Před obrazem Madonny.

Josef Baše J. D. Boholubský František Adolf Borovský Josef Boubela Antonín Bulla Antonín Čapek Gustav Dörfl Jan Dunovský Josef Dürich František Herites Adolf Heyduk Antonie Hoffmannová Josef Vlastimil Hrubý Josef Hubáček Albína Dvořáková-Mráčková Josef Ježek Bohdan Jelínek Alois Jirásek Josef Kálal Bohumila Karbanová Bedřich Kokoška Jaroslav Kozánek Eliška Krásnohorská Josef Kuchař Karel Kučera Karel Lomnický Z. Maník Ferdinand Marjánko A. P. Mělnický Emanuel Miřiovský Otakar Mokrý Berta Mühlsteinová Julius R. Nejedlý Vojtěch Novotný Vojtěch Pekař M. Podkonický Rudolf Pokorný Jaroslav Sv. Rypáček Marie Slavinská Antal Stašek J. Boleslav Strahovský Božena Studničková Václav Šnajdr Boleslav Trojan Olga Trojanová E. Volný Slavomír Vránek Jaroslav Vrchlický Zikmund Winter Josef Wünsch August Zátka

Před obrazem Madonny.
Čí štětec ztopen v lesklé barvy duhy zde vykouzlil ten obličej tak drahý? snad umělce duch vzlét nad zemské luhy a ponořený v krásy věčné zdroje zde nastínil ty nebes vábné tahy, ten mír andělský, tužbu bez úkoje 245 i věčné lásky úsměv sladkoblahý! Vlas bohatý na skráně hustě splývá i dál přes jemný ovál obličeje, lazúrné oko k nebesům se dívá, hned ohněm plá, a hned se něhou skvěje; labutí šíje v mírném hlavy sklonu zdá chvěti se – snad touhou objímání, a s jemných tahů harmonie tónů v čarovné hudbě v duši mou se sklání. O bože, bože, zda to může býti, by člověk mohl božství v obraz vlíti! Však ač je krásný tento obraz svatý, přec v mysli mistra nikdy nepostihl ideál jeho nikým nepojatý. Ó kdyby stál přede mnou náhle živý, kterak se duší básníkovou mihl tak jemný, krásný a tak čarotklivý! Neb tak jsme lidé – co nám draho, svato, to nad nebesa v lásce vynášíme, a lásku, jež nám v hloubi ňáder dříme, hned obléváme šumným rouchem tonů, hned barvou vznesem nad šarlat a zlato. A tak i malíř v šťastné chvíli onu, jež v říši lásky život jeho svedla, mistrným štětcem změnil na Madonnu. 246 Však při sám bůh! – ve prach by kleslo dláto a málomocné verše básníkovy by zmlkly studem, úžasem a žalem, kdyby tak živá stanula zde náhle, jež tváře této byla ideálem. O krásy této moře neobsáhlé, ten souzvuk míru, tahy andělovy ni verš, ni tón, ni barva nevysloví! Já znal jsem jednu – ve všech změnách žití tkví její obraz duše ve hluboku, že, je-li láska, ta jest v jejím oku a je-li radost – z jejích tahů svítí, a je-li blaho – dýše s jejích retů; a nadšení když tvého slábne příval, jen v loktech těch nabudeš síly k vzletu. A je-li víra – z toho čela září tak velebně, v nebeském roztoužení, a v ráj-li věříš – plane v této tváři. A čím dál nyní v bolném zamyšlení bych v krásy toho obrazu se díval, tím krásnější a krásnější mi plane obraz té duše drahé milované z těch blahých dob – pokud jsem šťastným býval! Ó čárovná ty dívko na obraze, jen obracuj ty jasné zřítelnice k nebesům výš! – mé lásky není více i blaha mého strhány jsou hráze. 247 Bouř života mi všecky květy sklála, tys nejdražší, ty’s byla poslední, teď hrobu tma mé smysly obetkala a darmo ptáš se kdy se rozední! V madonnu tebe zbožný mistr změnil, bys vírou jeho rány konejšila, však pohár žalů mých se mocně zpěnil, a vášeň moje dlouho dřímající mi v choré srdce všecky jedy vlila! O kéžby – mluvte ústa moje smělá – se tahy tváře, blahý úsměv lící zaměnit chtěly smrti na anděla! Pak vyprosil bych polibek si jeden, ten poslední tak významný a dlouhý, v něj vydychl bych lásky svojí éden, v něj výheň svoji rozvášněné touhy. Však darmo volám – bůh ví kde dlíš v dáli... kolem mne noc... mé květy oprchaly – jak miloval bych! – tys jen obraz pouhý!

Básně v knize Ruch 3: