KŘÍDLA DOMOVA
Zpěv skončil jsem na počest hnízd, co zčernala vichřením času
na větvích zelenajících se novými vesnami zas,
teď k obloze vzhlédl jsem výš, plné ozvěny ptačích hlasů,
teď hnízda opuštěného chci slyšet ulétlý hlas;
zpěv skončil jsem o chvále lidí a zvířat, sadů a chlévů,
když mladosti teplý pach mi z minula do tváře dých’,
teď pod krovy tichý je dům a pod nebem plno je zpěvu,
teď křídla tvá, domove můj, který jsi dole a tich!
Teď zpívat chci píseň toho, co nehnízdí, ale vzlétá,
co krouží a bije křídly nad hnízdem zrazeným,
toho, co utíká smrti od strnisk mrtvého léta,
co vrací se s vesnami zas a víří domova dým,
9
teď na úžas prázdného klína, jenž teskní, čeká a stárne,
nevěrné touhy, jež krouží, chci dáti odpověď,
teď probudím radosti spící a udusím toužení marné
a v studené hnízdo má píseň jak vítr zahvízdá teď.
To protože vím, já věrný, já vězeň domova svého,
jak hořký je věrnosti chléb, jak sladký je života zpěv,
to protože, poslední z hnízda, žaláře opuštěného,
všechny jsem spolykal slzy a všechen jsem vydávil hněv,
to protože do dna jsem vypil žluč odumírajících líhní,
vyvanulých ven dveřmi, které jsou dokořán,
to protože zůstal jsem sám a s uhasínající výhní,
zpíval jsem píseň hnízda, když cítí svých křídel van.
10
VZPOMÍNKA
Skříň v chodbě kamenné, kde bzukot hmyzu zní
a tichý hlas křik dětský konejší,
skříň, vonící jak úl o letním poledni
a na ní nápis: chléb náš vezdejší,
nůž v snědé ruce, která dělá kříž
a zlatá blýskavice vyplašených vos,
nůž, kterým skývu chleba ukrojíš
pro chlapce malého, jenž hladov je a bos,
chléb, tvrdý chléb, a příliš ostrý nůž,
na dívčím prstu krůpěj krvavá,
chléb, který chlapci, jenž má býti muž,
dlaň krví zbrocená, chvějíc se, podává,
a polibek, jenž dětskou slzu vpil,
a dětské rty, jež ssají dívčí krev,
a ve vzduchu, v té nejzlatější z chvil
medu a žihadel a vosích doupat zpěv
11
a krev, jež chutná jako plástev medu,
chléb mokrý slzami, který je bez chuti,
a rozkoš, srážející krev jak kapka jedu,
a polibek, který je uštknutí,
tak zlaté žihadlo vzpomínky pálíš dosud,
že k srdci sahám zas v trýznivé radosti,
jak tehdy, když jsem ucítil svůj osud,
jak hnul se po prvé v lůně mé mladosti.
12
OČISTEC LÁSKY
Jak všechny, které potkali jsme cestou,
nic nebylas než mezi stíny stín.
Pochodeň, kterou mávám v noci klín,
sám v čele stínu stín, tě našla v temnotách
a tvář tvou nevinou zajala září svou.
Hořelas, nevinnosti, dokud nepřešel
ten mumraj stínů, tančící mi v patách.
A ještě pak, podobna měsíci
a stranou cesty spalující touhy,
přes hlavy těch, jímž dohořela louč,
tvář tvoje osamělá tichým světlem sálá
vypůjčeného štěstí, ohně, jenž zhasíná.
Jak všechny, které sežehli jsme cestou,
vstup do průvodu vzadu,
jak všechny také ty, ty jediná,
ty touhy jas, ne žár.
Pochodeň má už dohořívá v tmách,
nedojdu, žhář, v své peklo ani ráj.
14
Tma zastaví nás, paliče zbloudilé,
zmatené stádo oslepených vlků,
na samém prahu, buď peklo to či ráj.
Ty hvězdo krotká, ohlédni se zpět
a slunce hříchu veď,
když dohořelo v černé smůle smrti.
Jdu za tebou, poslední z posledních,
po ještě žhavé strusce svého štěstí
a za tvou září z ohně, jenž byl můj.
Jak všechny, které zažehli jsme cestou,
vstup do průvodu vzadu,
jak všechny, také ty, která mě budeš vésti
k studené blaženosti do cizího Hádu.
15
Železná košile
[25]
UDEŘILA HODINA
Řeklas mi své jméno, které neleká,
nabídlas mi ústa mlčenlivá,
svádějící k polibku člověka,
ukázalas mi tvář, která je živá,
tvář planoucí a křídla anděla,
blesk meče, jak se z pochvy noci tasí,
zažehlas ve mně, tichá, nesmělá,
plamenný plápol pustošící krásy.
Já býval milenec a teď jsem voják tvůj,
noc svatební jak černý prapor vlaje,
já nejsem zvědav už na sladké lásky taje,
teď smrti, lásko má, svou touhu obětuj,
teď řekni jméno, které poděsípoděsí,
a vrhni na svět zář své strašné krásy,
na moji sladkou zem, na hory, na lesy,
kde u bran života andělé strážní tasí.
27
Řeklas mi své jméno, které neleká,
studánky zapomnění, ty, která jsi tůní.
A udeřila hodina člověka.
Zvon domoviny dělovinou duní.
28
MY A TY
I.
My ještě slyšeli jsme bitev slavné ržání,
my hřebci cválající, proti voji voj,
jak samčí parohy v boji a umírání
do sebe zaklesly bodáky, zbroj a zbroj.
Tam krve praporec se rděl jak v býčí šíji
a puklý měch byl mokvající břich
a jako parohy, které se drtí v říji,
praskaly pušky v lesích dalekých.
Dalekých léčí jsme byli zvěří štvanou,
dalekých arén vířili jsme prach
a v dálných domovech se ztrátou oplakanou
v nových jar vůních bledl krve pach.
Vy chladné dálky, tůně zapomnění,
v nichž ten, kdo odchází, jak stín se rozplývá,
propasti bolesti, která už bolest není,
kam život pohřbívá svá těla neživá,
29
modravá hrázi cizích hor a lesů,
jež těm, co zůstali, požáru skrývá zář
a očím toužícím zrak plný muk a děsu
a tváři kvetoucí umírající tvář,
kdo zastře příští touze muka příští
splývajícími dálek závoji?
Vypálený zrak touhy v spáleništi
nemá slz pro ty, kdo jsou po boji.
30
II.
Náplasti chladivá ty prostoru a času,
vždy zhojila jsi, co meč rozerval,
my ještě naslouchali bolesti jak hlasu,
my, kteří znali v dáli stesk a žal,
leč ty, mé dítě, svědku nových dění,
nepoznáš touhy, stesku, lovu vzruch,
nebude pro tě krásy v utrpení,
až vraždou začpí domova sám vzduch,
až na sám prah, s kterého hledíš v nebe,
s pochodně války skane smolný škvár,
až vzplane dům a věci kolem tebe
pohltí žár a všeho smysl, tvar,
až ty, mé dítě, s dvojí strašnou lící,
půl oběť a půl pomsty lítý běs,
jak cherub nad zbořeným rájem bojující,
plamenným mečem mávneš do nebes,
31
ne lovec už revíru vzdáleného,
ne štvaná zvěř, ne bludný dobrodruh,
leč orel hnízda vydrancovaného,
zřícených nebes rozhněvaný bůh,
až nad mraky, které se nesesuly,
všech krovů křídla šlehnou oblohou
a v moře vzduchu, do vln, jež se vzduly,
stará loď vlasti vryje brázdu svou,
ty čistá stráži nadoblačných plání,
mstiteli němý rozdrcených hnízd,
my ještě slyšeli jsme bitev slavné ržání,
ty uslyšíš jen meč, svých křídel ostrý svist.
32
BALADA O ČISTÉ RANCE
Když střela bodne jako ostrý trn,
který tě šlehne na šípkové sněti,
když neklopýtá smrt přes kameny a drn
a rovnou jako šíp ti útrobami letí,
když proti chlapu chlap, jak vysoký je, stojí
a celý muž je celým cílem v boji
a nepoznáš, zda druh, jenž pad’ a mrtvý je,
ji dostal do srdce anebo má ji v spánku,
neb tělo bílé je tak jako lilie,
tomu jsme říkali: má čistou ranku!
my, kteří nastoupili u Amailie.
Hledej si, hledej v těle smrti trn,
obracej mrtvého na všechny strany,
prsa, týl, břicho, všecko bez poskvrn,
plece jsou bílé, nikde žádné rány,
když oceli tě žhavé protkne kopí
nezanechá v tobě ani stopy,
33
krev žádná z prsou, zad se nelije,
nevidíš přední ani zadní branku,
druh milý celý, ale mrtvý je,
tomu jsme říkali: má čistou ranku,
my, kteří nastoupili u Amailie.
Musíš mít štěstí a nesmíš se tak bát
malého škrábnutí, je to jen mužská kůže,
kdo jednou nastoupil, nemůže zůstat stát,
ten musí bít se do posledního muže,
my milujeme pěknou čistou práci,
smrt, která nebolí, ránu, jež nekrvácí,
jen tak se života i v smrti užije,
kdo jde a jde bez cíle a bez plánku
a nestará se, co ho zabije,
tomu jsme říkali čekati čistou ranku,
my, kteří nastoupili u Amailie.
Je ještě lacinější mužská kůže
dnes, nežli byla za Amailií,
bijem se, bijem do posledního muže
a víc než válka mír nás zabíjí,
ten padl bez hlesu, že neměl práci,
tělo má bílé, které nekrvácí,
bez krve krůpěje, až sklenku dopije,
ten, který ušel kulometu, tanku,
34
na sud se zvrátí, který prázdný je;
tomu jsme říkali: má čistou ranku,
my, kteří nastoupili u Amailie.
35
PROTO
Protože vy jste mohli, vy, které noc už stíní,
zapomenout na jiskru, popelem zasutou,
protože vy jste mohli, my museli být vinni,
my museli být vinni vinou i pokutou,
protože nechtěli jste být kladivem, jež buší,
my, kovadlina, zníme ran jen ozvěnou,
protože hledali jste, my ztrácíme svou duši,
my ztrácíme svou duši s tou hrou ztracenou,
protože ty jsi nechtěl, ty spravedlivý, bíti,
poličkem rdít se musí nevinný obličej,
protože ty jsi nechtěl zloděje oloupiti,
před vrahem krev tvé krve se na pozoru měj.
A nebe nespasí tě, nebesa něma, bleda,
netečna pijí dým beránčích obětí,
k nebesům volá krev, která se na meči ssedá
a nové úmluvy smrti s životem pečetí,
36
protože nechtěli jste, zasnění zahradníci,
zasadit v čerstvé rány královské růže štěp,
budete ve svých horách trpění podloudníci
s věčným neklidem v srdci jako ulomený hřeb,
protože nechtěli jste na růži roubovat růži,
trní a hloží plodí šípkové kořeny.
Drátěnou košili podrž, ty svatý kníže, ty muži,
ty beránku náš, ty meči krvavě zbrocený.
37
TENTOKRÁT TADY
S rozkvétající písní ptačího štěstí
přineslo jaro toto poselství:
tentokrát tady,
ty i tví!
Tentokrát tady má krvavá růže kvésti
a vydat vůni bolesti.
Ta stráň, ta mez, co pluh tvůj zanechal,
bude tvůj val.
Tentokrát tady,
v zahradě, kde jsi sázel, zaléval,
ty, věčný krtku, budeš zemi rýt,
anebo tam, v ten lán, který jsi oséval,
padneš jak zrno, zralé k zasévání,
v černý kryt,
aby jsi klíčil tmou,
kde v brázdách bílé plínky schnou
jarního tání.
38
Tentokrát tady,
anebo tam ten val,
kde mezi dvěma sady
čas do kamení střílny vyhryzal,
za starou zídkou okusíš umírání,
jak vinař víno z vlastního vinobraní.
Tentokrát tady,
kde domov tvůj je sladký,
anebo tam, snad blíž anebo dál,
a vždy ten dům jak zeď za svými zády,
aby ses opřít mohl, věrně stráž svou stál,
aby jsi nemohl ni o krok zpátky,
kdyby jsi zaváhal.
Tentokrát tady
dbej, abys jaru sbohem dal
a snění o štěstí.
Zas měsíc krvavý se v letní noci rdí,
zas kukuřice tajemně šelestí.
Zní šepot duchů v rozjizvené zdi:
Kolikráte jsi odešel nám v dál
utrácet život mladý,
synáčku nerozumný!
Tentokrát tady,
Za tvými humny.
39
TŘI MUŽI A JEDNA VĚC
Tři muže viděl jsem v zástupu hlučícím: vlast,
tři muže tiché, jak šelmy lapené v kleci.
Neměli na čele vpálené znamení kast,
jen všedních dnů šedivý závoj těch, kdo nebyli reci.
Ten jeden, zrak upřený v zem, se sebe sama ptal: vlast?
Je to, co držím a rvu, co mučím sám strádající?
Jsou to mé klasy, má nať, má tráva, můj řepný chrást?
Je to, čím sílím a schnu jak pode jhem tažní mí býci?
Ten druhý pohodil hlavou, pěst ze zvyku zaťatou: vlast?
Je to, co v srdci mi zažehlo věčnou vzpouru,
zlatá kolébka jiných a ocelová pro mne past
s návnadou krajíce chleba, uváleného v mouru?
40
Ten třetí s úsměvem tvrdým se do prázdna zahleděl: vlast?
Jsi to ty, života bído, živá a jasnozřivá,
kterou mám v prstech jak slepý, když jménem tvým chtějí mě mást,
a kterou mé oněmlé srdce vždy ožije zas a zpívá?
Tři muže viděl jsem v zástupu hlučícím: vlast,
a každý z nich mlčel mlčením, které sílí.
Neměli znamení žádné, jen to, které vpaluje strast.
A ti muži šli, aby jako lvi za ni se bili.
41
ZLÝ SEN
Nevím, co ještě chce, zlý sen, že neodchází,
hladový pes, který jen dotírá,
na loži probudíš se a sen ještě mrazí,
den nezaplašil tvého upíra.
Vykročíš v den a v patách se ti plazí
výhrůžný zmije stín, jenž ztratil svoji skrýš.
Nevím, co ještě chce, zlý sen, že neodchází,
že v polobdění spíš a v polospánku bdíš.
A nepřetrháš černá lana těsná,
která se kolem tvého hrdla pnou,
a nevytrhneš výkřikem se ze sna,
nenajdeš řeč svou ve tmách vězněnou.
Nevím, co ještě chce, zlý sen, jenž nezná rána,
který nás všechny za živa pochoval.
Chce staré srdce rvát, bestie nenažraná,
když oči mladosti ten sup už vykloval?
42
HRST ZEMĚ
Od smrti otce svého jsem nedržel hlínu v dlani,
s průvody smutečními já nerad chodívám,
do hrobů srdce svého, do jámy zapomínání
poslední pozdravy země jsem házel sám a sám.
Černou zem hospodáře, jak muži v prstech ji drtí,
od smrti druha svého jsem neměl v dlaních svých,
od chvíle, kdy jsem vyrval zaťaté pěsti smrti
cizího pole hlínu, na kterou padl tich.
Po každé, když jsem držel v dlani hrst studené země,
anděl smrti stál za mnou a tvář svou skláněl v zem,
ať klinkal márnice zvon či děla duněla temně,
já, v hrsti studenou zem, vždy pochovával jsem.
Co to, že dnes, kdy smrt, ten chvatný hospodář, oře
ne cizí, zemi mou, pro žeň svou krvavou,
nestojí v chvíli zlou tu za mnou anděl hoře,
u jámy, která bude snad hrobkou mou i tvou?
43
Co to, že ne jak hrob, leč jako život voní,
ta hrouda, jejíž jaro snad nemá květy kvést,
že rýč, jenž umíráček o kamení zvoní,
nežaluje zvěst zlou, že dokonáno jest,
že anděl smrti za mnou tvář svou nenaklání,
pod přílbou pohled tvrdý, hterýkterý velí: braň,
jako by prach a popel všeho umírání
se hadem vztyčil v dlani a uštkl měkkou dlaň,
jako by všechen jed rzi na pohřbeném meči
v té hlíně, do které jsem jenom pohřbíval,
se rozlil do všech žil, že pěst se semkla v křeči
a v strašný vraždy mlat zkameněl srdce sval.
44
SNAD MĚL BYCH MLUVITI
Snad měl bych mluviti, a nemluvím, a mlčím,
nevítá kroky přišlápnutý plaz.
Má k ohlušeným vzteklým vytím vlčím
mečeti ovce potrhané hlas?
V kvetoucí tvář se dívám nevědoucích,
já, který vím, ale už nekvetu.
Jak říci poupatům poselství růží mroucích,
risiko letu ptákům v odletu?
Snad měl bych ukazovat jizvy nezhojené
těm, kterým hrozí vlčí čelisti.
Před bouří varovat, která se žene
a která snad vzduch blesky vyčistí.
Jabloně staré v posledním odkvétání
už mohou věděti a mlčet, neříci:
ty nevíš, kvetoucí, co je to umírání,
a já, která to vím, jsem jabloň mlčící.
45
Ty nesmíš věděti o černém troudu stesku
spálených míz v pních jabloní, když schnou,
ty musíš, kvetoucí, zas koupat v ohni blesků
svou vonnou duši neohroženou.
Snad měl bych mluviti, a mluvit hanba je mi.
Bdí stará bolest, ale nestená.
Mlčení! Pohřbi jak milosrdnou zemí
mršinu vzpomínky do hrobu bez jména!
46
ŽELEZNÁ KOŠILE
Ta tvrdá slova, okoralý chléb
almužen mrzáků, zraňující jak střep,
zkřivené hřeby z trosek bolesti,
jsem sbíral po cestách života svého,
jako kus železa rezivého
pocestný zvedá pro štěstí.
Nač ještě dále vláčet mošnu svou
s podkovou štěstí, pověrou rezivou,
když kouzlo ztráty vyvanulo už?
Pusť ohryzanou kost, hyeno bojiště,
zem otvírá se pro nové mršiště
a jako nový se blyští starý nůž.
A mučíš zas, ty nedosněný sne,
jak marné čekání na mrtvé nezvěstné,
bez vzpomínek a bez zapomínání!
Ožívá znamení, které nám dnové dávní
železem rozžhavených hlavní
vypálili do dlaní.
47
Už ani slova. Hledím mlčení
uzamkni tvář a děs, který je v ní,
ať zvíře trýzněné v své kleci zešílí.
Železem z popela posvátné relikvie
oděj plec hněvu, která žhne a žije,
muk železnou košilí.
Teď, chátro má, dozrálas pro zázrak
a ztvrdlas jako starých bitev prak,
teď přijmi světce zbroj i hostii.
Ať mluví země hlas, který byl němý.
A všechno železo, které je v zemi,
ať zabíjí.
48
OBSAH
[49]
Křídla domova9
Vzpomínka11
Narcis13
Očistec lásky14
Básníku16
Po bouři18
Za branou20
Neumím číst už z očí22
Krása24
ŽELEZNÁ KOŠILE
Udeřila hodina27
My a ty29
Balada o čisté rance33
Proto36
Tentokrát tady38
Tři muži a jedna věc40
Zlý sen42
Hrst země43
Snad měl bych mluviti45
Železná košile47
[51]
JAROSLAV KOLMAN CASSIUS
Železná košile
České básně, svazek devětadvacátý
Vytiskla Akciová moravská knihtiskárna
Polygrafie v Brně,
v grafické úpravě Eduarda Milena,
vydal Fr. Borový v Praze 1938
[53]
KMEN
E: pk; 2006
[55]