Voják.

Josef Baše J. D. Boholubský František Adolf Borovský Josef Boubela Antonín Bulla Antonín Čapek Gustav Dörfl Jan Dunovský Josef Dürich František Herites Adolf Heyduk Antonie Hoffmannová Josef Vlastimil Hrubý Josef Hubáček Albína Dvořáková-Mráčková Josef Ježek Bohdan Jelínek Alois Jirásek Josef Kálal Bohumila Karbanová Bedřich Kokoška Jaroslav Kozánek Eliška Krásnohorská Josef Kuchař Karel Kučera Karel Lomnický Z. Maník Ferdinand Marjánko A. P. Mělnický Emanuel Miřiovský Otakar Mokrý Berta Mühlsteinová Julius R. Nejedlý Vojtěch Novotný Vojtěch Pekař M. Podkonický Rudolf Pokorný Jaroslav Sv. Rypáček Marie Slavinská Antal Stašek J. Boleslav Strahovský Božena Studničková Václav Šnajdr Boleslav Trojan Olga Trojanová E. Volný Slavomír Vránek Jaroslav Vrchlický Zikmund Winter Josef Wünsch August Zátka

Voják.
Živo, hlučno panské na hospodě – jak pak taky jinak při odvodě? Kleje voják, výská omladina, pláče děvče, matka ruce spíná, a ta hrubá ruka tatíka křečovitě v pesť se zamyká. Živo, hlučno – taky smutno trochu, viď ty bledý, odvedený hochu! Zlá je věru ta daň na úřadě, horší stokráte daň z krve mladé, – ještě jednou k nám sem pohledni, bude snad to pohled poslední! Čapku zdvihnul, samý květ je na ní a v té tváři trpké pousmání, z haleny mu čouhá nezapiaté [158] na šňůrečce obraz panny svaté; a to slovo, co teď pustil ret, nesměl by je voják uslyšet. Slyšeli jste toto slovo, hoši? Uslyšet je – a je po rozkoši; česká chaso, raděj’ zavýskni si, než se výskot s proklínáním smísí, a ty zahřej, veský dudáku, mladičkému tomu vojáku. Zástup teď se v kruhu rozstupuje, každé oko hocha postřehuje; zraky všech se po neznámém točí, jenom dvoje poznaly jej oči – vzkřikla matka, haluz spuchřelá, ve mdlobách tu chudák ležela. Odrazil se výkřik od stavení, s jiným by se setkal, k ulevení; nebo pláč od zdi od protější ozval právě se ještě žalostnější, zoufalý to výkřik děvčete, zraněného lkání ptáčete! „Neplačte vy, věrné oči dvoje, že vám musí do hořkého boje milenec a synek v jedné líci, 159 v jedné líci, v jedné zřetelnici. Čtvero očí trpce zapláče, po vojně zas bude jináče. „AleAle plačte všickni, kdo tu dlíte, nade spoustou lidské zloby líté, která káže vojnu, páše vraždy, na zvíře jíž člověk klesá každý! Plačte, plačte lidskou nad zběří, tomu pláči bůh-li uvěří?! „Uvěří-liUvěří-li hnusné tělo bídě, v jaké se to brodí ještě lidé?! Či to bájí, že kdys v proklínání bratrovrah Kain bloudil bez ustání? Či teď cností snad, co zločinem bylo kdysi před Hospodinem? „JeJe to náš boj, naši za svobodu? Vždyť, hle, volnosť pláče po národu. Myšlénka-li v zabíjení našem? Meč náš veden peklem, satanášem. Nač té krve, nač těch slzí vdov pýše panské mrzký za příkrov? „PlačtePlačte, plačte, matičko má rodná – byla mladosť, bude nesvobodná! Plač, mé děvče, mezi olšinami, 160 naše láska s tebou bude, s námi! A vy hoši, na shledanou vám, z člověka, hle, v zvěř se vyzouvám!vyzouvám!“ Ticho, ticho jako po kostele, ve všech všudy malá duše v těle, v prsou se cos jako pýcha zdvihá, v hlavách se cos jak myšlénka míhá, a než jonák zmizel s vojáky, z davu dav se stvořil jinaký. Jinak to teď v těchto srdcích pálá, z každé hlavy jakby rostla skála, a v těch očích něco zablýsklo se jako slza v nejrannější rose, a v tom každém mladém rameni probouzí se síla v nadšení. Rázem jedním muži v davu smělí do síně teď s hlučným křikem spěli: „Vydejte nám hocha z krve naší, nebo k poslednímu otčenáši chystejte se, zběři zlotřilá!“ A již bitka v síni vířila. Drzý voják šavlí vytasenou švihá mezi chasu rozjítřenou; v řinkot, břinkot, křik a klení chasy 161 zaznívá pláč žen; ty rvou si vlasy, matky štkají, mládež v útěku a ty dívky v žalném nářeku. A ty děvče, s nyjícím tím okem uplakaným v smutku přehlubokém, a ty děvče, s andělskou tou tváří marianský jak obraz na oltáři, a ty děvče, nebojíš se ty, že tak chvátáš ranám v ústrety? Nebojí se; vizte, jak tam právě s vlasem rozpuštěným mizí v davě; zase zřít ji, jak se dere k předu miláčkovi svému do pohledu. Teď jej spíná mocným ramenem, síla je v tom oku plamenném. Marný boj s tím vojskem prázdným citu! Hrubá ruka oka ve zákmitu popadla to krásné tělo její, odtrhla je; v kruté beznaději na zem dívka klesla bezduchá, křik a lomoz zněl jí do ucha... A tím milenky své pohaněním jak by hochu božským posilněním vrátila se moc i síla v čivy, 162 pustil sám teď v rej se dovádivý, a když meč naň voják rozpřáhnul, vyrval jej a do živého tnul. Však že sotva krev se vyprýštěla z vojákova roztnutého těla, padla rána! Hoch se k zemi tácíkácí, za hodinu věru dokrvácí. Dokreslit mám obraz krvavý? A kdo se mi před ním zastaví? Zastaví se s pohlednutím k zemi, v oku se slzou a trudný, němý. Jen snad pojme ve své zvlhlé zraky tam tu dívku, matičku snad taky, venku co se lidí přeptává, zda jí syn se zpátky vydává. Vydali jí studeného syna, nevrh’ se však prsa na matčina, ale vrhla matička se bědná na ta ústa zkrvavená, ledná. Dovojačil záhy, matičko, však půjdete za ním brzyčko. A ty děvče, co jsi s lásky dechem sklonilo ret nad vojákem-Čechem, vrať se domů do komůrky prosté 163 a tam zři, jak na něm tráva roste, horské svojí chyže s okénka – bude to tvá pěkná myšlénka. A jak sličný jste mu vystrojili pohřeb, moji mládencové milí! Často jeho, vím to, zpomenete, ať si slova jeho uvedete často v paměť, jež vám s pláčem děl, než tu odsud jinam odešel: „Je to náš boj, naši za svobodu? Vždyť, hle, volnosť pláče po národu. Myšlénka-li v zabíjení našem? Meč náš veden peklem, satanášem. Nač té krve, nač těch slzí vdov? Pýše panské mrzký za příkrov!

Básně v knize Ruch 3: