TŘI MUŽI A JEDNA VĚC
Tři muže viděl jsem v zástupu hlučícím: vlast,
tři muže tiché, jak šelmy lapené v kleci.
Neměli na čele vpálené znamení kast,
jen všedních dnů šedivý závoj těch, kdo nebyli reci.
Ten jeden, zrak upřený v zem, se sebe sama ptal: vlast?
Je to, co držím a rvu, co mučím sám strádající?
Jsou to mé klasy, má nať, má tráva, můj řepný chrást?
Je to, čím sílím a schnu jak pode jhem tažní mí býci?
Ten druhý pohodil hlavou, pěst ze zvyku zaťatou: vlast?
Je to, co v srdci mi zažehlo věčnou vzpouru,
zlatá kolébka jiných a ocelová pro mne past
s návnadou krajíce chleba, uváleného v mouru?
40
Ten třetí s úsměvem tvrdým se do prázdna zahleděl: vlast?
Jsi to ty, života bído, živá a jasnozřivá,
kterou mám v prstech jak slepý, když jménem tvým chtějí mě mást,
a kterou mé oněmlé srdce vždy ožije zas a zpívá?
Tři muže viděl jsem v zástupu hlučícím: vlast,
a každý z nich mlčel mlčením, které sílí.
Neměli znamení žádné, jen to, které vpaluje strast.
A ti muži šli, aby jako lvi za ni se bili.
41