ZA BRATREM ANTONEM.

Petr Bezruč

ZA BRATREM ANTONEM.
T s K si pletl v šťastný věk, kdy ještě byl syneček malý: Koníček děl, ne Toníček; tož tak jsme mu vždy říkávali. A jak už bývá: nejmladší je mazlík celé familie: my měli jsme ho nejradši, Koníček v našich srdcích žije. Šel podle nás životem tím všem milý ten, jenž navždy dřímá, s úsměvem melancholickým a s očima vždy laskavýma. Jde po rozkazu mládec, děd: tak šel, tak se nám pod zem schoval ten, který kvetl na pohled, a není, kdo by nelitoval. Jen já, jenž kruté srdce mám, výčitku za ním posílám: nás na konci životní pouti neměl’s, Koníčku, předběhnouti. 43