OČISTEC LÁSKY
Jak všechny, které potkali jsme cestou,
nic nebylas než mezi stíny stín.
Pochodeň, kterou mávám v noci klín,
sám v čele stínu stín, tě našla v temnotách
a tvář tvou nevinou zajala září svou.
Hořelas, nevinnosti, dokud nepřešel
ten mumraj stínů, tančící mi v patách.
A ještě pak, podobna měsíci
a stranou cesty spalující touhy,
přes hlavy těch, jímž dohořela louč,
tvář tvoje osamělá tichým světlem sálá
vypůjčeného štěstí, ohně, jenž zhasíná.
Jak všechny, které sežehli jsme cestou,
vstup do průvodu vzadu,
jak všechny také ty, ty jediná,
ty touhy jas, ne žár.
Pochodeň má už dohořívá v tmách,
nedojdu, žhář, v své peklo ani ráj.
14
Tma zastaví nás, paliče zbloudilé,
zmatené stádo oslepených vlků,
na samém prahu, buď peklo to či ráj.
Ty hvězdo krotká, ohlédni se zpět
a slunce hříchu veď,
když dohořelo v černé smůle smrti.
Jdu za tebou, poslední z posledních,
po ještě žhavé strusce svého štěstí
a za tvou září z ohně, jenž byl můj.
Jak všechny, které zažehli jsme cestou,
vstup do průvodu vzadu,
jak všechny, také ty, která mě budeš vésti
k studené blaženosti do cizího Hádu.
15