PARALIPOMENA II
TRIANON
1938
[5]
***
Na kmen svůj myslíš hynoucí, tlející.
Na kmen svůj myslíš hynoucí, tlející.
Co, vypovíš ten útisk nekonečný,
jak hraje všemi barvami a vidmy?
Šlechetnými s lidmi
se setkáš v žití, nemáš víc co říci.
***
...Jest jiné práce třeba
...Jest jiné práce třeba
na poli národa, když kmen je v zániku:
kněz poctivý, který se Boha bojí,
úl-učitel, co pilné včelky pojí,
chlop robotný, co pevně gruntem stojí,
zem neprodá a dobře koně strojí,
ti lepší jsou než deset básníků.
7
KRÁSKA.
V štít mne steré zdvihly ruce
a já jsem se díval po ní,
tak jak hleděl Cimbrů vůdce,
když přeskočil devět koní.
Sláva není zlato! Prudce
sjelo se rtů a smích zvoní.
Kráska zří jak Cimbrů vůdce,
když přeskočil devět koní.
8
KŘIŽÁK Z MODRÉ.
Před časy zdvihli se křižáci z Modré.
Kříže na prsech, na korouhvích kříže,
křížem je požehnal velekněz z Modré.
Dým skočil z chalup a urvané prsy,
děcka na oštěpech v plameny padly,
meče na lebky se přitiskly těžké –
za víru, za víru.
Za Baškou, pod Lysou, paterek horský
po našemu káže, po našemu píše
do Frydku, do Frydku.
Do Vraclavě píše a žaluje těžko
frydecké právo – ach frydecké právo!
Biskupe velký, jak učil lid Kristus?
Ach, tys kněz z Modré! – Ty křižáku z Modré!
9
TŘI ŘEKY.
Kolébka je na pobřeží,
kol kvítků na tisíce,
i šepce do snů a běží
pod olší Opavice.
Leť, mládí, přes hor hřebeny!
Krev horká barví líce:
hřmí vpřed tak jak kůň zpěněný
pod Frydkem Ostravice!
Den schýlen, mušle rozbita,
mdle hoří žití svíce:
čas zašlý hořce vyčítá
pod Hradcem Moravice.
10
POD OBRAZEM PROKOPOVÝM.
Prokope, reku dob minulých,
národ se zlobí a katí,
Němec že predikát Veliký
nechce a nechce Ti dáti.
Holý či Veliký. Před časy já
Němcům jsem ukázal zuby:
Dost! Já byl! Však mužem doby své,
bab národ teď věk mnou se chlubí!
11
MISTR JAN.
Jene, Jene, bílý Jene,
národ Tobě pomník klene.
Nejen žes byl rebel z kosti,
jak jest Čecha povinností,
ale že to Němci byli,
co Ti život utratili.
Jene, Jene, bílý Jene,
vidím nebe otevřené.
Kolik Husů od té doby
smetl národ v rudé hroby,
třeba Čechy byli z kosti
a rebely z povinnosti?
12
TŘETÍ PATRON VLASTI.
Dva patrony máme jenom?
Je tu Václav, máme Jana.
Na jednoho zapomněli:
na svatého na Štěpána.
Dříve bylo mučenníků!
Teď prý zbožných lidí není.
Svatý Štěpán pod kamením
zemřel za své přesvědčení.
Být tak u nás každý svatým,
v koho národ jal se práti,
všechněm světcům z kalendářů
bylo by se stěhovati.
13
ŽIVOT ŽENY.
Je napřed matkou nám, nad kolébkou se sklání,
uspává písněmi, sama nocí nespává,
nás živí, vychová, před drápem sudby brání
a cestu neschůdnou s úsměvem urovnává.
Chce květ být zaléván i zahradníka hledá:
k mužovu rameni se sličná hlava sklání,
(vezmi si vichřicí, co zefyr lásky nedá!)
a čeká polibků a čeká milování.
A pak je sestrou nám, která jde tiše s námi
s očima něžnýma, než mohyla nás skryje,
nás v slzách pochová, hrob krášlí květinami,
a v srdci teskném jí podoba naše žije.
14
DVĚ DĚVUCHY.
Bez falše obě dvě tak jako přímka:
kniha a dýmka.
Hó, vy dvě děvuchy, jak dlouho ještě
půjdete se mnou?
Tak dlouho, než tě
vynesou ven.
Pak zavře se kniha a vyhasne dýmka.
15
MÍSTEK.
Večerem žití hledím zpět
na časy v mlze se tratící,
ach, je tomu čtyrycet let,
co chodil jsem při Ostravici.
Pede suspenso v létě šla,
ale na vesnu hřměla saní;
nespával Místek, řeko zlá,
tich Frýdek s kopce hleděl na ni.
Poutníče, nech tě nevrátí
severní z Modré vichr dravý:
čím bije víc, tím stoupati
se bude lépe do Ostravy.
Je po pochodu dobrý stan,
když zařinčely sklenky sborem
a ze rtů mladých ze všech stran
těšínská píseň zněla chorem.
Rovina v půlnoc nabírá
klas těžký jak bohatá mísa,
žel, na jih obzor zavírá
Smrk, Ondřejník a strmá Lysá.
16
I hrob leží v těch končinách
té, která v Písních vzpomíná se;
tam rozpadla se v popel, prach
figura ženy černovlasé.
Zdá se, stín vidím v daleku,
plynoucí jak hoře i radost:
to hledí z vrbin na řeku
pohřbená má místecká mladost.
17
PULGARY.
Tém staříků den zřídka krásný žije,
přes Věstonice kroky svoje šina
za tmavou jiskrou pulgarského vína
na Zaječí přes bujné břehy Dyje.
Moravské slunce žárem ve tvář bije,
neb touží po něm sladká réva vinná,
co nad Pulgary po svazích se vzpíná
a naše rty žíznivé, suché smyje.
A ten, kdo tebe, vonná Lethe, pije,
na těžké hoře zašlé zapomíná,
po růžích jde, Charybdu – Skyllu mina
a okamžik zas v sličném mládí žije.
18
DVA POZDRAVY.
Z Plumlova.
Vzpomínky jsou, z duše lidem
neuhnou a neuskočí,
jako hoře pod Beskydem,
teskný bor nad Ostravicí,
jako šum rodného mlýna,
jako dvoje krásné oči,
tmavé oči v tmavém líci
děvušky zpod Peregrina.
Z poutního místa Hostýna.
Pršelo na mne dvě hodiny,
bez širmu zvyklý jsem jíti:
co na tom – to už tak pršívá
někomu na celé žití.
19
BEZ NÁS.
(Smlouvání ve Vídni.)
Sto třicet tisíc nás deptají,
surová bota jde přes nás,
kdo se to smlouvá na Dunaji,
kdo se to smlouvá tam bez nás?
Sto třicet tisíc nás polehlo v mez,
nestojí za to je chránit,
však byť by to byla jen jediná ves,
Germán-muž bude ji bránit.
NECH ZAPADNOU.
Jak když pod těžkým nákladem drv
v sníh nohy goralské zapadnou klisně,
nech moje zapadnou myšlenky,
nech moje zapadnou písně.
20
DRUHÝ BŘEH.
Života podzim nade mnou se schýlil,
kdy suchý k zemi naklonil se klas;
já v noci slýchám – či že bych se mýlil?
té, které zníval nad kolébkou hlas.
Průsvitné pásy vzpomínek se vinou
a klesnuvšími k mlhavému dnu
se silhouety dávných tváří šinou,
co utkvěly v popelu mojich snů.
Nárazy vesla o hladinu tlukou,
mha vystupuje k horizontu z dun,
a Charonovou řízen temnou rukou
s druhého břehu pluje pro mne člun.
21
POUTNÍK.
Přejelas duši železem,
ne, Sudbo, rukou jemnou:
však jak široká byla zem,
šla píseň vždy přede mnou.
Pouť života zle skřípala,
a nebe bylo temné;
tma se všech stran se sypala,
v ní píseň šla vedle mne.
Pouť v suché poušti plné hrůz
skončila stopou klamnou:
když koně táhli černý vůz,
šla píseň sama za mnou.
22
DIVIZNA.
Na kopcích pavlovských, Tabulkách, na Turoldě,
na svazích slunečných, kde sucho jest, ne vazko,
vzpřímena do výše jak vojín v dobrém žoldě,
divizno ztepilá, ty rozkvétáš, má krásko.
Pálavo nádherná, z čisté pláně čnějící,
na Dyje zákrutech lehký modravý nádech,
rozlehlé lučiny a stáda na nich spící,
ořechy, marhule, broskve ve vinohradech.
Vůz boha Helia den celý na obloze:
sic nelze uzráti ni Tobě, Ty má krásko,
ni broskvím, marhulím, ni ořechům, ni loze,
ach, jižní Moravo, zem žárná, Ty má lásko!
23
MEZI POHÁRY.
Majíc už tři litry vína,
chválí smečka Hospodina,
že dal růsti révě milé,
bylince té ušlechtilé,
co Moravu okrašluje
a starečky pokřepčuje.
24
MONOTROPA HYPOPITYS.
Osamělí tuláci:
náležel-li do nich i Tys,
našels časem pod smrkem
monotropu hypopitys.
Roste v lesích hlubokých,
kde neutkví lidská stopa,
sama v padlém jehličí,
hypopitys monotropa.
Nech ji kvést i uvadnout,
když už ji rýč nevykopá:
růže chce být viděna,
všem jde z cesty monotropa.
25
TŘEMDAVA BÍLÁ NAD PULGARY.
Však Francie položila hlavu Tvou pod ostří meče a oslavuje památku zabitého netvora.
André Chénier o Charl. Cordayové.
Daleko uhla’s. Kolem Brna kdysi,
teraz pulgarské v červnu zdobíš háje:
z daleka slepý pozná Tvoje rysy
po mocné vůni, která rozkošná je.
Bílá a růžová a nádherná a vonná,
lodyhou ztepilou se vznášíš nad sousedy,
jak mezi pernatci figura svůdce Ledy,
jak mezi čeledí španělská pyšná donna.
A koho vzpomínám, v paměti chabé ryje,
čemu kdys učili kantoři z historie?
Děvuchy normanské, co kata pohubila:
jak Charlotte Corday jsi, třemdavo bílá!
26
HORE NA JAVOROVÝ.
Kam z Třince jde poutník sirý?
Ach, to ti tento sešit poví:
jeď autem z dráhy do Tyry
a vystoupíš na Javorový.
Není to ani hodina,
i když jsi slimák první klasy:
však cesta švarná, jediná,
a cíl je vrch báječné krásy.
Ten výstup tě neunaví,
nemožno, abys sedět zůstal;
vzduch ostrý tak tě vytráví,
že na vrchu bys ježka schrustal.
Jak sokol slunné na věži
nad kraj pod sebou oko sešiň,
pás Olzy k půlnoci běží
a hladí vlnou Třinec, Těšín.
Zde po dni krásném budeš spát
pod vysokým hvězdnatým krovem:
a vždycky budeš vzpomínat,
že byl jsi raz na Javorovém.
27
PADESÁTKA.
Svantovít.
Muž – a přece na scestí
snů se dávám,
dávné vendské pověsti
vzpomínávám,
na Rujaně zlatý bůh
trčel vzhůru,
hleděl zraky – démanty
do azuru.
O kupale pravěkém
na Rujanu
šla sta v kruhu dalekém
Polabanů,
ženy vlasy černými,
muži štítem
zakryti za bohem svým
Svantovítem.
Co jsi zapěl, bude znít,
pěvče zlatý,
dokud kmen náš bude žít,
z každé chaty,
28
nech se kdesi vysoko
v horách ztrácí,
ale jsou dva démanty
v zlaté práci!
Co jsi viděl jedenkrát
z Kahlenberku,
jak kyz zlatý bude plát
z kupy štěrku,
Matky dvě, jež zachytils
světlou tuší,
věčným dlátem v desku’s vryl
našich duší.
Byť’s jen pěl (a potom ztich)
ty dvě ody,
jako bílý bůh ses zdvih
nade vody,
či jako kněz Tábora
v seči tuhé,
v ruce kalich svobody,
palcát v druhé.
29
Dnes ve svátek národní
duše plají,
všecka srdce na šalmaj
lásky hrají,
všecky oči za Tebou
pozírají,
zdráv buď, Svantovíte náš,
na Dunaji!
30
JEŠTĚ PADESÁTKA.
Co ti máme k svátku přát,
lidé prostí?
Žij jich ještě padesát
národu, jemuž jsi svat,
každému, kdož má tě rád,
ku radosti!
Jak’s ohnivou lyrou vlád
za mladosti,
ctěn, milován každým snad,
tak zdráv buď nám tisíckrát,
když vlas sivý bude vlát
do starosti!
V prvním šiku pravdy haj,
hotov k ráně,
zlatou strunou svítě v kraj,
kmetům v leden, mladým v máj,
kazatel a vozataj
lidu Páně!
31
Vzletne Fenix vnukům nad
dědů kosti?
Drahou tou se bude brát,
kde’s šel před ním prorok – brat
světlou stopou jedenkrát
v minulosti.
Dokud oheň kmene plát,
vzácný hosti,
bude z našich dlouhých řad,
hřmět bude tvých veršů spád,
Gigant – maják budeš stát
do věčnosti!
32
ŠEDESÁTKA.
Nestárne genij; jenom mládí
krok za krokem se šine v zad;
osudu ruka nepohladí
už tebe, když Ti šedesát.
Šel dějinami: co tam míjí,
nám před zrcadlo přísné snes:
čím bývali jsme v historii
a čím jsme, bědní lidé, dnes.
„Ach otče Žižko!“ K Baltu kraji
Husitů vlajky šuměly.
Slez, Spiše, Oravy se vzdají
potomci tvoji nesmělí.
Veň bijí žurnálů chorálem,
naň ženou v ryku velikém:
on je dnes hrdým generálem
a není více básníkem!
Ví muž, proč mlčí: hodí kosti
kdys pyšně na soud poslední;
nic nepřidá mu velikosti,
a nikdo neubere z ní.
33
SEDMDESÁTKA.
Kdy vzpomněli jsme čtyrycítky?
Jest víno v číši kypící,
kdy těší nás přátelské pitky
a úsměv sličném na líci.
Jak břeskně zní lyra zvučící,
jak zvoní verš i litý rým,
jak bijí Boží bojovníci,
jak sladký usmívá se Krym!
Pak padesátka! Vonný sytý
s haluzí dolů hledí plod:
strom košatý a rozložitý
žeň zlatou střásá na národ.
Ach šedesátka! V desky bije,
tak jak umělec antický,
figury naší historie:
Hus, Žižka, Amos, Chelčický!
V desítce sedmé tepe, káře,
cejch fariseům rozdává:
vzal hůl na zloděje, vladaře
a bije hlava – nehlava.
34
A osmdesát? Čert vem chválu,
čert vezmi všecky oslavy:
však figuru tesanou v skálu
lid jedním křikem pozdraví!
35
JOSEFU KALUSOVI
k sedmdesátce.
Sedmdesát podzimků
na skráň padne
mladistvému staříku
na vsi ladné:
žij, valašský slavíku,
na Čeladné!
36
JANU PROKŠOVI
Petr Bezruč.
Ach, když je nám šedesát,
bible třeba vzpomínat:
sedmdesát – to je ta
mez lidského života.
Život jest jak širý proud,
po němž vidíš loďky plout,
a naproti člunů těch
strmí z vody druhý břeh.
Král či žebrák nechť si žil,
tam je meta, tam je cíl,
tam – mým slovům dej víru –
loďka mizí ve víru.
Braň se jak chceš „nepůjdu“,
kruté heslo osudu
táhne v cíl, jenž blízký je,
kde se loďka rozbije.
37
Čluny těch, kdož se mnou šli,
chátraly, v tůň odešly,
na břeh druhý hledím sám,
kam jen čtyry míle mám.
Vy však, jimž je šedesát,
nechte si ode mne přát:
zdrávi vždycky zůstaňte,
dohánět mne přestaňte!
38
PANICHYDA
za duši veselého starečka
Otakara Bystřiny.
Nechci dlouho já umírat,
u lože se netlačte:
budete-li mne vzpomínat,
nevzdychejte, neplačte!
Kdo mne rád měl, kdo mne přečká,
nad mohylou zavolá:
Pohár vína do kolečka,
švarnou píseň dokola!
Jako strom chci padnout k zemi,
jako s nebe povětroň:
takový blesk milý je mi,
slzy, bratře, neuroň!
Je na blízku galanečka?
Šuhaj, jen s ní do kola:
pohár vína do kolečka,
švarnou píseň do kola!
39
Pozdravte mi Hanu milou,
súchovskou idylu mou:
Ostravice před mohylou
jde, Smrk s Lysou nade mnou.
Žijte po mustru starečka,
dokud život plápolá;
pohár vína do kolečka,
švarnou píseň dokola!
40
EPITAF MATCE.
Nad jarem života mého vycházelo při Labi slunce,
Opa mi šuměla v sluch, kdy poupata vykvetla ze mne,
Svitavy dým jsem viděla v podzimu života svého,
(truchlý a tesklivý byl jako mlhami halený večer,
chladný byl tak jako Osud, jak, cizinče, tvoje sem hledící oči)
souzvuk tří řek zní v tichou a pokojnou noc.
41
IN MEMORIAM
sestry Heleny.
Děvuška tichá byla jsem,
očí modrých, vlasu zlatého,
hrdlička vlídná žila jsem
s laskavým slovem pro každého,
poutnice teskná padla jsem
pod kosou, jíž se Smrt rozpřáhla,
fialka něžná zvadla jsem,
když jeseň slezským krajem táhla.
42
ZA BRATREM ANTONEM.
T s K si pletl v šťastný věk,
kdy ještě byl syneček malý:
Koníček děl, ne Toníček;
tož tak jsme mu vždy říkávali.
A jak už bývá: nejmladší
je mazlík celé familie:
my měli jsme ho nejradši,
Koníček v našich srdcích žije.
Šel podle nás životem tím
všem milý ten, jenž navždy dřímá,
s úsměvem melancholickým
a s očima vždy laskavýma.
Jde po rozkazu mládec, děd:
tak šel, tak se nám pod zem schoval
ten, který kvetl na pohled,
a není, kdo by nelitoval.
Jen já, jenž kruté srdce mám,
výčitku za ním posílám:
nás na konci životní pouti
neměl’s, Koníčku, předběhnouti.
43
PODĚKOVÁNÍ
za pozdravy k šedesátce.
I.
Kdo život práci posvětil,
Kdo život práci posvětil,
kdo za povinností šel přísně,
tomu je možno chválu vzdáti.
In margine života žil,
in margine jsem psal své písně:
i nevím, nač mne vzpomínati?
II.
Co v srdcích prostých lidí lká
Co v srdcích prostých lidí lká
při Olze, Odře, Ostravici,
(všichni byli lepší než já!)
jsem zkusil chybným veršem říci.
III.
Tak četný je těch milých řad,
Tak četný je těch milých řad,
co vzpomněli mne v srdci blízkém,
že nelze – žel – všem odepsat,
že musím děkovat jen tiskem.
44
IV.
Jak viděl jsem vás v kolečku
Jak viděl jsem vás v kolečku
na patnáctého září plesat,
tak srdečné vám vzdávám díky.
Však dojdu-li na sedmdesát,
nevzpomínejte starečků,
vy milí lidé republiky.
45
PODĚKOVÁNÍ
za pozdravy k pětašedesátce.
I.
Dvě stě psaní otevřete:
Dvě stě psaní otevřete:
vzpomínky a přání zvídám,
snad mi za zlé nevezmete,
že jen tiskem odpovídám?
Celé dny bych musil psát,
chtěje perem díky vzdát:
děkuji Vám nastokrát!
II.
Chlap zdvořilý se Vám ukláním,
Chlap zdvořilý se Vám ukláním,
a prosba má je veliká:
šanujte, děti, blahopřáním,
šanujte, prosím, staříka!
Křehkými, věru, chrastím kostmi,
jež reumatismus proniká:
šanujte, děti, pozornostmi,
šanujte, prosím, staříka!
46
Půl sedmé již je pryč desítky,
mohyla v mlze vyniká:
šanujte, milé švarné dítky,
šanujte, prosím, staříka!
Byl bych za zaza pět let sedmdesát?
Život tak rychle utíká:
hlavička bude zvolna klesat,
šanujte potom staříka!
47
NOVOROČNÍ PŘÁNÍ
1. I. 1938.
Bój se Boga! Kams to zašel,
pluje do osmé dekady?
Týrá krk tě, kosti, kašel,
držíš se Šeherazady,
všem přej, aby každý snášel
žití kříž s rovnými zády,
mašíruje jako mladý!
48
T. G. M. (Podle Puškina.)
To akademik, to heroj,
to velký filosof, to koval,*
On, věčné práce stálý zdroj,
přemýšlel, budoval, pracoval.
EPITAF Pavlu Křížkovskému.
Náš den je krátký. Nech nás oheň čistý
sežehne raz, či setře hrobu plíseň,
přes Opu, lány rži, přes olší listy,
slavíku slezský, švarná zní Tvá píseň.
LUŽICI:
Otázka těžká, zoufale tichá,
modlitbou na rtech se chvějící:
ještě se žije, ještě se dýchá,
ještě se doufá v Lužici?
* Koval = kovář. Forma držená v kraji beskydském, říkali tak i staří Čechové.
49
NÁHROBNÍ NÁPIS
bratru Antonovi.
Šel jsem, dnes prach a ssuť,
vždy spravedlivou poutí.
Tvá vůle, Pane, buď,
bylo mi poslechnouti.
K 16. ČERVNU 1935.
Rádo nebe kalí se,
rády mlhy valí se
ve všední den i v neděli,
na Beskydách hosty jste-li;
ale slunko sviť den celý
na horečce na Lysé!
50
VYSVĚTLIVKY.
*** NA KMEN SVŮJ MYSLÍŠ... JEST JINÉ PRÁCE TŘEBA... Doslov Slezského čísla z r. 1903.
KRÁSKA. Besedy Času 1904.
KŘIŽÁK Z MODRÉ. Národní práce 1927.
TŘI ŘEKY. Moravské noviny 1927.
POD OBRAZEM PROKOPOVÝM. MISTR JAN. TŘETÍ PATRON VLASTI. Vesměs Národní práce 1927.
ŽIVOT ŽENY. Z r. 1928. Věnováno slečně Sylvě Macharové. Knižně v „Listech Petra Bezruče Janu Herbenovi“. (Vydala Milena Herbenová v Praze 1930.)
DVĚ DĚVUCHY. Z dopisu P. B. Janu Herbenovi 8. prosince 1917. Lidové Noviny 1924.
MÍSTEK. Národní Politika 1933, definitivní znění v publikaci „Černá země mluví“ 1934.
PULGARY. „Jižní Morava v písních Petra Bezruče.“ (AI. Kučík 1934.)
DVA POZDRAVY. – a) Z Plumlova. Z roku 1900. b) Z Hostýna. Z roku 1908. Oba otištěny v Lidových Novinách 15. září 1937.
BEZ NÁS. NECH ZAPADNOU. Z dopisu Janu Herbenovi 8. prosince 1917. Otištěny v Lidových Novinách 15. září 1937.
DRUHÝ BŘEH. Novoročenka Kristiana Fanty v Brně-Židenicích koncem r. 1936.
POUTNÍK. Dosud netištěná báseň ze zápisníku básníkova z r. 1938. Původní titul „Ein fahrender Gesell.“
[53]
DIVIZNA. Pískle v trní (Brno) 1925.
MEZI POHÁRY. Po prvé citováno ve studii Ad. Veselého „Petr Bezruč“ r. 1927.
MONOTROPA HYPOPITYS. Z dopisu Janu Herbenovi 8. prosince 1917. Knižně po prvé v „Listech Petra Bezruče Janu Herbenovi“ 1930.
TŘEMDAVA BÍLÁ NAD PULGARY. „Jižní Morava v písních Petra Bezruče“ 1934.
HORE NA JAVOROVÝ! Psáno 15. srpna 1935. Zapsáno v chatě na Javorovém. Otištěno po prvé v „Kulturních zprávách prostějovských“ v říjnu 1937.
PADESÁTKA. (SVANTOVÍT.) JEŠTĚ PADESÁTKA. Obě básně k padesátce J. S. Machara. Po prvé v „Nivě“ (Brno) v únoru 1914.
ŠEDESÁTKA. J. S. Macharovi. „Niva“ v únoru 1924.
SEDMDESÁTKA. „Desítky života Macharova“ v r. 1934. (Vydal V. Bezecný v Mor. Ostravě.)
JOSEFU KALUSOVI K SEDMDESÁTCE. Z 16. února 1925. V knize Ad. Veselého „Petr Bezruč“ 1927.
JANU PROKŠOVI K SEDMDESÁTCE. „Več. Právo Lidu“ 30. května 1933.
PANYCHIDA ZA DUŠI VESELÉHO STAREČKA OTAKARA BYSTŘINY. Lidové Noviny 26. července 1931.
EPITAF MATCE. Lidové Noviny 15. listopadu 1929.
IN MEMORIAM SESTRY HELENY. Samostatný dvojlist 1931.
ZA BRATREM ANTONEM. Samostatný dvojlist 1934.
[54]
PODĚKOVÁNÍ ZA POZDRAVY K ŠEDESÁTCE. Samostatný tisk z října 1927.
PODĚKOVÁNÍ ZA POZDRAVY K PĚTAŠEDESÁTCE. Psáno v září 1932. Samostatný dvojlist z října 1932.
NOVOROČNÍ BLAHOPŘÁNÍ 1938. Denní tisk na dopisnici s fotografií básníkovou (faksimile rukopisu) s datem 1. I. 1938.
T. G. M. Aplikace Puškinova čtyřverší na T. G. M. Otiskly po prvé Lidové Noviny podle soukromého dopisu v předvečer presidentových osmdesátin 6. března 1930.
NÁŠ DEN JE KRÁTKÝ... Nápis, který měl státi pod obrazem Pavla Křížkovského. Poslán Val. Držkovicovi, tvůrci fresek na rodném domě Pavla Křížkovského v Holasovicích při slavnosti padesátého výročí úmrtí skladatele. Otištěno v Českém Slově 7. června 1935.
LUŽICI. Nový Lid 15. září 1937.
NÁHROBNÍ NÁPIS BRATRU ANTONOVI. „Svoboda“ (Brno) 1. listopadu 1935.
RÁDO NEBE KALÍ SE... Moravsko-slezský deník 16. června 1935. Je to pozdrav turistům.
[55]
PETR BEZRUČ
PARALIPOMENA
II
Druhá sbírka básní ve Slezských písních neobsažených. Dvěma suchými jehlami vyzdobil Vladimír Silovský. Vydal jako X. svazek edice TRIANON Dr. PROKOP TOMAN ML. v Praze v dubnu 1938. Vytiskl písmem Memfis Karel Dyrynk v Praze 180 výtisků číslovaných a autorem podepsaných. Výtisky čís. 1–15 na pravém japanu, výtisky čís. 16–180 na hollandském ručním papíru van Gelderově. Mimo tento náklad vytištěno ještě 20 neprodejných výtisků pro autora a nakladatele, číslovaných I–V na japanu, VI–XX na hollandu
Výtisk č. 41
E: mk; 2006
[56]