PO BOUŘI
Já vidím zašlý čas jak přešlé bouře tvář
sladce se vlnícím závojem par a mžení:
nesvítí hromu hlas a mlčí blesků zář,
vrhajíc v tmu stín toho, co už není.
Slunce je za mnou. Vláhou života
pokropen září hřbitov chvil a věcí
a v mraku přede mnou se duhou mihotá
déšť mžících dnů, jenž přestává už téci.
Já slyším zašlý čas jak doznívání v šíru,
hrom za horami, smrt, jež chroptí sníc:
z mé bouře umdlené vykvétá duha míru
a věnčí veřeje, kterými vejdu v nic.
Spálená vůně mladosti roztříštěné,
studený ozón blesků hasnoucích,
napíná plíce, staré srdce žene
jak loď, kterou zas dobrý vítr zdvih’
18
z bezvětří hrůzy v pěny sněhobílé,
vroubící horizontu mlčenlivý prah.
Leť, lodi má, a nemineš se cíle,
křišťál kry ledové kde bloudí v hlubinách.
19