MÍSTEK.

Petr Bezruč

MÍSTEK.
Večerem žití hledím zpět na časy v mlze se tratící, ach, je tomu čtyrycet let, co chodil jsem při Ostravici. Pede suspenso v létě šla, ale na vesnu hřměla saní; nespával Místek, řeko zlá, tich Frýdek s kopce hleděl na ni. Poutníče, nech tě nevrátí severní z Modré vichr dravý: čím bije víc, tím stoupati se bude lépe do Ostravy. Je po pochodu dobrý stan, když zařinčely sklenky sborem a ze rtů mladých ze všech stran těšínská píseň zněla chorem. Rovina v půlnoc nabírá klas těžký jak bohatá mísa, žel, na jih obzor zavírá Smrk, Ondřejník a strmá Lysá. 16 I hrob leží v těch končinách té, která v Písních vzpomíná se; tam rozpadla se v popel, prach figura ženy černovlasé. Zdá se, stín vidím v daleku, plynoucí jak hoře i radost: to hledí z vrbin na řeku pohřbená má místecká mladost. 17