KVĚTINOVEKVĚTINOVÉ KORSO.
Poesie že je v české dušiduši,
pro krásu se snadno vždycky vzruší
a že zpěv a hudbu rádi máme,
proto často něco pořádáme,
aby národ také něco užil
a v placení důkladně se tužil.
Jednou tábor bouřný, vlastenecký,
jindy pouť nás zbožná pojí všecky,
jednou statně hrom a peklo hřmíme,
jindy loyalně se položíme,
jak to žádá vážná doba denní,
či, jak dochvilně jsme naladěni.
Aby pořad věcí byl zas jinýjiný,
vzpomněli jsme sobě na květiny;
neb co Vídeň, Nizza, Paříž mívámívá,
i Pražáka snadno rozehřívá,
ale aby nás to více stálo,
máme korso, když je květů málo.
11
Bubny reklam v úhly světa řvaly,
panstvo s vozy na výstavu zvaly,
šlechtu historickou i tu novou
vytvořenou firmou Vašákovou,
také měšťany a úředníky,
profesory, dámy, politiky.
Všichni měli možnost, kteří platí,
na výsluní výstavním se hřáti
v stínu panstva, které jelo vozy,
jako dávní Dionysští bozi
pod květenou z papíru i pravou –
někde bez hlavy a někde s hlavou.
Hudba hrála, národ bouřně jásal,
kdo měl květykvěty, na známé je střásal
a jak u nás zvyklí jsme vždy míti,
policajtů bylo víc než kvítí,
proto také k vůli bezpečnosti
sami nejvíc natropili zlosti.
A že u nás nic jen tak-tak nenínení,
přišlo nenadálé zakončení,
jiskry bázně do zástupů vlétlyvlétly,
s lidmi koně divoce se střetly
a ty, které byly ExelenceExelence,
darem krvavé nám dali věnce.
Z toho mravné naučení plyne:
ruby krásy, že jsou vždycky stinné
a že vše, co s mocnými se spřádáspřádá,
na nás vždy jen oběti si žádá
a když s pompou smísí se to prveprve,
stojí nás to hodně naší krve...
12