je k muce, pro lidské stádo, andělská hejna nebe i peklo abstrakce stejná, přijdete na svět, zajdete světu – není to možno bez turniketu. Králové, chudí, jeptiška, šička, hrbatý nebo rovný jak svíčka, genius, blbec, mravenec, lenoch, ten kdo vše mohl, ten kdo nic nemoh’, počestný, lotr, zloděj i dárce na stejné žití plaví se bárce, k budoucnu zkázy, anebo květů – od turniketu do turniketu. Hejslovan, Germán, žid nebo gojím, cestičku hledá ideám svojím, bílý i žlutý, černý i hnědý, neděle dítě anebo středy, věřící v boha, v nic, nebo v ďasa, kdo má moc kostí i kdo moc masa, mudrc zde rovný analfabetu – vejde se každý do turniketu. 7

MUZIKY, MUZIKY...
Češi že jsou národ muzikantů, zas je dokázáno na novo, v minulých dnech byla’s toho svědkem, naše černožlutá výstavo. Monstreconcert čili troubořvaní v družné snaze celou Prahu spjal – Smetana to vědět, zajisté by nám byl Libuši svou neskládal. Velcí, malí, muži, ženy, děti, každý, komu dar uší je přán, poslouchal ten zázrak plecháčový a otvíral hubu do kořán. „Špičky“ národa se tady sešly se špičkami vlády milené. Český člověk že se při tom styděl? Za koho? Za sebe? Ale ne... Strach mám nyní, aby nepřátelé nevynašli tenhle nový trik: sto vojenských kapel do Čech poslat, jež by vedl chytrý kapelník. Hned je veta po nás, to je jisto, za muzikou půjdem třeba z Čech, na hory nás všecky může vyvést, do moře půjdem’ v millionech. „Proč bychom se netěšili“ zahrá a my vykročíme mužně vpřed, výskneme si, na koleno plácnem a už konec žalů, konec běd... Paragrafy, ty jsou slabé na nás, bajonety také nestačí, ale sto vojenských z plechu kapel zkrotit celý národ postačí. Proto pozor, Češi, na koncerty, strach mám věru velmi veliký, muzikantský národ že se jednou poddá taktu švábské muziky. 8

PROMENÁDA V ALEJI.
Slečny Fili, Doda, Dadla promenují v aleji v touze, aby každá padla v sítě svaté Naději. Jako laně pružným krokem Fili, Doda, Dadla jdoujdou, vábí šijí, ňadry, bokem, vábí šatů nádherou. Slečny Doda, Dadla, Fili permanentky koupily, aby lehce došly k cíli a lacině loupily v mužů nedobytných hradech s kulomety svobody, a přec po tolika vpádech rybami jsou bez vody. Slečny Dadla, Fili, Doda rybařině rozumí a co zmůže slzná voda ani zlato neumí. Proto jak se něco stanestane, nejmíň jedna omdlí hned, druhá volá Kriste PanePane, třetí musí zaslzet. Fili, Doda, Dadla slečny atrakcí jsou výstavy, která vede zápas věčný o proměnu pohlaví. Skluzavka když nepomáhá, tobogan když slabá věc, do aleje vede snaha dostati se pod čepec. Advent přijde po výstavě, výbava je schystána, hrozno, aby po výpravě bitva byla prohrána. Slečna Fili, Doda, Dadla promenuje s velkým snem, aby s kazatelny spadla s jubilejním ženichem. 9

LEGENDA O SLONU.
Slon je zvíře veliké a šedé, to ví věru v světě každý slon a když sobě tuze chytře vedevede, dočeká se predikátu „von“. Slon ze Slonů pěkně zní, je to šik a noblesní a kdo tím se vykáževykáže, všecko v světě dokáže. Dudli dou, dudli dou pěkní sloni všude jsou. Honem! Jdi za nimi, ať jsi taky slonem. Habešani doma slony majímají, do světa je sebou neberou a že ten svět tuze dobře znajíznají, vědí, že i jinde sloni jsou. Kdo k nim vleze, s tím je zle, tomu hoří portmoné, kdo je chytrý z Habeše hned ke Slonu uteče. Dudli dou, dudli dou Habešanky za ním jdou. Honem! Zdržíš-li sese, budeš jejich slonem. V parlamentu jako na rathouze sloniny je vždycky dost a dost a kdyby snad byla o ni nouzenouze, budeme křtít zase nový most. Slonina je modní věc a my moderní jsme přec a kde už nic nezmůženezmůže, zas konina pomůže. Dudli dou, dudli dou nezmoudříme sloninou. Honem! politika je zas cítit slonem. Krásná žena příliš milující na slona si také potrpí, může jemu kdy chce, co chce říci a on čerta místo pravdy ví. Chvíli hrdlička se rdí, 10 o chobot pak zavadí a náš slon bez kuráže, co chcechce, ona dokáže. Dudli dou, dudli dou slony ženy milujou. Honem! Za pět minut je hrdina slonem. Co nám po tom, že se bortí světy, aby mohl žíti polosvět? My u Slona došli zářné mety a nalezli ukončení běd. Je u Slona dobře nám, kdo nevěří, zkusí sám a že má dost kurážekuráže, mazati zde dokáže. Dudli dou, dudli dou mazat muži dovedou. Honem! Kdo se bojí, ten je taky slonem.

KVĚTINOVEKVĚTINOVÉ KORSO.
Poesie že je v české dušiduši, pro krásu se snadno vždycky vzruší a že zpěv a hudbu rádi máme, proto často něco pořádáme, aby národ také něco užil a v placení důkladně se tužil. Jednou tábor bouřný, vlastenecký, jindy pouť nás zbožná pojí všecky, jednou statně hrom a peklo hřmíme, jindy loyalně se položíme, jak to žádá vážná doba denní, či, jak dochvilně jsme naladěni. Aby pořad věcí byl zas jinýjiný, vzpomněli jsme sobě na květiny; neb co Vídeň, Nizza, Paříž mívámívá, i Pražáka snadno rozehřívá, ale aby nás to více stálo, máme korso, když je květů málo. 11 Bubny reklam v úhly světa řvaly, panstvo s vozy na výstavu zvaly, šlechtu historickou i tu novou vytvořenou firmou Vašákovou, také měšťany a úředníky, profesory, dámy, politiky. Všichni měli možnost, kteří platí, na výsluní výstavním se hřáti v stínu panstva, které jelo vozy, jako dávní Dionysští bozi pod květenou z papíru i pravou – někde bez hlavy a někde s hlavou. Hudba hrála, národ bouřně jásal, kdo měl květykvěty, na známé je střásal a jak u nás zvyklí jsme vždy míti, policajtů bylo víc než kvítí, proto také k vůli bezpečnosti sami nejvíc natropili zlosti. A že u nás nic jen tak-tak nenínení, přišlo nenadálé zakončení, jiskry bázně do zástupů vlétlyvlétly, s lidmi koně divoce se střetly a ty, které byly ExelenceExelence, darem krvavé nám dali věnce. Z toho mravné naučení plyne: ruby krásy, že jsou vždycky stinné a že vše, co s mocnými se spřádáspřádá, na nás vždy jen oběti si žádá a když s pompou smísí se to prveprve, stojí nás to hodně naší krve... 12

ŘÍŠE PLAZŮ.
Že jsem zvědavzvědav, nijak nezapírám, to je mé mateřské znamení, proto stále nové dojmy sbírámsbírám, ať už odkudkoli pramení. Lidé, zvířena, světci i vrazi dojdou vždycky u mne obliby a tak došlo i na zeměplazy blíže akvária pro ryby. KROKODILA dávno chtěl jsem znátiznáti, když už jeho slzy dávno znám, ženy jimi mohou zalévati, jak občas s bolestí poznávám. SKORPION je také chlapík milýmilý, u nás je to oblíbený tvor, proto škorpíme se každou chvíli a známe jen vztek a truc a vzdor. HROZNÝŠ plaz je mezi plazy primaprima, to ví každý řádný sekundán, slavná vláda plýtvá přímo s nima, aby respekt národům byl dán. CHAMELEON, čtverák vybarvený jezovitismem je načichlý, také klerikální muži, ženy jeho vůní řádně načichli. ZMIJE, slavná slunce milovnice zákeřně se dívá do očí, jako milosrdné poustevnice za malé i velké obročí. 13 DRAK byl kdysi pohádkovým plazem, který děti strašil dost a dost, dnes se do všech rodin dostal rázem, neboť tchýně, to je skutečnost. UŽOVKA, had luk, lesů i polí neškodnosti je prý paianem, proto plazi na příště jí zvolí agrárním ministrem krajanem. Plazů podružných zde plno všude stačí u nás rozhlédnutí též, konfident, kostelník vždy jím bude a co chvíli o ně zakopneš. Radnice je zvláště vychovává, v úřadovnách jako doma jsoujsou, ať už křičí Hoch! anebo Sláva!Sláva!, páteř vždycky mají plazivou. Máme také plazy literární, za protekcí, slávou, za cenou a ze všech jsou nejvíc blahodární, divadla jež mají doménou. Lidé rovní, přímí se jich štítí a jen časem pro grand zábavu pokusí se pár jich odhaliti a šlápnout jim trochu na hlavu. 14

U TOBOGANU.
Tobogane, tobogane, vynáleze ještěří, tisíc srdcí pro tě plane, jak se trochu sešeří, cudné panny, čilí páni stékají tě bez ustání – kdo má nohy, musí lézt a střemhlav se dolů nést. Tobogane, dive věku, plný vzácné ochoty, strhat roucho s ženských vděků a zapálit kalhoty, na tobě se jezdí denně po hlavě i obráceně, ty jsi cílem pražských hvězd, jež tvou prudkost mohou snést. Tobogane, ume lidský, rozpaluješ srdce všech, kdo milují poetický slyšet výkřik, ston a vzdech, vidět spodní prádlo bílé je vrcholem kratochvíle, po níž nutno v tramway lézt, a svou touhu jinam nést. Jedou mladí, jedou staří z venkova i Pražáci, a když se jim jízda zdaří, ještě šesták doplácí, hlavu ztratit možno pouze, o bezhlavé není nouze, což kdekoli vidět jest, třeba sem nechtěli vlézt. Tobogane, pod svou patu naši dobrou vládu vem’, za ní pány z magistrátu a leť s nimi kalupem, nedbej, že si hlavy srazí páni moudří, milí, drazí, a věř, národ na mou čest snadno bude ztrátu nést. 15

ZAKLETÝ ZÁMEK.
Komu život dal krev zdravou do žil, kdo nervosu ještě nepoznal, musí hledět, aby v klidu dožil a jen mír a svatý pokoj znal. Kdo však neklidný je a pln bouří, kdo je zvyklý žít v ruchu a kouři, kdo má nervy z provazových nití, ten v zakletý zámek může jíti. Rytíř Truchlé Postavy tam stojí, podskalský z něj čiší středověk, kuráž dává těm, kteří se bojí, zakletého zámku poznat vděk. A že výklad jeho není všední, jdou hned zástupové nepřehlední do boje se pustit s hady, draky, s touhou, zpátky dostati se taky. Žádá řád a mrav obecně známý, o což církev i stát pečují, aby muži byli tam kde dámy, jejichž srdnatost tak zlehčují. A tak dámy napřed tonou v bázni, za nimi zas muži v horké lázni a když houkne výr a Meluzina, ruka ruku, tělo tělo spíná. Vichr hučí, hromy hřmí, vše chví se, v blýskání se mísí výkřiky, zem jak huspenina tetelí se, kol do kola zmatek veliký. V chaos sukní, kalhot, rukou, nohou sotva ďábli dostati se mohou a když zástup zase venku jesti v každém zraku jiné plane štěstí. Je to kletba ctných otců i matek a čas moje slovo potvrdí, mnohý z toho zmatku bude zmatek, kde se zachvělo i osrdí. Za rok budou kolovati klípky o tom pracovníku pro kolíbky a tak z chaosu zas chaos bude, jak vždy bylo, je a má být všude. 16

SKLUZAVKA.
Symbol české politiky atrakcí se hlavní stal, u skluzavky slyšet křiky: tohleto Čech dokázal – místo positivní hračky usednouti na rohačky a střemhlav se pustit v dál. Memento skluzavka skrývá politikům aktivním, kdo se do propasti dívádívá, bude snadno passivním. Ten kdo padá, vítěz nenínení, třeba dával na modlení a k pomocí volal Řím. U skluzavky národ jásá každým pěkným lýtkům vstříc a čím víc je vidět masamasa, tím nálada stoupá víc a jak mužů touha bujíbují, děvčátka se obětují vnad svých mluvou všecko říc’. Staří páni, mladé ženy prodávají, kupují a ti, kdo jsou vyloučenivyloučeni, před skluzavkou varují. Ta, jež nemá bujné vnady, ten, jenž bez peněz je tady, jako špačci špačkují. A tak národ mistra Husa, jenž Žižkovy vozy mělměl, ke skluzavce denně klusá, by se dolů sklouznout směl. Za šestáček v krátké chvíli protáhne si schromlé žíly, kdo to kdy kde uviděl? Venkovánek nebo comis, mladé děvče, nebo hoch, časem ruku, vaz, že zlomí, kdo by toho dbáti moh’? Jen když nezahynou kavky, politické u skluzavky, proto Na zdar! Sláva! Hoch! 17

JARMAREČNÍ PÍSEŇ O HABEŠI.
Na hranicích města výstavního tam, kde už tě pranic netěší, zvláště když se blíží posledního, staneš náhle v samé Habeši. Poznáš to podle architektury, i že vstupné všude zvýšené, zde že nahota je bez censury, protože je barvy měděné. Válečníci statní jako sirky foneticky hned tě vítají, abys fonetické dělal sbírky veřejně anebo potají. Krásnou věcí je prý národopis, jsou už o něm knihy napsány, proto odpustím si nový popis a raděj hned vstoupím do brány. Přepadli mne v bráně Habešani, doráželi stále víc a víc, až jsem poznal z prosebného řvaní, že jsou prodavači pohlednic. Kategorický mám imperativ, proto zahnat nepřítele znám a tak výkupného nezaplativ, do středu se říše ubírám. Výstavu výstavně vystavují, řemesel domácí kultury, v domečcích podivných vegetují, jedí pomeranče, bandury. Malé ženy mají ňadra velká, proto se nic za ně nestydí a jen pohledů ti poví délka, že i tady žena ošidí... Když jsem skončil tuhle meditaci, zahnul jsem do boudy „školství“ hned, kde učitel dal si velkou práci, aby aspoň sám z tabulky čet’. Zde jsem zbožně stiskl svoje rety při vzpomínce Múzy domácí, obsluhované analfabety místo klidu denní po práci. 18 U školy vždy hledám mechanicky kostel s farou, jak to u nás je, kde se soustavně duch ničí lidský a čtou se zbožné litanie. Opravdu jakési kejklsoky Habešan tam jakýs prováděl, skládal ruce na prsa i boky, modlil se – nu, zkrátka, vyváděl. V tom bojovný nesl se křik návsí, dva kmeny šly statně bojovat, jataganem každý hravě máv’ si, divokou po krvi touhou jat. Bojovali, malí jako velcí, žádnému se pranic nestalo, systém tento znají ostrostřelci, proto oblíben je nemálo. Vojevůdce pískal na píšťalku, u nás kmán jen kudlu pískává, a tak, když jsem zažil tuhle válku, hledal jsem, co se tu prodává. Prodávání je národním zvykem, proto každý pěstuje ten zvyk posuňky, šeptáním nebo křikem, jak to zrovna žádá okamžik. Do harému zašel jsem si potom, stručnou audienci jsem si vzal, milý Robly, když dřív mluvil o tom, řek’, abych s ním světem cestoval. Já však se svým vkusem Evropana znalecky ohléd’ se po ženách, a že nejsem křtěn na jméno Anna, z Habeše jsem strategicky plách. Vždyť mám příklad v onom inženýru, který touhou erotickou plál, Robly z toho měl ve hlavě díru, jíž výstavní výbor zamazal. Peníze jsou dobrá radirguma, pro ostudy schválně vybraná, kterou zničí jen taková puma, jež je z poctivosti dělaná. 19

ČAJOVNA.
Staněk Čínu v malíku měl, Japonsko má Hloucha zas a že době porozumělporozuměl, vybral květy vzácných krás z Vr-šo-vic i ze Žiž-ko-va – naučil je dvě tři slova a když k tomu boudu měl, hned čajovnu otevřel. Kiki v pravo, Niki v levo, dvě „skutečné“ do prostřed a už z toho jde na jevo, že jsi v zemi sakur hned – u černé, u žluté, rudé, česky domluvíš se všude, jen když poručíš si čaj a zazpíváš baj-kaj-laj. Japonky jsou dívky prosté – vždyť se v baaru učily, s každým každá snadno sroste na dlouho i na chvíli, podle mince lásku cení všude ženské pokolení, bez ní tili – vantili. Jubilejní obchod tedy s průmyslem jsou krásný štít, za nímž láska taví ledy a zlepšuje apetit. Proto křivý, jako rovný zajdi s chutí do čajovny dálný východ velebit. Naga – saki, – Čiři – čáry krajem broskví prý se zvou, Kiki – Anna, Niki – Máry nás broskvemi častujou. Ale zůstat v jejich léči to je žluté nebezpečí před tebou i za tebou. Pamatovat proto třeba na poslední věci víc – 20 lepší voda je a chleba než Japonka z Vršovic. A když už chceš poznat gejši, dbej tohotoho, ať nejsou zdejší – ať jsou aspoň z Čakovic.

TROTTOIR ROULANT.
Starou pravdu, že se všecko točítočí, můžeš tady poznat na své oči, ale starší nežli pravda tato je ta, že je hlupství světu svato. Podívej se klidně v pravo, v levo, podívej se Adame i Evo světa běh vždy kolotoč je pouhý, který řídí všelijaké touhy. Nejlíp na tom, kdo nic nemůž ztratit, kdo nic nechce, či nemusí platit, kdo se točí po větru i s větrem a nálada je mu barometrem. Jásá, pláče, jak je právě třeba, kaviár mu chutná jako chleba, oknem vyletí a dveřmi vleze a dál po žebříku k moci leze. Kopnut, řekne roztomile: díky, dohodne se třeba s loupežníky, hladí hrdličky a hladí šelmy, že rozumí kolotoči velmi. Ať se jedná o muže či ženyženy, on je vždycky na vše připravený, ženské vnady, mužnou krásu chápe, kde je místomísto, tam se vždycky drápe. Dovede se chopit každé akce, má rád všecky strany, všecky frakce, klerikálem je i anarchistouanarchistou, jen když odměnu má za to jistou. Je vždy ostrých nohou, uší, zraků, nikdy nepřichází do rozpaků, 21 k mrzákům se chová, jako kníže, knížatům udatně ruce líže. V kolotoči života se mihá, cíl svůj neúprosně, přesně stihástihá, kde ho čeká moc i zlata bečka připravená zadní pro kolečka. Pak umírá, jak se na něj sluší tělo zemi, Bohu dává duši a lidé mu žehnat musí věru, že žil věrně vždy bez karakteru. Celý národ může míti smutek, že mu zas velikán záhy utek a může ho za hlaholu zvonů uložiti třeba v Pantheonu. Co na tom, že byl duševně břídil? Jen když dobře kolotoč svůj řídil a že dobyl slávy, zlata, řádů, zasloužil si slavnou maškarádu.

PALAIS ILLUSION.
Je těžko srovnat tolik banality a ještě tíže něco o tom říc’říc’, když v strašné boudě tajemně jsou skryty veliká nula a veliké nic. Stůj lidská noho! Člověče drž kapsu, ne vše je zlatem, co se blýská v svět. Zde výboru vkus dokonale na psu a zbytečno je doklad uvidět.

CESTA NA MĚSÍC.
Chuďasové snadno nyní dokážou co boháči a tak na měsíc se jede, když už země nestačí. Bez koňů a autobusů, bez tramvají, bez vlaků cestuje se jako z musu v dnešní době zázraků. 22 Lidský mozek nezná klidu, vynalézá, vymýšlí, aby jsme už z překvapení ani chvíli nevyšli. Vzduchoplavba, lodní šrouby překonanou věcí jsou, na kolejích rostou houby – lidé zrakem cestujou. Velká bouda, malé vstupné fantasie kapánek všem vehiklům kontinentu zapálily kahánek, Řádný slamník uvnitř leží, nad ním plachta napjata a už se ku předu běží přes moře i přes bláta. Města, vsi a země mizí, vesmírem se proletí, „hvězdy“ sem tam potkat možno, což i u nás viděti. Až na měsíc doletí se než bys napočítal pět a tam mnohé divy smí se pouhým zrakem uvidět. Co učenci nedovedlinedovedli, spekulace dokáže, k čemuž není více třeba nežli trocha kuráže. V obchodě i politice vede vždycky kuráž prim a čím kdo jí plýtvá vícevíce, tím dříve je velikým. Německo zlá nemoc stihla a horečka třepe jím, aby mohla kulturu dát provinciím vzduchovým. V říši kázně, dobrých mravů, silných piv a slabých vín, jako dřív se řvalo Bismark dnes se řve: Hail Zeppelin! 23

KABARET.
Když spát jde Beethoven, lehounká Muza vstává, gázové sukničky rozkošně podkasávápodkasává, pohlíží v zrcadlo na dílo umělecké určené v životě jen pro radosti světské, hladí si kadeře, ňadra i šíji bílou, do výšky pozvedá svou nožku rozpustilou a jak by opila se u pramenů LetheLethe, zašeptá opojně: Ó, kabarete! Když spát jde bařtipán k boku své polovicepolovice, páskou si stahuje vousy na tučné líce, bulící oči své upírá v neurčito a zdá se strašlivě, že je mu čehos líto, obrací tělo své, jak tlouštka dovoluje, až v náhlém záchvatu mlsně si pomlaskuje a jak by koupat se chtěl ve pramenech LetheLethe, zabručí nevrle: Ó, kabarete! Když spát jde corsa lev a krásu svojí skládá, zuby i vlásenku, lýtka i vaty záda, hvízdne si gourmansky a luskne prsty svými, jakoby loučil se s dojmy dnes zažitými, lehne si v chaise-longue své, upírá oči v dáli, kde ještě před chvílí dvě jiné žhavě plály a jak by loučil se s kýms u pramenů LetheLethe, vydechne nervosně: Ó, kabarete... Když spát jdou výboři, tu v duchu počítajípočítají, mnoho-li dostali, mnoho-li dostat majímají, přemýšlí, jak by se to mělo zaříditi míň ještě umění než dosud tady míti a ke všem opicím, plazům a jiné sběři voly a osly vzít, kteří se nehašteří... A když se napojí z lahve – ne vody z Lethe mumlají do zubů: Ó, kabarete! Když spát jdou umělci od Muzy podkasanépodkasané, v duchu se modlejí: zbav nás té dřiny, pane každý den procům hrát, by dobře trávit mohli... My jsme si výstavou naprosto nepomohli. Lehnou si na lože a v duchu počítajípočítají, mnoho-li á conto budou mít, nebo mají a kdy už prameny Bídy se změní v Lethe, v němž řeknou naposled: Ó, kabarete! 24

MESTEK DE PODSKAL.
Že máme velikých mužů dost, po světě známo je všadyvšady, i že nás zapsali v minulost uměním, vědou i hrady. Komenský, Král Jiří z Poděbrad, Hus, Žižka, z Veleslavína, mužové holých i velkých brad, ctitelé vody i vína. Koniáš, Milota, Lomnický, Dedera, Vojtěch i z Pálče, plný jich máme vrch Blanický i hrobku na blízku Malče. Tyrš, Manes, Smetana, Němcová také se zapsali jaksi a tak bych – tvrdím to do slova – moh’ tahat Genie z kapsy. Ale, že touha má jinam plá a že jsem doby své synemsynem, opouštím minulost docela, jež pouhým přítomna stínem. Vždyť máme erbovní patrony, až je to jediná radost, moderní pány a barony, již příští učiní zadost. Sternberg pouhou je chamradí, výplodem okurek, švestek, jak se jen slovíčkem prozradí můj rytíř de Podskal Mestek. Jako kdys don Quichote, po světě de Podskal Mestek se blýská a jeho cest smutné obětě má každé město i víska. Své Prahy on slávu nese v dál po moři, vzduchem i souší, až přišel v domácí rmutný kal a svoje štěstí v něm zkouší. Kdo moudrý skromný je, proto jen skryl se až v nejzazším traktu, 25 Ilonu zvedá tam, vzdušný sen, a blechy hopkují v taktu. Vlasatý mužík hřeb zlatý jeje, na nějž se hlupáci věsí – Mesteku de Podskal: Adie, s tebou jsou bozi i běsi!

U ŠUTERY.
Ejl U Šutery divoký je rej. Děvčice tam ze Slovače v čardáši se vrtí, skáče, výská, dupá nohama, s chlapcama. Ej! U Šutery divoký je rej. Myslíš, že se čerti žení a to chlapci v opojení výskli sobě slovácky, junácky. Ej! U Šutery divoký je rej. Skřipky pláčou, basa bručí, náruč volá po náruči, láska v zracích plápolá, do kola. Ej! U Šutery divoký je rej. Janošík si pro Helenku přišel co pro svoju ženku, tak Helenka provdána, za Jána. Ejl U Šutery divoký je rej. Slovač zvedá čela mladá, svoje dávné právo žádá a proklíná Maďary, žandáry. 26

PEKÁRNA.
Byly časy, po Evropě kdy jsme nesli slávu svou, kdy se chvěli ti, jimž Češi řekli, že už nepečou. Dnes pečeme, pečeme, pečeme hrdinství domácí za pecí a místo krve kdys bouřlivé máme jen vystydlou telecí. Byly časy, český člověk kdy v koncertu světa hřměl, vojska, krále, generály na bojištích porážel. Dnes pečeme, pečeme, pečeme práv státních papíry za pecí a místo krve své bojovné máme jen vystydlou telecí. Byly časy, český lev, kdy řídil věků rafie, kdy se nebál ani světské ani svaté mafie. Dnes pečeme, pečeme, pečeme pod knůtky lampiček za pecí, a místo vzpour, odbojné krve své máme jen vystydlou telecí. Byly časy, češství své, že v bytosti jsme cítili – až za pestré praporečky vše jsme na vždy ztratili. Dnes pečeme, pečeme, pečeme, červenobílý sen za pecí a místo krve své ohnivé máme jen vystydlou telecítelecí. Pečeme za krejcar, pečeme každému, pastýři římskému, tak jako světskému, pečeme celý den, pečeme do noci, sketové, zbabělci, baby a otroci. 27

PEGAS A SIRÉNA. (Epilog.)
Ač je to podivné, přec člověk někdy je rád, spatří-li na světě bizzarní konglomerat – babiznu s jinochem, staříka s mladou ženou, štěstěnu s dalesem, Rotschilda s pražským Vénou, poctivost v Pankráci, tajného v separaci, dělníka v hedvábí, buržou v pilné práci, satana v kostele, mnicha u prostitutky – jak už tak v rozporu jsou poslání a skutky. Takový příšerný se naskytl mi pohled, (mně, který k morálce má respekt, k ctnosti ohled), když včera do noci jsem na výstavě zůstal. Hluk zvolna umlkal a klid půlnoci vzrůstal a jenom strážcové neúprosní a krutí rušili milence v posledním obejmutí, jakoby aleje a prodavačské budky nesměly v rozporu mít poslání a skutky. V dumání kráčel jsem smuten a utrmácen, až v záři podivné jsem náhle stanul schvácen a hleděl na přízrak, jenž přede mnou se zvedal. Čarovný ženský zjev tam na Pegasa sedal a jeho každá čásť nádherná, skvoucí, bílá, tím světlem nesmírným prostranství ozářila a jenom v ruce své držela řádné důtky – jak už tak v rozporu jsou poslání a skutky. Siréna s Pegasem.... Bohyně s pouhým koněm – ne, těžko souditi tak nízko o ní, o něm, tím méně k víře je věřiti novou versi, že toto zjevení hraničí na perversi, Sirény do noci pověstné teskné řvaní, že pouhým výrazem žhavého milování, když touha veliká a boj když příliš prudký, a pak, že v rozporu jsou poslání a skutky. Překonán Berlín je a kněžky lásky detto, až zrádný šibal kdys do světa roznese to, že může milenec být dřevem, milá zvukem a přece Amor je zasáhne svojím lukem, 28 že žena abstrakcí, muž zbytečností že je, že stejné pouhá věc a pouhý smysl hřeje a že i Siréna s Pegasem znají smutky, když v rozpor chytnou se jich poslání a skutky. A jak jsem udiven se na zjevení díval, viděl jsem, za zpěvu jak Pegas s vílou splýval, slyšel jsem, do noci jak oba teskně lkali, a jako v odpověď, jak zvony zněly v dáli, až posléz klid a tma jen kolem všude byly... A zase nový hlas: Vašnosti, odtroubili! Mnu oči, byl to sen... sen jako výbor prudký, který má v rozporu své poslání a skutky! 29 OBSAH.
Oda ku chvále výstavního výboru5 Turniket (Prolog)7 Muziky, muziky...8 Promenáda v aleji9 Legenda o slonu10 Květinové korso11 Říše plazů13 U toboganu15 Zakletý zámek16 Skluzavka17 Jarmareční píseň o Habeši18 Čajovna20 Trottoir roullant21 Palais lllusion22 Cesta na měsíc22 Kabaret24 Mestek de Podskal25 U Šutery26 Pekárna27 Pegas a Sirena (Epilog)28
E: pk; 2005 [30]