Podzimní.

Josef Baše J. D. Boholubský František Adolf Borovský Josef Boubela Antonín Bulla Antonín Čapek Gustav Dörfl Jan Dunovský Josef Dürich František Herites Adolf Heyduk Antonie Hoffmannová Josef Vlastimil Hrubý Josef Hubáček Albína Dvořáková-Mráčková Josef Ježek Bohdan Jelínek Alois Jirásek Josef Kálal Bohumila Karbanová Bedřich Kokoška Jaroslav Kozánek Eliška Krásnohorská Josef Kuchař Karel Kučera Karel Lomnický Z. Maník Ferdinand Marjánko A. P. Mělnický Emanuel Miřiovský Otakar Mokrý Berta Mühlsteinová Julius R. Nejedlý Vojtěch Novotný Vojtěch Pekař M. Podkonický Rudolf Pokorný Jaroslav Sv. Rypáček Marie Slavinská Antal Stašek J. Boleslav Strahovský Božena Studničková Václav Šnajdr Boleslav Trojan Olga Trojanová E. Volný Slavomír Vránek Jaroslav Vrchlický Zikmund Winter Josef Wünsch August Zátka

Podzimní.
Již podzim roztáhla své síti šedé nad krajem – ptactvo na jih ulétlo, jen havran s kání luhem svůj ples vede a mnoho zkusí věcht a pometlo, neboť chce v blátě utonout svět celý; lesy se často v páru zahalí, jeť východ slunka studem uzardělý i západ též – a svět tak ospalý. I já jsem ospalý a mrzut stále, neb teskním – touhou hruď se rozpláče, až ze zoufalství vzkočím nenadále a chytím kabát, klobouk, kartáče, a oprášiv se, do světa pospíchám i bloudím často samojediný, až kdy si hodně, hodně pozavzdychám, omrzím se a jdu číst noviny. A v novinách mlácení prázné slámy, stranických doktrin klopýtavý svár, neb hloupých annoncí řad se naskytá mi; 34 odhodím je a hraju v billiard, aneb se pustím v šachy milované osudem černým štván co citů král, až nová touha zas v mém srdci zplane po té, již jsem tak vřele miloval. Pak míjím bytů lidských němé davy – pryč – z města ven – daleko do polí, divoké myšlénky se trou do těžké hlavy, a rozum dřív jak s citem zápolí, dešť šlehá v tvář mi, vichr chodce staví, a v oku slza bolu vypryskne – tu náhle dětské oko mne pobaví, z něhož ta nevinnost se zablýskne. I stanu znaven u milého děcka, v němž hledám příští osud člověka: z oka mu září rozkoš duše všecka, však v úsměv bída vryta odvěká – ten tajně skrytý nádech utrpení, jež souzeno jest lidstvu v životě i jasných okamžiků blahé jmění, myšlének zárod – v hravé prostotě. Hle tam pod lípou muž zasedá bledý v samoty tichu s vráskou ve tváři, v minula temno vrací svoje hledy – „jak byla krásná, když šla k oltáři!“ i třpytla slza leskem démantovým 35 pod brvou muže k vzdechu žehnání, – ta zpomínka mu prutem liliovým vrásčitou zavadila o skráni. Jsem ve vsi již a zvoní ku klekání, a v mysli svitne hnutí jemnější, a láska k lidstvu ve plném zaplání mou hruď zas náhle k míru skonejší. Pak spěchám k práci rád, neb v mysli mojí zasvítá budoucích dnů nadšení, jeho se těchou jizvy duše hojí – i věřím zas ve lásky spasení. Zem kryje mhly chladivé závoj bílý, vychází luna v plném úsvitu, na nebi mraky se již rozplašily, sta hvězdiček se leskne v blankytu; spočívá město v tichém zadumání, z oken mu září poklid večera, a na má víčka zlatý sen se sklání, v němž utěší se duše bezsměrá.

Básně v knize Ruch 3: