KVĚTY SAMOTY.
BÁSNĚ.
V PRAZE.
Tiskem Em. Stivína. – Nákladem vlastním.
1899.
[3]
...pláči,
že mé touze dračí,
žena nedostačí,
nedostačí žena,
nedostačí svět.
[5]
Povídka.
V údolí elfů, mezi háji,
stál nuzný domek jako v ráji.
Zde žili jsme – dvě holubice,
jen milujíce se a sníce.
Na střeše zlaté slunce plálo,
a nám se tolik štěstí zdálo.
Větrné zámky, mlžné háje! –
Ach, smutný konec byl té báje.
7
Západ slunce.
Když krásný anděl v jitra purpuru
rozvíral zlatý kalich azuru,
tu políbil jsem její spící tvář.
A teď, kdy oknem západu žhne zář,
sedím v stinném koutě u piana,
sotva okraj prstu zalkává na
bílých klávesách, jíchž dotýká se;
duše zpívá v purpurovém jase...
8
H. – S.
Budiž tím vším pro Vás žití,
po čem Vaše duše stená:
krajem letním plným kvítí,
kde Budoucnost nerušená
z nejčistšího nebe svítí.
A tak mírem naplněna,
(jak jen anděl může býti)
budete jak Aglavena
almužnicí v živobytí
a všech láskou odměněna.
9
Pohádka.
V území dobré Víly
pokojní lidé žili.
Tím krajem po den celý
veselé písně zněly. –
Juž dávno... Válka byla,
lid branný pohubila.
Teď starci pozdní chvílí
na kytary tu kvílí.
10
Stesk.
Teď žlutý je můj sladký háj,
a žlutá step a žlutý kraj.
Cypřiše teskle k nebi ční,
a vše má nádech smuteční.
A kolem modrých rybníků,
jde dlouhý průvod poutníků,
na tělech mají hábity,
a tváře kápí zakryty.
O skálu opřen hledím v luh,
kde moje duše, to ví Bůh,
a z hlubin ke mně zaznívá
poutníků hymna truchlivá.
11
Ztracené štěstí.
A vše je jiné než bylo před lety.
Mé obory, v nichž ptactvo zpívalo,
mé paseky, kde žhnuly v slunci květy:
a vše je jiné nežli bývalo.
Odlétlo ptactvo, které kdysi pělo,
zhynulo, co kdysi zráti chtělo,
zapadlo slunce, které hřáti mělo,
a mé srdce pláčem zkamenělo.
12
Osamělost.
Dny mé jsou morosní a kalné,
v nich paprsk slunce nezasvítí.
Znám kraje zahálčivé, dálné,
kde možno vzdálen světa sníti.
To krajina je nekonečná,
kdes v provincii hladkých plání,
tam v horách sedí Zima věčná
pod klenbou Šera bez svítání.
Ni paprsk slunce nezasvítí
dnes v dny mé nervosní a chladné.
Je zmrazené mé živobytí,
jak zem, kde věčná Zima vládne.
13
Zimní den.
Zima je v kraji, ledový vítr
věje po šírých, mlčících ladech –
stráně jsou holé, žluté jsou lesy,
nikde ni tvora.
Kolkolem všude sněhové pláně,
krajinka tone v bělounkých mlhách,
všecko je bílé, tklivé a mrtvé,
strnulé mrazem.
Havranů skřekot prolomí mrtvo,
pak zas je ticho, hrobové ticho. –
Z chmurného nebe bez tepla svítí
krvavá lampa.
Závěje všude, neschůdné stezky,
samoten kráčím, zmítán zlým větrem,
vzpomínám mládí, a je mi teskno,
teskno až k pláči.
14
Noc.
Svět jest mrtev a prázden.
Šírá noc
vlní se do nekonečna,
věčně...
Běda!
Vše pusté – pusté –
nebe plamenně rudé! –
Mé tělo setlelo.
Na břehu trčím,
obrovský kostlivec.
15
Poslední břehy.
Poslední břehy se propadly v dáli,
a všechno už zapadlo v sinavých mhách;
dnes v majáku rozžehnout světlo se báli,
oh, báli se zajisté v hlubokých tmách.
Moře se divoce ve skalách rvalo
a vichr se v ráhnoví korábu rval,
oh, mužstvo se naděje v záchranu vzdalo,
a naděje kapitán lodi se vzdal.
Poslední břehy se propadly v dáli,
a všecko už zapadlo v sinavých mhách.
Dnes v majáku rozžehnout světlo se báli,
ač koráb se potácel v hlubokých tmách.
16
Z cesty.
Noc blízka je. Zrak sotva cestu zočí.
Na očích poutník ruku spánku cítí.
Na kozlíku usíná vetchý kočí
a z pustých dvorců zaznívá psů vytí.
Vůz dutě skřípe. Dál to svahem spěje,
v topolech táhle skučí vítr divý,
nad močálem se bludný plamen chvěje,
a bílý měsíc v okno vozu civí.
17
Soumrak.
Ty svatá Panno, ke mně schyl
své čelo z oblaků,
a dovol, bych je políbil
ve chvíli soumraku.
Mé srdce bije na kraji
závratné propasti,
a myšlénky mé prchají
do svojí pravlasti.
Tu, Madonno, se ke mně schyl
s výsosti oblačné,
a dovol, bych tě políbil
na čelo zázračné.
18
Své matce.
Má matko bolestná!
Andělé cností zpívají v oblacích hymny.
Zklamání vinou trnitý věnec
kol tvého čela;
sny a mé touhy klečí na kolenou
a modlí se k tobě.
Na tvé paži sedím,
spící dítě,
drže modrý svět v své dlani.
19
Vyhnanec.
Zraněn v životě,
žiji v samotě,
vzdálen radosti,
vzdálen žalosti –
ponurý templář.
Jen v nocích jemných,
kdy měsíc leje
svit do aleje,
jdu do své vlasti,
své pravé vlasti,
po cestě bledé,
jež do Snů vede,
v haleně šedé –
starý vyhnanec.
20
Prosba.
Do temných hvozdů
mé noci teskné
hedvábná luna
se věčně leskne.
Má sestro jasná,
já cítím jas ten,
ty jsi tak krásná –
vždyť já jsem šťasten...
Ó Paní trudu,
sviť na mém rově,
až jednou budu
hnít na hřbitově.
21
Noční pouť.
Jdu setmělým hvozdem do noci klidné,
do noci zlacené, krajem, jenž dříme,
pouze sten haluzí pod nohou zazní,
přelétne lyšaj.
Výstražně břízy kol noční tmou svítí,
sýček kdes daleko, daleko houká.
Ticho. Jen praskání haluzí v chodu,
haluzí suchých.
Je mi tak úzko! Tak divně, tak hrůzně!
Taková prazvláštní, neznámá úzkost!
Prchl bych odtud. A vzkřikl bych temnem.
Pospíchám dále. –
Ale mnou lomcuje tajemná bázeň.
Prchám. A východ, jen východ, ten hledám.
Člověka hledám... Ni stopy. Tma kolem.
Do noci volám.
Tápu v ní znovu. A shlédl jsem blízko,
mezerou v kmenech, cos’ jakoby světlo.
Já jen to zahlédl, vytušil ve tmě
horečným zrakem.
22
Jakoby za oknem, u rudé lampy
seděla stařena stříbrných vlasů...
Brousila kosu. A smála se tiše
schýlena k práci.
23
Sentimentální vycházka.
Pad měsíc na kraje.
Má duše teskna je.
Do noci vychází,
Smutek ji provází.
Jdou spolu, bez hlesu,
do černých pralesů,
na břehy modrých řek
natrhat pomněnek. –
A když už měsíc bled’,
pod strání zas šli zpět,
a kudy kráčeli,
zem krví smáčeli.
24
Pianissimo.
Růže měly její něhu
a luna měla její jas,
když se brala podle břehu,
a její stín se v plese třás’.
Třpyt skleněných hvězd vybledal,
– byl večer plavý, večer mdlý,
a kdosi v dáli na roh hrál,
na hluboký roh ospalý.
Pak náhle zmlk’. I měsíc zhas’,
a růže zdřímly v sklenníku,
jen její stín se dlouze třás’
na spící ploše rybníku.
25
Diskretnost.
Oh, zlatá hvězdo, plaň!
Neb trn mi zdobí skráň.
Ještě v duši lesy hoří,
rudou nocinocí pádí oři
z lad.
Usedni zde po mém boku,
ruku v ruce, oko v oku,
nech mne ve svém zářném klíně
vyplakat.
26
Východ měsíce.
Otevřeným oknem chýše
vidím v záři měsíčné
spát své léno dědičné.
Tiše vcházím do své říše...
27
Polo ve snu.
Je světlá noc. A na vodách
průplavu plují labutě.
Ó, zvolna plují na vlnách
ve fialové temnotě...
Měděný měsíc, naivní
se houpá v snítkách modřínů,
a na hladině jezerní
se lesknou vásy leknínu. –
Je teskno zde. – A labutě
se šinou líně na vlnách,
a jejich sněžné perutě
unyle svítí v křehkých mhách.
28
V parku.
V aleji staré, zapadlé
jsou všechny astry povadlé,
a stříbro luny vychladlé.
A na pěšině pod háji
dva smutné stíny potají
sychravou nocí vzdychají.
Králevic drnká na lyru,
a v šeru sochy satyrů
prs dobývá se z kašmíru.
Ač struny plné soucitu,
přec dnes už hraje bez citu
a větru zpívá píseň tu.
V aleji staré, zapadlé
jsou všechny astry povadlé,
a vůně touhou nasládlé.
A rytíř znaven nudnou hrou,
teď sňal si přilbu s chimerou
a sní pod lunou vychladlou.
29
Očarovaný palác.
Daleko v Království u moře,
na štítu stříbrných skal,
bydlí prý v skleněném paláci
nešťastný, šílený král.
Kdykoli Noc sedí pod horou,
oděna v měsíční šat,
šílený král vzlyká na harfu
a hvězdy padají v sad.
30
V roztoužení.
Kdybych moh’ odejít,
kam mne vábí
odvěká touha:
do zemnězemě gothických zámků!
Já bych se vydal
přes sopky, pouště
do svojí vlasti...
Ale vím, to se nestane.
Jsem vržen na chodník cizího města
mezi ošklivé lidi.
Ti drží malinká srdce
na svých dlaních,
bijí se, křičí, nevraží na sebe –
já jim nerozumím...
Má luzná princezno
v opálové říši!
31
Princezna.
V pohádce kdesi,
za vrchy, lesy,
žhavými plesy –
žije princezna.
Draci ji střeží
v stříbrné věži.
Na její tváři
hvezdyhvězdy prý září;
červené květy
jsou její rety...
U okna čeká
na svého reka,
až přide pro ni
na bílém koni.
Na hradě kdesi,
za vrchy, lesy,
žhavými plesy –
pláče princezna.
32
Ukolébavka.
Ve vesničce
pod strání
slabě zvoní
klekání.
Hou, hou,
houpy,
hou.
Hučí, píská
rychlovlak,
pojedeme
do oblak.
Hou, hou,
houpy,
hou!
Na nebi si
budem hrát,
s andělíčky
tancovat.
Frrr.
33
Návštěva.
Pěstuji hnědé kosatce
v melancholické zahrádce.
Lehounce voní noční tmou.
Oblaka mléčná nebem jdou.
Je vlažná noc. A světnice
plá v modrém lesku měsíce.
Já sedím němý v ústraní
a tisknu hlavu do dlaní.
A bílá Paní s korunou
teď vchází dveřmi v jizbu mou,
co v okouzlené zahrádce
se rozvíjí mé kosatce.
34
Písnička.
Hraji si v písku
zahrádky,
u nohou bílé
pohádky.
Skřivánek pěje
z oblaků,
a já se směji
v lijáku.
35
Odpočinek.
Na polích slyším žence pět.
Jabloně u cest jeden květ.
A pastýř píská na šalmajšalmaj.
Je vonný sad a vonný háj. –
U mojí hlavy žena sní
v císařské záři sluneční.
Na čele leží její dlaň
a v hyacinthech spí má skráň.
A v mojí duši vstává sen
o zlaté zemi princezen,
kde musí nivy věčně kvést
a archandělé zpívat z hvězd.
36
V záři.
Plavé Víly trhají
něžná srdce pod háji.
Každá ke mně přikročí,
políbí mne na oči.
*
A v mé duši vzcházejí
orchidee v závěji.
37
Vesna.
Má drahá,
mé srdce září,
když tebe vzpomenu.
Krášlím náš domek,
bych příchod Tvůj oslavil.
A moje myšlénky, stonavá děvčátka,
hovoří se mnou o Tobě –
a vyptávají se:
„Snad dnes, anebo zítra?...“
A běhají každého jitra
na zelený vršek,
aby Ti běžely s jásotem vstříc.
38
Májová slavnost.
Tisíc ptáků výská,
tisíc ohňů tryská,
tisíc květin blýská.
V kole tančí ženy,
kštice ověnčeny
narcisy a rmeny.
A já běžím víti
také věnce z kvítí,
jako nikdo v žití.
39
Odjezd.
Osedlám oře,
přes vrchy, moře
pojedu...
Celičky zlaty
jsou moje šaty,
černé mé vlasy
protkány jasy.
Pojedu v kraje,
kde svítí ráje,
plod zlatých stromů
přinesu domů.
40
Stéphane Mallarmé.
Si tu veux – –
Chceš-li, budeme se milovati
s Tvými rty a neřekneme to;
té růže nepřerušuj,
leč vylévajíc ticho horší.
Nikdy zpěvy nemetají hbité
třpytu usmívání...
Chceš-li, budeme se milovati
s Tvými rty a neřekneme to.
Němý, němý mezi kruhy
– Sylpha v nachu císařském –
žhoucí polibek se trhá
až po špičky perutí.
Chceš-li, budeme se milovati...
[41]
Pavel Verlaine.
Kašpar Hauser pěje:
Já tichý sirotek a mdlý,
Nic nemaje krom očí svých,
Jsem přišel do měst velikých:
Tam shledali, že nejsem zlý.
*
A ve dvaceti zmatek zas,
Jenž jménem lásky označen,
Mně poznati dal krásu žen!
Ty neshledaly na mně krás.
*
Já vlasti, krále nepoznal
a chrabrosti jsem málo měl,
Přec ve válce jsem zemřít chtěl:
Smrt nechala mne žíti dál.
*
Proč narozen jsem v tento čas?
Jak v světě tom si počínám?
Ó všichni vy, bol velký mám:
Já o modlitbu prosím vás!
(Moudrost).
[42]
MDCCCXCVIII
[44]
OBSAH:
Povídka.
Západ slunce.
H.–S.
Pohádka.
Stesk.
Ztracené štěstí.
Osamělost.
Zimní den.
Noc.
Poslední břehy.
Z cesty.
Soumrak.
Své matce.
Vyhnanec.
Prosba.
Noční pouť.
Sentimentální vycházka.
Pianissimo.
Diskretnost.
Východ měsíce.
Polo ve snu.
V parku.
Očarovaný palác.
V roztoužení.
Princezna.
Ukolébavka.
Návštěva.
Písnička.
Odpočinek.
V záři.
Vesna.
Májová slavnost.
Odjezd.
[45]
OD TÉHOŽ AUTORA:
SMUTNÉ KRAJE.
* BÁSNĚ. * 1898.
E: jf; 2004
[47]