Z Tater.

Josef Baše J. D. Boholubský František Adolf Borovský Josef Boubela Antonín Bulla Antonín Čapek Gustav Dörfl Jan Dunovský Josef Dürich František Herites Adolf Heyduk Antonie Hoffmannová Josef Vlastimil Hrubý Josef Hubáček Albína Dvořáková-Mráčková Josef Ježek Bohdan Jelínek Alois Jirásek Josef Kálal Bohumila Karbanová Bedřich Kokoška Jaroslav Kozánek Eliška Krásnohorská Josef Kuchař Karel Kučera Karel Lomnický Z. Maník Ferdinand Marjánko A. P. Mělnický Emanuel Miřiovský Otakar Mokrý Berta Mühlsteinová Julius R. Nejedlý Vojtěch Novotný Vojtěch Pekař M. Podkonický Rudolf Pokorný Jaroslav Sv. Rypáček Marie Slavinská Antal Stašek J. Boleslav Strahovský Božena Studničková Václav Šnajdr Boleslav Trojan Olga Trojanová E. Volný Slavomír Vránek Jaroslav Vrchlický Zikmund Winter Josef Wünsch August Zátka

Z Tater.
Přes družnou Moravu co poutník jarý jsem kroky své kdys vedl ku východu, kde žezlo druhdy vládlo v slavském rodu, a nerozpoltěn slavský kmen prastarý. 98 Duch můj pohroužen v tiché zadumání a mysl těžká jako mlha ranní, když k zemi lnouc jí halí čelo v mraky. Slovenské nivy, podtatranské kraje! když v dávných věků běhy nořím zraky, hned líbám vás, hned v pláč se oči mají. Posvátná půdo, dotýkaná nohou těch světců dvou, již v dávnověku v tebe sem od východu vzali cestu dlouhou, by slavským kmenům světlo dali s nebe: jak zřím vás dnes, i vaše bydlitele! Jsou pouště tu, jsou lidé skleslí mukou, v otrockém hávu, pouta kolem rukou, a slavský důvtip sotva zříš v jich čele....čele... Dnes jinak tu. Uralský národ dravý v otroctví těžké vrhnuv národ zdravý v poušť přeměnil ty žírné jeho nivy, a lid pohroužil ve stav polodivý. ***
Byl večer – slunko v zlatém potápění si s lunou mění nebes vladaření a čárnou tvář svou luna objevuje. Tak dívka cudná za dne tvář si skrývá, však v samotě dlíc večer zamyšlivá svých ňáder půvabem tě okouzluje. Byl večer už – mé tělo poumdleno tou těžkou chůzí, dálným klopotáním, 99 již k odpočinku bylo nakloněno. Však zabaven jsa mnohým přemítáním jsem s cesty sběh’ a zašel do úvalu, tu místo chaty lidské uzřel skálu. Nic netuše, že lidskou tvář tu zočím, jsem hodlal na mech složit údy svoje, a v spánku zbýt se mysli nepokoje, však obraz divný mým se zjevil očím; zřel oheň jsem na kraji údoliny, kol tváře rudé míhať se a stíny. Však nežli zjev ten vtisk’ se mojí duši, mne slova blízká z pohroužení ruší: „Ty zbloudil jsi; to z tváří lze ti znáti, a hledáš, matné kde bys složil kosti; tu tábor náš – jen tvrdě známe stláti, však také rádi přechováme hosti.“ Byl cigán to; tím vlídným dojat slovem, tu noc jsem prodlít chtěl pod jejich krovem. *
V tatranských horách, lesní údolině ciganských stanů řada rozložena; od kotlů oheň plá a kouř se vine, až krajina jím celá zahalena. Mne půvab zvláštní pojal při pohledu na život ten, jenž mými před zraky se zjevil, panských strastí beze sledu, 100 a volným, jak kdy vidím v letu ptáky. Jim myšlének roj hlavu nerozpálí, žár vášní našich srdce neužírá, ni neštve v boj, jenž tak nám život kalí; jsou bez války a nedělí jich víra....víra... Mé oko dlouho těká po táboře: kol ohňů děti, starci, muži, ženy; vše veselo a nikdy znáti hoře, vše ve zpěvu, všech mysli naladěny. Mně v prostřed stanů místo vykázali a vůdci předvedli – jej „Baťou“ zvali. Co zrak můj tak se baví pozíráním, cigánku jakous z lesa přiváděli, a s velkým křikem i sil namaháním ji k stanu vůdce doprovodit chtěli. Byl podivný to zjev: vlas rozcuchaný, tvář zdivočela, oko vyhýřilé; však hrdý vzrůst, ač šat byl rozervaný, i znáti stopy krásy ještě zbylé. Mně řečeno: žeť šílenou a v noci prý často z stanu tajně vyletěla jsouc vůdcově jen podrobena moci. As rok to, v Budíně co u kostela ji žebrat zřeli v šíleném už stavu; je spatřivši hned rvala sobě hlavu. A vůdce jat jsa velmi, k svému stanu ji kázal vést a chovat upoutánu: 101 jakési tajemství prý spočívalo na ženě té, jež málo z nich jen znalo. *
Jsa zván, ku ohni Báťy sednu sobě, nic netuše, že cizince tu zočím, Slováka rodem, přišlého v též době: to zjev zvlášť milý mým byl očím. Zdál být se sestárlý, vlas sšedivělý, i na čele již mnohé vrásky lpěly. Tu „Báťa černý“ pozdvihnuv se s země – kmet vetchý, s okem pronikavým – všem vůkol pokynul a všecko němě se usadilo ke ohňům tu hřavým: „Zas host k nám přisel jeden z vzácna stavu, to druhý již, co dnes se u nás staví. Z nich jeden dávno znám už našich mravů, a druhý poutník dálné od Vltavy. Aj, Janko milý, co tě za čas dlouhý sem od Sároše svedlo v tábor lesní; či ozval v tobě hlas se dávné touhy, či příbytkové vaši jsou ti těsní? Už dvacet let, co ve štávnické lesy jsi s námi kryl se před panskými spáry; hoj, všecky na nás Maďar seslal běsy, však uhnul se mu dobře Báťa starý. Jáť mněl, že zemřels, neb že polapili 102 tě „páni“ snad a na sloup pověsili. Tys zde! Vím, trudno as ti bylo žíti; mně vyprav vše, též hosta pobavíme.“ Zamyslil Janko se; a jak kdy jíme jej úzkost těsná, zdál se tělem chvíti. Pak rukou čelo horké utíraje se ponoří ve mladých dnů svých báje. *
Nadějné tenkrát byly časy, kdy mečem zdobili jsme pasy; kdy hory naše pevný štít, a na Slovensku všecko k boji, hotovo krev tu svoji lít; kdy Slovák každý stanul v zbroji: i k Tater štítům též se vzneslo volnosti zlaté nové heslo a od Kriváně zahřmí hlas: pryč s pouty, bratří, přišel čas! A píseň jedna o volnosti se v srdci starých, mladých hostí. Již dlouho Maďar divoký mučil „slovenské otroky.“ Než jazyk sláb a bez umění, bych líčil srdcí našich žár pozvednout Tatry z porobení a maďaronský zničit špár. Vám také slov těch význam pravý 103 se nikdy v mysli nezjeví: vy národ jste, jenž stany staví dnes tu a zítra kde – Bůh ví. Vy volni jste i bez knížete – však jméno vaše v lidstvu kleté; vám nikdy v srdci nerodí se svatý plamen svobody, vy pýchou panskou vše to zvete. *
Své syny Tatry k boji slaly; a mladých orlů křídla svěží po horách kroužíc s větrem běží; tu houf, tam dva se k sobě spjali, až vše tu v jeden sletne sbor, jenž míhá temeny se hor. A na moravských hranicích, kde první voje k boji stály, při svitu ohňů hořících jsme „vytrváme!“ přísahali. Pak jako blesk zas po Tatrách se míhajíce oheň dmuli a Maďaříkům černý prach i zkusit dali našich kulí. Nám mnohý vzešel slávy den, a o volnosti zlatý sen již v mysli své jsme upřádali. I vzdorni byli jako skály, 104 ač mnohý z nás již k otcům spěl. Nám svědkem Nitra, Tater stráně, kdo písně bouřné hlas náš zněl, že nosili jsme ostré zbraně. Byl dlouhý boj i utrpení, však v šiku my vždy postaveni. ........................................... Což, platno! I den Világoše nám odměnou dal prázdné koše. *
Můj tábor rozprášen; tu jedni se táhli rychle do hor zpět, a jiní chtíce vlasti slední krev prolít padli za obět. Já těžce raněn v pravou nohu uváznul v lesní bařině, až od vás kdos mým zvukem rohu byv zváben, smrti vytrhne. A v stanu vašem od té doby jsem prožil s vámi drahně chvil jsa léčen vámi od choroby, než lůžko zdráv jsem opustil. Než neduh však, víc mezi vámi mne důvod jiný pozdržel: slovenských vůdců nad hlavami vynesen soud, jenž smrti zněl; 105 a jméno mé i zrádnou vinu na sloupech psáno v Pešť-Budínu. *
V těch dobách – kdysi za večera – ó vzpomínko ty dávných let, však živa, jak by bylo včera, tak mocně mysl vábíš zpět! Ten večer samy lesní víly snad z kouzel zlatých utkaly, ten večer hor těch tajné síly se v čarokrásy upjaly; a luny zář tak mámí tebe – vše stříbrem jejím pokryto. Ten večer jak by na zem s nebe půl slastí bylo vylito. V mou duši teskno jakés vjelo; já poodešel od stanů, bych ochladil své horké čelo, tu toužil vlasti na ránu. Kdo rozuměl z vás tomu bolu? Tak stojím v sebe pohroužen; tu píseň zazní tklivá z dolu a rázem trhá duše sen....sen... Jakés to kouzlo svůdné kryla, ty písni, jež mi úžasně na věky vše se v paměť vryla! 106 Jak z moře slunko přejasné se zvednouc záři kolem leje pryč mlhu temnou zaháníc, až hladina se v záři skvěje: tak mysl má vždy víc a víc se jasní, tichnou prsou vzdechy; a duše volněj dýchala, jak nebeské by ssála těchy. To kouzlo píseň skrývala! Jar tenkrát v čárném opojení zapomněl vlasť i pomsty chtění. *
Ó kéž to píseň byla jen, nic víc! to vše by z duše prchlo co nočních vidin phaenomen. Však náhle pění čárné ztichlo, postava kás mým před zrakem se v stříbrolesku luny zjeví. Cigánka to! Ji poznal jsem. Pověstná byla svými zpěvy a nejkrásnější ze cigánek jest zvána v vašem táboře. Mnohý prý cigán míjel spánek a mnohý chřadnul od hoře: však každým z nich prý pohrdala. Mně mnoho ještě řečeno: 107 žeť umění i tajná znala, jež od duchů ji zjeveno; a nad Dunaje vodami prý tančívala s vilami. To slýchal jsem a vídal taky ji častěj mého u stanu, kdy sklopenými se zraky mně léky kladla na ránu. Než mysl tenkrát v jiné říše po skvělých videch toužila a nikdy ještě lásky číše v mé nitro žáru nevlila. A Marjula – takť byla zvána v mém srdci tenkrát nekochána....nekochána... O duchu strážný, večer onen proč péče tvá mne minula, kdy v lesních vil síť já byl vhoněn, kdy ona u mne stanula! Jak stanula! To sama víla! Vlas černý splýval po šíji, v něj luny zář své stříbro lila; a oko, jak kdy rozlijí v ně čáry moc svou neudolné, mně v hloub se duše vnořilo. Já cítil, jak jí ňádro volné 108 se v sladkém dechu vlnilo, jak vzdechů jejích přívaly k mým prsoum ztuhlým splývaly... Tak stála tu! – já beze dechu tím zjevem byl jsem opojen. Tu náhle ona v lehkém spěchu – snad tušíc duše mojí sen – svou náruč snivě rozevírá; – a k srdci ruku přiložíc zavzdychne, jak kdy touhou zmírá – mně zdá se, že mi kyne vstříc. Již nevím dnes – mne paměť mučí – zda byl to já či ona snad, co první z nás lét’ do náručí... To vím: můj žití los tu pad’. ........................................ ........................................ A dlouho potom srdce kvas jsme hřáli v sladkém objímání, a dlouho dleli v slibování, až zbudil nás pak ranní čas. *
Co říc’ mám dál – mne milovala Marjula ohněm nejprudším; i v srdci mém se láska vzňala: ty, Báťo, zvals mne synem svým. 109 My nešli ani ku oltáři si věčnosť lásky slibovat; my, zvykové jak vaši staří, vždy věrně k sobě chtěli stát. A sladce plynuli nám dnové nosíce slasti vždycky nové, tu největší, kdy žena má mne dcerou krásnou dařila... Jak rád bych já i ve šedinách svou duši ve vás ponořil, vy dnové, v jejichž ve vidinách jsem večnosť blaha svého kryl! Jak rád bych ohřál srdce zpráhlé tím horkým žárem mladých let, zpomínkou na dny ony náhlé! ...dnes s kletbou k nim se vrací ret... *
V těch prvních dobách lásky snění jsem na vše strasti zapomněl. Já druhý rok již u vás v dlení a nejistým jsem pořád spěl dnům vstříc, jsa v sobě neodhodlán. Ten život váš tak divoký: připoután býti věčně na stan, na pánech žebrat patoky a kletbu lidí na se zváti – 110 vše stalo se mi odporné. I odhodlal jsem umorné to žití dále zanechati. *
Když jednou pláčem dítěte ze spánku jsme se probudili, tu Marjuly i poupěte jsem ústka boskal mnohou chvíli; pak odhodlal se záměr ten Marjule říci otevřeně; ač dobře znal, jak nechuten jí život tichý v lidské stěně. Jíť nejlíp slunko pusty plálo a nožku k tanci rozskákalo; jí nádherných měst třpytný lesk tak srdcem hýbal jako blesk. Též to mne často rmoutilo: že plála jen, kdy velcí páni si štěstí dali hádať v dlani; to žár zlý v srdci budilo. Jsa psanec, chuďas beze dvorů, jen prostý shléd’ jsem útulek v šumavských horách z lesních vorů, však lásce naší dobře vděk. Tu vzdálen všeho světa víru a nepřátelským zrakům skryt 111 jsem Marjule chtěl jenom žít a naučit ji slastem míru. *
Mé plány všecky zamítnula. Jí život její nad všecko; i přísaha nic nepohnula ni naděj sladká pro děcko. Já často potom ještě prosil. i mnohou slzou tvář jí zrosil....zrosil... Až pojednou vše slíbila, jen dobu krátkou zvolila. To od těch dob, co přívětivé jsem ústo její nezřel víc; a zřídka už jen čelo snivé se k polibku mi neslo vstříc. I ta už zmizla oka zář, co čarovala tak jí tvář: já líbal už jen sochu živou. To bolelo mou duši tklivou, však doufal: ten že kvas jí v srdci zhojí příští čas. Byl klamán jsem; čas nezhojil jí mysl kleslou ve přízraky; on v rány jedu víc vždy lil. Já zřel už v obzor nést se mraky 112 a slunce klesať za oblaky... Tou dobou z pust jsme vytáhli. *
Co přijde teď, jak řeknou suše mí rtové žárem vypráhlí, by neprasknuly struny duše? Ty Báťo, víš, jak s medvědy jsme tenkrát táhli do Budína, kde tučné, vzácné obědy vás čekaly i sladká vína. Pilněť jsme v pustách cvičili se čardas tančit v košili; i naladěny píšťaly ve shodě s bubny, cimbaly: kde slavnosť velká, mnoho pánů, tu dobře býti vytleskánu. *
Již stanuli jsme ve městě. Já medvěda ved’ na provazu; však provaz tiskl do pěstě a vrahům našim lál tu zkázu: neb v hlavu mou tu pojednou krvavých dnů zpomínky jdou.....jdou... A vrahům mého národu já měl tu skákať ke hodu! 113 Má prsa mořem vln se dmou....dmou... Chodíme městem; lid se shlukne kol nás; tu kdos tě, Báťo, ťukne, cos pospitá a za chvíli nás v palác branou vpustili. Dvůr z mramoru a ve čtverhranu, pilíře zlatem oděny, malby tu ryty ve stěny a nachy rdí se od pavlanů. Z pavlanů, oken nad hlavami k nám schylují se krásné dámy; a krásní páni se skly v ruce tu kníry sobě hezky točí, a cigánku-li krásnou zočí, hned hybe jim to v tváři prudce... Cimbály, bubny zavřeskly, i páni v ruce zatleskli. Medvědář hoja! vyvolá a medvědi jdou do kola. Nastane křik a mručení, v to vřeskne tonů víření; posunky svými cigáni medvědy k tanci nahání. Boj divý, v kole vše se víří a zrak i sluch již unaven, jak smyslu stojíš pozbaven a tělem se ti úzkost šíří... 114 Pak mědvedymedvědy pryč z kola hnali a páni chválu zatleskali. Zná cigán dobře omámit těch lebek „panských“ matný svit. *
Teď ticho krátké – „pusty víla“ a „nejkrásnější ze cigánek“ co šumných větrů sladký vánek se v půlkole tu objevila. Zas hudba vřeskná zavířila, a krásných pestrých kyticí se zevšad sype v směsici: to Marjula, co v kole byla! Teď nožka k tanci rozletla se; a oči tak jí zaplály, jak blesky z nich by šlehaly. Já nikdy před tím v drahném čase v tak divoké jí nezřel kráse. A nejvíc páni z pavlanů; co hejno dravých havranů let nožky okem zpilým stíhá, jak na kořisť kdy svůdně číhá. Jen krátký tanec – „pusty víla“ všem hlavy kolem zatočila. Pak náhle stanouc v středu kola svou ruku k ňádru přitiskne 115 a divoce tak zavýskne, že bázní duše zmírá zpola. Zas ticho; ňádro volněj dýše; tu z oka zář se usměje a srdce její rozleje se žárem písně v strmé výše....výše... Tak nikdy dravých ptáků zjev, kdy pustou táhnou v době ranní a přes hlavu jich bědný zpěv se nese v hrozném dojímání, v mou duši hlouběj nepronik, jak šílené té písně vzlyk. Těch tonů chvěním struna jedna v mém srdci tak je dotknuta, že duše má jak uštknuta potácí v hloub se, do bezedna. Ó Marjulo! ta není píseň, co tenkrát ve tvé objetí mne snesla v citu zánětí v tvou náruč, kojíc srdce tíseň....tíseň... Co tajně věstil tvůj mi hled, to z písně té jsem jasně čet’: té lásky tvojí výpověď....výpověď... Zavřeskne buben, píšťala, a nejbouřnější pochvala se „pusty víle“ dostala. *
116 Nás dlouho potom častováno pokrmy, víny vzácnými, a dary také hojnými nám kapes obtěžkáno. Česť zvláštní dána Marjule: u panské zpívať tabule, na lesklých tančit kobercích a pánům z tváří loudit smích. Těch nápojů všech plamen sladký se úst mých ani nedotknul: v mém srdci žár se jiný hnul, ten sálal v něm co žhavý kámen. A předtucha už tesklivá se v duši mojí ozývá. *
Den zchýlil se; a vína slastí zmoženi spíte u bubnů; já střízliv sám – jak ve propasti žil nejstrašnější ze všech dnů. A Marjula? tam hýří s pány, což bolely ji moje rány! Já v dáli zvonit zaslech’ hrany....hrany... Tu náhlým hlukem dotknut jsem i palác zbuzen hlomozem: cigána vedli zpoutaného. Jej lapili prý v činu jeho, 117 kdy šperky drahé tajně kradl, však brzo stráži v ruce padl. I pohřešeno nenadále prý v paláci též děcko malé! Ó Maďaříci! znám ty pány, tak dobře umí strojit plány! Nás všecky potom svázali a do šatlavy vehnali. *
Až pozdě, tuším o půlnoci – jáť v temné ležel mrákotě – tu zahřmí dvéře, v práskotě, a ženou ven nás s velkou mocí. A daleko až za branou v tom prudkém kvapu ustanou. Pak přísný rozkaz byl nám dán: kdo zjeví kdy se v Pešť-Budíně, neb na blízku svůj staví stan – na sloupu káti bude vinu. V tom chvatu s bázní za Marjulou si srdce moje zastesklo; však marně hledám utonulou. Pak rázem se mi rozbřesklo. Jižť darmo ovšem po ní ptáno i darmo čekat příchod ráno! Což platno, Báťo, všecko bylo, 118 že rval jsi sobě vlasy z hlavy, že nitro mé co spousty lávy hněv k nebesům až vychrlilo?! My lstivé „pánů“ úklady jsme pozdě brali do rady. Ji zlato panské zaslepilo a v hedvábu tak spáti milo....milo... *
Tři dny jsem u vás ještě dlel, ač bez sebe víc, nežli bděl. Vždy ještě naděj konejšila mou zoufalost; však marna byla. Dne třetího pak ve kraji se pověst kolem rozšířila: že po Slováku pátrají, jejž ciganská prý maska kryla. Mně jasno vše: jáť zanechal papíry jakés v Pešť-Budínu. Hned úmysl jsem dávný jal: se ukrýt ve Šumavy klínu. *
Ó noci zlá a přec tak krásná jsi byla, sladkým dchnuta mírem; tvých nebes světla přejasná tak vznešena nad žití vírem, 119 tak láskou svatou dýchající! A člověk já tu bídně štván, napájen plnou jedu lžicí, své nevěda kam kosti vlíci! Kam poklesl to světa pán? Ty nebes hrozní velikáni tak tiše věčnou drahou jdou plajíce láskou všehomíra: jen červík-člověk bez ustání si píď tu země změřenou pod nohou rve a v záští szírá....szírá... Ó noci zlá! a přec tak krásná! Má noha těžká ve spěchu, a žádná v hvězd tu záře spasná v mou duši neplá útěchu! Svou dceru v náruč obemkna od stanu tajně prchnul jsem, vás nevyrušiv z tvrda sna. Tak nešťastnou jsem míjel zem! *
Co dále pak? Tou nocí dnové skončeni mého života; mně zbyli již jen přízrakové dnů zašlých – prázdná temnota. A bratří los – okovy hnusné, i Tater šíje skloněné: 120 to balšám zlý, to léky dusné, zda zhojí rány plamenné?!....plamenné?!... Let dvacet hor těch ve stínu se vzneslo věkům do klínu. Již nežiju – jen poukláním jak strom se červem dotknutý; sem vleku se – mýmť dávno přáním, bych ve vlasti ten sesutý trup složil v hrob. Já též se ptal i pátral po tvém, Báťo, stanu: Marjuly los tak rád bych znal! Ó Marjulo! v tom zlata planu, zda na dceř svou jsi zpomněla? Ty matko zlá! víc nemohu ukázať tvář ti anděla – leč hrob jeho bys v brlohu šumavských hor zřít zachtěla....zachtěla... *
Dokončil Janko. A jako strom bouří sklácený – hlavu svoji dolů svěsí. V tom postava se mihne v kouři a šílený nám výkřik prsa zděsí. Pojednou cos tu nablíž sebou trhnnetrhne a – šílená se v náruč Janka vrhne....vrhne... „Marjulo! Janko!“ dvě tu zavzní jména – má mysl jak by bleskem ohromena! 121 Cigáni všichni od ohně hned vstali a nešťastné ty sobě zanechali....zanechali... *
Rozkošné ráno – slunko v zlaté záři; my lůžko své již všichni opustili. Tu cigán jeden s uslzenou tváří nám zprávu hroznou v chvatné dává píli: mrtvoly dvě tam našel pode skálou už bez ducha a s tváří zesinalou....zesinalou... V mém srdci teskno. S tichou slzou v oku jsem loučil se cigánů od táboru; a cestu k horám svěřiv svému kroku jsem pohled svůj vznes Tater ku obzoru. Tam slunko plane; mne však ani jeden paprsek zlatý září neoslnil: z mých prsou dech se těžký vlnil, kdy pozřel jsem na pustý hor těch éden. Kdo lide, vzal ti rajráj, trud vtiskl líci? Ne ruka vyšší, vinu trestající! To vraha zášť, co běd rosesila a v tuláckou tě havěť pomísila... A přec i v tobě jiskra svatá plane; i synové tví někdy za svobodu své páže zdvihli vrahem utýrané. Však kletba zlá – ty z slavského jsi rodu...! Jen trp! Tvé lůno hor za dávných věků 122 slovanských kmenů proudy rozeslalo: ti ke kolébce vzhlédnou s okem vděků a pomstí vše, co křivdou se ti stalo. Na Tater štítech prápor upevníme od Volhy břehů, Labe, od Dunaje; pak s hlasem hromu v soud se posadíme a navždy ztichnou mrzké řeči láje... Na Tater štítech prápor zakotvíme my od Vltavy – bratří ode Něvy, hlas holubí pak v orlí zaměníme: už láska ne – je soudit budou hněvy! 123 BOHUMILA KARBANOVA.

Básně v knize Ruch 3: