Na hvězdárně.
Po nebes jasném baldachýnu se vynořují shluky hvězd. Potopil oko v zářném klínu, myšlének zárod slaví vjezd a roste duchem výš a výš... Jak luzně rdí se Krasopaní, ubledlý Vodnař síti sklání, pyšný se Merkur v západ vznáší, Mars hněvu rudým ohněm straší, Orion stoupá v slavnou říš. Shlukly se úže poděšené nešťastné sestry Plejady a měsíc světlo utěšené do zlaté vlívá zahrady; velebně trůní Jupiter. Daleko bílou mlhovinou [1] se miriady sluncí vinou a prostřed, šat v ně noříc skvělý, stříbrné proudy Labuť dělí, po vlnách plynouc čistých sfér. Podivná shodo! divná sílo! věčnosti času, prostoru! Kdo chopí vznik tvůj? Tvoje dílo záhadou ducha názoru, jenž tebou v tobě původ vzal. Hle okamžik a drobná vlna – a říše skví se divuplna! Kolik těch světů vesmír chová? tu střed a vrstva vrstev nová bez konce, počtu – dál a dál! A zemi měsíc, slunce země na pouti družné provází; kol Alkyony sluncí plémě – a dál a pak? – um zachází, a neobsáhlý počne kruh. Jest centrum jedno ve všemmíru, jež, nepodlehnouc změnám víru, jedino stojí všemohoucí, co moudře řídí všecko jdoucí a duši jeho – věčný bůh!? O prachu z prachu této mrvy, již zeměkoulí nazýváš, 2 ty viděti chceš základ prvý!? červ na den moře přelíváš, nestíhlým bloudě chaosem. Mníš světla nabyt v temné noci kouzelnou skel a čísel mocí? Těch říší zámek ku prostoru ten neodemkne ruka tvorů, jež poutá mžik a hruda zem!... A přece pružná ducha síla mohutná křídla pozvedá a světů Tvůrci v tajná díla skoumavým umem nahlédá. Sám článek věčném v řetězi, duch těchou žive: zbaven tíže, bytosti, z které pošel, blíže, tajemství svatá, nevýslovná že jasným jednou okem srovná, nad časem hmotou zvítězí! I navrací se znaven letem z mlhavých poutí k počátku, kde poesie sladkým květem protkanou slýchal pohádku, do děckých snů těch blažených, a slyší děcko zníti znovu v měsíci harfu Davidovu, a vidí jak se dráhou mléčnou 3 v otčinu svatou, nekonečnou vznášejí duše zvýšených.

Na čekání.
S luny vítr mračna shání – pytlák stojí na čekání; na čekání v hustém křoví blízko chaty myslivcovy. Dupe mráz si v bujném kole na skaliny, větve holé; na ty stromy, na to mlází operlené květy hází. Sypkým sněhem šelest kroků – vyšla srna. Pušku k oku! Eh co srna! lesník mladý s pytlákovou ženou tady! Houkla rána – chví se chvojí. Horou zazněl výkřik dvojí; 4 zazněl horou, znikl v doly. Pytlák pohled na mrtvoly, na mrtvoly, na ručnici: „Mám to věrnou společnici!“ 5 J. D. BOHOLUBSKÝ.

Snaha.
Znám prameň čistý – znám prameň penistý, čo nadšením hruď mladú zvlažuje, že i osudov vztek nikou gigantskou sťa slabý prútik len oblomuje. – Zapadlé svety v ňom sa podvíhujú, a novým pučí v ňom hladšia dráha – svoboda kúpa v ňom svoje perute, slabá v mohutnosť mení s’ odvaha. – Divy, divúcie z neho vystupujú, let času z neho čerpá posilu, i vence slávy z neho s’ napájajú, co hrdín večnú venčia mohylu! – [6] On nizké dvihá v hradiská chalupy, on časnosť s veky večnosti pojí, on i let hviezdy odpadlej zastaví, on rozvzteklené i živly spojí! – Znám prameň čistý, – znám prameň penistý, s neba prší jeho sladká vlaha – mládenče! – zlatý to dážď tvojho žitia, nešliapaj po ňom – veď to mladá snaha!

Posol lásky.
Do dialky tajno oko moje ziera – čo v nej tam srdce mladé tuší – hľadá? Snáď sľnka to tam východ vyviera, snáď to mesiačik stín stráňou rozkláda – a fantasia obraz tam pripnula a zraky moje k nemu tam prikula? Zrak môj primrzol k dialke ku dialnej, a sľza s oka čo vrelá odpadne, darmo zpytuje sa zrelnice kalnej: „Preč’ bezcitná hruda má shľtiť mä chladne?“ A v tom sa v hrudi vzdych žialny zobudí mojej – sťa zefyr dialnou dialkou blúdí. 7 A blúdne jeho cesty ho zanesú ku vonným hájom syrén milených, a hneď zastaví jích v rozmilom plesu, hneď sto otázok očuť slovených! Kam a od koho? – prečo ? snáď odvetíš – my ťa upravíme, jestli blúdne letíš. V tom chráme ňader jednej zazvoní vzdych sladký – sladkej lásky ozvena, rumenec zorný tvár ružnú zacloní, a v oku modrom žiar sa rozplamená, a slovko milé do ružných rtov lôna odpadne: „ľúbi – ľúbi ťa Milena!“ Tak divných poslov láska si najíma, tak bludno tajne tuší i hľadá, tak sa vzdych s’ vzdychom i v dialke objíma, tak túžiac kvitne – ale neuvadá; tak rozvzteklené živly ovláda, tak i Morenu o korísť okráda! 8 FRANTIŠEK ADOLF BOROVSKÝ.

Z mých písní.
1.
Krůpěj lásky archanděla skanula ve srdce moje, a to srdce tiše pěje, zpěvem hojí rány svoje. Zpěvem věnce milým vije, zpěvem do nepřátel buší, a když Tobě zapěti má, ve zpěv leje svoji duši. 2.
Spočíval jsem po Tvém boku za tichého za večera, slza leskla se v Tvém oku jako hvězda z noci šera. [9] Ve Tvůj klín jsem sklonil hlavu – spadly přes ni vlasy Tvoje, a v tom tmavém vlasů hávu zapomněl jsem boly svoje. 3.
Svaté šero svět objímá, v dálí umírá klekání, jitřenka se k zemi sklání, bledá luna uhasíná. Hory na východě rdí se jako děva v políbení, tisíc ptáčků v sladkém pění v modrém vzduchu prohání se. V lučinách se budí kvítí, sen si lehce s očí stírá, brouček v polétání sbírá slzy, jež se v kvítkách svítí. Po růžovém po nebese zlaté slunko vzhůru stoupá, na lesklých paprscích houpá modlitby, jež vzhůru nese. 10 Duše má se rozechvěje, tvůrci světa vzdává chválu, a velebném ve chorálu celá příroda s ní pěje. 11 JOSEF BOUBELA.

Bratřím na Balkánu.
1.
Nuž v boj, bratrský národe! Opásej rámě ostrou ocelí a lvem se vrhni v zápas rekovný, rozdrť a ve tvář mrzkému hoď vrahu ten řetěz poroby již zvetšelý, jen vstaň a sešle nebe vláhu, jež rány staré opět zacelí. I národ náš dost dlouho otročil a úpěl v těžkém jařmu okovů; však hle! již vztýčil se a přísahal že slávy nové prapor opět vkolí té velké dávné slávy na rovu. On zasel velké činy v dějin roli – z nich otců lesk mu vzejde poznovu. [12] Nuž bratře, setřesme již pouta svá, ty patu vryj v Balkánu záseky, a v Krkonošů tém my vzkočíme a podáme si uvolněnou páži; a k Pontu ty, až na Balt daleký, my máchnem mečem v přední stráži – – a při sám Perun, svobodni jsme na věky!

Písně.
1.
Když svou mně Zora milostná na spánky růžnou ruku skloní, o Tobě, milko, zlaté sny jí vložím na památku do ní. A polední když vánek k vám za slunkem jasným pozaletí, perutí svou z mých myšlének dech teplý, milko, přinese Ti. A večer proudem vzpomněnek Ti pošlu člunek milko moje; ten člunek, ten je mysl má, a přístav pro něj – srdce Tvoje. 13 2.
Myslí lidé, že měsíček tepla nevydává, ale věřte, že to právě naopak se stává. Když se s milou při měsíčku procházíme sadem, jasný plápol on mi vznítí ve srdci mém mladém. 14 ANT. BULLA.

Zadumenie u Dunaja.
Kol potôčka dolina sa vinie, za potôčkom stojá háje stinné, a v tých hájoch tichá noc buvičká, jarním ružám poboskáva líčka. Všetko spí – spí, len večernie dumy, sťaby orol mladý keď zašumí, v éteru keď s žiarou sľnka lieta, poletujú ponad háje sveta, poletujú a zas odletujú – a spomnienku v mojej duši snujú. – Hoj spomnienka! ty mať švarných detí! kedyž sľnko istoty zasvieti? – Či bdiet, či čakať na tvoje zore? či hnať v ústrety lásky na ore k tvojmu stánku a vzať harfu časov, [15] pobaviť sa mám v chráme úžasov, jako tvoja družka – mladosť – tvorí? Či pohrúžiť sa mám v sinom mori rodoľúbstva, zbožnosti, nádeje, kde kvet blahých časov sa nám smeje? Či spievať, či dúmať, či nariekať? či sťa chlapčok k matke sa utiekať? – Hoj spomienka! ty kývadlo žitia, ty mladeň svobody, jakou štitia, hýbajú sa prsia oceľové – zatras hruďou, utvor deje nové, zatras svetom, otvor pravdy chrámy, – pobuď ešte, oj pobuď si s nami. Spomienka?! Hah! jak to v ušiach hrmí, a ohlas zas ústami von šumí, ztrasie srdcom, zachveje kosťami, vylieva sa bôľnými sľzami; hneď zastaví tok žitia v koryte, hneď zažne lampadu na úsvite, hneď zas nádej sladkých snov vyrodí, imeď zas nádej v bôlnej duši zplodí. – Tak si dúma šuhaj zamyslený, načúva hlas klamlivej ozveny, načúva šum hájov, šumot toku, až sa mu zablysne v modrom oku, zablysne akoby blesky hromu, keď sa ztrepú z chmár v korunu stromu, 16 a rozpoltia na triesky peň starý. Síla v síle život si vyvarí, mladosť mladosťou sa čarí. ľúbosť v ľúbosti sa darí! Takto šepcú vetry, šepcú hory, a môj šuhaj naraz vám zahorí, hodí zrakom na noc i na vetry. sťa keď srnec myslivca zavetrí, – hypne napred, skočí na breh strmý a mohutným hlasom tak zahrmí: Čul som reči pekla prekliateho, videl vráže rodu zakliateho, pil som jed i čúchal vôňu kvasu, makal jarmo i spružiny času – volím nebyť ako byť otrokom! Takto vetiac a už jedným skokom – – stojí v čľne o breh uhužveňom – – – –

Matej rybár. (Prostonárodnia ballada ústianska.)
Spieva vtáča po doline: O dva týdne sneh už zhyne, o dva týdne pôjdú kryhy1) a Matej pôjde na ryby. Sľnko teplé už pripieka, 17 Matejko náš sa oblieka, poberá sa na rybolov, na rybolov ta na ostrov. „Šošo ryby do koliby“ – zpopod moly2) čosi chrípi. „Aby tebä porantalo! – chlapča, kde si sa tu vzalo?“ „Dedko! pasiem si rybičky“ – povie mu chlapä – „sestričky; sestričky mä poslúchajú, čo zažiadam, to mi dajú. Keď si pýtam vody z mora, rybky sa mi hneď ponoria, ponoria sa do hľbiny, moja túžba pláva s ními, hneď donesú z mora vody; takých rybiek dosť sa plodí.“ „„Aby tebä porantalo, chlapča, kde si sa len vzalo?““ „Ja pomôžem i núdznemu, jestli k prospechu je jemu. Ale nie tak, môj rybárko! Povedzte mi, starý pánko, jako vtedy si myslíte, keď na rybolov chodíte?“ „„Nuž nijako!““ povie Matej, 18 „„lapím malú, ai z takej obživím sa ja i Mara, syn, dievča i mati stará. – Ale povedzže mi chlapča, nech sa reči neonačia, čos’ za jedno? jak sa voláš? už či Janko, Števko, Tomáš? –““ „Nie tak, dedko, nie tak vravme, ale medzi sebou spravme, spravme smluvu, smluvičienku, pre mňa, pre vás dobrulenkú.“ – „„Nuž povedzže, povedz, čo vieš! Ale predca, jak sa zovieš? Abo – no hej! smluvičienku spravme – i tak! – dobrulenkú.““ „Nuž tak! – Ale to vám poviem, ja sa ver’ o všetkom doviem – ja vám sľúbim rybstva nadosť, hoc kde lapiť, až to radosť, jestliže mi prisľúbite – nie jako to vždy robíte – pred Tomášom nás neloviť.“ „„I prečo nie?!““ – rybár povie; ale chlapča zas’ sa ozve: „Slovo stojí! – Ešte nečo! Nechže zviete ai prečo, prečo ja to od vás pýtam. 19 Musím sa trudiť sem i tam, lebo mä môj otec zaklial: topeľcom3) – vraj – buď, a zatial, kým kto ryby nevyloví, nevyloví z tejto pláne4), že ani sto neostane, – ale tak, že před Tomášom nikdy nepôjde s dražákom5) a len raz smie začrieť v pláni cez jedon deň pán či paní!“ „„Oj, to je nič!““ – rybár povie. Ale chlapča zas’ sa ozve: „To je mnoho, bo nie jeden, ani nie dva, ani sedem, zklamali mä v téj úfnosti; lebo hoc rýb mali dosti“ predca viac chceli mať ešte, a to boly pre mňa kliešte; zastavili po druhý ráz. boli by i po siedmy ráz, a koľko ích najprv mali, toľkým život znovu dali, Druhý deň darmo staväli, lebo rybky sa skovaly, skovaly sa pod breh strmý, a nech kričí kto, nech hrmí, nevyndú tie zpopod moly, 20 čoby shnily hneď od poly; – ony taký rozkaz majú, že sa potom nerušajú. Keď neverný v slúbe našom loví pred svätým Tomášom, vtedy najde hrob svoj v pláni, ako sa to stalo vlaní. A keď tomu neveríte, urobte, a okúsite; ale lepšie je vám loviť, kedy chcete si osloviť rybky moje – hneď vás sluchnú, lebo vetrom tie nehluchnú, počujú vás hneď v tej stopy. No budete mať roboty, kým ich odnesiete všetké, čo vytiahnete na pletke hoc na akom dražiačiku – ale len ráz cez deň, strýku! –“ „„Bude to ver’, chlapče, dobre!““ Ihneď dražiak dolu zopre, vstrčí dolu do planiny; nedržal ho štvrť hodiny, ako kedy indy držal, ale hneď ako ho vstrčal, zavolal smelo na ryby: 21 „„Šošo ryby, von z koliby! – Ba ver’ čosi sa tam mäte! Počkajže, či som do háte nezapriečil? – ba veru nie! Chlapča! – Teraz ti neturne! 6) Viem mä chcelo – no postoj! – Kých paromov, veď to sám hnoj!7) Ver’ som si ja vyrybaril! – Ejže nie ti! čo si spravil – všetko dobré! – Dobrulenkú spravila’ so mnou smluvičienku. –““ Nesie Matej ryby v sieti, na div idú za ním detí. „Ženo, ženo! dobre s námi – už sme svoji vlastní páni. Navar nám rýb – pridaj i grýb8) budešže mať zas’ roboty – navar, navar hneď v tej stopy.“ Na kozube vatra blčí, a už rybka v masti škvrčí, škvrčia rybky ai grybky – posoliť – povariť – ožiariť – 22 na paňvičke – už hotove stojá v miske. „Pojedzme si v božom mene, už hladoväť nebudeme!“ – – ***
Spieva vtáča po doline: Dnes zlou smrťou ktos zahyne. Večer predo dňom Tomáša žena zlostná sa ponáša, ponáša sa Matejovi, prečo dnes ryby neloví. „„Veď nemáme ani za mak, ani múky ani zemiak, ani ryby, ani gryby, – i čože ti dám pod zuby? – „Dneska – vraj nesmie ísť loviť; zajtra čím hlad budeš kojiť? Svätky sa nám priblížujú a mňa detváky súžujú!“ „„Ejže nie ti! čo to vravíš? že – vraj dneska nerybaríš; čis’ zabola moju smluvu?“ „„O tom potom! to sú pletky, kacieru! pýtaj sa tetky, 23 tetka Trápelka ti povie, že sa to len pletkou zovie. – Ver’ ak dnes rýb nedonesieš, nedbám, či chceš ači nechceš – –““ „Ejže nie ti! keď tak vravíš – no veď si ho vyrybaríš. A keď nechceš deň hladoväť, a keď mä chceš dnes pochovať – nech! – nech ti je na svedomí – a nech pán Boh bude s vami. – Šumí voda sosrienená, nesie vľnky kol kamenia, nesie vľnky kol skaliny – počuť hlásky z kalužiny: „Matej, Matej! co chceš robiť? Ozaj chceš sa smrti hodiť? Zajtra svatého Tomáša, – nevieš aká smluva naša?“ Ale Matej zle nedobre, hneď svoj dražiak dolu zopre, vstrčí dolu do planiny, drží – drží dve hodiny. „Keď nevěrný v sľúbe našom loví pred svätým Tomášom – vtedy najde hrob svoj v pláni, ako sa to stalo vlaní. – Ej veru – hej! – Eh veru nie! 24 Či tak – či tak!“ Viac neturne. Zas’ len Matej zle nedobre – hneď svoj dražiak lepšie zopre, hneď chce porvať von z planiny, ale – drží pol hodiny; lebo sa mu ťažko zdalo, život ztratiť za nemálo – pre bezbožný jazyk ženy. Tu však v tom svojom nadšení paradlo9) chytí do hrsti a rybám povie do srsti10): „Šošo ryby, von z koliby!“ Rybky ho veru usľúchly, ani dneska neohluchly. „Ba ver! čosi sa tam mäte! Počkajže, či som do haťe nezavadil? – ba veru nie! Chlapča! – teraz ti neturne! Viemže mä len chcel – no postoj! Kých paromov?! veď to sám hnoj! Joj! – Joj!“ Už Mateja nesie prudká voda. Ej, Matejko! ver tä škoda! Šošo„Šošo ryby – do koliby!“ 25 zavolá chlapä na ryby a zaplače, zabedáška, že – zas’ na ňom kliaťba ťažká.

Na Choči.*
1.
Oj vy hradby slávy rodu davné, čo nad vámi vietor len chumelí! Kde brať moja? kde junáci smelí? kde ti bohatieri, čo preslávne dobrodružstva v svete vystrájali? o ktorých keď moja duša sníva, bôlným srdcom v minulosť sa díva? Potešte mňa v tomto ťažkom žiali! Oj povedzte vy svedkovia času, aká vina rod náš obťažuje? Prečo osud trpký ho sužuje, borí, ničí jeho drievnu krásu? Aká kliaťba na ňom biednom leží? – – Mlčíte! – Musíte, lebo i vás, i studienky vaše pekelný kvas zohavil a zakvasuje svieži. 26 Oj vy hradby kedys našej slávy, teraz hniezdo netopierov nočných! Pohľaď na vás budí cit krvavý, že ste padly v obeť vrahov zlostných. Hlivte, brložte sa len v náručí vašej slávnej maďaromanie! Chrabre! už vám démon veniec vije z pekelného kvieťa na obručí. Už vám peklo zradné vytrúbuje; matajova posteľ pripravená stojí; satan pohodlie hotuje, paľcom značí v knihe vaše mena. Zrada k uvítaniu sa cifruje; odrodilstvo prápory vyšíva; brány stavia Morena vám divá; bezboh gazdu k úvitu muštruje. – 2.
Svobodieňká! čo mä ešte naháš hynúť v putách otroctva podlého, v jakom som sa zrodil? Co mi váhaš doniesť blahšie chvílky pre smutného? Či zhynúť mám v otroctve, porobe? či svobody, Slávy v krajšej dobe? – Svieť slniečko na slovenské hrady, a zveleb ich, jakos’ pred tým dialo, 27 ked bariakov tisíc na nich vialo: – tak navrátíš môjho žitia ztraty. Ty môj Choču, zdravstvuj mi na dälej; osirelý pravda tuna stojíš, šepceš v ucho len rodinke malej priateľskými slový, a ju kojíš – ale príde čas, kde zhora, zdola hladať bude u tvojho prestola moja brať potechy, zábavôčky, tá brať, ktorá teraz na ťa bočí, pluje hanu do tvých lúbych očí –: svitnú krajšie pre tebä chvílôčky. – Oj brať moja! kedy prídeš k sebe? kedy hlásky vlastné ťa opojá? Cudzým žiješ a nežičíš sebe; vrah ťa tupí – s ním ideš do boja; vrah ťa v putách socá do temnice, a ty za to – boskávaš mu líce! Nelial bych já, nelial sľzy horké, kebych ťa nevidel odrodenú, cudzím rúchom – zradou zaodenú! Dal by život Matičke neborke! – Bratia! hor’ sa k tisícemu hodu! Prepážme sa láskou k našej „matke“; obujme sa v chrabrosť za slobodu; 28 meč ku boku, lebo vrah nám sladké matky zvuky z ňadier chce vytrhnút, kuje spôsob, nás v otroctvo vrhnúť; štíty čisťme – naše rodnie práva; naprej – nech je našej spásy heslom; národ a kráľ – nech je našim veslom; svornosť, sláva nech naša zástava. –

Poslednia pieseň.
Rozhlahol sa pieseň naša dušná, nech otrasie hruďou chvíla krušná. Hory, háje slyšte nás, slyšte naše kvíle! Ach, ťažko sa lúči slávik s hájom svojim, ťažko sa lúči pútník s domom svojim, keď vlasti, keď národu ostatnie siela „s Bohom!^“ Bôlnejšie lúčiť padá nám, posledniu pieseň keď spievat mám’. Zanikniže pieseň naša dušná, daj pocítiť, aká chvíla krušná. Zavznej bôlne ešte ráz, rozžehnaj sa s lýrou! Ach ťažko sa lúči orol s modrým letom; ťažko sa lúči junoš s volným svetom, 29 keď rabstva mu okovy na jeho nohách shrynčia: bôlnejšie lúčiť padá nám, posledniu pieseň keď spievať mám’.

Nádej.
Čuduje sa svet – ba škrečí.škrečí, že i Slovák, syn svobody budúcnosť si krajšiu plodí v činoch, v piesňach, vo snách, v reči. Čuduje sa, že zornička krajších chvilôk, blažších hodín na obzore tisíc rodín ligoce sa mu maličká. ***
Sťa na oslep svet sa ženie k níete zlatej slávy, žitia; svojeť svoji plodom štitia verejnosti na arene. Keď sto zápasnikov padne na verejnej dráhe žitia, sto ožije – ti sa chytia do práce –: zápas nechladne. 30 Keď na tento Parka pradie niť osnovy činov zdaru – ai vtedy nádej jarú v budúcnosť si každý kladie. Bo v zápätí nádej kráča za mešťanom novým sveta, pozlacuje chlapca leta – štedre dáva kraj koláča. Mládenca na vidom očí kúzelný jej lesk nabadá; a keď starec v hrob upadá – ona z hrobu von vyskočí. Bo keď žitia ten osnovu završí vo tmavom hrobe, v ostatnej si ešte mdlobe na hrob vztýla – nadej novú. ***
Chceš najsť nádej s jej istotou? Nehladaj ju – nie v trúfaní, nie v étheru bludov, v zbrani, nie v zápase lestí s hrotou –: *
Opýtaj sa srdca! – sväte ozve sa ti smelo na hlas: 31 „čo lepšieho čaká na nás? Na čo sme na božom svete?“ O čom srdce vnútri vraví, v tom nezklame ver’ sa duch náš; nad nadejou hoc i dúmaš – uskutoční čas ju pravý. ***
Bratia! ta pod vonnú Lipku! Sbierajme jej kvietä – lieky! Hoc tisíc úst nám prieky šteká, pluje slinu lipkú; Hochoc celý svet na nás dudre –: oj! nádej na lepšie časy kedys’ v skutku sa ohlásí: zvon slobody i nám udre. 32 ANT. ČAPEK.

Dívka šejdířka.
Noc jednou dni si stěžovala, žes’ dvé jí hvězd přejasných vzala a žes je skryla ve své oči; den máji zase na tě sočí, žes nejkrasší mu skradla kvítí, by jím tvá líc se mohla skvíti; máj, slyše to, hned slavíčkovi žaloval dojemnými slovy, žes luzný vzala úsměv jemu; slavíček levil stesku svému královně včel svatými hněvy, že nejsladčí máš jeho zpěvy; mně královna včel žalostivá: med, co v tvém polibku se skrývá, že vzalas’ jí ho z oulu nitra. [33] Tu hledám, zdažs’ mi, dívko chytrá, též něco tu neuloupila – a tys mi srdce odcizila!

Podzimní.
Již podzim roztáhla své síti šedé nad krajem – ptactvo na jih ulétlo, jen havran s kání luhem svůj ples vede a mnoho zkusí věcht a pometlo, neboť chce v blátě utonout svět celý; lesy se často v páru zahalí, jeť východ slunka studem uzardělý i západ též – a svět tak ospalý. I já jsem ospalý a mrzut stále, neb teskním – touhou hruď se rozpláče, až ze zoufalství vzkočím nenadále a chytím kabát, klobouk, kartáče, a oprášiv se, do světa pospíchám i bloudím často samojediný, až kdy si hodně, hodně pozavzdychám, omrzím se a jdu číst noviny. A v novinách mlácení prázné slámy, stranických doktrin klopýtavý svár, neb hloupých annoncí řad se naskytá mi; 34 odhodím je a hraju v billiard, aneb se pustím v šachy milované osudem černým štván co citů král, až nová touha zas v mém srdci zplane po té, již jsem tak vřele miloval. Pak míjím bytů lidských němé davy – pryč – z města ven – daleko do polí, divoké myšlénky se trou do těžké hlavy, a rozum dřív jak s citem zápolí, dešť šlehá v tvář mi, vichr chodce staví, a v oku slza bolu vypryskne – tu náhle dětské oko mne pobaví, z něhož ta nevinnost se zablýskne. I stanu znaven u milého děcka, v němž hledám příští osud člověka: z oka mu září rozkoš duše všecka, však v úsměv bída vryta odvěká – ten tajně skrytý nádech utrpení, jež souzeno jest lidstvu v životě i jasných okamžiků blahé jmění, myšlének zárod – v hravé prostotě. Hle tam pod lípou muž zasedá bledý v samoty tichu s vráskou ve tváři, v minula temno vrací svoje hledy – „jak byla krásná, když šla k oltáři!“ i třpytla slza leskem démantovým 35 pod brvou muže k vzdechu žehnání, – ta zpomínka mu prutem liliovým vrásčitou zavadila o skráni. Jsem ve vsi již a zvoní ku klekání, a v mysli svitne hnutí jemnější, a láska k lidstvu ve plném zaplání mou hruď zas náhle k míru skonejší. Pak spěchám k práci rád, neb v mysli mojí zasvítá budoucích dnů nadšení, jeho se těchou jizvy duše hojí – i věřím zas ve lásky spasení. Zem kryje mhly chladivé závoj bílý, vychází luna v plném úsvitu, na nebi mraky se již rozplašily, sta hvězdiček se leskne v blankytu; spočívá město v tichém zadumání, z oken mu září poklid večera, a na má víčka zlatý sen se sklání, v němž utěší se duše bezsměrá.

Sen.
Mně zdálo se, v plášť zahalen – že hotov k cestě před tebou jsem stál, s tebou se louče, jako na věky. – 36 V ubledlé tváři nevýslovný bol a v oku slza skoro zoufalá, – pak ruka ledu mnohem chladnější: tak zděsily tvou milostnou máť, že mněla být mne tuhou mrtvolou. l ty ses jaksi též mne hrozila. – Já sám jsem cítil nevýslovný bol a plamen divně mrazivý – v tom místě žhát, kde srdce přebývá, – a také úzkosť srdce svírala, a tak jsem spjat byl trudným loučením, – že jsem se cítil mocně přikován, kdy ty jsi hrála u piana dál svou píseň dojemnou a velebnou: – – – Pak ruku s vyčítavým zrakem dalas’ mi, a z objetí ses jemně vinula, mně polo prosíc, polo hrozíc též. A ve zraku tvém vážně milostném tak velebný mi zplanul nebe lesk, že jsem se cítil červem před tebou. – Pak chladně kynouc provodilas mne, nemluvíc slova rychle ke dveřím, kde slzami jsem smýval ručku tvou. Tvé oko modré shlíželo se v mém – a jako mramor bílá tvoje tvář tak byla vážná – chladná – bolestná, tak svatá – mocná – k činům kynoucí, – 37 že touhami bych se byl rozplynul nad okamžiku toho velkostí. Myslel jsem, že mi z těla prchne duch, by u tě dlel a tebe oblétal, kdy otvírajíc dvéře, smutněs pravila: – „Za hrobem naší věčné lásky cíl!cíl!“ Zmizelas. Chtěl jsem k tobě vrátit se leč přimrazené stály nohy mé – jen duše má se chvěla za tebou. – Dvéře se zamkly. Vůkol čirá tma a věčné prázno – hustá temná noc, bez konce noc a ticho bez konce a věčný prostor – jedno den a noc – a nikde cesty, nikde světla kmit – a nikde konce, nikde východu! – – Hmatal jsem po sobě, – Ieč já se necítil, volal jsem zoufale – leč já se neslyšel, plynul jsem propastmi, stavěť se nemohl, padal jsem v práznou noc – nemoh se zachytit! – – a nikde cesty – světla – východu! – Teď teprv myšlénky mne jala jistota, že umřel jsem a věčnosť objímám. Tu náhle jako hvězdy jasný svit mi z dálky věčné cosi kynulo: 38 vůle se hnula – a již byl jsem tam, tu věčnou dálku přepluv mžiknutím. Byl ráj to. V prostřed vyšší trůn, kde žezlo třímal věčné lásky bůh, jímž ubohému mně tu pokynul. Přistoupil jsem i podal harfu mi, z níž takové jsem loudil písně zvuk, že celé nebe nad ní slzelo – a pán bůh slzu lásky uronil, jež v tebe, dívko, proměnila se, a on mi tebe za tu píseň dal. Má duše s tebou v jedno spojená tak božský život ssála z duše tvé, že byl bych dávno s tebou andělem, bych moh’ tě, drahá, nazývati svou. Však ďábel přišel – na mne žaloval, že prý jsem ve svých písních mnoho lhal, a lásky bůh se na mne rozhněval, že opět na bídný mne poslal svět, kde posud lkám, ze snů se probudiv.

Z písní.
I.
Mně zdálo se, že hvězdy padaly, mně zdálo se, že kvítky plakaly; 39 mně zdálo se, že drahé dívce mojí zlé věsti o mém jménu šeptaly. Zapadlo slunko světu do šera, do duše její vešla nevěra a víru její nevzbudí už více ni slovo mé, ni slza nikterá. II.
Cestička naše se v houštinu tratí, zavede v skály nás, žal nás uchvátí; a kam se ubozí pak uschováme? nešťastnou lásku svou tu pochováme. A ty mne opustíš, domů se vrátíš, najdeš svou cestičku, mír blaha ztratíš; zpomeneš často pak za doby lkání na naše ztracené umilování. 40 GUSTAV DÖRFL.

Pohádka.
Větřík tak tajemně větvemi šelestí, jakoby dívčina kráčela ku břehu s bolestí. Vlnky tak tajemně u břehu šplíchají, jakoby k rybáři do loďky vstoupala potají. Větříkem, vlnkami smutné zní dvojzpěvy: přistála pramička ku břehu – bez hocha, bez děvy.

Na Křivoklátě.
Dej mi tu jednu slzičku, co v bílá ňádra skápla ti; [41] já bych tak rád, má rozmilá, chtěl její původ zkoumati. Jsem v pochybě, zda oko jen či srdce tvé ji vytrysklo, neb zrak můj vidí démant v ní – a ona může býti sklo. A proto dej mi slzičku, co v bílá ňádra skápla ti, ať vím, zda snové duše mé jsou chudi nebo bohati. *
Já volal v lesy: „Nevíte, proč moje víčka mokrá sou?“ – a les mi děl, že oslepit se daly dívky – „okrasou.“ Já volal zase: „Povězte, proč i to srdce stůně mi?“ – a les mi děl, že bolesti zmítaly jeho – „tůněmi.“ Po třetí volám: „Kdy pak jen své zapomenu Julie?“ – a les mi dí, až srdce mé si na hrob křížek – „ulije.“ *
42 Je pravda, že se bolesti, utéci chcete do lesů? Zůstaňte u mne ve prsou – nu snad vás ještě unesu. Kdybyste měly usadit se v čarovná ta sídla vil, váš dech by každou bylinku a každou píseň otrávil. A ona pak by plakala neslyšíc zpívat od lesů – nechoďte, žaly, z prsou mi, vždyť já vás ještě unesu. *
Já nebyl nikdy bojácný a rád šel v temno do lesů, však teď když jejich černem jdu, se vždycky hrůzou otřesu. Tu jednou ptáče děsí mne, co letí k mladým do hnízda, a jindy slyším skuhrati, když větříček si zahvízdá. A jakbych zbaven žalů byl od hrůzy k hrůze kolotám – snad přece prchly do lesů a proto mně tak teskno tam. 43 Noc básní – země poslouchá a tak je vážný hradu klín, jakoby ňáká pohádka se rozhlížela z rozpuklin; a jakby vzduchem zmrtvělým se nesla v stínu podobě – tu táhne tiše zahradou a zaniká tam na hrobě. Když na ten stín tak pohlížím a hradu černé obrysy, tu zdá se mi, ta tmavá noc že nyní o mně básní si. 44 JAN DUNOVSKÝ.

Písně.
1.
Můj anděli, můj anděli! bojím se někdy o tebe, aby tě také k ostatním si nevzal pán Bůh do nebe. Leč při tom vždy mi připadne, že Bůh je dobrý nejvíce, že já mám tebe jedinou, on andělů pak tisíce. 2.
Zahleděl jsem se v oko tvé....tvé... Co uzřel jsem, bych pověděl: jak ze světa by zmizel svět, i o sobě jsem nevěděl. [45] V mých ňádrech jakby skřivánků se na sta rozepělo a tisíc růží z poupátek se v život probouzelo. 3.
Jak jehla růže větrné ku severnímu polu, tak toužím k Tobě, duše má, a hořem zmírám spolu. Jak cíl té jehly daleký, tak zdá i můj se býti, jen o to hůř: já srdce mám, jež žije, doufá, cítí. 46 JOS. DÜRICH.

V neznámé touze.
Směsicí světův ve závratnou výši v neznámé touze duch můj bloudě míří hledaje v sluncích vládce pro svou říši, zoufalý marně v bezprostorách víří. Titanskou silou chtěje v nebesa za podnož míti milliardy hvězd, co chabý trpaslík v tůň smrštěn klesá, oslněn nemůž ni mdlý pablesk snést. A přec zas vzlétá vůlí neúmornou a váben tam v to modré bezmezí vzpruženou silou, s myslí hrdě vzdornou bojuje, klesá, – a zas vítězí. Jej ideálů svatých do prostorů tajemné pudí ducha údaje, však nedoletí – zondán do úmoru zas ve sráz strmou klesá zmíraje....zmíraje... [47] Tak bloudí stále nitrem divně tklivá, mlhavá starých bájí postava, ostruha srdci mému přecitlivá, jez věčně neznámá mu zůstává. Neznám tě, nevím, odkud kroky tvoje a kam se chýlíš v neurčitém klonu, jsi mžikem zde – trysk kouzelného zdroje a mizíš – ohlas klamlivého stonu. Kdo jsi, ty bledá touho mladé hrudi, nejasné tváře, matná v chtění svém, že přec se mocně v srdci mém to budí, kdy ty se tkneš ho v hnutí čarovném? Tu plakal bych a jásal jedním dechem, má ňádra dmou se rozbouřená výše, a přec má duše – sad obrostlý mechem, zapomenutý nápoj vypěněné číše! Tajemná struno srdce mladického, znáš jen zachvění harfy Eolovy, když temným lesem rozjímání svého bloudím, a duch můj mdlé vidiny loví. A přec bych přál si, ve velebném chvění bys v slavohlas se mocný rozzvučela, jenž duši k velkým činům rozplamení a nadšencům svým v slávě věnčí čela. 48 Proč hlas tvůj stále tajuplně pláče a neblíží se v plesu z dálky pyšné? Či jest to zpěv, jejž pěje vězeň ptáče ve srdci mého kleci neprůslyšné? A snad tak jest – proto má pnou se ňádra jak zeď, když sto ruk proti ní se vzpírá, a proto chce to ven ze srdce jádra a nemohouc – ve stálém žalu zmírá. Vír citů nepojatých srdcem kroužíš a srdce hladinu mi čeříš v chvění, tam v nebes výše stále, stále toužíš, a přec v propastech tlíš ve trapném mření. Tys vůlí citů, čin však dosud schází, a štveš mou mysl stále hledat jej, podzemní zdroj, obemknut tvrdou hrází, jenž nemůže vytrysknout na peřej. Však ač mnou zmítáš, jako vichr vlnou, rád přec se hřížím v skvostných barev duhu, jen vlastní chabosti má ústa klnou, že neznám tajemnou tu srdce spruhu. Tys hybadlem, jímž mysl výš se nese a nelpí věčně k bídě zemské hrudy, zachvácen tebou, ve nadšení plese – byť bolestném– vznáším se nad vše bludy. 49 Ba žehnám tobě, neznámému duchu, jenž věčnou stojíš srdci mému stráží, vždyť býváš rosou ve života suchu a největší tvá bolesť přec jen blaží. Z vidiny matné povyrůstáš v snahu – ty budeš skutkem! – Ač teď tebou hynu, pak požehnám ti v neskonalém blahu, mladistvá touho, ty svědomí činů!

Písně hněvu.
Dne 30. října 1871.
Tak duše má se třese v rozechvění, jak drahou matku ztratiti by měla, tak bouří krev má v svatém rozezlení, jak svatokupců sběř by ztrestat chtěla. Ba drahá vlasti, matko umučená, tisíckrát drána dravým vraha spárem, tisíckrát mrzkým oklamána lstěním – zas odbyta máš být žebráckým darem! Kdy v myšlénce té, která mučenníkům umírat dává s úsměvem na tváři a v slávě smrti neklesati k vzlykům – a svatý jas jim kolem čela září; 50 kdy v myšlénce tés podnikala boje za dávné svoje zlaté svaté jmění, tu báli se tě dravců oněch roje a klesli ku patě tvé přemoženi. A v rozdrcení svém se tetelící jak se k tobě chabé prosby pouštět – jakoby anděl Páně vítězící dovedl nepřátelům neodpouštět! Tys podvedla jich s usměvavou tváří, s jakou jsi pněla prv na dřevě kříže, a zapomnělas, že to bídní lháři, jež chtělas v lásce k sobě vinout blíže. Bylyť to jenom slzy krokodila, jimiž máš zase oklamána býti, i kdyžs tu těžkou oběť zapálila, že s vrahem jako s bratrem dál chceš žíti. Na smírné touze tvé všech ku volnosti zas znova chtí své nízké plány stavěť, by pozvedla se vláda ničemnosti, jíž schopna jest jen bídná, podlá havěť. Proč, vlasti drahá, ve své věčné lásce jsi ponechala jim zbraň jedovatou? Proč uvěřila jsi té bídné chásce, jakoby tobě stějněstejně byla svatou? 51 Ne vždycky dobře modliti se vzhůru: „odpusť jim, pane – nevědí co činí!“ – jeť třeba zničit pekla nedostvůru, by jedem jejím netrpěli jiní. Než tys je živila, že ku porobě neschýlí více vznešené tvé šíje. – Však nestanouti nyní ve své zlobě, pak zašlápnout se musí hnusná zmíje! Nuž varuj lid ten věrolomný stále, než na dvéře to děsně začne tlouci: Kdož byli týráni, že nenadále se stali žalovateli i soudci!

Mor ho!
Mor ho, vraha, krutou mukou, v třemen hanby vlasť co vpřahá a svatokrádežnou rukou v poklad zlatý práv jí sahá. Zahoď vše, co chabosť budí, a kdy v divém války ryku vrah ti mečem proklál hrudi, vyrvi jej a v smrti vzlyku mor ho! Mor ho zrádce, který ve lži s hladkou tváří sem se hlásí 52 a zatím se kradí belží, kde by ucpal zřídla spásy. Odkopni tu hnusnou zmíji, by ti neztřísnila šatu, nechť se ve svém babství svíjí, až zavzní tvůj rozkaz katu: Mor ho! Mor ho sketu, s chabou myslí jenž se k trýzni vlasti dívá krče se v svou díru syslí, kdy ho doba v boj pozývá. Kdo se choulí v bázně lůže, zviklá jiné duše matné, statné musíme mít muže, raděj žádné, nežli špatné! Mor ho! „Mor ho!“ v boji nadšen horlí, jak to naši staří znali, když caesara četné orly – sami hrstka – potírali. Volnosti si trhá plody jenom chtění neúprosné, s ním nám z vrahů zklene schody každé naše smrtonosné „mor ho!“ 53

Dívčí slza.
Krvavý květe srdce mého, ty žertvo lásce posvěcená, ty dcero bolu milostného, ty horká slzo – hořce uroněná! Zde mizíš v písku, v nějž se vrýváš, jak v duši mou šíp z jeho oka – a jižť se v páry porozplýváš, jak slova jeho mělkotoká. Zde zmizíš, bolné lásky skvoste, jak perla v víně rozpuštěná, jak já v své lásky kobce prosté umru, ach umru opuštěná! 54 FRANTIŠEK HERITES.

Zpěvanky.
1.
Vy jasné hvězdy na nebeské klenbě, vy svědci dnů těch blažených, kdy vykvetlo mi poupě lásky na rolích bolem svlažených. Vy jasné hvězdy pohlížíte tam z vašich světů na náš svět, vy zříte v hloubi lidských duší a můžete jim rozumět..rozumět... O jasné hvězdy – v mou též duši paprsek vlejte jediný – ozařte, když ne blaha svatyň, alespoň – její ruiny. [55] 2.
Teď měsíc vyšel. Vítán starý známý! – my mnohou noc jsme spolu problouznili – ach, byl to krásný čas – již odplul dávno – a nevrátí se nikdy víc můj milý. – My mnohou radosť sobě vyprávěli a mnohou bolesť jsme si pozasteskli – – teď pomřely mi všechny tužby v prsou a zrak tvůj sesláb, není víc tak lesklý. Mne slabá nitka k životu jen váže – – – jak snad čas roztrhne takou stužku – pak, milý brachu, v starém zase lesku osvětli drn na posledním mém lůžku. 3.
Hleděl jsem k hvězdám. Byla noc tak tichá a vánek teplý šuměl mile, jemně – a v duši byl jsem povznešen a zbožný, jako by Bůh tou nocí mluvil ke mně. Obrazy různé žití minulého se před mými tu zraky povznášely – tak krásné, luzné – já jim dával s Bohem, ač city srdce při tom krvácely. 56 A já se loučil s blahem, jarem, štěstím – – odloživ pohár lásky plné slasti, v té tiché noci jsem těm jasným hvězdám svůj život celý zapřisáhl vlasti.

Stařeček.
Stával chudák u kostela ruce maje zbožně spjaté – nabízel ke koupi lidem na obrázku všechny svaté. Mnoho zboží všeho druhu prodal nábožnému lidu – ale žádný nechtěl jemu koupit bídu. *
„Přisedni si milý hochu, zapal sobě dýmku – budeme tu pěkně spolu sedět, klidně jako na vejminku. Myslím já si, že svět celý jednou byl můj statek, až naň přišli noví hospodáři – mnoho pánů – holý zmatek. – 57 Poslali mě na vejminek – myslíš, že to bolí? – Vždyť mi dali za výslužné mošnu se žebráckou holí.“ *
„Hlad a zima – viďte starý? – poproste tu krásnou dámu, co stupuje zbožným krokem k velebnému páně chrámu. – Poproste ji, ať ustřihne vlečku u hedvábných šatů – můžete jí dobře užít k svému plášti na záplatu. Něco k jídlu dá vám taky – aspoň drobtů do sytosti – můžete jí nabídnouti za vše kus své poctivosti.“ *
„Ach Bože, jsou to krásné růže, co má ta dáma na ňádru, a ráno budou na smetišti už pohozeny do hadrů.“ 58 „Což také růže – ještě krasší si snadno zase zakoupí, však nikdy ty co kvetou v srdci, až osud jí je uloupí.“ *
„Nu co pak, co pak zase máte, že se tak bolně usmíváte – – – nevidím nic – jen kočár jeti, v něm mladou dámu a tři děti. Však podobna je na mou věru ta dáma vám – vy měl jste dceru – – ta provdala se – bez faráře – – ha, znám už výraz vaší tváře.“ *
„Jen mlčte starý, a se stište, vám proklínati nesluší – jen svědomí když máte čisté a žádnou skvrnu na duši. Kdož za to, že to dcera vaše co padlá – ubíhá vám plaše – – ač pro vás bolný, smutný zjev – je přec to vaše krev.“ „Já neklnu jí – kdo pak to ví, zdaž ji ten hedváb nepálí – 59 snad jí ten špendlík brilantový a skvost už srdce proklály, – – jsme lidé – jeden jako druhý a každý měkký jako z tuhy – a otci trudno míti hněv – vždyť je to moje krev. A jestli tím snad ona vinna, že moje hlava sbělela, jeť kletba jenom Hospodina a nám nepatří docela. Já zapomněl a neznám lání – a nepřirazím v proklínání hřeb hanby její na rakev, vždyť je to přece – moje krev. – *
Jdu často kolem kostela, kde stařeček můj stával, kde mráz i slunce paprsek s šedinou jeho hrával. Teď víc tu není stařečka – už stihly jeho žaly a tělo schřadlé, uvadlé v špitále rozřezali. 60 Buď s Bohem, starý příteli, a odpočívej v klidu – – – konečně přec – smrť ledová ti odkoupila bídu. 61 ADOLF HEYDUK.
Z cyklu: Ze Slovenska.

Vděční přibránkové.
Maďaříci hnědí, ulití ze záští, vy jste černá skvrna na slovenském plášti. Na slovenské síle, veselosti zlaté, i přec půl jazyka od Slováka máte. Šat jste mu pobrali a koliby čisté, jeho rodnou písní lásku sladili jste. [62] Místo pěkných šatů hunačky jste dali, na vinicích jeho divě bursovali.1) Ohněm jeho mysli um jste si rozžehli, v jeho hebké lůžko slávou spiti lehli. Strhali jste zlato z jeho kabanice,2) žítko pobrali jste a dali kotvice.3) Slovensku jste krásnou hlavu porubali, hlavu porubali, srdce probodali. Maďaři, Maďaři, tyranové věční, máte pro Slovač jen právo čtyřčtvrteční.4) Z hlíny rozum máte, ale srdce z kovu, na kříž jste přibili slávu Slovákovu. 63 Jen ji ukrývejte, střezte jí palašem, co zrozeno Kristem, bude Mesiášem. Slunko vzejde zase, když se jednou kloní, vojska je neskryjou, páni Maďaroni! Jako sokol zlatý svitne nad Kriváněm, a my Lazar mrtvý k životu povstanem.

Slovenčina.
Jaj, ta reč slovenská horský pramínek, vínem žíznivému, pro chorého lék; útulná jak věrné dítě, k matce když se troudí – a jak krásná, když v zpěvánkách z plné duše proudí. Ach ta reč slovenská vil překrásných roj, 64 slunéčkem je protkán bělořásný kroj, stejnoměrem vystupují z krišťálnéhokřišťálného toku, na rtu plno sladkých žertů, plno slzí v oku. Ach ta řeč slovenská úměrnosť i lad, každé její slovo vůně plný sad; v přitlumeném povzdechnutí bouř tajemných přání, ale tvoje nebe lásky v bočků objímání. Mátě slovenčina plnou, milou tvář, jak máť Kristusova nad hlavěnkou zář, je průsvitná, jako rosa v lilijovém loži, a tak hluboká a čistá, jako slovo boží. Ach ta slovenčina svatá řeč, to vím, ta jazykem věru 65 není světovým, v nebesích však jest-li cherub zpěvem bohu vděčí, nesmí ani jinak zpívať, než slovenskou řečí.

Jaro.
Dalo nebe sličné zemi na záručno1) kvítí, vzkázalo jí: Svěřenice!2) chceš-li za mne jíti? Chceš-li jíti, uchystej se, chci ti dary snésti; a zem kvítím šeptla: Přijdi, zdroji mého štěstí! A rozkazem nebe ruče obláčkové vstali, zlatem řízy obroubené níž se kolébali. Zemi! krásná oddanice, v dar ti perle nesem, na šáteček květovaný dolů ti je střesem. 66 Přiozdob se, milúčičká, krásno bude všecko, dnes tvůj milý oděje se v belasí oplecko;3) za obraňku4) vezme zlatý opas Oriona, řetízky jsou ryzé zlato, z diamantu spona. Kuřátek dal kytku plnou za širáček v stužku, by potěšil očka tvoje, srděnko i dušku; už přichystal vozík zlatý, by ho dolů nosil, by tě, letná holubice, na svůj chlebík prosil.5) Čile země zdobila se – do havraních vlasů vábný krdel stužek vzala pestrou na okrasu, cifrovanou šněrovačku,6) z kmentu košiličku, a štěstí jí nadýchalo jemné růže k líčku. Kabaničku květovanou7) na raménka vzala, 67 jahodek si vrstok plný8) k pasu přivázala, květnou partou ověnňila9) temeno své hlavy, a ústa jí opivonil10) slunka líbek hravý. Měsíček jí hebké nitky na stříbrném krosnu11) utkal nejen na košilku, ale také do snu, a ta píle drobných hvězdic, ono množství žhounků12) naměřilo na sta pídí ohnivých kalounků. A za rána před zorničkou, v ptactva snivém zvuku, podalo už nebe zemi při sobáši ruku; jasné slze od radosti slíbalo jí v oku a slunéčko podalo jim párík prstenčoků.13) Jaj! Cože ten slavík tamo při Dunaji tluče? No, že si ti ošťastnění padli do náruče! 68 A co zpívá prostomile ptactvo rannou chvílí? Že se oba v celování stokrát oblapili!

Křížová cesta.
Z Tejna do kapličky opodále města, to naší svobody křížová je cesta. Tu křížovou cestu žádný nezabudne, od samé bolesti ve dne v noci rudne. Ach a není volno ukované patě ani na pouť jíti k té české Golgatě. Ach a není volno na té boží trati ani dvě slzičky volně vyplakati. 69 Ach a není volno ani při klekání vřele pohlédnouti k té nešťastné stráni. Ach a není volno ani v noční době zavzdychat chvilenku na tom velkém hrobě. Ach a není volno po snu těžkém k ránu zaletět myšlénkou v tu neštastnou stranu. Jenom s toho nebe u večer i za dne pár těch drobných slzí na tu horu spadne. A v čas listopadu, když zem svátek světí, hvězda za hvězdicí dolů k hoře sletí. To svatá svoboda v rozkaz boží vlády na hrdinská prsa klade svoje řády. 70

Když podzim květy strhal.
Už pádí po strništi podzimních větrů vání a suché, žluté listí před sebou popohání. Z tisíce pestrých květů jen vetché stonky zbyly, a ty se od polovic vadnouce ulomily. A tamo u rozcestí tvář písničkáře bledá v kraj dálný zahlédla se – co asi oko hledá? Na prsa hlava klesá a přes skráň sivé vlasy; proč asi ustal chvíli a na co myslí asi? Ach v srdci bědno taky, v něm jiskra citu sirá, z pomněnek dávno svadlých sežloutlé lístky sbírá. – 71 Vždyť tam se beznadějně zdroj jara nevyprýští, kde podzim květy strhal a pádí po strništi. 72 ANTONIE HOFMANNOVA.

Rakovnické lesy.
Rakovnické lesy zádumčivě hučí, snad se to ty větry od nich zpívat učí. Jejich teskná píseň v oči slze nutí, neubrání srdce hořkobolné hnutí. Že se dva rozešli, každý v stranu jinou, a jich srdce touhou teď po sobě hynou. [73] Proto snad ty lesy někdy smutně hučí: vždyť se napomenout každý nenaučí!

Těžko.
Těžko je, těžko netesknit na přelud bájných krajů, těžko je, těžko netesknit nad hroby zašlých rájů! Těžko je slzu poslat zpět, když žal ji loudí z očí, těžko je chtít být poklidnou, když hoře hlavou točí! Těžko je, těžko milovať, když srdce v smrtném snění, ještě tíž pro ně zaplakať, když slz už více není! 74 JOS. V. HRUBÝ.

V hlubině.
1.
O krásná hloubi jezerná, jak’s nevěsta to nádherná; snoubíš se s nebem v jezérku, kdy hvězd se šatíš do šperku. Ty sbory vil máš k posluze, zpěv rákosí, zpěv na luze; veselý větřík odvane, když v dumání tě zastane. Vlas větřík tobě rozčeří a vplítá kvítí v kadeři, tu prchá zas, tu přiletí, i pohádky ví zapěti. [75] 2.
V tvé oko plné důvěry jsem zíral v strastné večery; kdy větřík tebou nezmítal, tvůj zlatý vlas jsem počítal. Ó – po tobě kdo zatouží, hloub, hloub se v tebe pohrouží: spěch touhy tělo nabývá, až luzná ňádra zulíbá. Klam svádí oko níž a níž, mníš, že jsi ráji klidu blíž, už líbáš líce lunino – ó hlubino, ó hlubino. 76 J. HUBÁČEK.

Polehoučku.
Stydlivě tu hlava drahá uklonila se polehoučku, modré oko vzhlédnout váhá, srdce v mocném vzňato tluku, – a já jen tu bílou ruku tisknul zlehka, polehoučku. U objetí mém se chvěla, bránila mi polehoučku, vzhlédla ke mně uzardělá, – v modrém oku slza jasná! Doba svatá, doba spasná – když jsem líbal polehoučku. [77]

Zastři okénko!
Zastři rouškou okénko své v noci! Měsíc po nebesích stoupá tiše, do okénka hledí z hvězdné výše. V směvnou jemu tvář jsem zíral němě, sladké chtění rodilo se ve mně, cítil jsem, jak v spící vnadnou tváři celuje tě sladko stříbrnou svou září, – zastři rouškou okénko své v noci. Zastři rouškou okénko své v noci! Měsíc zřel, jak bílá tvá je šíje, slouchal tajně, jak ti srdce bije, líbal ručku, líce ti a čelo, líbal, kochal, až se k ránu mělo, a tak vřelé jeho milování, – loučiv se on plakal s rosou ranní! Zastři rouškou okénko své v noci. 78 ALBINA DVOŘÁKOVA–MRÁČKOVÁ.

A vzešlo jaro.....jaro...
A vzešlo jaro; zakypěla země tou silou tvůrčí věčnou, přetajemnou; zabušil tlukot srdce jího ve mně – a kouzelná tu ejhle! změna se mnou: na ňádra její klesnouc v rozechvění i v sobě cítím onu velkou sílu – mé mizí „já“ – leč v sterém násobení v každičkém jejím znova žiju dílu. Zachvěl se stonek mladinkého vřesu – útrobkou jeho v opojení dýši; zašuměl vrchol velikána lesů – v sluneční jeho já se vznáším výši. Ozvalo v křoví útlounké se ptáče dojemným zvukem bolestně a sladce – [79] tož srdce moje v rozželení pláče, a roztouženo svého hledá vládce. Na keři poupě bujně puká svěží – a srdce moje z hrudi uniká mi; bystřina hravá v podol květný běží – myšlénky mé o vlnky, spějí s vámi! Hle pažit květný! na každičké řase hrdě se perla zlatoskvělá vznesla – toť duše moje blahem rozplývá se a sladkou rosu slzí v oběť nesla. Krajinou šírou volně větřík letí a líbá hory, stráně, břehy, háje, svým políbením k volnosti je světí – a volna, třikrát volna duše má je! Nechť zahynu! tajemná síla bytí, co mocně každou proudí žilou mojí, ta nezhyne, leč k novému nás žití s prazdrojem u velký cel se spojí!! 80 JOSEF JEŽEK.

Nový Jerusálem.
Ukřižoval zpupný Jerusálem svého mesiáše, – „na nás jeho krev“ volali, „na nás i na syny naše!“ „„Ó bys poznalo ty město boží. co je k spáse tobě! – Žal mi o tvé děti, že je vidím zmírat ve porobě. A tvá, město boží, v rozvaliny seřítí se sláva – usmrtili svého spatitelespasitele, Kristus z mrtvých vstává. Jak nezůstal kámen na kameni ze svatého města, [81] tak i tebe město pyšné, k zkáze hříšná vede cesta. Národy jsi ve okovy spjalo, u podnoží trónu – a přec od hodů tě nevyplaší kletba miliónů? Ustaň, buran věje od severu, tvoje síla zmdlívá, na východe rdí se slávy zora, – nad tebou se stmívá.

V rodné vísce.
Maličká a neúhledná je ta moje rodná víska – řekněte mi dobří lidé, po kom se mi v ní tak stýská? Viděli jste vedle řeky rybářův tam domek bílý? – k němu nejvíc upomínek stále z mého srdce pílí. Sedával jsem u okna v něm s krásnou dcerkou rybářovou, – víte, po kom stýská se mi, a jak se mé stesky zovou? 82

Shořel jasan.
Štíhlý jasan s hladkou korou u stodůlky naší stojí, vyryl já jsem v jeho koru drahé jméno milky svojí. Zapálili stodůlku nám, shořel jasan s drahým jmenem – a my krásná moje milá, na sebe víc nevzpomenem? EPIGRAM.

Útěcha.
Nelkej Lopoto, že z básní tvých ni v jedné slepý kritik nezří krásy zjev, pomni, že i bystré oko s tíží zhledne jedno zrnko v plném koši plev. 83 PETR JEHLIČKA.

Pod souší.
Mrtvá lípa. Darmo jaro budí větve bezelisté. Neslyší. – Hle, obraz smrti nenáhlé a přece jisté. Jak je tichá! Jenom vichor v holých větvích nad ní sténá, avšak lípa nezakvílí, že je sama – opuštěná. Někdy jenom němá lítosť zdá se prorývat ji celou, to snad že zhynula červem a ne zlatou boží střelou. [84] Někdy jenom od kořene do vrcholku se zachvěje – snad že myšlénka ji leká na život – smrť bez naděje. Tak hle, člověk někdy umírá tiše, ani nezasteskne a jen skrytě nad životem slza v oku se zaleskne. *
Nerad slyším planých nářků, jak je lidé na trh nosí, a slzami krokodilů pokrytecké líce rosí. Vždyť má každý vlastní šíji, vlož si na ni svoje žely a tvá slza dražší bude, když jí lidé neviděli. Ukovej jen pevnou vůlí k stěnám srdce svoje pláče, a by pouta nezlomily, rtům přidej smích za hlídače. Smích a pláč, dvě způrné děti, v ničem neustoupí sobě, 85 každé chce být v srdci pánem, a často umlknou obě. *
Eh, nač trojím kovem hradit prsa proti bodům muším? Pro trochu vyssáté krve z poklidu se nevyruším. A oblázek povržení ani kůže nesedere, darmo jím ta vaše láska do mé lhostejnosti pere. Je to stará povídačka, do lípy jak děti bily. – A přec stála; jenom písně z koruny jí vyplašily. Nuž jen dále čelem k boji; avšak můžete být jisti, když mne láska nepokoří, nepodlehnu nenávisti. *
Těžký život, avšak přece jenom to mou duši rmoutí, že nemohu běhy času mocnou ranou podetnouti. 86 Věru se to nevyplatí chvíli životem se vléci, když je člověk uzavřený jako orel v úzké kleci. Krátký let ku mřížím stropu, krátký život jen do smrti. – Opět život? – Nač by křísil osud, koho jednou zdrtí? – A nač plakat neb se zlobit? – Tím se pranic neobrátí. – Jsem rád, že nemusím aspoň dvakrát žít a umírati. 87 BOHDAN JELÍNEK.

V upomínkách.
I.
Jak na hedvábný mech jsem hlavu kladl na bílá ňádra Tvá. Tu z hvězdnatého nebe sen se snesl a unavený letem tiše klesl na bílá ňádra Tvá. l uletěla touha ze srdce Ti, a s chvěním padla jemu do objetí na bílá ňádra Tvá. Má víčka vlhla v obou vlahém dechu, a slza skápla k hedvábnému mechu, na bílá ňádra Tvá. [88] II.
Píšu Ti píseň, její zvuky sotva ti o sluch zavadí, roste mi z ňáder, jak z opuky, skalní to mladé kapradí. Rozdechne větřík hlasy v polích i lesy mluví po tiší, jenom tu kapraď ze skal holých, jenom tu nikdo neslyší! III.
Ty staré písně v duši zní mi; a jejich matku obraznosť mi kreslí, a doby večera se loudí s nimi a svatý sen, jak boží děcko z jeslí. Jsem zemdlen, zpitý jakýms květem milým, jenž nerozhodí kořen v ňádrech planě, mlčky a zvolna hlavu k prsoum chýlím a zbožně spínám ku modlitbě dlaně. Jdou doby večera a sen můj s nimi, a staré písně v duši zní mi. 89 ALOIS JIRÁSEK.

Před bitvou.
Utichly křiky, šumot po táboře, tak jako před bouří když tichne bor. Jak rudé hvězdy planou ohně spoře – pohasly. – Stichl družný rozhovor. Chod stavíc stráž o zbraň se opírá a dumným okem v dáli pozírá. Čas blíží se a váznou jeho kola – zas jeho minul krok a stráže volá: „Já bdím!“ Hlas nikne, zvučí poznova, za sledním stanem noc ho pochová. „Já bdím!“ Oj stráže napřáhněte kopí! Však kloní je, jak lístek v zachvění. Kdo ledem ovál čelo? Zrak svůj klopí, a srdcem truchlivé jde tušení. [90] Zas kráčí stráž a pannu nezírá, jež táborem jak stín se ubírá. Šat bílý má, klid mrtvých v bledé líci a líbá čela tichých mužů snící. „Já bdím!“ Stráž po stráži tak poznova – Kdo druhy před tou bledou zachová? Ta tiskne chladné rty na pyšné čelo, co o vavřínu bujném, lásce sní; i na to, z něhož dávno uletělo na dívku milou vroucí vzpomnění. Jde bledá dál a líbá do kola, ve větru chladném černý vlas jí vlá – zemdlený vojín ve snu těchu hledá – Den zítřejší! Hle nad tebou smrť bledá! „Já bdím!“ Hlas nikne, zvučí poznova, krvavé růže jitro dochová. U pěvce – vojína teď stojí hlavy, jenž sní o krásné báji hrdinské. Duch jeho letí k sluncím otců slávy, na rumech plesá vlády cizinské. Nezlíbá bledá hlavu svěcenou? Zachází – dál – již hvězdou vzdálenou. – A pěvec sní o vlasti slávověnci, kol ve snu tichém druzi odsouzenci. Noc tmavá – zítra tmavší nastane – Však nad ní sluncem píseň zaplane! 91

Na jaře.
I.
Šíré stráně, černá pole, poslední sníh v záhonu, již ta bělorouchá zima ve truchlivém ve skonu. Pošeptával vítr lesům, že jde jara sluníčko; tráva v dole v naslouchání povykoukla maličko. II.
Dýchal vítr na haluze stydlé dubu u lesa: Netruchli ty stará hlavo, modrají se nebesa. Odlož listí, upomínky na to, co již zmizelo, přijde radosť, slunce s písní, věnec vloží na čelo.

V temnu.
Hledám tě bože! Jsem poutník bludný o holi, hlas jehož ve tmě zaniká. 92 Kol bludná světla po poli – tma veliká, tma veliká. Za světlem jdu. Zas jiný svit – jdu za ním na vrch, v oudolí. Můj marný krok. – Nenajde klid ten poutník bludný o holi! – Hledám tě bože! 93 JOSEF KÁLAL.

Ze Sinaje.
I.
Slyším hlasu temné zvuky, blesky vidím šlehat kolem, a řev hromu z hlubin země rozléhat se z hory dolem. Ký to hlas ač hromu zvedá, že až stráň se chvěje holá? Či snad Mojžíš ze Sinaje Israel svůj v hněvu volá? Mrtev dávno Israel už a pod Nebo Mojžíš v klidu....klidu... Náš to Sinaj – Hora Bílá slova svatá mluví k lidu. [94] II.
Pod horou jsem stanul svatou, s hrůzou zírám ku temenu; a co zřím tu – z krve slova v desky ryta ze kamenu. A na desce první psáno: „V své uvěříš povolání!“ a na druhé: „Bez Golgoty není spásy dokonání!“ Zastru tvář si – a obrácen hlasem hromu hřímám v kraje: ,Svatou střezte vůli Páně!‘ Ale lid mi hluchý laje....laje... III.
Dvě stě let už bloudíme tu v poušti bez úsměvu na rtech, bez oddechu; dvě stě let už práhneme tu žízní a hlas náš tu zmírá v temném echu. Kolem nás už všude v chrámy zlaté nejsvětější dary v oběť snesli, kolem nás už národové vzhůru k nejvyšším se světlům vznesli. 95 A jen my tu ještě v poutech, spjati, ve mrákotě dusné, matném boji.....boji... Či jen nám Tvá, Pane, láska brání přiblížit se k slunce Tvého zdroji? IV.
Na svaté jsem klečel Hoře, toužný hlas můj k nebi úpí: „Messiáše sešli Pane, těžce rvou nás drápy supí!“ Srdce mé se rozevzdychá vlasti drahé nad ranami, ale s hora hlas mi káže „„Messiášem buďte sami!““ A mou hlavu závrať jímá, mysl klesá ve temnotu: „Což lid už ten přeubohý křížů snesl na Golgotu“....Golgotu...“ V.
Kolikrát už v svatém hněvu utéc chtěl jsem na poušť tichou, abych nezřel lidu svého kleslosť tu a bázeň lichou. 96 Kolikrát už ve zoufání vyrvat chtěl jsem srdce z těla, a svou hlavu bolem skleslou navždy ztišit zcela, zcela. Než i v poušti žalné echo za mnou nese lidu lkání: nelze, ach, mi ani v poušti bez něho být v umírání! VI.
Honíte nás co zvěř divou po stráni a po skalině jak Israel – jenžto v bázni krýt se musel v moře klíně. A dál-li nás poženete, skryjeme se v slavské moře, a nad vámi vlny jeho zaúpí vám věčné hoře. Zašumí vám píseň hroznou, navždy že vám hlas tu skoná, a vás stihne v hněvu božím osud krále Faraona. 97

Jak zvát Tě mám?....mám?...
Jak zvát tě mám ty duše drahá, bych řek’ ti výraz duše pravý, či hvězdou snad, jež v bouři žití mně stále ssýlá pohled smavý? Či cherubem, jenž perutěmi na hlavu mír mi svatý dýchá a jehož hledem vášeň každá mně v bouřných prsou rázem ztichá? Mne s Heloisou v poušti žití z tvých hledů Laury něhy kynou, co Beatrix mi v nebi záříš a na zemi’s mi drahou Mínou. Než vše to velkým lásky pěvcům už dávno z lýry vyproudilo, já kdybych říci moh’ to všecko, by pro mne málo, málo bylo.

Z Tater.
Přes družnou Moravu co poutník jarý jsem kroky své kdys vedl ku východu, kde žezlo druhdy vládlo v slavském rodu, a nerozpoltěn slavský kmen prastarý. 98 Duch můj pohroužen v tiché zadumání a mysl těžká jako mlha ranní, když k zemi lnouc jí halí čelo v mraky. Slovenské nivy, podtatranské kraje! když v dávných věků běhy nořím zraky, hned líbám vás, hned v pláč se oči mají. Posvátná půdo, dotýkaná nohou těch světců dvou, již v dávnověku v tebe sem od východu vzali cestu dlouhou, by slavským kmenům světlo dali s nebe: jak zřím vás dnes, i vaše bydlitele! Jsou pouště tu, jsou lidé skleslí mukou, v otrockém hávu, pouta kolem rukou, a slavský důvtip sotva zříš v jich čele....čele... Dnes jinak tu. Uralský národ dravý v otroctví těžké vrhnuv národ zdravý v poušť přeměnil ty žírné jeho nivy, a lid pohroužil ve stav polodivý. ***
Byl večer – slunko v zlatém potápění si s lunou mění nebes vladaření a čárnou tvář svou luna objevuje. Tak dívka cudná za dne tvář si skrývá, však v samotě dlíc večer zamyšlivá svých ňáder půvabem tě okouzluje. Byl večer už – mé tělo poumdleno tou těžkou chůzí, dálným klopotáním, 99 již k odpočinku bylo nakloněno. Však zabaven jsa mnohým přemítáním jsem s cesty sběh’ a zašel do úvalu, tu místo chaty lidské uzřel skálu. Nic netuše, že lidskou tvář tu zočím, jsem hodlal na mech složit údy svoje, a v spánku zbýt se mysli nepokoje, však obraz divný mým se zjevil očím; zřel oheň jsem na kraji údoliny, kol tváře rudé míhať se a stíny. Však nežli zjev ten vtisk’ se mojí duši, mne slova blízká z pohroužení ruší: „Ty zbloudil jsi; to z tváří lze ti znáti, a hledáš, matné kde bys složil kosti; tu tábor náš – jen tvrdě známe stláti, však také rádi přechováme hosti.“ Byl cigán to; tím vlídným dojat slovem, tu noc jsem prodlít chtěl pod jejich krovem. *
V tatranských horách, lesní údolině ciganských stanů řada rozložena; od kotlů oheň plá a kouř se vine, až krajina jím celá zahalena. Mne půvab zvláštní pojal při pohledu na život ten, jenž mými před zraky se zjevil, panských strastí beze sledu, 100 a volným, jak kdy vidím v letu ptáky. Jim myšlének roj hlavu nerozpálí, žár vášní našich srdce neužírá, ni neštve v boj, jenž tak nám život kalí; jsou bez války a nedělí jich víra....víra... Mé oko dlouho těká po táboře: kol ohňů děti, starci, muži, ženy; vše veselo a nikdy znáti hoře, vše ve zpěvu, všech mysli naladěny. Mně v prostřed stanů místo vykázali a vůdci předvedli – jej „Baťou“ zvali. Co zrak můj tak se baví pozíráním, cigánku jakous z lesa přiváděli, a s velkým křikem i sil namaháním ji k stanu vůdce doprovodit chtěli. Byl podivný to zjev: vlas rozcuchaný, tvář zdivočela, oko vyhýřilé; však hrdý vzrůst, ač šat byl rozervaný, i znáti stopy krásy ještě zbylé. Mně řečeno: žeť šílenou a v noci prý často z stanu tajně vyletěla jsouc vůdcově jen podrobena moci. As rok to, v Budíně co u kostela ji žebrat zřeli v šíleném už stavu; je spatřivši hned rvala sobě hlavu. A vůdce jat jsa velmi, k svému stanu ji kázal vést a chovat upoutánu: 101 jakési tajemství prý spočívalo na ženě té, jež málo z nich jen znalo. *
Jsa zván, ku ohni Báťy sednu sobě, nic netuše, že cizince tu zočím, Slováka rodem, přišlého v též době: to zjev zvlášť milý mým byl očím. Zdál být se sestárlý, vlas sšedivělý, i na čele již mnohé vrásky lpěly. Tu „Báťa černý“ pozdvihnuv se s země – kmet vetchý, s okem pronikavým – všem vůkol pokynul a všecko němě se usadilo ke ohňům tu hřavým: „Zas host k nám přisel jeden z vzácna stavu, to druhý již, co dnes se u nás staví. Z nich jeden dávno znám už našich mravů, a druhý poutník dálné od Vltavy. Aj, Janko milý, co tě za čas dlouhý sem od Sároše svedlo v tábor lesní; či ozval v tobě hlas se dávné touhy, či příbytkové vaši jsou ti těsní? Už dvacet let, co ve štávnické lesy jsi s námi kryl se před panskými spáry; hoj, všecky na nás Maďar seslal běsy, však uhnul se mu dobře Báťa starý. Jáť mněl, že zemřels, neb že polapili 102 tě „páni“ snad a na sloup pověsili. Tys zde! Vím, trudno as ti bylo žíti; mně vyprav vše, též hosta pobavíme.“ Zamyslil Janko se; a jak kdy jíme jej úzkost těsná, zdál se tělem chvíti. Pak rukou čelo horké utíraje se ponoří ve mladých dnů svých báje. *
Nadějné tenkrát byly časy, kdy mečem zdobili jsme pasy; kdy hory naše pevný štít, a na Slovensku všecko k boji, hotovo krev tu svoji lít; kdy Slovák každý stanul v zbroji: i k Tater štítům též se vzneslo volnosti zlaté nové heslo a od Kriváně zahřmí hlas: pryč s pouty, bratří, přišel čas! A píseň jedna o volnosti se v srdci starých, mladých hostí. Již dlouho Maďar divoký mučil „slovenské otroky.“ Než jazyk sláb a bez umění, bych líčil srdcí našich žár pozvednout Tatry z porobení a maďaronský zničit špár. Vám také slov těch význam pravý 103 se nikdy v mysli nezjeví: vy národ jste, jenž stany staví dnes tu a zítra kde – Bůh ví. Vy volni jste i bez knížete – však jméno vaše v lidstvu kleté; vám nikdy v srdci nerodí se svatý plamen svobody, vy pýchou panskou vše to zvete. *
Své syny Tatry k boji slaly; a mladých orlů křídla svěží po horách kroužíc s větrem běží; tu houf, tam dva se k sobě spjali, až vše tu v jeden sletne sbor, jenž míhá temeny se hor. A na moravských hranicích, kde první voje k boji stály, při svitu ohňů hořících jsme „vytrváme!“ přísahali. Pak jako blesk zas po Tatrách se míhajíce oheň dmuli a Maďaříkům černý prach i zkusit dali našich kulí. Nám mnohý vzešel slávy den, a o volnosti zlatý sen již v mysli své jsme upřádali. I vzdorni byli jako skály, 104 ač mnohý z nás již k otcům spěl. Nám svědkem Nitra, Tater stráně, kdo písně bouřné hlas náš zněl, že nosili jsme ostré zbraně. Byl dlouhý boj i utrpení, však v šiku my vždy postaveni. ........................................... Což, platno! I den Világoše nám odměnou dal prázdné koše. *
Můj tábor rozprášen; tu jedni se táhli rychle do hor zpět, a jiní chtíce vlasti slední krev prolít padli za obět. Já těžce raněn v pravou nohu uváznul v lesní bařině, až od vás kdos mým zvukem rohu byv zváben, smrti vytrhne. A v stanu vašem od té doby jsem prožil s vámi drahně chvil jsa léčen vámi od choroby, než lůžko zdráv jsem opustil. Než neduh však, víc mezi vámi mne důvod jiný pozdržel: slovenských vůdců nad hlavami vynesen soud, jenž smrti zněl; 105 a jméno mé i zrádnou vinu na sloupech psáno v Pešť-Budínu. *
V těch dobách – kdysi za večera – ó vzpomínko ty dávných let, však živa, jak by bylo včera, tak mocně mysl vábíš zpět! Ten večer samy lesní víly snad z kouzel zlatých utkaly, ten večer hor těch tajné síly se v čarokrásy upjaly; a luny zář tak mámí tebe – vše stříbrem jejím pokryto. Ten večer jak by na zem s nebe půl slastí bylo vylito. V mou duši teskno jakés vjelo; já poodešel od stanů, bych ochladil své horké čelo, tu toužil vlasti na ránu. Kdo rozuměl z vás tomu bolu? Tak stojím v sebe pohroužen; tu píseň zazní tklivá z dolu a rázem trhá duše sen....sen... Jakés to kouzlo svůdné kryla, ty písni, jež mi úžasně na věky vše se v paměť vryla! 106 Jak z moře slunko přejasné se zvednouc záři kolem leje pryč mlhu temnou zaháníc, až hladina se v záři skvěje: tak mysl má vždy víc a víc se jasní, tichnou prsou vzdechy; a duše volněj dýchala, jak nebeské by ssála těchy. To kouzlo píseň skrývala! Jar tenkrát v čárném opojení zapomněl vlasť i pomsty chtění. *
Ó kéž to píseň byla jen, nic víc! to vše by z duše prchlo co nočních vidin phaenomen. Však náhle pění čárné ztichlo, postava kás mým před zrakem se v stříbrolesku luny zjeví. Cigánka to! Ji poznal jsem. Pověstná byla svými zpěvy a nejkrásnější ze cigánek jest zvána v vašem táboře. Mnohý prý cigán míjel spánek a mnohý chřadnul od hoře: však každým z nich prý pohrdala. Mně mnoho ještě řečeno: 107 žeť umění i tajná znala, jež od duchů ji zjeveno; a nad Dunaje vodami prý tančívala s vilami. To slýchal jsem a vídal taky ji častěj mého u stanu, kdy sklopenými se zraky mně léky kladla na ránu. Než mysl tenkrát v jiné říše po skvělých videch toužila a nikdy ještě lásky číše v mé nitro žáru nevlila. A Marjula – takť byla zvána v mém srdci tenkrát nekochána....nekochána... O duchu strážný, večer onen proč péče tvá mne minula, kdy v lesních vil síť já byl vhoněn, kdy ona u mne stanula! Jak stanula! To sama víla! Vlas černý splýval po šíji, v něj luny zář své stříbro lila; a oko, jak kdy rozlijí v ně čáry moc svou neudolné, mně v hloub se duše vnořilo. Já cítil, jak jí ňádro volné 108 se v sladkém dechu vlnilo, jak vzdechů jejích přívaly k mým prsoum ztuhlým splývaly... Tak stála tu! – já beze dechu tím zjevem byl jsem opojen. Tu náhle ona v lehkém spěchu – snad tušíc duše mojí sen – svou náruč snivě rozevírá; – a k srdci ruku přiložíc zavzdychne, jak kdy touhou zmírá – mně zdá se, že mi kyne vstříc. Již nevím dnes – mne paměť mučí – zda byl to já či ona snad, co první z nás lét’ do náručí... To vím: můj žití los tu pad’. ........................................ ........................................ A dlouho potom srdce kvas jsme hřáli v sladkém objímání, a dlouho dleli v slibování, až zbudil nás pak ranní čas. *
Co říc’ mám dál – mne milovala Marjula ohněm nejprudším; i v srdci mém se láska vzňala: ty, Báťo, zvals mne synem svým. 109 My nešli ani ku oltáři si věčnosť lásky slibovat; my, zvykové jak vaši staří, vždy věrně k sobě chtěli stát. A sladce plynuli nám dnové nosíce slasti vždycky nové, tu největší, kdy žena má mne dcerou krásnou dařila... Jak rád bych já i ve šedinách svou duši ve vás ponořil, vy dnové, v jejichž ve vidinách jsem večnosť blaha svého kryl! Jak rád bych ohřál srdce zpráhlé tím horkým žárem mladých let, zpomínkou na dny ony náhlé! ...dnes s kletbou k nim se vrací ret... *
V těch prvních dobách lásky snění jsem na vše strasti zapomněl. Já druhý rok již u vás v dlení a nejistým jsem pořád spěl dnům vstříc, jsa v sobě neodhodlán. Ten život váš tak divoký: připoután býti věčně na stan, na pánech žebrat patoky a kletbu lidí na se zváti – 110 vše stalo se mi odporné. I odhodlal jsem umorné to žití dále zanechati. *
Když jednou pláčem dítěte ze spánku jsme se probudili, tu Marjuly i poupěte jsem ústka boskal mnohou chvíli; pak odhodlal se záměr ten Marjule říci otevřeně; ač dobře znal, jak nechuten jí život tichý v lidské stěně. Jíť nejlíp slunko pusty plálo a nožku k tanci rozskákalo; jí nádherných měst třpytný lesk tak srdcem hýbal jako blesk. Též to mne často rmoutilo: že plála jen, kdy velcí páni si štěstí dali hádať v dlani; to žár zlý v srdci budilo. Jsa psanec, chuďas beze dvorů, jen prostý shléd’ jsem útulek v šumavských horách z lesních vorů, však lásce naší dobře vděk. Tu vzdálen všeho světa víru a nepřátelským zrakům skryt 111 jsem Marjule chtěl jenom žít a naučit ji slastem míru. *
Mé plány všecky zamítnula. Jí život její nad všecko; i přísaha nic nepohnula ni naděj sladká pro děcko. Já často potom ještě prosil. i mnohou slzou tvář jí zrosil....zrosil... Až pojednou vše slíbila, jen dobu krátkou zvolila. To od těch dob, co přívětivé jsem ústo její nezřel víc; a zřídka už jen čelo snivé se k polibku mi neslo vstříc. I ta už zmizla oka zář, co čarovala tak jí tvář: já líbal už jen sochu živou. To bolelo mou duši tklivou, však doufal: ten že kvas jí v srdci zhojí příští čas. Byl klamán jsem; čas nezhojil jí mysl kleslou ve přízraky; on v rány jedu víc vždy lil. Já zřel už v obzor nést se mraky 112 a slunce klesať za oblaky... Tou dobou z pust jsme vytáhli. *
Co přijde teď, jak řeknou suše mí rtové žárem vypráhlí, by neprasknuly struny duše? Ty Báťo, víš, jak s medvědy jsme tenkrát táhli do Budína, kde tučné, vzácné obědy vás čekaly i sladká vína. Pilněť jsme v pustách cvičili se čardas tančit v košili; i naladěny píšťaly ve shodě s bubny, cimbaly: kde slavnosť velká, mnoho pánů, tu dobře býti vytleskánu. *
Již stanuli jsme ve městě. Já medvěda ved’ na provazu; však provaz tiskl do pěstě a vrahům našim lál tu zkázu: neb v hlavu mou tu pojednou krvavých dnů zpomínky jdou.....jdou... A vrahům mého národu já měl tu skákať ke hodu! 113 Má prsa mořem vln se dmou....dmou... Chodíme městem; lid se shlukne kol nás; tu kdos tě, Báťo, ťukne, cos pospitá a za chvíli nás v palác branou vpustili. Dvůr z mramoru a ve čtverhranu, pilíře zlatem oděny, malby tu ryty ve stěny a nachy rdí se od pavlanů. Z pavlanů, oken nad hlavami k nám schylují se krásné dámy; a krásní páni se skly v ruce tu kníry sobě hezky točí, a cigánku-li krásnou zočí, hned hybe jim to v tváři prudce... Cimbály, bubny zavřeskly, i páni v ruce zatleskli. Medvědář hoja! vyvolá a medvědi jdou do kola. Nastane křik a mručení, v to vřeskne tonů víření; posunky svými cigáni medvědy k tanci nahání. Boj divý, v kole vše se víří a zrak i sluch již unaven, jak smyslu stojíš pozbaven a tělem se ti úzkost šíří... 114 Pak mědvedymedvědy pryč z kola hnali a páni chválu zatleskali. Zná cigán dobře omámit těch lebek „panských“ matný svit. *
Teď ticho krátké – „pusty víla“ a „nejkrásnější ze cigánek“ co šumných větrů sladký vánek se v půlkole tu objevila. Zas hudba vřeskná zavířila, a krásných pestrých kyticí se zevšad sype v směsici: to Marjula, co v kole byla! Teď nožka k tanci rozletla se; a oči tak jí zaplály, jak blesky z nich by šlehaly. Já nikdy před tím v drahném čase v tak divoké jí nezřel kráse. A nejvíc páni z pavlanů; co hejno dravých havranů let nožky okem zpilým stíhá, jak na kořisť kdy svůdně číhá. Jen krátký tanec – „pusty víla“ všem hlavy kolem zatočila. Pak náhle stanouc v středu kola svou ruku k ňádru přitiskne 115 a divoce tak zavýskne, že bázní duše zmírá zpola. Zas ticho; ňádro volněj dýše; tu z oka zář se usměje a srdce její rozleje se žárem písně v strmé výše....výše... Tak nikdy dravých ptáků zjev, kdy pustou táhnou v době ranní a přes hlavu jich bědný zpěv se nese v hrozném dojímání, v mou duši hlouběj nepronik, jak šílené té písně vzlyk. Těch tonů chvěním struna jedna v mém srdci tak je dotknuta, že duše má jak uštknuta potácí v hloub se, do bezedna. Ó Marjulo! ta není píseň, co tenkrát ve tvé objetí mne snesla v citu zánětí v tvou náruč, kojíc srdce tíseň....tíseň... Co tajně věstil tvůj mi hled, to z písně té jsem jasně čet’: té lásky tvojí výpověď....výpověď... Zavřeskne buben, píšťala, a nejbouřnější pochvala se „pusty víle“ dostala. *
116 Nás dlouho potom častováno pokrmy, víny vzácnými, a dary také hojnými nám kapes obtěžkáno. Česť zvláštní dána Marjule: u panské zpívať tabule, na lesklých tančit kobercích a pánům z tváří loudit smích. Těch nápojů všech plamen sladký se úst mých ani nedotknul: v mém srdci žár se jiný hnul, ten sálal v něm co žhavý kámen. A předtucha už tesklivá se v duši mojí ozývá. *
Den zchýlil se; a vína slastí zmoženi spíte u bubnů; já střízliv sám – jak ve propasti žil nejstrašnější ze všech dnů. A Marjula? tam hýří s pány, což bolely ji moje rány! Já v dáli zvonit zaslech’ hrany....hrany... Tu náhlým hlukem dotknut jsem i palác zbuzen hlomozem: cigána vedli zpoutaného. Jej lapili prý v činu jeho, 117 kdy šperky drahé tajně kradl, však brzo stráži v ruce padl. I pohřešeno nenadále prý v paláci též děcko malé! Ó Maďaříci! znám ty pány, tak dobře umí strojit plány! Nás všecky potom svázali a do šatlavy vehnali. *
Až pozdě, tuším o půlnoci – jáť v temné ležel mrákotě – tu zahřmí dvéře, v práskotě, a ženou ven nás s velkou mocí. A daleko až za branou v tom prudkém kvapu ustanou. Pak přísný rozkaz byl nám dán: kdo zjeví kdy se v Pešť-Budíně, neb na blízku svůj staví stan – na sloupu káti bude vinu. V tom chvatu s bázní za Marjulou si srdce moje zastesklo; však marně hledám utonulou. Pak rázem se mi rozbřesklo. Jižť darmo ovšem po ní ptáno i darmo čekat příchod ráno! Což platno, Báťo, všecko bylo, 118 že rval jsi sobě vlasy z hlavy, že nitro mé co spousty lávy hněv k nebesům až vychrlilo?! My lstivé „pánů“ úklady jsme pozdě brali do rady. Ji zlato panské zaslepilo a v hedvábu tak spáti milo....milo... *
Tři dny jsem u vás ještě dlel, ač bez sebe víc, nežli bděl. Vždy ještě naděj konejšila mou zoufalost; však marna byla. Dne třetího pak ve kraji se pověst kolem rozšířila: že po Slováku pátrají, jejž ciganská prý maska kryla. Mně jasno vše: jáť zanechal papíry jakés v Pešť-Budínu. Hned úmysl jsem dávný jal: se ukrýt ve Šumavy klínu. *
Ó noci zlá a přec tak krásná jsi byla, sladkým dchnuta mírem; tvých nebes světla přejasná tak vznešena nad žití vírem, 119 tak láskou svatou dýchající! A člověk já tu bídně štván, napájen plnou jedu lžicí, své nevěda kam kosti vlíci! Kam poklesl to světa pán? Ty nebes hrozní velikáni tak tiše věčnou drahou jdou plajíce láskou všehomíra: jen červík-člověk bez ustání si píď tu země změřenou pod nohou rve a v záští szírá....szírá... Ó noci zlá! a přec tak krásná! Má noha těžká ve spěchu, a žádná v hvězd tu záře spasná v mou duši neplá útěchu! Svou dceru v náruč obemkna od stanu tajně prchnul jsem, vás nevyrušiv z tvrda sna. Tak nešťastnou jsem míjel zem! *
Co dále pak? Tou nocí dnové skončeni mého života; mně zbyli již jen přízrakové dnů zašlých – prázdná temnota. A bratří los – okovy hnusné, i Tater šíje skloněné: 120 to balšám zlý, to léky dusné, zda zhojí rány plamenné?!....plamenné?!... Let dvacet hor těch ve stínu se vzneslo věkům do klínu. Již nežiju – jen poukláním jak strom se červem dotknutý; sem vleku se – mýmť dávno přáním, bych ve vlasti ten sesutý trup složil v hrob. Já též se ptal i pátral po tvém, Báťo, stanu: Marjuly los tak rád bych znal! Ó Marjulo! v tom zlata planu, zda na dceř svou jsi zpomněla? Ty matko zlá! víc nemohu ukázať tvář ti anděla – leč hrob jeho bys v brlohu šumavských hor zřít zachtěla....zachtěla... *
Dokončil Janko. A jako strom bouří sklácený – hlavu svoji dolů svěsí. V tom postava se mihne v kouři a šílený nám výkřik prsa zděsí. Pojednou cos tu nablíž sebou trhnnetrhne a – šílená se v náruč Janka vrhne....vrhne... „Marjulo! Janko!“ dvě tu zavzní jména – má mysl jak by bleskem ohromena! 121 Cigáni všichni od ohně hned vstali a nešťastné ty sobě zanechali....zanechali... *
Rozkošné ráno – slunko v zlaté záři; my lůžko své již všichni opustili. Tu cigán jeden s uslzenou tváří nám zprávu hroznou v chvatné dává píli: mrtvoly dvě tam našel pode skálou už bez ducha a s tváří zesinalou....zesinalou... V mém srdci teskno. S tichou slzou v oku jsem loučil se cigánů od táboru; a cestu k horám svěřiv svému kroku jsem pohled svůj vznes Tater ku obzoru. Tam slunko plane; mne však ani jeden paprsek zlatý září neoslnil: z mých prsou dech se těžký vlnil, kdy pozřel jsem na pustý hor těch éden. Kdo lide, vzal ti rajráj, trud vtiskl líci? Ne ruka vyšší, vinu trestající! To vraha zášť, co běd rosesila a v tuláckou tě havěť pomísila... A přec i v tobě jiskra svatá plane; i synové tví někdy za svobodu své páže zdvihli vrahem utýrané. Však kletba zlá – ty z slavského jsi rodu...! Jen trp! Tvé lůno hor za dávných věků 122 slovanských kmenů proudy rozeslalo: ti ke kolébce vzhlédnou s okem vděků a pomstí vše, co křivdou se ti stalo. Na Tater štítech prápor upevníme od Volhy břehů, Labe, od Dunaje; pak s hlasem hromu v soud se posadíme a navždy ztichnou mrzké řeči láje... Na Tater štítech prápor zakotvíme my od Vltavy – bratří ode Něvy, hlas holubí pak v orlí zaměníme: už láska ne – je soudit budou hněvy! 123 BOHUMILA KARBANOVA.

Zhynulý život.
Pramének ve plesu od lesů spěje, s vilami tančí, libě jim pěje, netuší v dáli, že vítá mu smrť: mladý on lup a řeka chrt. Mládec bez oruží se k růži pouští [124] vesele v trny, vesele v houští. Běda! ach jarého života žel! Kam si to spěl? Kam si to spěl? 125 BEDŘICH KOKOŠKA.

Z písní.
1.
O, neplač, nelkej, že té růže vnad k chladné zemi upadá – kde růže není, není ještě pustá a prázná zahrada. l když ta hvězda k zemi padne, přec stejně krásná nebesa, a byť i píseň plna bolu, bol také někdy rozplesá. O, neplač, nelkej! k rozloučení že přísně kynul mocný čas: vždyť vzpomínka snad rozplesá nám to mladé, mladé srdce zas. [126] 2.
Myšlénky mé jsou z života osudu hravé děti; jich věno při křtu žebrota, a úděl věčné kletí – a svůj ve chýžkách mají cíl, kde lid pot s čela stírá, kde hlad se pyšně rozhostil a pod ním lidstvo zmírá. Myšlénky mé jsou výplody té nevyzpytné krásy, kde člověk rád by z neshody přál žití svému spásy: a pak si ještě podřímnou a řkou, že čas tu není, by rozprostřely peruť svou pro toto pokolení.

Pod jasmínem.*
Vzpučely vábivé ozdoby máje, v přírodě živo – a veselý svět; večerní nápěvy šuměly háje – celičký vesmír byl jediný květ. Zašeptal potůček sladký zpěv touhy, k růži ten šepot se vábivě nes, 127 slavík zas přerušil smutku čas dlouhý. rozzvonil, roztoužil mrákavý les. Matičko milená, matičko moje! srdce mé ovládl přírody duch – půjdu v háj zkonejšit pocity svoje, půjdu a popřeju velebě sluch. Pod kvítím spočinu, podumám zticha, mámivá vůně dá slaďounký sen – uslyším, po mně jak Jeníček vzdychá – řekla a z chyžice vyběhla ven. *
Ulehla, podřímla pode jasmínem v tajených rozkoší tajemném lůně – jasmínu peruť ji přikryla stínem, v sen pak ji zhýčkala libostná vůně. Však běda tomu, jenž sveden vnadou neznámých rozkoší zvířené síly: v jasmín své pocity divoké kladou hor, lesů, modrých vod vládkyně – víly. Však běda tomu, tamo kdo stane – víly svou vnadou jej ukolíbají, ach, on k životu víc nepovstane – jasmín, ten záhubné rozkoše tají. 128 V kalicha rose své koupají vnady tajemných úkrytů podivné zjevy – ve květu tutlají víly své zrády, kladou tam divoké, vzbouřené zpěvy. *
Ulehla přece. Jak sladce sníti!....sníti!... „Šatečky bílé – lilií dar, v kadeřích věnec z lavrů a kvítí, na krku perlí jiskřivý žár. A v prsou písně, snu ohlas sladký, na čele hrdosť – královny pych, na prsou křížek – žehnání matky, budoucno v duši: blaženosť, smích. Podlé pak Jeníček, cíl chvíle tužné – ruku jí klade na srdce své, k oltáři vede v naději růžné....růžné... sestrou ji svojí – žínkou ji zve! –“ Dosnila zticha – na čelo sáhla – na místo lavrů mráz jí tam dlí....dlí... jasmínu vůně život jí spráhla, ve luně květů – věčný sen spí! –

Troje dělení Polsky.
Vyletěla jednou z rána – vyletěla bílá vrána 129 bílých křídel, šedé hlavy, přiletěla od Varšavy. Cože vráno hlavy šedé, jak se bílé Polsce vede? „Na orlici – sokolové – chystají se tři orlové.orlové.“ *
Po široké dálné pláni poletují dva havrani. Létnou zvolna v mraku stíně ode Polsky – od Volíně. Cože bratři hlavy černé – jak se vede Polsce věrné? „Když jsme Polsku oblétali, orlové z ní bělosť rvali.“ *
Za večera v děsném hluku tři krkavci v jednom pluku. Táhli v řadě vedle sebe, obkroužili modré nebe. Jak to s Polskou? slova přejte, o té bitvě povídejte. 130 „Rozervána svatá země – v prach složila bílé témě. Polsku vrazi zahubili, my jsme její krev tam pili.pili.“ 131 JAROSLAV KOZÁNEK.

Válečná.
Tu družnou pušku na rameně, meč po boku a srdce smělé, jdem pevně podle hlasu bubnu zhoubného potřít nepřítele. Jak vítr hučí, blesky svítí, jak děla řvou a blesky víří – jak se to krásně s puškou věrnou na prsa nepřátelská míří! Tu družnou pušku na rameně, meč po boku a pohár v hrsti, – co čeká nás? či sláva nová či trochu vlhké, černé prsti? Pohřební píseň kulky pějí; mnohý druh pole kryje němý – [132] už stlačte slzu litující: snad divý bol s ním usne v zemi. Jak vítr hučí, blesky svítí, divoce kulek dav se honí – vyděšen hledím, která as to se v moje prsa mužná skloní. Ej! družnou pušku na rameně, meč po boku a pohár v hrsti – až spočinu....spočinu... nu pokryjete mne též tím trochem vlhké prsti.

Epigramy.
I.
Myslí, že je učitelem ducha, v skutku však je mučitelem ucha. II.
Jak kdy orel třepetá křídlem svým v říši oblačné, však hned uzřev tu malé ptáče, dolů se vrhá: tak též člověka duch se ve výši pne často nebeskou, však zemský jej chtíč strhne lehounko dolů. 133

Ač čásť jen všehomíra.
Ač čásť jen všehomíra – vesmír celý v svých prsou nosím sám a myslí svou obsáhám jeho velkosť: světy zas vždy nové tvořím v nezměněném lesku; tisícem hvězdic, teprv zrozených, a stejnou krásou skvělých posázím, jak záhon květy, blankyt nebeský; tu jeho tváři, nyní zasmušenou, a čelo v děsné mraky zhalené mu opět vyjasním, jak vesny dech kdy ovane jej dechem svěžitým. A země se v mém oku nikdy tak jak v mysli ohnivé mi nezelená, a háje stinné, čilé ptactvo v nich o něžné lásce šeptající; a květy pestré, vlnky bublavé i žhavých blesků ráz a hřmotný pád má mysl mocným štětcem obrazí. Vše patří mně a vše mi poddáno, jen jedno schází v řadě služebné: toť člověk já, jenž nitrem vlastním nemohu vlásť – nestačí síly mé. 134

A přírodou-li kráčívám.
A přírodou-li kráčívám, jak by mně scházel jakýs tvor – zrak s touhou těká do dáli po nivách těch, do lesů, hor. Tvor jakýs, přítel, nebo kdos, by stále po boku mi dlel, by se mnou zalkál, zaplesal a srdci mému rozuměl. A nikdo-li to nemůže, vy aspoň vrány nade mnou mne neopusťte – hovořte svou řečí ke mně tajemnou. Své srdce sdělím, vrány, vám; pak rozleťte se v šírý svět – snad přec se najde duše ta – s ní pak se vraťte ke mně zpět!

A nic mne více k písni nepohne.
A nic mne více k písni nepohne, ni krása noci lunou ozářené, ni přívětivosť veselého dne, nic, ani oko tvé s mým spřátelené! 135 Rozloučit mám se s vámi, luzné sny, a navždy opustit ty vaše říše, z nichž jímaly mou mysl čárovnou vil krásných zpěvy – blaha plná číše! V mrak hustý zahalen víc nemohu prozříti okem jasným ve svět vzhůru, zapět jak jindy píseň o bohu a o přírodě, hvězd milostném kůru. 136 ELIŠKA KRÁSNOHORSKÁ.

Modlitba na Čerchově.
Ty na nebi mě Bože huslyšíš, – jest tichúčko jak v hrobě! tu na horách, tu jsem tě kúsek blíž, hať daleko je k tobě. Sem prosvítá mi dolin zášeřím kraj ve zlatě ha v lesku....lesku... haj Bože náš! já lidem nevěřím, žes opustil zem českú! Jsú lidé snad, že zem svú opustí, kdy opúští ji štěstí; haj Bože, jsú! kdo hale dopustí i na Boha té zvěsti? Tys v lepší čas bul naší země štít, když vzývali tě otci; [137] proč sirotkům bys nechtěl Bohem být, ha lidské vzdal je moci? Svět celičký když nám se protiví, ty zvrátil bys nám víru? Ty věčný Bůh, ha bul bys měnivý i nad lidskú snad míru? Jsme lidé jen, – ty Bože jen to víš; jak ubohé jsme plémě! – ha v hoři všem – co dlí nám v srdci výš, než Bůh ha naše země? Ji opustiť! – ó synovský náš vděk i nešťastné jí stačí; tak trvalý jest lidské lásky věk, – ha božské bul by kratší?! Tak nevěřím! slyš Bože, můj co duch nad lidské volá klamy: tu dráhú zem dřív neopustí Bůh, – tak věřím, – než my sami! Bůh huslyšel! jak září výslunna zem česká zlatovláska! jí žehnajíc plá nebes koruna, jí žehná Boží láska. 138 JOSEF KUCHAŘ.

Jak ta naše.....naše...
Jak ta naše myrta bují, list se k lístku víže: tobě roste do věnečku, mně v podobu kříže – – Vem šat bílý nebo smutek, máme dvojí cestu: rubáš černý pro ženicha, závoj pro nevěstu.

Matičce.
Zda poznám, drahá matičko, ten růvek z četných davů, kam uložili ke spánku tu šedivou tvou hlavu. [139] Zda najdu, kde to mateřské tlí věrné srdce tvoje, jež přestalo bít útrapám a nezná nepokoje. Zda poznám růvek zapadlý, v němž spočinula ruka, co pro mne v potu nosila ty mozoly a muka.....muka... Ó – jistě najdu v koutečku tu hrstku hlíny chladné, kde poklad v světě nejdražší mně v prach a popel vadne. Já pokleknu a políbím tu posvěcenou hrudu, a žalovať ti, matičko, svůj stesk a bolesť budu. A k místu hlavu přikloním, kde duch tvé srdce tuší, a vypláču a vymodlím ti na něm svoji duši. 140 KAREL KUČERA.

Z písní.
I.
Jsem písničkář jen ubohý; majetek můj kus oblohy, tu vzít mi nikdo nemůže, já klidně chodím na lůže. A ráno, když se probudí mé srdce, – nic je netrudí, nad sebou třeba v myšlénce v tvář zírám svojí milence. II.
Jsi, děvo, jak ta obloha co poblíž je tam u Boha, lesk barvu její v oku máš a usmívat se také znáš. [141] Však obloha se kaboní, den celý třeba neskloní se slunce v její okénko – buď raděj sluncem milenko! III.
Uletěl ptáček z hlubin lesa tam na jih dálné za moře, naposled zapěl srdcelomnou a ztratil se tam nahoře. Zvuk písně té zní podnes v uchu; hned ptáčete si vzpomínám, mně zdá se, jajak by z nitra mého pryč odletěl k těm končinám. To echo slední jeho písně, jak moje píseň labutí, již dlouho čekám, dlouho ptence, však srdce pořád bez hnutí. 142 KAREL LOMNICKÝ.

My nechlubme se!
My nechlubme se svými velikány a neříkejme: slavní byli jsme, my minulosť svou skutky dokažme, ne lichých slov, my činů buďme pány! Nekaždý rek, kdo rekem být se praví, nekaždý rek, kdo slovy bojuje, kdo život drahé vlasti věnuje: toť pravý muž, toho potomstvo slaví. Minulost naše. K čemu řečí marných? Jen činů víc, ať žasne celý svět, až volnosti zas vlasti vzejde květ – jásej: slavným jsem synem otců slavných. [143] Však pokud ještě slunko tvář svou skvělou ve mračen černých hustý halí háv a nepřátelský krvelačný dav ze srdce rve nám lásku k vlasti vřelou: Nech řečí všech a skutky tiše jednej, by v bezpečnosť byl ukolébán vrah, až přijde čas, pak mimo sebe strach a mečem v ruce slovům průchod zjednej. 144 Z. MANÍK.

Odkud spěcháš....spěcháš...
Odkud že spěcháš, hvězdo má? Zda z krajů těch, kde luna bledá na nebi tmavém cestu hledá, kde truchlá třešeň větve kloní a panna pod ní slze roní? Zda z vlasti spěcháš, hvězdo má? Zda pozdrav neseš, hvězdo má, z těch krajů, kde se Labe vine pod chladem vrby truchlostinné, kde temný blankyt mizí v chlumy, pod nimiž Labe povzdech tlumí? Zda pozdrav neseš, hvězdo má? Tys bez domova, hvězdo má! Tím nebem prcháš věčnou poutí a nic tvé kroky nezarmoutí, [145] ni lásky tebou nehne báje... a až se vrátíš zas v ty kraje – nes vlasti pozdrav, hvězdo má!

Poslední Kleft.
Na skále stál a moře divý hluk vln mocná rámě vzhůru vznášel, on v tváři bol a v srdci tolik muk, jak zoufalec, jenž smrť si našel. Na luhy rodné upíral svůj hled, zrosené krví padlých synů, již pro vlasť klesli – měsíc vyšel bled a zahloubal se u vod klínu. „Již dokonáno, přešel slávy čas a v lůně věků žezlo dřímá, pochodeň zhasla, smrti mocné hlas nám jméno svoje v prsa hřímá. Tam dokonal a nikdy více již nevzplane znovu k slávě, k boji, jej chladná zem a vlastních činů tíž na věky kryje rouškou svojí. 146 Má vlasti, s bohem! Došla chvíle dob i na tebe a v zem tě sklála, tam černý jícen otevírá hrob a marně o pomoc bys ždála. Tví syni klesli, přelámána zbraň a v poutech naše hynou matky, tvých pěvců, kněží pobodána skráň, neb v otroctví jest život krátký. Hrob otců zdupán, popleněn je kraj a chata kouříc dohořívá, kde dříve háj svou šuměl dějin báj, tam ohořelý kmen se dívá. A naše nivy napojila krev, krev otců našich, bratrů, dětí a v chrámích našich, náš kde umlk’ zpěv, tam krutý vrah své bohy světí. Mne volá hrob – má vlasti, s bohem buď! Mých ramen smrť se nedotekla, ač v náruč jsem jí nastavoval hruď – rouhavým smíchem dál se vlekla. Však přijde doba, strašný onen čas, kde vaše ruka jednou klesne, nad vámi vyřkne soud svůj boha hlas – to národa jsou kletby děsné. 147 Kříž udělal a políbil tu zem, pak – valila se vlna dále a za ní jiná s temným ohlasem se pokořila staré skále....skále... 148 FERD. MARJANKO.

Rusálka.
Tušíc v ňádru cosi matka syna prosí: „Varuj se dnes, dítě, vyhazovat sítě. Třikrát běda tomu, Kdo vychází z domu před vzkříšením páně – nevěř vodní panně. Nesyt zpívá v noci o zesnulém otci, zajisté že věstí nějaké neštěstí.“ Nedbal rybák mladý matky moudré rady; [149] sotva vzešlo šero, vyplul na jezero. Těžké mlhy plynou sivou nad hladinou a halí oblakem kocábku s rybákem. Vlna bárku honí, prudce vráží do ní a kol lodní stěny divé syčí pěny. Loď však k předu chvátá jako kouzlem jata po nejisté trati, div že se nezvrátí. – Jaká pak to vstává náhle z vln postava mezi temnem mraku tak ohnivých zraků? Rybák hledě na ni myslí, že to zdání a že ho ze vzdálí smysly jenom šálí. 150 A hle, v záři jasné, tak že rybák žasne, zvolna po jezeře zjev se blíže béře. Oči, líce, vlasy nebeské jsou krásy a ztepilosť těla důstojná anděla. Hlavu má lekutou bujně ovinutou a kol těla řásu divou místo pasu. Blíž se béře vlnou mocí tajuplnou, temný plamen v oku rybářovi k boku. Rybář v rudé znoji bez potěchy stojí, co se mu zde jeví, vysvětlit si neví. „Hoj, mladý rybáři, hladkých, sličných tváří, popluj přes hladinu, popluj k mému týnu. 151 Čeká v něm na tebe slastiplné nebe, – pospěš, hochu milý, jsme tam v malé chvíli.“ Rybák v děsné muce k nebi spíná ruce, běda, třikrát běda, – marně spásy hledá. Hle, loď jako střela náhle povyjela provázena v kvapu teskným šumem slapu. „Krásný jsi a snědý, poceluj mé vzhledy – hoj, rybáři mladý, obejmi mé vnady.“ Pro Kristovy rány! – rybák polekaný z náruče panniny sklesl do hlubiny. – Smutno staré matce v rybářově chatce: nedočkáť se svého syna ubohého. 152

Ze vsi.
I.
Bůh s tebou, můj milý, na cestě do světa, vezmi si vratičku k návratu do léta. Do léta pro tebe mé líce odkvěte, opadnou mé růže, až budeš ve světě. Každý den uschovám z totenu lupínek, aby zlý ztratil moc na zlatý prstýnek. II.
Myla jsem se v máji ranní rosou v tváři, aby moje růže nesetřelo stáří. A přec moje srdce opuštěné, chudé: ach, co ze mne bídné, ach, co ze mne bude? 153 Proč mě svatvečerní vínek obelhává, kde že je můj milý, že mě zanechává? Zanechal mě v smutku, až mě srdce bolí; líčko mé uvadne jako kvítko v poli. III.
Ach, můj milý bože, jak se časy mění, měla jsem milého, ale už ho není. Daleko v cizině v pustém hrobě leží bez slzí, bez pláče: tak tento svět běží. Chovala jsem růže červené a vonné, kdo je bude trhat, kdo si přijde pro ně? Opadnou mé růže a uvadnou líce, 154 než zapěje v našem sadě žežhulice. Nejvíce mě bolí, bolí v celé duši, že jsou lidé k mému zármutku jen hluši.

Modlitba.
Skřivánek v zvučném švehole zaletěl s oblak do pole; nevím, proč letěl do oblak, tam můj ho nepostihl zrak. Modlitbu k nebi šeptal jsem, aby bůh žehnal naši zem, nevím však, zdali nebohá milosti došla u boha. A posud skřivan zalétá s oblaků denně do světa, a posud prosím každý den – než hlas můj ještě neslyšen. 155 A. P. MĚLNICKÝ.

O velký vstane den!
O velký vstane jednou den, den svatý zlaté svobody, a člověk bude pozdvižen do ráje věčné úrody. – A nebude to den co sen, měřený slunce oběhem, však bude den to – věčný den, zdobený božským příběhem. Národ se sblíží s národem, bratrství spojí celý svět, co po věk bylo zárodem, rozpučí v luzný jara květ!... [156]

Epigram.
Všecko lidské štěstí v hlavě jest a v pěsti. 157 EMANUEL MIŘIOVSKÝ.

Voják.
Živo, hlučno panské na hospodě – jak pak taky jinak při odvodě? Kleje voják, výská omladina, pláče děvče, matka ruce spíná, a ta hrubá ruka tatíka křečovitě v pesť se zamyká. Živo, hlučno – taky smutno trochu, viď ty bledý, odvedený hochu! Zlá je věru ta daň na úřadě, horší stokráte daň z krve mladé, – ještě jednou k nám sem pohledni, bude snad to pohled poslední! Čapku zdvihnul, samý květ je na ní a v té tváři trpké pousmání, z haleny mu čouhá nezapiaté [158] na šňůrečce obraz panny svaté; a to slovo, co teď pustil ret, nesměl by je voják uslyšet. Slyšeli jste toto slovo, hoši? Uslyšet je – a je po rozkoši; česká chaso, raděj’ zavýskni si, než se výskot s proklínáním smísí, a ty zahřej, veský dudáku, mladičkému tomu vojáku. Zástup teď se v kruhu rozstupuje, každé oko hocha postřehuje; zraky všech se po neznámém točí, jenom dvoje poznaly jej oči – vzkřikla matka, haluz spuchřelá, ve mdlobách tu chudák ležela. Odrazil se výkřik od stavení, s jiným by se setkal, k ulevení; nebo pláč od zdi od protější ozval právě se ještě žalostnější, zoufalý to výkřik děvčete, zraněného lkání ptáčete! „Neplačte vy, věrné oči dvoje, že vám musí do hořkého boje milenec a synek v jedné líci, 159 v jedné líci, v jedné zřetelnici. Čtvero očí trpce zapláče, po vojně zas bude jináče. „AleAle plačte všickni, kdo tu dlíte, nade spoustou lidské zloby líté, která káže vojnu, páše vraždy, na zvíře jíž člověk klesá každý! Plačte, plačte lidskou nad zběří, tomu pláči bůh-li uvěří?! „Uvěří-liUvěří-li hnusné tělo bídě, v jaké se to brodí ještě lidé?! Či to bájí, že kdys v proklínání bratrovrah Kain bloudil bez ustání? Či teď cností snad, co zločinem bylo kdysi před Hospodinem? „JeJe to náš boj, naši za svobodu? Vždyť, hle, volnosť pláče po národu. Myšlénka-li v zabíjení našem? Meč náš veden peklem, satanášem. Nač té krve, nač těch slzí vdov pýše panské mrzký za příkrov? „PlačtePlačte, plačte, matičko má rodná – byla mladosť, bude nesvobodná! Plač, mé děvče, mezi olšinami, 160 naše láska s tebou bude, s námi! A vy hoši, na shledanou vám, z člověka, hle, v zvěř se vyzouvám!vyzouvám!“ Ticho, ticho jako po kostele, ve všech všudy malá duše v těle, v prsou se cos jako pýcha zdvihá, v hlavách se cos jak myšlénka míhá, a než jonák zmizel s vojáky, z davu dav se stvořil jinaký. Jinak to teď v těchto srdcích pálá, z každé hlavy jakby rostla skála, a v těch očích něco zablýsklo se jako slza v nejrannější rose, a v tom každém mladém rameni probouzí se síla v nadšení. Rázem jedním muži v davu smělí do síně teď s hlučným křikem spěli: „Vydejte nám hocha z krve naší, nebo k poslednímu otčenáši chystejte se, zběři zlotřilá!“ A již bitka v síni vířila. Drzý voják šavlí vytasenou švihá mezi chasu rozjítřenou; v řinkot, břinkot, křik a klení chasy 161 zaznívá pláč žen; ty rvou si vlasy, matky štkají, mládež v útěku a ty dívky v žalném nářeku. A ty děvče, s nyjícím tím okem uplakaným v smutku přehlubokém, a ty děvče, s andělskou tou tváří marianský jak obraz na oltáři, a ty děvče, nebojíš se ty, že tak chvátáš ranám v ústrety? Nebojí se; vizte, jak tam právě s vlasem rozpuštěným mizí v davě; zase zřít ji, jak se dere k předu miláčkovi svému do pohledu. Teď jej spíná mocným ramenem, síla je v tom oku plamenném. Marný boj s tím vojskem prázdným citu! Hrubá ruka oka ve zákmitu popadla to krásné tělo její, odtrhla je; v kruté beznaději na zem dívka klesla bezduchá, křik a lomoz zněl jí do ucha... A tím milenky své pohaněním jak by hochu božským posilněním vrátila se moc i síla v čivy, 162 pustil sám teď v rej se dovádivý, a když meč naň voják rozpřáhnul, vyrval jej a do živého tnul. Však že sotva krev se vyprýštěla z vojákova roztnutého těla, padla rána! Hoch se k zemi tácíkácí, za hodinu věru dokrvácí. Dokreslit mám obraz krvavý? A kdo se mi před ním zastaví? Zastaví se s pohlednutím k zemi, v oku se slzou a trudný, němý. Jen snad pojme ve své zvlhlé zraky tam tu dívku, matičku snad taky, venku co se lidí přeptává, zda jí syn se zpátky vydává. Vydali jí studeného syna, nevrh’ se však prsa na matčina, ale vrhla matička se bědná na ta ústa zkrvavená, ledná. Dovojačil záhy, matičko, však půjdete za ním brzyčko. A ty děvče, co jsi s lásky dechem sklonilo ret nad vojákem-Čechem, vrať se domů do komůrky prosté 163 a tam zři, jak na něm tráva roste, horské svojí chyže s okénka – bude to tvá pěkná myšlénka. A jak sličný jste mu vystrojili pohřeb, moji mládencové milí! Často jeho, vím to, zpomenete, ať si slova jeho uvedete často v paměť, jež vám s pláčem děl, než tu odsud jinam odešel: „Je to náš boj, naši za svobodu? Vždyť, hle, volnosť pláče po národu. Myšlénka-li v zabíjení našem? Meč náš veden peklem, satanášem. Nač té krve, nač těch slzí vdov? Pýše panské mrzký za příkrov!

V hnízdě.
V hnízdečku jamka maličká, však skryje přec dvě srdíčka, a kdyby bylo lásky v nich, co z jara květu po luzích. Což je to hnízdo malá věc a tolik v něm je štěstí přec, 164 na každé sněti myšlénka, co vymyslila milenka. Na každé trávě sušené by chytly city plamenné, a na každém tom jetýlku má měkkou láska postýlku. Pojďte sem, pojďte ptáčata, zde celým světem jamka ta, zde usne bolesť veškerá povyplakaná za šera. A až se z rána zbudíte v ty krásy jara rozvité, srdce vám blaze zaťuká, nezbude místa pro muka. 165 OTAKAR MOKRÝ.

Jak chví se růže –
Jak chví se růže před bouří ta v mladých lících plamenná, jen kvítek, vasal skloněný, žal královny své znamená. Jen slavík pěvec dobrodruh ku družce svojí zalétá, z nejkrasších písní diadém v kadeře vonné zapletá. Tu zákon lásky zobrazen, jejž kázal světu velekněz: ty milovat máš bližního, bys k vášni mrzké nepokles. Ten zákon v světě neplatí a blázen, kdo zde věří mu, [166] kde chladné stele lůže se jen z lásky pouhé bližnímu. Nač světu dávat zákony – on tvůrce dávno nehoden, on plaší z hnízda slavíky, on člověk – on jest svoboden! 167 BERTA MÜHLSTEINOVA.

Předtucha.
Podivná předtucha duši mou jímá – kolem mne ticho je, všechno již dřímá, na moje víčka však nesletěl sen. Venku je děsivo – vichřice hučí, jako když zdaleka zvon se rozzvučí. Bojím se noci... o kéž je již den. Zavírám víček a nutím se k spánku. Zpomínám slunce si, vlažného vánku, přivádím na mysl jemný i hlas. Počínám usínat... Vichřice sténá, jako když v bolesti zaúpí žena... Trapné to zvuky... já procitnu zas. Lože mne pálí a nepokoj svírá, oko mé zděšeně v temnotu zírá, nevidím nebe, jen ohromný mrak. [168] Srdce jak splašené ptáče se chvěje, úzkosť a strach všemi údy se leje, v budoucnosť nazírá plachý můj zrak. Podivná předtucha mocně mne jímá, když kolem ticho je, vše klidně dřímá necítíc vichřice děsivé moc: v takové době, kde všechno dlí ve snu, za noci bouřlivé v úzkostech klesnu. Nebudu spáti – – poslední noc.

Píseň.
Ty ptáš se, proč tak ticho v háji, proč umlk zpěvný ptáčků sbor, zdaž v hustém loubí tiše lkají, zdaž prchly tajně z našich hor? Ó nediv se, že jejich hlásky nezaznívají v uchu tvém: jeť luzná doba první lásky, zpívají všickni v srdci mém. 169

Paprsek.
Říkají mně, že’s mnoho miloval, že’s v srdci dívek mnoho přechoval, že plamen ten, jenž duši mé dal křídla, i jiným blaha otevíral zřídla. Nevěřím jim – vždyť lidé zrádni jsou, dvé věrných srdcí rády rozvedou, kde vidí bělosť, nakupují kaly, až mezi štěstím bujit počnou žaly. – Slunce je mocné, vroucí těleso, zahřeje i to chladné železo, paprskem jedním na zem jen když svítí, ohřívá zemi, lid i drobné kvítí. Jak i tvé srdce lásky mnoho má, že malá částka již nám blaho dá: byť tys i mnohé láskou těšil svojí, paprsek jeden stačí duší mojí.

Klášterní zahrada.
V zahradě kláštera mír je a klid. Snivě se vrba shýbá, 170 toužebně břečtan se otáčí k ní, tiše a jemně ji líbá. Na hladkých pěšinkách sluneční zář. Zlatě se písek třpytí, jasně co drobouňkých démantů lesk oblázky bílé svítí. Hluboké ticho všad. Cvrčka jen hlas plaše zaznívá v trávě, chvilkami větérka lehounký dech stébla kolíbá hravě. Vše dyše samotu. Topolů řad cestičku ouzkou vroubí; tam kde se končí, je útulný stan: réví spletené v loubí. Nikdo sem nechodí. Dávno to již úkryt co hledali tišší, aby tam želeli mladosti své sniví, blouzniví mniši. Vše zvolna umírá. Mlčky co stín kráčejí mniši kolem, ústa jsou němá a zemdlelý zrak zřídka se zastře bolem. 171 Srdce jim schladnulo; city jsou snem. Bledá je tvář i čelo, řeholní háv srdce ukrývá tluk, ducha svírá i tělo. Někdy jen, zavzní-li klekání zvuk, v zahradu mnich se vloudí, jemuž se v žilách naděje, žel, vřelosť a síla proudí. Mladý to Mauro, kláštera syn. Nikdy nekryly řásy černého habitu štíhlejší vzrůst, nikdy mužnější krásy. Na celém vzezření zřít je však spor. Šeptem říkají bratři, že jeho tajené tužby a sny posud jen světu patří. Mlčky se ubírá v útulný skryt. Očí tajemné svíce vrhají světlo na sevřený ret, – v bledé, strápené líce. Opustil celu i budovy chlad. V přírody měkkém lůně usíná volněji palčivý žal srdce, jež touhou stůně. 172 Mile ho ovívá večera mír. Slunce plamennou září zlacuje révy široký list jemně tule se k tváři. Zvolna se rozpoutá myšlének roj. Dávné, minulé časy, ztepilá postava, milostný hled, světlé hebounké vlasy, čarovný úsměv a růžový ret, luzná, opojná slova vloudí se v duši jak ztracený ráj, mocně ji poutají znova: „Přijd zítra opět, já budu zde zas; věčně, věčně jsem tvojí! Miláčku zdráv buď a důvěru měj, ty jenom láskou jsi mojí!“ „Ty jen jsi láskou mou!“ Blažená zář Maura přeletí tváře. Náhle však shasíná. Jaký to zvuk?! – Zvonek to z refektáře! Mauro se zachvěje. Nenávisť, bol, mocně mu v oku zplane: Ona je zrádnou – mnichem je on – po líci slza mu kane. – 173 V zahradě kláštera mír je a klid. Snivě se vrba shýbá, toužebně břečtan se otáčí k ní, tiše a jemně ji líbá.

Mezi nebem a zemí.
Byly jsou dvě hvězdy šťastné nade všemi, jedna žila v nebi, druhá tihla k zemi. Na zemi je horko, a na nebi chladno, mezi nebem, zemí jedině jest ladno. Mezi nebem, zemí vyšlo mladé zoře: kdož by nebyl poznal lásky sladké hoře? – Táhla nebem bouře k zemi v noční době; 174 že se milovaly – zahynuly obě. ***
Sletěl bílý anděl k zemi tajně, zticha; políbil hrob dívky, políbil rov mnicha. 175 JULIUS R. NEJEDLÝ.

Soud duchů.
A radosť věru na ně dívat se: již tolik roků jsou si svoji – vždy žili jak hrdlička hrdličce, vždy v lásce, nikdy v nepokoji... A radosť kdy jí s lící zářila, byl nejšťastnějším všeho světa – hned starosť měl, kdy uviděl, že jí kol rtů víc úsměch neobletá. Tu chmůru s čela buďto zaplašil a nedopustil plakat zraku, neb těžký bol-li byl, tu plakal s ní, až slunce vyšlo zase z mraků. A domov jejich tak vždy tichý byl, jak ticho bývá na hřbitově – [176] leč po hluku z nich nikdo netoužil, mělť každý slasť v druhého slově. A ticho se jim odstěhovalo, kdy soused se jim přistěhoval: – měl ženu jak květ sotva vykvětlý a tu co perlu v srdci choval. Kdy zvolna ve svět soumrak vkrádal se, tu loutnu v jemné ručky brala, a rozkoš vála v celé okolí, jak sladké tony loudit znala. A přilnula k ní v krátce sousedka a ku sousedu soused zase, a ve společném slasti požitku tu žen těch srdce združila se. A hlouběji než ženě v mysl se zvuk loutny muži zakotvoval....zakotvoval... a mnohdy noc kdy krajům vládla již, dvé postav měsíc ozařoval....ozařoval... A tomu věru každý diví se: již tolik roků jsou si svoji, vždy žili jak hrdlička hrdličce, vždy v lásce, teď však – v nepokoji. A jak kdy příliš větrům vydaná lilie zlomí se a svadne: 177 tak brzo, brzo pochovali pak ve hrob to tělo ženy chladné....chladné... Ve hrob ji dali, na ni hlínu pak a starý hrobník, jenž ji znával, na hrob jí sterých kvítí nasázel, je zalíval a okopával. – Čas spěchal – však než minul rok a den, již umíráčkem vyzváněli – muž sousedčin byl včera živ a zdráv, dnes v rubáš již ho obláčeli. Ve hrob ho dali, na něj hlínu pak a starý hrobař, jenž ho znával, na hrob mu sterých kvítí nasázel, je zalíval a okopával. – Čas spěchal – však než minul rok a den, ku svadbě hlučně vyzváněli – – tu vdovec, vdova – ženich, nevěsta – před domem krásný kočár zřeli. „Nač kočár tu – vždyť pěšky jíti chcem, nač kočár, když jsme pěšky chtěli –“ leč sladkým slovem ku vsednutí zve, již veň pomáhá vozka smělý... Ba smělý vozka, tváře neznámé, má černý šat, kol rudé pruhy... 178 již práskl do koní a divně hovoří si s nimi jak se svými druhy. A pádí rychle – rychle – přerychle, že svadebčanům dech nestačí... „Aj nač ten spěch, nač rychlá jízda tak, proč ke kostelu nezatáčí...?“ A odpovědi vozka nedává a koně víc a více žene přes hory drsné, cesty klikaté, přes pole, louky, přes zelené... „Ach pro bůh, kam to jedem, kam ach kam, kam vedou nás ty divné cesty?...“ a vozka pádí dál nic nedbaje na nářek ženicha, nevěsty... A pádí tryskem dál a tryskem dál, zas přes rokle, zas rovnou plání – a s koňmi divnou řeč si hovoří – a dál a dále jich pohání... A vjede na vrchy, zas do dolin, je slyšet koňů děsné ržání... již slunce spěchá k západu, již noc se nade kraje sklání. A noc tak temná, temná – beze hvězd, a vidět není cesty, stezky... 179 a vozka pádí dál a koňům jen ze zraků, ze tlam srší blesky... Hoj teď tu z noci černé – černější se ještě brána vzhůru zdvihá... ha! branou projeli již, projeli a tu – se množství postav míhá. A množství postav, v bílém rouchu jen – jich tváře vyschlé, siné, bledé, a hlouček jich ke koňům pospíchá, již kočár ke kostelu vede....vede... Jaký to kostel – kostel předivný: oltáře z kostí sestaveny, kol rouchy krvavými stěny jsou jak na ozdobu ověšeny. – Jaký to kostel – kostel předivný: po stranách matné světlo svící, kolkolem bílých postav četný dav jen dutých zraků, vyschlých lící. Vyzdvihli z vozu rychle nevěstu, vyvedli z vozu též ženicha, do kostela je oba uvedli – za nimi duchů roj pospíchá. Pospíchá rojů víc a rojů víc, ve kruh se velký seřadili – 180 lavice v prostřed z kostí složena, s nevěstou ženicha tam posadili. I počal soud – je soudce divný muž, dva svědci po boku mu stojí: tu žena a tam muž a za těmi se divné tváře k sobě pojí. A soud je tichý, nikdo nemluví, jen oba svědci zakývali – – – v tom dvéře kostela se zavřely... venku se sovy ozývaly... A jitřeny kdy vzejít měla zář, před kostelem dvě leží těla....těla... že těla? – nejsou těla více to – těl kusy, roucha zkrvavělá. Těl kusy? – ani těl to kusy tu, to havranů dva černé roje, ty ve kraje se světa rozletli a světem bloudí bez pokoje. Jim klidná chatrč nedá přístřeší, zbořených zdí jen děsné stíny....stíny... čas spěchal – spustl dům, kde sousedky kdys dlely – rozpad’ v rozvaliny. A nespatřil víc nikdo nevěsty, víc nikdo neuzřel ženicha – 181 jen tam, kde kdysi loutny zníval zvuk, je slýchat, jak kdy někdo vzdýchá...

Z lesních stínů. (Z většího cyklu.)
Po vás vezdy, po vás toužím, temných lesů chladné skrýše, kde pod větví družných stromů volné srdce volně dýše. Volně dýše jako kůře matky svojí pod perutí – – kolem ticho jak ve svátek i ty větve bez pohnutí. Bez pohnutí vše, jen chvilkou větřík hravý přiletne si, pohoupá se haluzemi, hle již zbudil ptáčka kdesi. Kdesi v dáli ptáček zapěl, po něm chvilkou na sta druhů, jen kaménkem na vodě se tvoří kruhy ode kruhů. 182 Výš a výše mysl vzletá, každekaždé hnutí výš ji nutí – – ach tak srdci je tu volno jako matky pod perutí. – – – Z písní.

Na jaře...
Na bujném oři pádilo tu mladé jaro kolem a bujná zeleň rozlila se lučinou a polem. Jak z říší tajných usedá na větve listí nové a vzletají z houštin v krvi pohádek tisícové. U paty stromku mladého z pohádek těchto zkvítá tak konvalinka nevinně jak první láska skrytá. *
Rozvilo se jarem kvítko, rozvilo, se rozvilo, a než slunce zacházelo, zrosilo se, zrosilo. 183 Zrosilo se čerstvou rosou, jasnou jako hvězdy jsou, když z večera vycházejí šírošírou oblohou. Zrosilo se čerstvou rosou, krásnou jako perla jsou, když ponejprv vyřinou se na tvářičku mladinkou. Zrosilo se, zrosilo se jako mladé lásky květ, když mu nebem jeho blaha žaly začnou vycházet. 184 VOJTĚCH NOVOTNÝ.

Píseň.
Večer se dnem líbaly se, loučíce se oba lkaly a na nebe zlatorudé jasné hvězdy vyplakaly. Vplul ve hvězdné měsíc moře, smutný, bledý modrem kráčí, po vlněnkách svity jeho ode vlnky k vlnce skáčí. Zalká slavík, pláče tiše – i v mé srdce bol se vkrádá, z přešlých dob si upomínky v růžnotrný vínek spřádá. [185] VOJTĚCH PEKAŘ.

Z písní.
I.
Po nebi těžká mračna jdou jak srdcem mojím žaly, a jejich smutné kročeje blankytné stezky kalí. Po nebi těžká mračna jdou a v nitru bouři mají, – však ony sobě uleví a v déšť se rozplakají. O slzy, velký boha dar, se v hloubi prsou rodí, a když nám srdce přetéká, tu bolesť z něho vodí. [186] II.
Stojí skála vedle skály, z ocele jsou lity, a na jejich tvrdých čelech bouře mají byty. Stojí skála vedle skály v hloubku zatopena, a v propasti do základů marně bije pěna. Snad ty skály vítr snese, snad je voda splaví, – ale mého srdce věčně nikdo nepozdraví. 187 M. PODKONICKÝ.

Zpěvanky.
I.
Čierne oči čierne nie každému verné, jako tie sabličky, čo rubú hlavičky. Čierne oči čierne, jako tá trnočka, ved sa zařezali do môjho srdiečka. Čierne oči čierne bodaj osyveli, že by moje oči na ne nehladeli. II.
Keď som išiel z fraja milá vodu brala, keď som si zapískal horko zaplakala. Kde si bol šuhajko, kde si sa potúlal? Keď si tejto nôcky u nás nenocoval. [188] III.
Nežeň sa šuhajko, lepšie ti bez ženy, neklad si za klobúk rozmarín zelený. Na čo ti je šuhaj, načo ti je žena, lepšie ti pristane ružička červená. Nežeň sa šuhajko, nemáš ešte volky, lebo zle je orať s cudzími paholky. Keď sa šuhaj žení, ako by onemel, jak by z tohto sveta na druhý zaletel; a ked sa ožení mr’tvy je jak skala, ved by skoro i tá nad ním zaplakala. IV.
Kosil mi môj milý na Javorí seno, ved som mu doniesla pieročko zelenô. Pieročko zelenô vrstok z rozmarína, růžičko červenú, kvietok majaruna. V našej zahradočke tráva pätovaka, chceli ma už za muž nechcem za vojaka. Bola by mi bola na sobotu vera, ale mi zabili na vojne frajera. V.
Mládenec, mládenec je zelený veniec, ale už ten vdovec, jako ten jalovec. Chudobný mládenec a bohatý vdovec; taký je to rozdiel, ako réž a oves. 189 VI.
Smutný háj, smutný háj, kde niet kukulienky, smutnejší je šuhaj, keď nemá frajerky. Smutná je, smutná je tá jedlová hora, ešte je smutnejšie dievča bez frajera. Veselá je hora, hora javorová; veselšie to dievča, které má frajera. Niebo krajšej hory, ako je jedlová, či v zimě či v lete vždycky je zelená. VIl.
Dolina, dolina, malá dolinôčka, jako ťa zabudnem moja frajeročka; doliny, doliny, bodaj sa zvalily; že by moje nôžky po nych nechodily. Doliny som prešiel a vrsky nemôžem, milý mocný Bože ako si spomôžem! Horička klenová dal by ťa pozlátiť, keby sa mi chcela frajerôčka vrátiť. Dolina, dolina, dolina sekaná, čo žes moja milá taká uplakaná, čo že by mi bolo len ma srdce bolí, keď ťa ja nevidím chodievať po poli. 190 VIII.
Hore dolinámi sivý konik beži, už tá mamka moja v čiernej zemi leží. Kam sa mi podela, tá moja mamička? Keď mi na nej rostie zelená trávička. Zelená trávička, pod smutnou vrbičkou bárby skoraj ta šiel za mojou mamičkou. Ach! moja mamička, pod tou čiernou zemou, ved vy nič neviete, čo sa robí so mnou. Keby ste vy mamko o všetkom vedeli, veď by ste z tej čiernej zemi stáť museli. IX.
Načo si plakala, keď ťa sobášily či si pozerala ešte za iními. Stratila som lásku cez horu radvanskú choď ju milý chytať na zlatú retiazku. 191 RUDOLF POKORNÝ.

Barkarola.*
Ticho s hora, ticho s dola – v lůno svoje večer volá; k vábných toní vlnek zvoní sličných plavců barkarola. V nočních mlhách světlo kmitá strmé věže ze bairaku – a ve věži islamita v odalisek stopen zraku. Co tam skvostů, ametistů, jak to baša ruce spíná! K tomu ještě roj houslistů, a drážlivá hudba, líná... [192] Polibku a objímání! že zapomněl baša zcela, jak se dole k namlouvání střelba pušek rozhučela. A než opět bradu šedou osušil si od líbánek, klesl bairak v tůni bledou a gondoly odnes’ vánek.....vánek... Ticho s hora, ticho s dola – v lůno své zas večer volá; z vábných toní vlnek zvoní znovu dále barkarola.

Z písní.
I.
V tvých očích najdu posilu – kdy duch již klesá zemdlený, tu vláhu lejou v srdce mé ty svěží lásky prameny. A jako chodci na pustě, kdy studánka se objeví, 193 tak na rtech tvojích bolesť má zas nalezá své úlevy. O, což bych věčně zmírat chtěl, by oči tvé mne křísily, a úst zázračná studánka zas nové dala posily! II.
Já nezpívám: tys život můj; bez tebe žádné lahody, bez tebe pole citů mých nevydá světu úrody. Já nezpívám, že zahynu bez tvého oka plamenu, bez tváře tvojí hladiny a lásky tvojí pramenů. Však zpívám, že bůh stvořil ráj a dva v něj mladé lidi dal, a modlím se jen, aby jim ten lásky ráj vždy zachoval. III.
V tvém srdci ráj můj rozložen, nadarmo zpátky pohlížim – 194 ach, neunikne nikdy víc, kdo zapsán lásky obtížím. Snad bude v den můj sluncem plát a květy sázet přede mnou, snad zapěje mi na konec mou smutnou píseň, dojemnou. Snad bude pěvci strunami, jenž vábnou dýší prostotou – či nemůže-li také mu být velkou jeho Golgotou?! – VI.IV.
Tvář tvoje tichá hladina, ji bouře zřídka rozpění, a rozpění-li, nikdy víc tam plavci není spasení. A já jsem také s lodí svou plul tváře tvojí hladinou, i vznikla bouře v oku tvém a strhla v tůni loďku mou. A stopila ji divoko a metla vodu vysoko a zanesla mne na dno své – do srdce tvého hluboko. 195 JAROSLAV SV. RYPÁČEK.

Z písní nešťastné nevěsty.
I.
Ten věneček z rozmariny na hlavě mě tlačí, jako by byl upletený z trní a bodláčí. Ten prstýnek od ženicha tak mi srdce tiskne – – dáváli jej ruka drahá, srdéčko si výskne! II.
Kněz už ruce štolou váže, srdce puknouť chce mi, zakalila slza oko, upadla jsem k zemi. [196] Vzkřísili mě. Slzí proudy polily mi tváře – – – ach, jak smáť se, když mě tehdy dali do žaláře! III.
Ty, Matičko svatohorská, odpusť velkou vinu, že jsem zradila svou lásku, viz, jak hořem hynu! Ač mé srdce krvácelo a prosilo v štkání – – musela jsem poslechnouti čtvrté přikázání. IV.
U „Božích muk“ za potokem len již promodrává, věrně na mě pohlížejí očka jeho smavá. Rozumím ti, Iníčku pěkný – až tvé svadne kvítí – vytrhám tě na košilku – rubáš budu šíti. 197 MARIE SLAVINSKÁ.

Z písní.
I.
Jak těsno srdci mladému, jež láska nerozchvěje, v něm pusto jako v úskalí, jež slunko nevyhřeje. A věčně mrtvo v skalině, tam nezakvílí ptáče, však srdce často neznámou se touhou rozepláče. A tu pocítí celou tíž smutného opuštění; zdaž jediný je v světě tvor probudí z jeho snění? [198] II.
Často bolně ve úkrytu neznámém si popláči, že mně nasil v žití osud místo růží – bodláčí. Nedals růže, dej dar jiný, ukoj přání žádaná, proměň moje vroucí slzy v toky „aqua tofana.“ – Pak rty jeho jimi svlažím, jež mě v lásce přelhaly, zbude z nich však ještě dosti, by též i mě uspaly. 199 ANTAL STAŠEK.

Král Don Juan. (Úryvek.)
Na břehu mořském don Juan král zahloubán v sebe smuten kráčel; pod ním se vlnil pěnivý rej, šuměl a vířil, skály smáčel. V postavě muže mohutný duch, který mu z temných očí plane; na čele ale mlhavý šlář, z něhož dech chladný mrazem vane. Zpovědník jeho, ponurý kněz s pohledem temným bral se za ním, nevšímal si ho ukrutník král, pohroužen celý zadumáním. – Konečně sedá v skalnatý břeh, pohlíží v západ slunka v moři; z ňader svých roní unylý vzdech, [200] který se do vln šumu noří. A kam až sahá těkavý hled, všechno se třpytí, leskne, hoří – moře jak obr drahokam plá, večerní rozechvěný zoří. V obzoru konci plápolá stan, z ohnivých růží v nebi moře – kam ale vrhne zraky své král, zeje naň smutek, stesk i hoře. Zpovědník klidně přikročil blíž, naproti králi stanul tiše, pohřížil oko v Juana tvář, v ucho mu tato slova píše: Dobře„Dobře vím, králi, jaký tě žel počíná svírat, v srdci vířit – vyčerpal’s zdroje života sil, s rozkoší nelze víc ti hýřit. Znám ale tvojí nemoci lék, který ti novou rozkoš podá – pokání, králi, pokání čiň, zničíš tak červa, jenž tě hlodá.“ „Lžeš, knězi, že v mých útrobách červ, neb že v své moci má mne stáří – svěží jsem v mysli, v citech svých mlád, rozkoší dosud duch můj září. 201 Duší mou prolét jediný bol, že není nikdo v světě šírém, jenž by mně láskou nakloněn byl; bez lásky brodím světa vírem. Jediný člověk, jediný jen připoután ke mně citem celým zhojil by láskou vířivý bol, zapudil žel můj citem vřelým. Dejte mně lásku jedinou jen, nebeskou rosu mému nitru – zmladnu a vyzvu v zápasy svět, v zplanevzplane mé slunko v novém jitru.“ „Králi můj, zanech myšlének těch, ničehož více svět ti nedá – na věčnosť mysli, pokání čiň, zachvátí jednou smrť tě bledá.“ „S pokáním, smrtí pokoj mně dej, necítím lítosť svojich činův – srdce mé nezná před smrtí strach, bázně prost umru aneb zhynu. Ba věř mně knězi, že bych si přál život tak ještě jednou prožít, líbat zas dívek růžový med, do jejich rtův své štěstí složit. – S věčností, smrtí pokoj mně dej; 202 okamžik jest mně celým světem; v něm čerpám lásku, rozkoš i žel, daří mne citem, žití květem. Okamžik vezdy majetkem mým, ostatní všechno pouhé zdání; v něm se jen leskne života třpyt, nadšené v něm jen lásky plání. Dejte mně lásky poháry zpět, nebeskou rosu mému nitru – zmládnu a vyzvu v zápasy svět, vzplane mé slunko v novém jitru!“ „Ve světla moře, nebesa hleď, jak se vše třpytí, leskne, hoří; a přec tu krásu oku jen lhou, okamžik jeden vše zas zboří. Země lže vesny lahodný zjev, hvězdy Ihou nebe, světlo i záři, lásku lže dívky jiskrný zrak, krásu lže růže v její tváři. Všechno, co v smysly udeří nám, všechno, čím vesmír vůkol dýchá, lásku i krásu, rozkoš i slasť – hra jest to okamžiku lichá. Škraboškou oděl celý se svět, nehodno muže v ni se dívat, nalezat rozkoš v bláznivé hře, 203 zdání a klam co boha vzývat. – Králi, můj pane, statný jsi muž, škrabošku strhni světu s tváří, mečem tni ducha v kouzelný šlář, který ti klamu leskem září. Za rouškou najdeš věčnosti říš, neznámou, velkou, novou, krásnou, svobodnou, jako myšlénky let, kde smyslův matná světla hasnou. Říše to pravdy, kde vládne duch, hodna jen duchův mocných v letu: najdeš tam boha, krásu i slasť, najdeš tam světy luzných květů. To budiž králi, pokáním tvým, nalézti boha v duši svojí – nazvi jej jménem, jakým jen chceš, on ti dá poklid, rány zhojí.“ „Jako král v říši, kterou již znám, v neznámé nechci poddaným být; spokojen tou jsem, kterou již mám, kterou mně nemůže nikdo víc vzít. Nechci znát pravdy tajností tvých, jediná tajnosť, jež mne vábí, zakryté vnady dívčiny jsou; říše jich milé ducha snábí. Vířivým tancem život chci mít, 204 šumět a kypět v smyslech, v duši; takové srdce celá má říš, nadšením, láskou které buší. Dejte mně lásky poháry zpět, nebeskou rosu mému nitru – zmladnu a vyzvu v zápasy svět, vzplane mé slunko v novém jitru.“ „Lásku-li hledáš, lásku-li chceš, otcem buď dobrým svému lidu; pane můj, národ netýrej svůj, popřej mu kýženého klidu.“ „Nemluv mně knězi, o lidu tom, který já nenávidím z duše – lenivá hmota, starý to kůň, který jen mrskán ku předu kluše. Poslyš mne, knězi, chci ti to říc: jinochem byl jsem mladý já král, nitro mé plálo pro národ můj, který jak bůže přede mnou stál. Nebesa dolů strhnout jsem chtěl, k životu jeho spoutat ráje, práporec vztýčit mohutný v před, na kterém volnosť, láska vlaje: se srdcí jeho starý ten pel setřít a šířit slasti nové, 205 založit novou rozkoší říš, proročtí o níž snili snové. Jinoch já snil jsem překrásný sen, a mně se zdálo, že jsem ten král, smířit jenž vlka s beránkem měl, jak o něm věštec veliký psal, že jsem ten král, jenž rozšíří mír, věčného bude pánem klidu, ukojí světa bouřlivý vír, rozdělí nebe svému lidu. Ale to pouhý klam byl a sen, okřídlen jenž jsa prchá vezdy, jakmile činův zasvítí den, stíraje s nebes ducha hvězdy; sotvy jsem počal myšlénky své měniti v skutkův říši pevnou, reptati nejprv jal se tu lid, až se i zbouřil vzpourou zjevnou. S trůnu mne zvrhnout, zničit mne chtěl, musil jsem bránit žití svoje – rozhodla spor náš silnější pěsť, rozhodly pro mne líté boje. Chtěl-li jsem život zachránit svůj, prolévat krev jsem, vraždit musil; s bolestí v srdci, raněný v něm, zklamaný sen co jest jsem zkusil. A přec tím nebyl vyhojen klam, 206 v nějž jsem měl duši pohrouženou počal jsem opět běžeti v před myšlének svojich za ozvěnou. Oblažit lid jsem poznovu chtěl, vymanit z pout jej staré plísně, stavěti slastí růžový stan, v němž by moh zapět nové písně. Bláznivý lid však nepojal mne; kaly, v nichž válel duši svoji, nazýval zlatou svobodou svou, ochoten pro ni vezdy k boji. A že již zjevně bouřili se, neměl ni chuti ani moci, potají na mne spiknutí kul, o život můj mně bažil v noci. Třikráte ostří kmitlo se dýk nad mojím napřažené žitím, třikráte vrahům selhala zbraň, jejížto body dosud cítím hluboko vryté do duše své. Ronilo krev mé srdce s nitra, s krví i navždy vyroněn lid, vržen v noc temnou beze jitra. Seznal jsem, že to divoká zvěř, již musíš jmout aneb ubít zbraní, jak ji pak v kleci železné mít, železem mlátit, soužit daní. 207 Seznal, jsem jeho srdce že jest hluboké, černé, bouřné moře, a v něm že potvor loupežný skryt, který tam na dně brázdy oře. Jediné perly nenajdeš v něm – perlou jen božské víno hraje; jediné kvítko nepučí tam – dívek jen srdci kvetou máje. Dívky a víno jediný svět, který mne vábí něhou svojí, v obou jich skupen rozkoší stan, který vše slasti v sobě pojí. „Králi, můj pane, vyslyš i mne, zastance týraného lidu; nechtěl jsi šířit blaho a slasť – hýření pouhé, strasť a bídu. Blaho’s mu měřil rozkoší svou, a co ti bylo milou slastí, měl se i národ opojit tím, se sebe staré zvyky střásti. Vše, co mu svaté na věky jest, vyrvat jsi chtěl mu z jeho duše, ano i boha vyhnat jsi chtěl, zákony lidských srdcí ruše. Nadělals chrámů divadel k hrám; oltáře kde se dříve pnuly, 208 tančily děvy, zpívaly zpěv, které jen tvojím nitrem hnuly. Všechno, i srdce změnit jsi chtěl, obrazem svojím lidi tvořit, postavit vetché zákony své, odvěčná práva ničit, bořit. Zbouřil se lid, jejž v nenávisť vzals, hýříš teď sám – dřív s ním chtěl’s hýřit; kol tebe podlá pochlebcův zběř pomahá soptit, vraždit, vířit. V celé však říši daleké tvé není, kdo láskou lnul by k tobě; proklíná lid tě v okovech svých, tobě i klne to malé robě. Zanech, již zanech činův těch svých, otcem buď dobrým svému lidu – pane můj, národ netýrej svůj, popřej mu kýženého klidu. Na moři deskou králův jest trůn, hromů třesk hrozí shůry s mraků, a dole ječí propasti vod šklebivých jsouce plny draků. Nad tebou visí ohnivý meč – pamětliv budiž toho, králi; hnusné tvé činy, hýření tvé v propasti bezdné trůn tvůj svalí.“ 209 Hněvivě okem zajiskřil král, děsivou chmurou pokryl čelo; rychlostí blesku se skály vstal, hněvem se tělo celé chvělo. Tasiti chtěl již břitký svůj meč – upřel však kněz naň zraky svoje, až proběh krále studený mráz, tlumě v něm hněvu bouřné zdroje. „Vezmi svůj život darem si zpět, smrti ač hoden’s práva řádem – zpupný však knězi, nikdy mně víc nehroziž mého trůnu pádem, sice tě v moře vrhnouti dám, sám abys dříve zkusil draky, kterými nyní hrozit mně chceš, vzpíraje na mne temné zraky.“ Nastalo ticho; don Juan král po břehu zase dále kráčel; pod ním se vlnil pěnivý rej, šuměl a vířil, skály smáčel. Kypělo moře pod ním i v něm, myšlénky chmurou lehly v čelo; nepokoj v nitru, ve tváři boj, kolem i vnitř vše mutem vřelo. V obzoru konci plápolá krev, 210 ohnivé žíhy rdí se, lesknou, jakoby poutem krvavý pruh obnímal zemi chvějnou, tesknou. Opětně stanul don Juan král, rozsáhlé proběh zrakem moře, obrátil pak se ku knězi zpět, z jehožto tváře zelo hoře. „Nuž tedy rci, co činiti mám, bych vrátil blaho svojí duši, bych smířil ňáder plamenný žár, z poklidu jenž mne štve a ruší; bych skrotil lid, tu divokou zvěř, nemusil báti se ho stále, bych našel v světě někoho tom, který by miloval mne krále.“ „Pane můj mocný, toť rada má: nejprvé navždy přestaň hýřit, zažeň tu podlou pochlebců sběř, přestaň i krutý postrach šířit. A pak věz, králi, žena že jest tak jako v ústech jazyk lidí: mostem on dobru ale i zlu, myšlének dráhy volně řídí. Vezmi si ženu, zanech však žen, s jedinou družkou spoj se v žití, 211 obrať svou lásku k lidu i k ní, tak bude klid v tvém srdci dlíti. Abys však družku našel si ctnou, vydej se v cesty beze druhů; nepoznán projdi šírou svou říš, ženu si hledej v lidu kruhu, která by, že jsi nevědouc král přilnula k tobě citem vřelým, v oběť ti všechno s to byla dát, pojala tebe srdcem celým.“ 212 J. BOLESLAV STRAHOVSKÝ. (Samouk.)

Z melodií dělnických.
I.
Jen to mne bolí, když se rozpomenu, že svatý prápor stojí opuštěn; kdy vidím sílu činu rozlomenu a hrstkou chrabrých jest jen obklopen náš prápor svobody! ten trofej slávy, nad nějž světějších v lidstvu není víc, pro nějž slovutné katem padly hlavy, tisíce spěli smrti vstříc. Jen to mě bolí, když si rozpomenu, že smělosť v srdci tiše spočívá a mnohý nechť i vlast zří utýránu nečinně v zakoutí si zazívá. [213] Pryč z roje tmářů! vzhůru lide skokem, sám svrhni s těla těžké řetězy a uvidíš, než rok se mine s rokem, svět zahřmí tobě již co vítězi! II.
Kdy zasvitne slunko blaha, rozvije se něhy květ, bychom mohli v stínu volném o volnosti písně pět? Kdy z přírody té odvěké prohlášen již bude mír, aby práva člověčenstva v nerozdílný vplula vír. Aby z Betlemské té hvězdy rovnosti zasvitla zář, bychom mohli rovný s rovným pohlédnouti sobě v tvář. Kdy ta láska všechněch lidí všecky lidi oblaží: kdy ta slova „milujme se“ chladná srdce ovlaží? 214 BOŽENA STUDNIČKOVA.

Přání.
Že nejsem travičkou, travou vlající, slunko by mne hřálo, na broučky se smálo se mnou hrající. Ó že nejsem kvítím, kvítím voňavým, krášlila bych luka z jara u potoka šatem měňavým. Proč že nejsem ptáčkem ptáčkem zpěvavým?! celý den bych pěla, mnoho pověděla, co teď nepovím. [215]

Dobře mě sluníčko.
Dobře mě sluníčko plakat nevídalo, sic by ze slzí mých mračen udělalo; mračen udělalo a jimi svět celý, celý poplakalo. Ten smutný měsíček, ten slzy nepije, on jich sám ubohý za noc dost prolije; za noc dost prolije, že každé kvítečko slzami pokryje.

A celé nebe blahostí.
A celé nebe blahostí a celá pekla bolů chová ta duše lidské skrýš v svém hloubí svorně spolu. A obé tímto životem nosíme sebou všady, 216 dnes procítíme pekel muk – a zítra ráje vnady. Však někdy se to smíchá vše a peklo s nebem splývá – když v srdci lásky plameny, a kol něho se stmívá. –

Kdyby si byl....byl...
Kdybysi byl žebrák opuštěný nemajecí srdce v šírém světě, nemajecí střechy v bouřné noci a já stála na vrcholu moci, a já stála slávy na rozkvětě; – hlava má do oblak povznešena, září hvězd iné čelo zulíbáno; kdyby kolem stály řady reků, u mých nohou spousty růžných vděků – vše by tobě v oběť bylo dáno! – Ó jak ráda slétla bych s té výše dolů k tobě – světlo, žití moje! – Z růží lásky zbudovala stánek a z vavřínů lůžko pro tvůj spánek, korunu bych vetkla v skráně tvoje. – Čarovný prut bych ti v ruku dala. 217 Pak bys kázal všemu světu – lidem, hlásal v blaho příští novou víru, rozdával jim po svobodě, míru, řídil osudy všemocným hledem. – – Chtěla bych pak kvítkem věnce býti krášlícího tvoje čelo skromné, byť jsi rozdělil své srdce vřelé, dařil jím svůj národ, – lidstvo celé – jen když koutek zbyl by v něm i pro mne.

Tys v dáli.
Tys v dáli tam – tam pravda jen, bez Tebe klam a matný sen. – Ty v dáli dlíš, ó pospěš blíž, než pozdě bude, pozdě již! – Jsem nad propastí velikou, příšerně černou – hlubokou a hledím k Tvému obrazu v prosebném oka výrazu – slzami patřím ve Tvou tvář. – Však – studená z ní line zář a oko Tvoje – chladný led. – Můj ret se zachvěl, – mrtvě zbled a klesla náruč rozpjatá 218 i svadla naděj podťatá. – Teď zírám v propasť, cíl to svůj – kam odsoudil mne pohled Tvůj?

Poslední přání.
Až zavru oči naposled, bych nezřela víc tento svět a ubledne mi svěží ret; – až srdce tluk mi ustane a bezesná noc nastane, mne v rakev černou položte. – Však v ruce moje uchladlé to kvítko vložte uvadlé, jež najdete v mých modlitbách....modlitbách... Tou růží zaskvěl svit mi ranní – ta odzvoní mi k umírání. – Tou růží žila jsem i hynu, ta nese mého bolu vinu. Proč uvadla’s tak brzyčko, má radost – moje růžičko? Za každým lístkem, co ti spadne, mé srdce víc a více chřadne – ba hyne, hyne, uvadá a slunko moje zapadá....zapadá... 219 Až zavru oči naposled, bych nezřela víc tento svět – pak v temný hrob mne uložte, na srdce růži položte – co najdete v mých modlitbách. – – 220 VÁCSLAV ŠNAJDR.

Mám věšeť hlavu –
Mám„Mám věšeť hlavu, plakať snad, že v světě sám jsem – sám – tak sám?! – Aj, cítím ještě srdce hrát, a sílu hudby jeho znám! – Že vyhnali mě v cizí lid, že svému lidu chtěl jsem žít, bych bloudil, jako věčný žid, žít tělem, ale duší mřít?“ Ach – slyším staré matky pláč, ach – slyším němý otce sten – – odvážný ale s lósy hráč poslední sázku hází v plen!... Vlasť – matka krví plakala, ot – národ sténal k smrti již, – [221] vlasť rukou kata klesala, a národ hanby nesl kříž!... Nuž ptám se, kdeže je ten syn, jenž klidně nes’ by matky skon, kdy vrah jí vráží v prsa klín, a umíráčkem bije zvon?!...

O půlnoci.
Teď z věže dutý dozněl hlas. – Půlnoci v světy vkročil čas. – – Které tělo v nesvěcené zemi leží pohrobené, vychází ven v této době; pokoj nemá ve svém hrobě, už hrob vodou pokropený zbožným slovem posvěcený. – – Bludice to skvělý plamen? Aneb hvězda skleslá na zem? Aneb perla moře vroucí? Ne – to očka, tvář je skvoucí, tílko bílé – ručka hravá, nožka hbitá – ústa smavá 222 vyšlá z chladna lesa stínu. – – Jako slza v luhy kane, větérek jak v údol vane, povzdechy jak v srdce plynou, vlnky jak se k květům vinou; děťátko tak nožkou hravou poslzenou kvapí travou, že se kvítek nepokloní, slzu ani nevyroní. – V luhy kvapí – dál a dále k vísce chudé – k chýži malé. – V chýži děva nakloněna, v líci slza vyroněná, v ňádrech dme se vzdechů moře, z retů toky plynou hoře – v lících růže dávno svadlé, dechem bolů ve hrob padlé – v očích shaslé mládí blesky, v čele vrásků – v mysli stesky. K chýži děcko přikvapilo, ručkou v okno uhodilo: „Chladno jest v tom, máti, hrobě, vem mě prosím – vem mě k sobě; v zem mne ulož posvěcenou, křížkem malým posvěcenou, 223 pokoj abych mělo v noci, ve svaté jsouc boha moci.“ Děva vzkřikne – k srdci sáhne, k děcku vnadnou ruku vztáhne, v náruč jímá poupě svadlé, rukou její u smrť padlé, okem rosí tváře milé, k prsoum údy tiskne bílé – – a tak kvapí u les chladný – v noci temné přízrak vnadný. – Slunko vzešlo – vánek vane, strůmek v lese hlavu shýbá – rosa z něho na hrob kane, a ta rosa – děvu líbá. –

Jen pohleď kol.
Proč v čele tvém se rodí vráska a z retů bolný prchá vzdech? Jen pohleď kol – tu vítá láska a slasti k tobě vane dech. Ty skláníš očka – slza vřelá v tvou kane, krásná děvo, líc – – 224 ó, zastav let svůj, duše smělá, a u minulosť nehleď víc. – Ty v luhu stojíš – kvítek vonný ve touze k nožce tiskne ret a podál ptáče zvuky roní a v tvář tě vánku líbá let. – A ty – – ó, vzhledni kolem sebe, jen oko směle vzhůru vznes – ty vnadné všude spatříš nebe a sladký všude lásky ples. Slyš! – zvony znějí. – – Smutně kráčí pohřební průvod – pláč a vzdech, a slzy vřelé hojně smáčí rov chladný v bolů plamenech. – A ty? – – Ó nervi vlasy sobě, jen sáhni k srdci – utlum cit; když jeho v chladném skryly hrobě, ty boly ukryj v ňáder byt. Jen vzhlédni směle kolem sebe a oko jasné vzhůru vznes: Tu vnadné všude spatříš nebe a sladký všude lásky ples. 225

Jen plač – –!
Když rety Tvoje políbám, tu slza v líc Ti kane, a oko Tvoje slunce jak ve růžném žáru vzplane. Ó, plač a rdi se děvo má, když ret můj k Tvým se vine; vždyť víš, – že růže nejkrasší, kdy rosa v kalich plyne! – – – 226 BOLESLAV TROJAN.

Indianská elegie.
Zavál větřík; zašustily lesy. pralesy ty zasténaly temně, zašustily, zvaly muže rudé, muže rudé, syny rodné země. Vzlétl orel, rozstřel peruť mocnou, vzlétl vzhůru – a zas hlavu kloní; marně zírá vůkol: zmizel kazik, bílá tvář teď plachou zvěř zde honí. Rozplakal se vítr v pláč žalostný, duby staré hlavy poklonily, zaletěl tam v dálku orel k bratřím – – smutný kraj, jejž krví poronili bílí muži krví Indiánů. [227]

Ve stínech pralesů.
Tajemná noc, když rozespí se klidně a pojme v náruč celý svět tak vlídně, jak matka dobrá dítě unavené; když bledý obrouček se v nebi klene a na zemi tím pološerem svítí, že duše jakous’ vyšší úctu cítí a člověk s touhou v hvězdy se zadívá – tam příští chvíle osud psán prý bývá? – – Tajemná noc! – a tichem prales kryje; jen časem vytí šakala se vryje tím známým, děsně táhlým zvukem v ucho, neb pták se ozval – a zas’ kolem hlucho, jak byl by vymřel všechen život náhle – vždyť i ten větřík lenivě, tak táhle se loudá lesem, listem pozašustí, pak opět dále v polosnu se pustí a lehce po prerii bílé táhne, že sotvy stéblo trávy slabě nahne – tichounce šepotá, zas’ mlkne – dumá. Aj! marně oko mé v tom temnu zkůmá – – Tož bystřeji ten zrak tam v houští žíhá, ten jakby jiskry stromovím se míhá, že mžikem v plamen roznítiť se strojí: to Indián tam na čekání stojí. ***
228 A Indián tam stojí na čekání. Té jeho pomstě nikdo neubrání, ta přirostla již k vlastní jeho duši; zanikne, až když smrť mu dech přeruší. Zda směl by kdo se diviť jeho zlosti? když k pomstě zvou jej otcův hrobě kosti, ty drahé kosti – hroby znesvěcené – a již i od nich běloch dál jej žene, již i ty hroby krade jemu svaté. – –

Nad jezerem Erie.
Když bledý měsíc v jezeře se koupá a ve vlnkách se hvězdy snivě brodí, můj duch ve říši báječnou se hrouží, a divné obrazy se v mysli rodí. Předivné obrazy, že hned bych jásal, hned slova trpká na jazyk se tlačí; hned prsa dmou se pyšně tak a volně, hned stažena, že sotvy dech se vláčí. Ba divné sny nad krajem porobeným, kdy stínové zde sbitých kolem bloudí, sic němě jen – však dosti hledem praví, dost šepce větřík – slza v zrak se loudí. 229 Ba dosti věru, že by nebe popsal, a každé slovo o pomstu by plálo. – – – Předivné sny zde spícím nad jezerem, ba divné věru, co vše se mi zdálo! ***
Krásná země, ráj to nerušený, jak by dítko v náručí své matky, země šťastná ploula v oceánu, a mír věčný úděl byl jí sladký. Krásná země: moře hebké trávy a pralesů převelebné houště – vznešené a přece prostomilé, posvátné ty věru byly pouště. Oblouky a mosty květinové, sloupy růží, chrámy z révy spnuté, živočišstva zástupy ty pestré, nad vším nebe modře překlenuté. Šťastná země! – šťastny její dítky, ježto v nevinnosti nepodjaté žily tiše, prostě, spokojeně, jedním poutem – poutem lásky spjaté. Šťastny byly – jako dítě šťastno, když vše vůkol na ně jen se směje 230 a vše patří mu, co vidí, slyší, vše jest jeho, co si jenom přeje. Rodily se z lůna k prsu matky, javorů je větve kolébaly, s bílou laní šeptaly si lásku, jako ptáci s písní usínaly.

Ta láska matek.
Ta láska matek – ta tak veliká! kdo jí by slovo křivé jedno dal, já na věky bych naň již zanevřel a nad nevděkem bych se rozplakal. Ta láska matek – ta tak vznešená! že slunce nemůž’ býti skvělejší a tepla tolik lidstvu nepodá, a božství žádné není světější. Ta láska matek – svatá – velebná! ji stavěť měl by člověk na oltář, a nebylo by věru modlářstvím, když ukláněl by’s před ní svoji tvář. 231 OLGA TROJANOVA.

Ty’s hvězdou byl...
Ty’s hvězdou byl, – já obláčkem, jenž vzhůru k tobě zíral a když tvé oči klížil sen, tu rozplakal se – zmíral – – Tu zář když tvoje vzplanula a na svět se usmála: ten úsměv platil taky mně já blouznivá – jásala – – Tu zář když tvoje vzplanula a klekání zvonilo – tu rety nepohnuly se, jen srdce – se modlilo. – – [232]

Přání.
Až nás osud kdys rozloučí a já budu v hrobě spáti – zajisté, že taky přijdeš rov můj křížkem požehnati!

Z písní.
Již osmá bije s půlnoci, a měsíc ještě svítí, a ještě – démant veliký – se na obloze třpytí. A dosud v zlaté záři plá měsíčka tvář ta snivá, a dosud modré světlo své kol po zemi rozlívá. – Však hasne modra diamant, již v posled měsíc kyne, pak zbledlý jakby obláček rozplývá se a – hyne. – – – Což dlouhé sic, přec kratičké měsíčka panování – 233 což kratičké, ach! kratičké to snivé milování. II.
Přiletěla myšlénka mi, usedla si u cestičky, jíž se vchází do srdečka; řekla: „Dej mne do písničky! „NeNe však písně do takové, „coco se s orly, s větrem vznáší „v říšiv říši bájí, smělých tužeb – „takátaká prostnost moji plaší. „BaBa ni do té, jež v tůň moře, „v závratnouv závratnou se hloubku noří, „kdekde buď mezi perly mizí „buďbuď se v bezdné bahno boří. „AniAni v takou, umělými „ježjež je květy proplétána: „nejkrasšínejkrasší i růže s trny – „mněmně jen něha v podíl dána. „AleAle vlož mne do písničky, „z lučníhoz lučního jež tkána kvítí: „i v tomi v tom prostém květu často „démantydémanty se z jitra svítí. 234 „DejDej mne písně do prostičké, „jakjak si přeje skřivan v poli: „spíšspíš tak srdce ukolebám, „kdyžkdyž je v světě něco bolí.“ Poslechla jsem – pěju písně, písně pěju, jak je cítím, jak se rodí bez ozdoby, jak se rodí polním kvítím. III.
Loučím se pokaždé a písničkami svými, jak se loučí vesna s kvítečky pestrými, jak se loučí potok s lukami, kde spěchá: na každičkém stéblu trávy – slzu nechá. 235 E. VOLNÝ.

Mé srdce širé jezero.
Mé srdce širé jezero a stále na něm změna, kde včera vír, tam kadeří se vlnky hravá pěna. A doň’-li hodíš kamenem, to rozčeří se v kole, pak ticho, mírno, hravo zas – a přec je kámen dole! Tvůj-li se člun tu kolebá tak mile, jistě, ladně: víš, jaká bouř je zmítala a jaké trosky na dně?! [236] SLAVOMÍR VRÁNEK.

Ve vlnách.
Byl kdysi rybák chudobný a krásnou měl on ženu, očka – dvě charpy modravé a vlásky – řasy lenu. A kdys lovíval z večera a zajel za hrad šedý – od hradu k chatce jiný člun, v něm krásný mládce snědý. Hvězdičky plály na nebi a vlnky laškovaly a v souzvuku dál vzdech i jas dvou srdcí šepotaly. [237] Však víte konec písničky? Usnuli v mokrém hrobě a hrobař jejich – rybák pak tam našel ho i sobě.

Kozák.
Letí letem sokolíka čajka po hladině, Tatařín zle divý řádí v žírné Ukrajině. Hoj molodec neleká se, Donu vlny zrývá, na břehu ten javor starý výstrahu mu zpívá. Vrať se na síč ku molodcům, milý kozačenku! – „Javorečku srdce prahne uzřít svou milenku.“ V záseku již plavec zahnul – řinčí jatagany, vychrlil břeh zrádný náhle vrahy Bisurmany. 238 Hlavu chýlí javoreček – čajka na hladině, nedojel, ach, sokol kozák drahé ku dívčině.

Snové.
Ti snové divocí v hlavě si zasedli, podivných obrazů síť si tam upředli. Síť z vláken růžových, z poměnek okovů, vykvetlých po různu žalosti na rovu. Ti snové divocí plaše se rozlétli, když roztrh rozum síť, kterou si upletli. 239 JAROSLAV VRCHLICKÝ.

Nad proudem.
Večerní slunce v matném čarolesku poslední růže v údol rozsívá, listí se chvěje v tajuplném stesku a z dálky v horách bouře doznívá. Viz, kterak v skálu bije proudu nával, jak mocně pne se vlna vzedmutá, proud burácí – a most kde druhdy stával v nádherný kruh jest duha sklenuta. Ó poutníku, jenž Ikáš nad proudy žití, když nadějí tvých most je stržený, sem pohledni a viz to vlnobití i žalobné slyš proudu ozvěny! [240] Před zrakem tvým most serván v zříceniny než na něj stoupla noha chvějící, však pohleď výš! což nezříš oblouk jiný tak velebný a nachem zářící? Ó žehnej bouři, jež tvým zmítá nitrem, i blesk, jenž spálí ducha okovy, i slunce, které spojí tebe s jitrem a snů tvých klamné strhá osnovy. Nechť zkalen zrak, nechť mdlá se noha zdráhá, nechť snů tvých růže svadne v poupěti, ty vykleň duhu, jež až k nebi sahá a orel duch – i k slunci zaletí!

Hrob Aturův.
Jak volnosti duch v pouště vyhostěný v oblačné říši orel poletuje, přes balvány skal a pralesů kmeny proud Orinoka pod ním k moři pluje, hle, v jeho víru jícen tmavé sluje! Nad ním jak obři svalovitých paží skal strmých řada v oblouk vystupuje, a v divém jeku jeho na zápraží slyš, vlny zpěněné se lámou pnou a sráží. 241 Ha, kterak proudu hřímající hlasy ozvěnou trojí vrací skála holá! sem Aturův král, kmet již stříbrovlasý poslední zbytky rodu svého svolá a jeho oko slzám neodolá. A jako kámen chvějící se v pádu než ke dnu klesne vodu zčeří v kola, tak stařec vida svojích dlouhou řadu mluví k nímnim naposled ve bouři vodopádu: „Let sedmdesát jste pod mými zraky jak mocné cedry v záři slunce stáli, červánky blaha, aneb bouře mraky nechť oslnily této vlasti skály; nám hroudy země v zlaté klasy tály. My dali bohům co kázala víra, my láskou k sobě i k svobodě pláli a svědkem jest mi nebe i zem šírá, že z pouhé bázně kmen Aturův neumírá. Však od té doby co nepřítel cizí náš plení kraj a pije naše vody, tu blaho, mír a spokojenosť mizí, a v hojnosti kde žily naše rody, sup na bojišti tučné slaví hody. Kol všady kypě odbojem a zmarem bůh války slaví hlučné chorovody 242 i háje bohů trhá lačným spárem, až nebe zardívá se chatek našich žárem. Pro krb domácí i pro věčné bohy pro odkaz otců, drahou domovinu, v porobu pad již sousední kmen mnohý i mnohý z našich vykrvácel synů, dost zápasů již, dost hrdinských činů! Až k těmto skalám! – dál nemůžeme zpátky, zde naposled vás na své srdce vinu, než v otroctví, – tož raděj v klínu matky si vynajdeme hrob a v hrobě spánek sladký. Vidíte proud jak skalami se valí divokým jekem vlnou rozpěněnou, v něm sluje otvor déšť krůpějí halí a nad propastí jeho zamlženou se balvány skal v závratnou výš klenou. Kolikrát lovec v nedočkavém spěchu až sem stopoval kořisť vyplašenou, a bouří stížen pod skalnatou střechu unaven v objetí kles’ hostinnému mechu. Tam obrátíme bludné svoje kroky, hrob sama příroda nám otevírá, hradbou nám budou skalin strmé boky, jež planý břečtan věrnou páží svírá, 243 nám světlem bude otců mrav i víra; tam o svobodě bude se nám snívat, neb kdo žil pro ni, nikdy neumírá! – tam prales bude v naše sny šumívat a v blescích vodopád nám hněvy svoje zpívat!“ Kmet domluvil. – Jak vánek šumí hlasem, tak od úst k ústům jeden šepot letí, a jakby tajným vybídnuti hlasem vespolek sobě klesnou ve objetí, tu ženu muž, tu matka líbá děti... pak popelnice na svá bedra vzali a v dlouhé řadě panny, muži, kmeti, ve tichém pláči táhli mezi skály, k oběti poslední by oltář zbudovali. Modravý kouř k oblakům výše stoupá, v průzračný závoj vodní mhla se slila, dým v prstencích se nad propastí houpá a v důkaz, že jest oběť bohům milá, se nad vodami duha objevila. Šum boru ztichl ba i proudu vřava se náhle v jemnou hudbu skonejšila, kněz modlitbu svou tiše dokonává – již kráčí k skalinám, již za ním národ vstává. Teď poslední dávají slunci s bohem i vlasti své poslední pozdravení, 244 juž ztrácejí se za skaliny rohem, juž zmizeli... jen z dálky jejich pění se mísí v proudu divé burácení. Tak pro svobodu zemřel národ malý, veliký v boji, větší v utrpení; ať přijde vrah! – zde najde holé skály a v skalách popel těch, jež se ho nelekaly. Tak volnosti duch v pouště vyhostěný v oblačné říši orel poletuje! přes balvany skal a pralesů kmeny proud Orinoka pod ním k moři pluje, hle, v jeho víru jícen tmavé sluje. Tam rod Aturův slavný spánek dřímá, skal hradba jemu k stráži vystupuje, stříbrným pláštěm proud ho obejímá, a nad ním vodopád volnosti písně hřímá!

Před obrazem Madonny.
Čí štětec ztopen v lesklé barvy duhy zde vykouzlil ten obličej tak drahý? snad umělce duch vzlét nad zemské luhy a ponořený v krásy věčné zdroje zde nastínil ty nebes vábné tahy, ten mír andělský, tužbu bez úkoje 245 i věčné lásky úsměv sladkoblahý! Vlas bohatý na skráně hustě splývá i dál přes jemný ovál obličeje, lazúrné oko k nebesům se dívá, hned ohněm plá, a hned se něhou skvěje; labutí šíje v mírném hlavy sklonu zdá chvěti se – snad touhou objímání, a s jemných tahů harmonie tónů v čarovné hudbě v duši mou se sklání. O bože, bože, zda to může býti, by člověk mohl božství v obraz vlíti! Však ač je krásný tento obraz svatý, přec v mysli mistra nikdy nepostihl ideál jeho nikým nepojatý. Ó kdyby stál přede mnou náhle živý, kterak se duší básníkovou mihl tak jemný, krásný a tak čarotklivý! Neb tak jsme lidé – co nám draho, svato, to nad nebesa v lásce vynášíme, a lásku, jež nám v hloubi ňáder dříme, hned obléváme šumným rouchem tonů, hned barvou vznesem nad šarlat a zlato. A tak i malíř v šťastné chvíli onu, jež v říši lásky život jeho svedla, mistrným štětcem změnil na Madonnu. 246 Však při sám bůh! – ve prach by kleslo dláto a málomocné verše básníkovy by zmlkly studem, úžasem a žalem, kdyby tak živá stanula zde náhle, jež tváře této byla ideálem. O krásy této moře neobsáhlé, ten souzvuk míru, tahy andělovy ni verš, ni tón, ni barva nevysloví! Já znal jsem jednu – ve všech změnách žití tkví její obraz duše ve hluboku, že, je-li láska, ta jest v jejím oku a je-li radost – z jejích tahů svítí, a je-li blaho – dýše s jejích retů; a nadšení když tvého slábne příval, jen v loktech těch nabudeš síly k vzletu. A je-li víra – z toho čela září tak velebně, v nebeském roztoužení, a v ráj-li věříš – plane v této tváři. A čím dál nyní v bolném zamyšlení bych v krásy toho obrazu se díval, tím krásnější a krásnější mi plane obraz té duše drahé milované z těch blahých dob – pokud jsem šťastným býval! Ó čárovná ty dívko na obraze, jen obracuj ty jasné zřítelnice k nebesům výš! – mé lásky není více i blaha mého strhány jsou hráze. 247 Bouř života mi všecky květy sklála, tys nejdražší, ty’s byla poslední, teď hrobu tma mé smysly obetkala a darmo ptáš se kdy se rozední! V madonnu tebe zbožný mistr změnil, bys vírou jeho rány konejšila, však pohár žalů mých se mocně zpěnil, a vášeň moje dlouho dřímající mi v choré srdce všecky jedy vlila! O kéžby – mluvte ústa moje smělá – se tahy tváře, blahý úsměv lící zaměnit chtěly smrti na anděla! Pak vyprosil bych polibek si jeden, ten poslední tak významný a dlouhý, v něj vydychl bych lásky svojí éden, v něj výheň svoji rozvášněné touhy. Však darmo volám – bůh ví kde dlíš v dáli... kolem mne noc... mé květy oprchaly – jak miloval bych! – tys jen obraz pouhý!

Svatvečer.
Na lazurovém nebesklonu se tichý měsíc nad vodami skvěl, a tajným kouzlem tónů dojemný souzvuk večerního zvonu mou duší pozachvěl. 248 V té harmonii znovu plály vše sny a tužby mojí mladosti, v duhových barvách hrály a v dávno zadržených slzách tály a hasly v temnosti. Mých žalů moře neobsáhlé se rozvlnilo v čaruplných snech, a seraf slétl náhle a lásky manou rety moje spráhlé konejšil jeho dech. Hned za nebeské vzletnem prahy, jak žití tvého zhasnu pochodeň, smrť přijde vždycky záhy! to pamatuj – já žehnám tvoje snahy, teď žij a zapomeň!

Endymion.
Rosné perly na květinách, kolem poklid večera, hvězdnahvězdná zář spí ve hlubinách šumícího jezera; lehká mlha v tajném chvění obejímá vrch i dol, jak při prvním políbení táhne srdcem sladký bol. 249 A ty hvězdy v modré výši náhle září mocněji, a ty květy více dýší, vlny pnou se bouřněji, tu se náhle nad jezerem stříbra proudy rozlily, jimi září vlidným šerem měsíc bledý – spanilý. V tajemném se chvěje světle jak spící tvář dítěte, jak lesk lilje porozkvětlé když se vine z poupěte, tolik snů z něj, tolik něhy padá v duši stísněnou, že i šedé, skalní břehy sladkou zvučí ozvěnou. V skalní sluji, v měkkém mechu jinoch klesl do spánku, ňádra lehkém ve oddechu, tváře v blaha červánku; bázlivě se luna chvěje, nachem vzplane, bledne zas, ach, ty tahy obličeje plny kouzla, plný kras! 250 Nejdřív leskem smáčí květy a již níž se schyluje, a spícího v čelo, rety v divé vášni celuje, nepokoj tu stromy jímá, z květu skáčí plameny – ach, a juž ho obejímá stříbrnými rameny. Perly – mušky letající, hudbu hraje každý kmen, blaho v srdci, úsměv v líci, jaká noc a jaký sen! V mocném ruchu tu zaznívá věčné lásky čárný tón, a pak všecko v souzvuk splývá: Selene – Endymion! 251 ZIKMUND WINTER.

Zdálo se mi.
Zdálo se mi o tom vašem malém kostelíčku: vešel jsem tam za tě dívko, říkat modlitbičku. Byla svatba u oltáře, mnoho vzácných hostí: drůžiček a květů vonných všude do hojnosti. Ženicha mi ukázali – tvář to zasmušilá – hledím, ptám se po nevěstě – tys to Minko byla! V chrámě zase bylo ticho, svatba pryč se brala – [252] dlouho zřel jsem na to místo, kde jsi přísahala. Na kamenech svadlé květy růže sedmikrásky, byl to obraz pochované krásné druhdy lásky. Odešel jsem z kostelíčka s tváří uplakanou – na památku vzav si jednu růži pošlapanou. 253 JOSEF WÜNSCH.

Není hrobů.
I.
Na hradě pláč, bědování: mladá paní v umírání. Mladá paní, kvítko ladné, když mu mladé žití vadne. Paní, anděl dozajista, když se k nebi nazpět chystá. – „Paní moje, paní milá, vždy tak líbezná jste byla!“ „Pohledem jste srdce jala, život můj jste se svým spjala.“ „A teď trhat svazky svaté, pryč ode mne jít hodláte?!“ [254] „Nelze mi tu bez vás žíti, s vaším zhyň mé živobytí!“ „„Pane drahý, choti milý, vždy jsme spolu dobři byli!““ „„Rouhání řeč vaše chová, zadržte, – toť hříšná slova!““ „„Zadržte se slovy zlými, v srdce krutě bodají mi. –““ „„Bodají jak ostré hloží: umřu-li, buď vůle boží!““ „„Umřu-li, jak pán Bůh velí, nezhyne můj život celý.““ „„Máte zde moje děťátko sličné jako Jesulátko.““ – „Sličné jako Jesulátko usmívá se nebožátko.“ „Kdo pak nad ním smiluje se, až se matka k nebi vznese?!“ „Kdo se na ně pousměje sladce, jak se matka směje?!“ „Kdo je vezme s pečí, ruče jak matička do náruče?!“ 255 „Zhyne živůtek nevinný beze lásky mateřiny!“ – „„Nezahyne, milý pane, robátko mé milované!““ „„Nezůstane dceř tu sirá: láska matky neumírá!““ „„Láska matky nepochází, povždy Milinku provází.““ „„Berunkou si s dítkem chodí a ty krůčky jeho vodí.““ „„Roste keřem libých dechů, květe panně pro potěchu.““ „„A tajnými šeptá slovy, žehná panně, jinochovi.““ „„Nezůstane dceř tu sirá, láska matky neumírá!““ Bledlo líčko, krásné líčko, navždy zavřelo se víčko. Shaslo oko v plné kráse, prsa v posled rozpnula se: Rozpnula svá křídla bílá její dušinka spanilá. 256 A jak v nebes výš se vznesla, mladá paní mrtva sklesla. Sklesla v náruč chotě svého, potěš Bůh zarmouceného! – Rozslzela se lampička, probudila se holčička. Probudila, zaplakala, že rodičky nepoznala. II.
A té noci roztomilá, ovečka se narodila, – celá líbezná. Hlavinka její malinká, jak trnčičky jsou očinka, vlnka z hedvábí. Dítku k radosti ji vzali, červený jí pásek dali, pásek s rolničkou. „Neplač, malý sirotečku, matku dali do hrobečku: hle, hle, berunka!“ 257 Milinka se pousmála, jak ku známé k ní se znala, jak ku matce své. A od okamžení toho potěšení mají mnoho, žijíť pospolu. Obetkáno tajnou sítí je to jejich živobytí: dítě s berunkou! Beruška si s dítkem chodí a ty krůčky jeho vodí s péčí mateřskou. Když rolnička zazvonila, jak by matka promluvila: pozor, robátko! A když sen Milinku jímá, u berunky sladce dřímá v rouně hebounkém. Nezůstala dceř tu sirá: nepochází, neumírá láska mateřská. III.
„Neštěstí, drahý tatínku, velké stihlo tvou Milinku.“ 258 „Berunka má, plná síly, skonala mi tuto chvíli.“ „Sklesla náhle v stinném šeře tam u růžového keře.“ „Umřela – ach – nebožička po mně obracíc očička.“ Nad berunkou dívka sklání v pláči se a bědování. Na truhličku míru vzali, v zahradě hrob vykopali. V zahradě, v té vonné zemi, mezi kvítím pod růžemi. Vykopali, zahrabali, hořce kolem zaplakali. – Čas s bolestí radost pojí, čas raní a zase hojí. V zimním šatu všecko stálo, – již se jaro pousmálo. A proniklo v zemi temnou mocí svojí přetajemnou: Tu z hrůbku berušky tiše proutek vypučel do výše. 259 Proutek keře růžového těšit srdce truchlivého. Jakou radosť dívka měla, když jej prvně uviděla! Zlíbala něžnou větvičku, jak dceř líbá svou matičku. IV.
Rok za rokem rychle běží, oř by dohonil jich s těží s větrem závodě. Mláď dorůstá, stařec vadne, poshovy čas nezná žádné, všecko mění čas. Proutek v bujný keř sesílil, k zemi větví svých nachýlil, větví s růžemi. Z proutku jak když růže zkvete, zkvetla panna ze dítěte, anděl milosti. Krásnáť růže porozvitá, krásnější však něha skryta v růžné tvářince. 260 Chodí panna, chodí k růži stěžovat si věrné druži trudů srdéčka. S růží panna hovor mívá, růže snad že rozumívá tichým povzdechům. – Přijel panic, u hrad vkročil, trna krásnou pannu zočil švarný mládenec. Přijel, nemůže však dále, na ni myslí, touží stále sladkým bolem jat. Po zahradě chodí spolu blaženi půl, polou v bolu, mlčky výmluvní. U růže jich kročej stane, překypí rty vrchované, šepce mládenec. „Milostenko, závoj tenký kolem tebe mé myšlenky stále spřádají!“ „Zlatá síť jsou vlásky tvoje, nemá duše má pokoje jimi pojatá.“ 261 „Moře hloub – hloub tvého oka, nahlédnul jsem do hluboka, hlava jde mi kol.“ „Přichyl blíž a blíž se ke mně a zašeptej slůvko jemně, slůvko milosti!“ Zašeptala, zavzdychala, srdce – život jemu dala, ruku na věky. A co stáli přeblažení, v keři slyšet tiché chvění, v růži květoucí. Růže rozestřela proutí, jak když máť chce obejmouti děti blažené. Objaly je proudy vůně, zušumělo ve koruně tiché šeptání. Matka tak sladkými slovy žehná dceři – jinochovi, žehná snoubencům. – Nezůstala dceř tu sirá, nenachází, neumírá láska mateřská. 262 AUGUST ZÁTKA.

Páry.
Ze řeky se páry noří od pramene až ku moři. Smrť rve hlavu mladou, starou. Vzhůru duše plynou s parou: vzhůru ptačí hlas i dravců puch. Na nebi se shluknou v chmury, v děcka život kane s hůry: rudá růže na rty děvy, do básníka něžné zpěvy, jed v lichotné rty proradné, v hruď boháče sněhy chladné, ve vojína touhy dravé, mnichům kápě z mlhy tmavé. – Stojí v mračnech duší davy, vrazí v sebe vzdorné hlavy, v blesk se slijí, na zem střelí, [263] žhoucí syn to šerých času, zrozen ve hromném zápasu. – Pára stoupá, padá zticha, zem jí ssaje a vydýchá stejné proudy vždy. A život všech trvá jeden plachý země dech.

Králův obraz.
Byl jednou starý, mračný král. Ten si to velmi k srdci bral, že nikdo jej nemiloval, ač nebyl lupič, vrah ni žhář. „Miluji zlata, stříbra zář; dám v jasný kov svou razit tvář.“ A mračný král se z kovu smál, a lásky přec se nedočkal: lid světem vždy jej dále štval. Až posléz přišel v nízkou chýš: tu jal ho potměšilý kmet, a nepustil jej z rukou hned, leč hodil v chladnou tmavou skrýš; na bednu dal dvou zámků tíž. Zde králův obraz mnoho let tak ležel jat, až skonal kmet. 264 Pak najednou veselý vnuk vyprostil jej z vězení muk. Šel s ním na hlučný světa trh, a zlatem zpupně ve vír trh’: na krále tvář si koupil hřích, pěnící číš a dívčin smích.

Verše bez nápisu.
Plamenným ducha mečem jsme pro hřích byli z ráje hnáni. Jen všichni kujme na té zbrani, a ráj si zase ztečem, plamenným ducha mečem! ***
Ať touhy své zahodí sketa, by málo vzít mu moh’ běh let: já deru se na vrchol světa, vždy hotov, padnout nejhloub zpět. ***
265 Vy básníci jste lidstva hromosvody. Do země po vás bludné blesky bijí, a v černém lůně, kde se maně lijí, ta hrubá hmota v ryzí stydne zlato. A třpytný hrot je sláva vaše. Za to blesk bije do vás, lidstva hromosvody! ***
Kdy slunci nejblíž zem, nás zima souží a parné leto, když mu nejdál krouží. My chladni jsme, když lásku denně známe a vzplanem touhou, kdy ji ztratit máme. ***
Jak zlaté páry v jarní čas sny lásky vzhůru vanou, a v chladných slzách dolů zas, z mračného nebe skanou. ***
Jdu v boj za staré sny, za nové zas; nezoufám si. Mou stezku hltá čas; nad brazdou vesla moře se zavírá, ať vichru podá se, ať se mu vzpírá! 266 DOSLOV.

Mladoň.
I.
Zalkali tam k Tvůrci Hospodinu na nebesích předků duchové, co už dávno v trýzni ledové odelkáli těžkou vlasti vinu. „Život vrátil’s Noimovu synu, odevírals víko hrobové, dej by vlasti naší synové zdvihli též se z temna hrobu klínu.“ Utichli i hlas jich srdce vřelý. Tvůrce tvář se září v milosti a on k zemi hledě ústy velí: „Trudný velmi, lide, dán ti podíl, má však láska nemá změrnosti; nuže živ buď!“ A mladoň se zrodil! [267] II.
O ty duchu, božský velikáne, jehož činem sami zdiveni bozi přičtli k svému plemeni a se pyšní všichni nebešťané! Kouzelníku, který zpřetrhané mosty spojils v čárném umění, co nás druhdy k slávy temeni v lesku vedly – jiným k zášti plané! Krásněji už pěvec od Dunaje jméno Tvoje nemoh’ vyložit: Mladoněm Tě v písni nazývaje. Neboť Tebou k zemi sestoupily jarosť ducha, růžný zory svit a omladil kmen se poloshnilý. III.
Slávou jat a ducha velikostí lýru svou jsem k písni rozechvěl, chvalozpěv bych zvučný Tobě pěl znějící až nebes ku výsosti. Zpívám ducha Tvého božské ctnosti, nebes výš, kde zrak Tvůj věstí dlel; činy tvé, co národ s chloubou zřel....zřel... lid však volá ke mně v hněvivosti: 268 „Ustaň pěvče smělý – darmo vtírá píseň Tvá se říc’ mu dlužný dík: co nám Mladoň, nezjeví tvá lýra. Cítíme to srdcem – v slovech němi, nepoví však žádný smrtelník!“ ...A má lýra v úctě klesá k zemi. 269 Poznámky.
Str. 17–26. „Matej rybár“. 1) l’ady = ledy 2) mula = výmol, pod brehom vodou vymytá dutina. 3) bajoslovná muž. osobnosť bývajúca v hľbokých vodách. 4) pláň – hľbočizná voda. 5) čerieň. 6) nicht einen Muxer machen. 7) rybársky výraz miesto „veľmi mnoho rýb. 8) huby. 9) žrď na dražiaku. 10) strmo. Str. 26. „Na Choči“. Vrch v oravskej župe pri D. Kubíne, z nehož utešený výhľad na Oravu, Turiec a Liptov. Str. 30. „Nádej“. Slobodne dľa nemeckého. Str. 52. „Mor ho“ bylo válečné heslo starých Slovanův, s kterým se vrhali na nepřítele. („Quod erat apud eos signum bellicum.“ Ammian. Marcell. XIX. 10.) Poprvé se děje zmínka o tom u jmenovaného historika r. 359 po Kr., kdy císař Konstantius u Syrmia (Srěmu) dal zrádně zajmouti vyslance uherských Slovanův (Lemiakův), kteří, byvše loni poraženi a do cizích krajů vypuzeni, opět se vrátili do svých starých sídel. Jeden z poslů slovanských, vida co se děje, vrhl se zapálen hněvem na caesara, když na vyvýšený trůn stoupal, volaje „Mor ho! mor ho!“ – načež ostatní jeho družina meče své vytasila a proti císaři se řítila. Týž, ač stráž jeho tělesná na odpor Slovanům se postavila, se strachu smetav se sebe všechny znaky hodnosti své, na kůň se vyšvihl a do tábora svého utíkal. Římané se vzbouřili, vše řítilo se na Slovany, kteří, udatně se bránivše, do jednoho zbiti jsou. Scénu tuto obral si sloven- [270] ský básník Samo Chalúpka za předmět krásné básně „Mor ho!“ kterou A. Majkov do ruštiny přeložil. Str. 62–63. „Vděční příbránkové“. 1) Bachanalie slavili. 2) kabátec. 3) trapa natans, vodní ořech, bambulovitá rostlina. 4) šibenice o čtyrech sloupech. Str. 66–68. „Jaro“. 1) záručno je kytka, kterou posýlávají si snoubenci. 2) snoubená dívka zůstává u matky a zove se svěřenice, též oddanice. 3) tílko barvy oblakové. 4) opasek slovenský. 4) tolik, co za ženu prosil. 6) květy vyšívanou. 7) kabátec. 8) hrstku. 9) ozdoba věnci podobná, kterou jen dívky nositi smí. 10) orůměnil jak pivoňky. 11) tkalcovský stav. 12) zlaté pruhy při čistění hvězd. 13) pár prstenů. Str. 127. „Pod jasmínem“. O květu jasmínu se vypráví, že chová v sobě nadpřirozenou sílu. Kdo pod květoucím jasmínem usne, má krásné sny, které tak rozčilují nervy, že obyčejně následuje smrť. Str. 192. „Barkarola.“Barkarola“. Večerní zpěv plavců benátských.
271 OBSAH.
Str. Josef Baše. Na hvězdárně1 Na čekání4 J. D. Boholubský. Snaha6 Posol lásky7 František Adolf Borovský. Z mých písní9 Josef Boubela. Bratřím na Balkánu1312 Písně2113 Ant. Bulla. Zadumenie u Dunaja15 Matej rybár17 Na Choči26 Poslednia pieseň29 NadejNádej30 Ant. Čapek. Dívka šejdířka33 Podzimní34 [272] Str. Sen36 Z písní39 Gustav Dörfl. Pohádka41 Na Křivoklátě– Jan Dunovský. Písně45 Jos. Dürich. V neznámé touze47 Písně hněvu. Dne 30. října 187150 Mor hoho!52 Dívčí slza54 František Herites. Zpěvanky55 Stařeček57 Adolf Heyduk. Vděční přibránkové62 Slovenčina64 Jaro66 Křížová cesta69 Když podzim květy strhal71 Antonie Hofmannova. Rakovnické lesy73 Těžko74 Jos. V. Hrubý. V hlubině75 J. Hubáček. Polehoučku77 Zastři okénkookénko!78 273 Str. Albina Dvořákova-Mráčková. A vzešlo jarojaro...79 Josef Ježek. Nový Jerusálem81 V rodné vísce82 Shořel jasan83 Útěcha– Petr Jehlička. Pod souší84 Bohdan Jelínek. V upomínkách88 Alois Jirásek. Před bitvou90 Na jaře92 V temnu– Josef Kálal. Ze Sinaje94 Jak zvát Tě mámmám?...98 Z Tater– Bohumila Karbanova. Zhynulý život124 Bedřich Kokoška. Z písní126 Pod jasmínem127 Troje dělení Polsky129 Jaroslav Kozánek. Válečná132 Epigramy133 Ač čásť jen všehomíra134 274 Str. A přírodou-li kráčívám135 A nic mne více k písni nepohne– Eliška Krásnohorská. Modlitba na Čerchově137 Josef Kuchař. Jak ta našenaše...139 Matičce– Karel Kučera. Z písní141 Karel Lomnický. My nechlubme sese!143 Z. Maník. Odkud spěchášspěcháš...145 Poslední Kleft146 Ferd. Marjanko. Rusálka149 Ze vsi153 Modlitba155 A. P. Mělnický. O velký vstane denden!156 Epigram157 Emanuel Miřiovský. Voják158 V hnízdě164 OtokarOtakar Mokrý. Jak chví se růžerůže –166 Berta Mühlsteinova. Předtucha168 275 Str. Píseň169 Paprsek170 Klášterní zahrada– Mezi nebem a zemí174 Julius R. Nejedlý. Soud duchů176 Z lesních stínů182 Na jařejaře...183 Vojtěch Novotný. Píseň185 Vojtěch Pekař. Z písní186 M. Podkonický. Zpěvanky188 Rudolf Pokorný. Barkarola192 Z písní193 Jaroslav Sv. Rypáček. Z písní nešťastné nevěsty196 Marie Slavinská. Z písní198 Antal Stašek. Král Don Juan200 J. Boleslav Strahovský. Z melodií dělnických213 Božena Studničkova. Přání215 Dobře mě sluníčko216 A celé nebe blahostí– 276 Str. Kdyby si bylbyl...217 Tys v dáli218 Poslední přání219 Vácslav Šnajdr. Mám věšeť hlavuhlavu –221 O půlnoci222 Jen pohleď kol224 Jen plačplač – –!226 Boleslav Trojan. Indianská elegie227 Ve stínech pralesů228 Nad jezerem Erie229 Ta láska matek231 Olga Trojanova. Ty’s hvězdou bylbyl...232 Přání233 Z písní233 E. Volný. Mé srdce širé jezero236 Slavomír Vránek. Ve vlnách237 Kozák238 Snové239 Jaroslav Vrchlický. Nad proudem240 Hrob Aturův241 Před obrazem Madonny245 Svatvečer248 Endymion249 277 Str. Zikmund Winter. Zdálo se mi252 Josef Wünsch. Není hrobů254 August Zátka. Páry263 Králův obraz264 Verše bez nápisu265 Doslov. Mladoň267 Poznámky270
E: jf; 2004 278