PADESÁTKA.

Petr Bezruč

PADESÁTKA. Svantovít.
Muž – a přece na scestí snů se dávám, dávné vendské pověsti vzpomínávám, na Rujaně zlatý bůh trčel vzhůru, hleděl zraky – démanty do azuru. O kupale pravěkém na Rujanu šla sta v kruhu dalekém Polabanů, ženy vlasy černými, muži štítem zakryti za bohem svým Svantovítem. Co jsi zapěl, bude znít, pěvče zlatý, dokud kmen náš bude žít, z každé chaty, 28 nech se kdesi vysoko v horách ztrácí, ale jsou dva démanty v zlaté práci! Co jsi viděl jedenkrát z Kahlenberku, jak kyz zlatý bude plát z kupy štěrku, Matky dvě, jež zachytils světlou tuší, věčným dlátem v desku’s vryl našich duší. Byť’s jen pěl (a potom ztich) ty dvě ody, jako bílý bůh ses zdvih nade vody, či jako kněz Tábora v seči tuhé, v ruce kalich svobody, palcát v druhé. 29 Dnes ve svátek národní duše plají, všecka srdce na šalmaj lásky hrají, všecky oči za Tebou pozírají, zdráv buď, Svantovíte náš, na Dunaji! 30