Sen.

Josef Baše J. D. Boholubský František Adolf Borovský Josef Boubela Antonín Bulla Antonín Čapek Gustav Dörfl Jan Dunovský Josef Dürich František Herites Adolf Heyduk Antonie Hoffmannová Josef Vlastimil Hrubý Josef Hubáček Albína Dvořáková-Mráčková Josef Ježek Bohdan Jelínek Alois Jirásek Josef Kálal Bohumila Karbanová Bedřich Kokoška Jaroslav Kozánek Eliška Krásnohorská Josef Kuchař Karel Kučera Karel Lomnický Z. Maník Ferdinand Marjánko A. P. Mělnický Emanuel Miřiovský Otakar Mokrý Berta Mühlsteinová Julius R. Nejedlý Vojtěch Novotný Vojtěch Pekař M. Podkonický Rudolf Pokorný Jaroslav Sv. Rypáček Marie Slavinská Antal Stašek J. Boleslav Strahovský Božena Studničková Václav Šnajdr Boleslav Trojan Olga Trojanová E. Volný Slavomír Vránek Jaroslav Vrchlický Zikmund Winter Josef Wünsch August Zátka

Sen.
Mně zdálo se, v plášť zahalen – že hotov k cestě před tebou jsem stál, s tebou se louče, jako na věky. – 36 V ubledlé tváři nevýslovný bol a v oku slza skoro zoufalá, – pak ruka ledu mnohem chladnější: tak zděsily tvou milostnou máť, že mněla být mne tuhou mrtvolou. l ty ses jaksi též mne hrozila. – Já sám jsem cítil nevýslovný bol a plamen divně mrazivý – v tom místě žhát, kde srdce přebývá, – a také úzkosť srdce svírala, a tak jsem spjat byl trudným loučením, – že jsem se cítil mocně přikován, kdy ty jsi hrála u piana dál svou píseň dojemnou a velebnou: – – – Pak ruku s vyčítavým zrakem dalas’ mi, a z objetí ses jemně vinula, mně polo prosíc, polo hrozíc též. A ve zraku tvém vážně milostném tak velebný mi zplanul nebe lesk, že jsem se cítil červem před tebou. – Pak chladně kynouc provodilas mne, nemluvíc slova rychle ke dveřím, kde slzami jsem smýval ručku tvou. Tvé oko modré shlíželo se v mém – a jako mramor bílá tvoje tvář tak byla vážná – chladná – bolestná, tak svatá – mocná – k činům kynoucí, – 37 že touhami bych se byl rozplynul nad okamžiku toho velkostí. Myslel jsem, že mi z těla prchne duch, by u tě dlel a tebe oblétal, kdy otvírajíc dvéře, smutněs pravila: – „Za hrobem naší věčné lásky cíl!cíl!“ Zmizelas. Chtěl jsem k tobě vrátit se leč přimrazené stály nohy mé – jen duše má se chvěla za tebou. – Dvéře se zamkly. Vůkol čirá tma a věčné prázno – hustá temná noc, bez konce noc a ticho bez konce a věčný prostor – jedno den a noc – a nikde cesty, nikde světla kmit – a nikde konce, nikde východu! – – Hmatal jsem po sobě, – Ieč já se necítil, volal jsem zoufale – leč já se neslyšel, plynul jsem propastmi, stavěť se nemohl, padal jsem v práznou noc – nemoh se zachytit! – – a nikde cesty – světla – východu! – Teď teprv myšlénky mne jala jistota, že umřel jsem a věčnosť objímám. Tu náhle jako hvězdy jasný svit mi z dálky věčné cosi kynulo: 38 vůle se hnula – a již byl jsem tam, tu věčnou dálku přepluv mžiknutím. Byl ráj to. V prostřed vyšší trůn, kde žezlo třímal věčné lásky bůh, jímž ubohému mně tu pokynul. Přistoupil jsem i podal harfu mi, z níž takové jsem loudil písně zvuk, že celé nebe nad ní slzelo – a pán bůh slzu lásky uronil, jež v tebe, dívko, proměnila se, a on mi tebe za tu píseň dal. Má duše s tebou v jedno spojená tak božský život ssála z duše tvé, že byl bych dávno s tebou andělem, bych moh’ tě, drahá, nazývati svou. Však ďábel přišel – na mne žaloval, že prý jsem ve svých písních mnoho lhal, a lásky bůh se na mne rozhněval, že opět na bídný mne poslal svět, kde posud lkám, ze snů se probudiv.

Básně v knize Ruch 3: