BALADA O ČISTÉ RANCE
Když střela bodne jako ostrý trn,
který tě šlehne na šípkové sněti,
když neklopýtá smrt přes kameny a drn
a rovnou jako šíp ti útrobami letí,
když proti chlapu chlap, jak vysoký je, stojí
a celý muž je celým cílem v boji
a nepoznáš, zda druh, jenž pad’ a mrtvý je,
ji dostal do srdce anebo má ji v spánku,
neb tělo bílé je tak jako lilie,
tomu jsme říkali: má čistou ranku!
my, kteří nastoupili u Amailie.
Hledej si, hledej v těle smrti trn,
obracej mrtvého na všechny strany,
prsa, týl, břicho, všecko bez poskvrn,
plece jsou bílé, nikde žádné rány,
když oceli tě žhavé protkne kopí
nezanechá v tobě ani stopy,
33
krev žádná z prsou, zad se nelije,
nevidíš přední ani zadní branku,
druh milý celý, ale mrtvý je,
tomu jsme říkali: má čistou ranku,
my, kteří nastoupili u Amailie.
Musíš mít štěstí a nesmíš se tak bát
malého škrábnutí, je to jen mužská kůže,
kdo jednou nastoupil, nemůže zůstat stát,
ten musí bít se do posledního muže,
my milujeme pěknou čistou práci,
smrt, která nebolí, ránu, jež nekrvácí,
jen tak se života i v smrti užije,
kdo jde a jde bez cíle a bez plánku
a nestará se, co ho zabije,
tomu jsme říkali čekati čistou ranku,
my, kteří nastoupili u Amailie.
Je ještě lacinější mužská kůže
dnes, nežli byla za Amailií,
bijem se, bijem do posledního muže
a víc než válka mír nás zabíjí,
ten padl bez hlesu, že neměl práci,
tělo má bílé, které nekrvácí,
bez krve krůpěje, až sklenku dopije,
ten, který ušel kulometu, tanku,
34
na sud se zvrátí, který prázdný je;
tomu jsme říkali: má čistou ranku,
my, kteří nastoupili u Amailie.
35