Není hrobů.

Josef Baše J. D. Boholubský František Adolf Borovský Josef Boubela Antonín Bulla Antonín Čapek Gustav Dörfl Jan Dunovský Josef Dürich František Herites Adolf Heyduk Antonie Hoffmannová Josef Vlastimil Hrubý Josef Hubáček Albína Dvořáková-Mráčková Josef Ježek Bohdan Jelínek Alois Jirásek Josef Kálal Bohumila Karbanová Bedřich Kokoška Jaroslav Kozánek Eliška Krásnohorská Josef Kuchař Karel Kučera Karel Lomnický Z. Maník Ferdinand Marjánko A. P. Mělnický Emanuel Miřiovský Otakar Mokrý Berta Mühlsteinová Julius R. Nejedlý Vojtěch Novotný Vojtěch Pekař M. Podkonický Rudolf Pokorný Jaroslav Sv. Rypáček Marie Slavinská Antal Stašek J. Boleslav Strahovský Božena Studničková Václav Šnajdr Boleslav Trojan Olga Trojanová E. Volný Slavomír Vránek Jaroslav Vrchlický Zikmund Winter Josef Wünsch August Zátka

Není hrobů.
I.
Na hradě pláč, bědování: mladá paní v umírání. Mladá paní, kvítko ladné, když mu mladé žití vadne. Paní, anděl dozajista, když se k nebi nazpět chystá. – „Paní moje, paní milá, vždy tak líbezná jste byla!“ „Pohledem jste srdce jala, život můj jste se svým spjala.“ „A teď trhat svazky svaté, pryč ode mne jít hodláte?!“ [254] „Nelze mi tu bez vás žíti, s vaším zhyň mé živobytí!“ „„Pane drahý, choti milý, vždy jsme spolu dobři byli!““ „„Rouhání řeč vaše chová, zadržte, – toť hříšná slova!““ „„Zadržte se slovy zlými, v srdce krutě bodají mi. –““ „„Bodají jak ostré hloží: umřu-li, buď vůle boží!““ „„Umřu-li, jak pán Bůh velí, nezhyne můj život celý.““ „„Máte zde moje děťátko sličné jako Jesulátko.““ – „Sličné jako Jesulátko usmívá se nebožátko.“ „Kdo pak nad ním smiluje se, až se matka k nebi vznese?!“ „Kdo se na ně pousměje sladce, jak se matka směje?!“ „Kdo je vezme s pečí, ruče jak matička do náruče?!“ 255 „Zhyne živůtek nevinný beze lásky mateřiny!“ – „„Nezahyne, milý pane, robátko mé milované!““ „„Nezůstane dceř tu sirá: láska matky neumírá!““ „„Láska matky nepochází, povždy Milinku provází.““ „„Berunkou si s dítkem chodí a ty krůčky jeho vodí.““ „„Roste keřem libých dechů, květe panně pro potěchu.““ „„A tajnými šeptá slovy, žehná panně, jinochovi.““ „„Nezůstane dceř tu sirá, láska matky neumírá!““ Bledlo líčko, krásné líčko, navždy zavřelo se víčko. Shaslo oko v plné kráse, prsa v posled rozpnula se: Rozpnula svá křídla bílá její dušinka spanilá. 256 A jak v nebes výš se vznesla, mladá paní mrtva sklesla. Sklesla v náruč chotě svého, potěš Bůh zarmouceného! – Rozslzela se lampička, probudila se holčička. Probudila, zaplakala, že rodičky nepoznala. II.
A té noci roztomilá, ovečka se narodila, – celá líbezná. Hlavinka její malinká, jak trnčičky jsou očinka, vlnka z hedvábí. Dítku k radosti ji vzali, červený jí pásek dali, pásek s rolničkou. „Neplač, malý sirotečku, matku dali do hrobečku: hle, hle, berunka!“ 257 Milinka se pousmála, jak ku známé k ní se znala, jak ku matce své. A od okamžení toho potěšení mají mnoho, žijíť pospolu. Obetkáno tajnou sítí je to jejich živobytí: dítě s berunkou! Beruška si s dítkem chodí a ty krůčky jeho vodí s péčí mateřskou. Když rolnička zazvonila, jak by matka promluvila: pozor, robátko! A když sen Milinku jímá, u berunky sladce dřímá v rouně hebounkém. Nezůstala dceř tu sirá: nepochází, neumírá láska mateřská. III.
„Neštěstí, drahý tatínku, velké stihlo tvou Milinku.“ 258 „Berunka má, plná síly, skonala mi tuto chvíli.“ „Sklesla náhle v stinném šeře tam u růžového keře.“ „Umřela – ach – nebožička po mně obracíc očička.“ Nad berunkou dívka sklání v pláči se a bědování. Na truhličku míru vzali, v zahradě hrob vykopali. V zahradě, v té vonné zemi, mezi kvítím pod růžemi. Vykopali, zahrabali, hořce kolem zaplakali. – Čas s bolestí radost pojí, čas raní a zase hojí. V zimním šatu všecko stálo, – již se jaro pousmálo. A proniklo v zemi temnou mocí svojí přetajemnou: Tu z hrůbku berušky tiše proutek vypučel do výše. 259 Proutek keře růžového těšit srdce truchlivého. Jakou radosť dívka měla, když jej prvně uviděla! Zlíbala něžnou větvičku, jak dceř líbá svou matičku. IV.
Rok za rokem rychle běží, oř by dohonil jich s těží s větrem závodě. Mláď dorůstá, stařec vadne, poshovy čas nezná žádné, všecko mění čas. Proutek v bujný keř sesílil, k zemi větví svých nachýlil, větví s růžemi. Z proutku jak když růže zkvete, zkvetla panna ze dítěte, anděl milosti. Krásnáť růže porozvitá, krásnější však něha skryta v růžné tvářince. 260 Chodí panna, chodí k růži stěžovat si věrné druži trudů srdéčka. S růží panna hovor mívá, růže snad že rozumívá tichým povzdechům. – Přijel panic, u hrad vkročil, trna krásnou pannu zočil švarný mládenec. Přijel, nemůže však dále, na ni myslí, touží stále sladkým bolem jat. Po zahradě chodí spolu blaženi půl, polou v bolu, mlčky výmluvní. U růže jich kročej stane, překypí rty vrchované, šepce mládenec. „Milostenko, závoj tenký kolem tebe mé myšlenky stále spřádají!“ „Zlatá síť jsou vlásky tvoje, nemá duše má pokoje jimi pojatá.“ 261 „Moře hloub – hloub tvého oka, nahlédnul jsem do hluboka, hlava jde mi kol.“ „Přichyl blíž a blíž se ke mně a zašeptej slůvko jemně, slůvko milosti!“ Zašeptala, zavzdychala, srdce – život jemu dala, ruku na věky. A co stáli přeblažení, v keři slyšet tiché chvění, v růži květoucí. Růže rozestřela proutí, jak když máť chce obejmouti děti blažené. Objaly je proudy vůně, zušumělo ve koruně tiché šeptání. Matka tak sladkými slovy žehná dceři – jinochovi, žehná snoubencům. – Nezůstala dceř tu sirá, nenachází, neumírá láska mateřská. 262 AUGUST ZÁTKA.

Básně v knize Ruch 3: