Z bujných okamžiků (1904)

Dr. Efkem Ot

Diplomatická verze Ediční verze
Z bujných okamžiků
[I] DR. EFKEM OT:
Z BUJNÝCH OKAMŽIKŮ
ILLUSTROVAL C. V. MUTTICH.
NAKLADATEL E. WEINFURTER V PRAZE 1904.
[III] Tiskem Edvarda Leschingra v Praze, ve Vodičkově ul. 34.
[IV] VŠEM ŠKAROHLÍDŮM DR. E. O.
[V] OBSAH: Str. Několik dní oslavencem1 Sláva plotu!31 Ze života ubožákova51 Tchyně73 Okresní ženich91 Ve svatyni lásky101 Člověk moderní127 Růžová punčoška143 Deštník153 Láďa161 Gertina lest173
[VII]
NĚKOLIK DNÍ OSLAVENCEM.
[1] PRVNÍ DEN OSLAVY.
Starý Strnádek, jenž v tichém Křehotíně lidského půl věku besedním je sluhou, od božího rána dnes má práci tuhou jako dosud nikdy: oprašuje skříně, knihy zlatých hřbetů, – drahou pastvu molů – sestavuje pak dvě dlouhé řady stolů, potom stolice k nim rozmanitých tvarů po městečku celém vypůjčovat lítá, neboť Beseda má židlí pět jen párů, právě kolik členů slavný výbor čítá; okna záclonami zastřel, vypranými k besednímu vínku od předloňské zimy; do dvou lamp, v nichž ještě od věnečku zbylo tekutiny jakés, plné mrtvol muších, čerstvého teď nalil petroleje kilo; k sirkám zvlhlým trochu přidává teď sušších; 3 z časopisu posléz, jenž tu po měsíce visí nerozřezán, utrhl kus listu, stearinové dvě obalil jím svíce, zavrtal je v svícny a pak vážně k místu vyvýšenému se bral, kde v pýše svojí nejcennější kousek inventární stojí – klavír tenkých nožek, ctihodného stáří; Strnádek se shýbl, do svých rudých tváří dechu nabral si a tlustou vrstvu prachu sfoukl s klávesů. Teď šátkem sobě stírá potu krůpěje, jež jako zrnka hrachu na čele mu stojí, kolem sebe zírá, pocit spokojení probíhá mu tělem, až pak překonán si polohlasně praví: „Takhle dranžírovat místnost pro zábavy nedokáže nikdo v Křehotíně celém!“ Tážete se, čemu přípravy ty platí? Beseda dnes hodlá slavně přivítati v místnostech svých nově přibylého člena, Součka doktora, jenž před týdnem se tady usadil. Že doktor hezký jest a mladý, vyzvěděla nejdřív slečna Polyxena, plnoletá dcera pana kontrolora, a než vyspalo se slunko za horami, v městečku byl doktor jako starý známý; černovlasá Mína z knížecího dvora, sládkovy dvě dcery – na vdávání obě – 4 Lorka správcova a nadlesního Málka ve vlasech div pro něj neležely sobě. Ale brzy vzplála horší ještě válka mezi matkami těch křehotínských růží, neboť každá chce být doktorovou tchyní. Nemalý též rozruch nastal mezi muži, kteří z nevěry své zbožňované viní; Žaludovský adjunkt zoufalý je celý, vyhrožuje Míně, že se pro ni střelí, z Pastvin pojezdný zas pro postrach své Lorce nosí v kapse prášků korneuburských porce, Snopek assistent už týden hrozí Málce, že si do mlátičky vstrčí oba palce – – – Nadarmo! Ať Mína, Málka nebo Lora, každá zrak i mysl má jen pro doktora. Krásná čtenářka si sotva přeje asi, bych ji v křehotínské vedl domácnosti; ach, vždyť jistě známo víc jí nežli dosti, jak se před zábavou napalují vlasy, kterak uměle se ruměn kouzlí v lících, kterak závistivé přírody se matky odstraňují vady, těla nedostatky, co tu křiku, jaká sháňka po jehlicích, div že „Marjánka“ si neuběhá nohou. CtenářeČtenáře pak nelze zváti k také pouti budoáry dam, že krasavici mnohou v čirých nedbalkách by mohl zastihnouti. 7 Jenom do komnaty slečny Polyxeny dovolen je vstup; tam dávno ukončeny všecky tajné práce dámské toalety. Slečna v bílých šatech jako cherub z ráje, ve vonících vlasech ohnivé dva květy, na klavíru ještě naposled si hraje kus, jímž v Besedě se zablesknouti míní. Po boku jí sedí výboři dva činní; jeden, jenž se těší jménu pianisty, kritikem je pouze, druhý v rozechvění v „Salon-Album“ jakéms obrací jí listy, čehož potřebí však nijak slečně není, neboť před lety již z paměti kus hrála. A když akkordem pak plným ze vší síly dlouhé, suché její prsty dobouřily, ozvala se hlučná kritikova chvála; Polyxena lehce uzardělá k němu zdvihla oči, z kterých vroucí vděčnost hledí, pak si sáhla k srdci: „Ach, já mám dnes trému!“ – Ze rtů dvojích „Ó!“ jí bylo odpovědí. * * * Beseda již plna vybraných je hostí. Dlouho doktor Souček nechtěl ze skromnosti na čestné si místo usednouti v čelo, na konec však nucen byl se podrobiti, když jej tolik smavých zraků vybízelo. 8 Kolem něho jako pestré, vonné kvítí věnec křehotínských krasavic se vine. Chvilkami se doktor na místečko jiné s touhou zadívá a vzdychne v němém bolu: hle, tam v koutku kolem kulatého stolu sedí kroužek pánů, kterým nade hlavou vonného se dýmu vznáší oblak hustý; ach, jak rád by přispěl také svými ústy, by ten oblak vzrostl ve mrákavu tmavou! Tam v tom koutku vábném také by se snadno sklenici své mohl podívati na dno, zde však aby pivo srkal jako kávu; a přec ví, jak sládek k purkmistrovi hlavu naklonil a šeptal jemu podle zvyku, že to bylo slyšet v druhém pokojíku: „Dnes jsem poslal to, co u nás jen se pije!“ S resignací doktor v osud svůj se vpravil a tak živě krásné sousedky své bavil, v mnohé hlavince že květ se kamelie smíchem otřásal. Ten smích a ruměn lící, který doktor hravě vykouzliti umí, k zoufalosti pudí muže milující, jejichž láska hrozí shroutiti se v rumy. Mužská mládež vzdychá, marná snaha její na chvilku jen dívek upoutati oči; všecky k doktoru se stále obracejí, jako po slunci se slunečnice točí. 9 Ztichl šum, všech zraky spočívají nyní na stupni, kde dívčí zjev se chvěje čárný; dlouhá poklona – plod dvořanky to zdárný – a již proslov nese besední se síní. Mladý provisor, jejž dobrý osud dařil mluvou nesmrtelných a jenž v prázdném čase rád se na Pegasu toulá po Parnasse, podle osvědčených receptů jej svařil: bělohorská bitva začátek je vhodný, chvíli pouta chřestí ve sluch posluchači, potom ponenáhlu poeta se stáčí k době té, kdy z mrtvých vstal zas jazyk rodný, až pak obratem se smělým nenadále vrhne na muže, jenž právě se tu slaví; potom netřeba již básníku se dále starati – vše potlesk obecenstva spraví. Mnoho za několik minut doktor zkusil, kadidlem i mocným pohnutím se dusil, neboť o tom jistě neměl ani tuchy, že se náhle octne mezi veleduchy; teprv ze vzletného proslovu dnes vidí, jak jest obětavým dobrodincem lidí. Po proslově potlesk síní zaburácel, nová poklona jak shora, úsměv nový – a již dívčí zjev se po bok básníkovi se školního stupně mezi družky vracel. 10 Okamžiku ticha doktor užil k řeči, jíž chtěl přesvědčiti hlavy rozehřáté, že jen povinnosti svoje koná svaté, svědomitě-li své pacienty léčí, oslavy že zvláštní za to nezaslouží. Obranou tou doktor pomohl si málo, dřív-li pod okapem, teď se octl v louži; útokem naň všecko obecenstvo hnalo, přípitků se vzletných na něj snesl příval, při nichž oslavenec často skrytě zíval, plných číší teď se každá chápe ruka, každý s oslavencem přiťuknout si spěje, a co v hrdla druhých mok se proudem leje, doktor žíznivý jen ťuká... ťuká... ťuká... 11 Přípitků když dlouhá řada skončila se, programu část jiná upoutala zase všecko obecenstvo: právě vystoupili na koncertní stupeň čtyři muži mladí, všichni oholené brady sobě hladí, každý nákrčník si upravuje bílý. Chvilka napjetí – a teď již na sluchový nerv se ženou zvuky písně přeumělé, pro dnešek již složil regenschori nový. Patrno, že ctěné kvartetto se déle cvičilo, neb třikrát plavalo jen asi; věčná škoda jen, že scházely mu hlasy – – V ušní bubínek pak posluchačstva bije mnohá sladkohořká ještě melodie, četné deklamace nejrůznější ceny, hrozná fantasie slečny Polyxeny, pod jejímiž prsty klavír sténal chorý, písně solové i dvojzpěvy a sbory, za každým pak číslem obecenstvo vděčné nešetřilo dlaní v bouři nekonečné. Nejskvělejší bod však vtipní aranžeři nechali si v posled. Doktor žasne, trne, panenským se studem ve tvář krev mu hrne, sotva zlekanému svému sluchu věří: na jevišti malém teď se odehrává fraška, kterou kdysi bujná jeho hlava z nerozumu pouze spáchala. Msta bledá! 12 Myslil, že již dávno hřích ten jeho mládí zapomenut, zničen, že již neprozradí hříšníka – a zatím nastojte! – ó běda! – v Křehotíně, jenž se podobal mu ráji, v starých „Merendách“ jej náhle vyštourají – „Řízné“ vtipy, jimiž fraška kořeněna, k autorovu srdci pronikají meči, darmo prosebný zrak „Odpuštění!“ stená; za každičký vtip mu obecenstvo vděčí pohledy, jež dí: „Ten doktor je kus šelmy!“ Nedosti však toho. Hřích byl těžký velmi, proto krutý trest ho následoval zpříma; spadla opona – a potlesk četných dlaní burácí a bouří ze všech koutů hřímá: „Autor! Autor!“ – Darmo ubožák se brání, nezbývá než třikrát na jeviště stoupat, hluboko se klanět, tvář až krví zrudne, vděčně přijímat bouř pochvaly, déšť poupat, která zdobila dřív dívčí ňadro cudné. Potom zábava se volná rozproudila. Pánové se chápou záslužného díla: z knihovny, jež zlatým nápisem svým hlásá, v osvětě že naše jediná je spása, jednatel jim vybral taroky a špády; v malý hlouček starší sesednuvše dámy 13 svými jazýčky sport prováděly známý na živých i mrtvých; lidiček svět mladý přede vším dal přednost zábavné hře „nové“, která v Křehotíně „na fanty“ se zove. Útěkem se doktor hodlal zachrániti, ale v tom již zajat krásným nepřítelem, blankytná i černá očka na něj svítí, že mu mráz i horko probíhají tělem, baculaté ručky spínají se před ním, všecky rtíky prosí jako dechem jedním: „Viďte, doktůrku, že budete hrát s námi?“ Kterak takovéto prosbě odolati? Koho úsměv svůdných zraků neomámí? Hle, již nelítostné krasavice chvátí ubohou svou oběť – – – – – – – – – – – – – – – – – S bohem, smavá Hebe ve výčepu chladném! Chuďas neokusí nektaru již tvého, ale vzdálen tebe přímo pekelných muk zakoušeti musí; tresty nejhorší mu vymýšlejí ženy: líbá stůl i kamna, podlahu i stěny. Pozdě po půlnoci rozjařena celá četná společnost se domů navracela. Všichni o doktoru pěli chvalozpěvy, nejvřeleji ovšem křehotínské děvy. 14 Přemnohému z pánů cesta sotva stačí, nejeden z nich stíny přeskakuje stromů; jenom doktor mrzut k svému bytu kráčí: nešelť ještě nikdy s takou žízní domů – – – II. EPIDAMIE V KŘEHOTÍNĚ. Jako obrovského křídlo netopýra křehotínské domky přikryl smutek šerý; leckde nad lůžko se choré sklání dcery máti pečlivá a strachem o ni zmírá, všude slzy tekou, všude slyšet stony. Po doktorovi dnes veliké jsou shony, zvonek nade dveřmi mu co chvíli ječí. Sotva den se zrodil hlučném po večeru, musil navštíviti nadlesního dceru. Slečna Málka, hle! teď nad lilii bledší na bělostném lůžku pod nebesy leží, s líčka přes noc růže opadaly svěží, černé oko jako v horečce se leskne, rtíky časem vzdechy vyrážejí teskné. Doktor chce ji těšit, že to pouhá mdloba po probdělé noci a že krátká doba postačí jí, by se zotavila zcela; 15 ale pacientka hezká vrtí hlavou: „Darmo příčinu mé nemoci mi pravou tajíte“ – a vlasy odhrnuvši s čela zašeptala slabě: „Mějte slitování s dívkou milující, nezkušenou, mladou, která stižena zlou srdeční je vadou – – –“ Překvapen teď doktor utkvěl zrakem na ní, hned však sklopil oči; nedovedl snésti dívky pohled vřelý, jenž mu lásku věstí neskonalou, mocnou – Vv zmatku jal se psáti recept nevinný, když vešla do pokoje choré slečny Málky zdravá paní máti hlasně vzlykající: „Drahé dítě moje! Co jen Bůh to seslal na mne na ubožku!“ A když nemocná se ke zdi obrátila, jak by chtěla zdřímnout, máti její milá slzy setřevši hlas přitlumila trošku: „Pane doktore, ach, kdybyste jen věděl, jaké je to dobré, neviňoučké dítě! Je jí devatenáct let už a pět neděl, ale to vám mohu říci svědomitě, že si na mužského posud nevzpomněla. Poslední teď dobu sic jí hezky dělá jakýsi pan Snopek, ale o tom dcera nechce ani slyšet; nedivíme se jí, také myslíme, že na věno se její, jaké má zde u nás sotva dívka která, 16 snadno jiný ženich, onačejší, chytí, než jest assistent, jenž za své čtyři stovky nedovede ani sebe uživiti.“ Stlačivši pak Součka měkké do pohovky, švitořila dále starostlivá paní, která zapomněla náhle všeho stesku: „Výbavu mám pro ni jako pro kontesku připravenou – radost podívat se na ni! prádla jako snížek plničké dvě skříně, nábytek jak z cukru, obrazy a sošky, koberce jen z plyše, v matracích jen žíně, na tři postele má prachových jen peřin, cejchy z damašku a na nich samé vložky, na každém pak kousku monogram je dceřin vyšívaný bíle, vlastní její práce.“ Dobrá paní náhle přervala proud řeči a zas do nové se dala lamentace: „Zdali pak jen tomu dítěti co svědčí! Co jí platna krása, co jí platno jmění, když snad z nemoci své zlé již nepovstane!“ – S úsměvem teď doktor matce uplakané vykládá, že slečna nijak na smrt není a že do zítřka zas bude jako ryba; s pohovky pak vstává, uctivě se sklání, milostivé paní tučnou ruku líbá, 17 nemocné pak slíbiv, že se ještě na ni podívat dnes přijde, odchází – a sladký provází jej úsměv dcerušky a matky – – – Venku před domem už čekal na doktora uřícený posel, doručil mu psaní, v němž ho správce žádá, aby bez meškání přišel k nim, že na smrt stůně slečna Lora. Brzy po té stanul Souček v pološeru vlídné komnaty, kde v sněhu kyprých peřin jedinou zří správce bohatého dceru; maně zahleděl se na několik vteřin na hlavinku krásnou, z níž se na svět dívá místo choroby spíš bujnost skotačivá. Což to byla věru snadná diagnosa, matinka když sama Součkovi „sub rosa“ svěřila, že dcera srdeční má vadu! Aby ztajil úsměv, doktor sobě bradu pohladil a ptal se, kterak dlouho asi trvá neduh ten a jak se často hlásí. „Lorinka dřív žádné necítila vady, teprv asi týden, co tak rychle chřadne; štěstí, že pan doktor usadil se tady!“ Souček ujistil, že nebezpečí žádné slečně nehrozí, a dodal, že byl právě u nadlesních slečny, která stůně taky. 18 Paní správcové se zajiskřily zraky. „U nadlesních jste byl? To vám jistě v hlavě hučí ještě z toho, co ta stará basa vám tam nabreptala!“ (Na Lorčině matce bylo kostí dost, však žalně málo masa; proto hněv ten.) „Abych vám to řekla krátce: u nadlesních všecko proženou jen chřtánem, služku mají jenom, aby s velkým džbánem po všech hospodách den prolítala celý. Toho nebýt – jmění mohli nadělati; nějaká ta srnka pod palcem se střelí a ten metr dříví lehounko se ztratí z velkých panských lesův; ale všecko to jí, mašině té staré, nikam nepostačí, všecko se svým mužem propije a projí, takže ke všemu je dluhy ještě tlačí. Nechlubila se vám výbavou své dcery? Jak by nechlubila! V celém našem kraji není, kdo by ještě neznal, kolikery peřiny své Málce nadlesňovic dají, kolik párů punčoch, košil kolik tuctů, kolik ručníkův a zástěr s monogramy. Může-li pak někdo míti jakou úctu před takovou ženskou, která ty své krámy všude roztahuje jako na výstavě?! Naše Lori také nebude mít právě nouze o ty věci – to jen vám tak říkám –, ale přece na trh nechodím s tím nikam. 19 Málka se teď z nouze assistenta chytá – však má čas, už hodně přes dvacítku čítá! Nedávno je kdosi večer v deset hodin pode dvorem potkal. Mohla by se stydět! Tak se nezahodí děvče z lepších rodin. Ale jak já říkám: je to na ní vidět, z jaké krve vyšla, že se pomamila; její máma v mládí velká lítna byla, kde byl jenom jaký adjunkt myslivecký, ona ve svém srdci unesla je všecky. Však prý jí to taky jednou přišlo draze; tenkrát náhle z domu zmizela a v Praze cukroví prý dlouho učila se péci –“ „„Ale, mamá, přestaň! – takovéhle věci –““ ozvalo se náhle z Lorinčina lože, pacientka oči rukou zakryla si, aby nebylo v nich vidět úsměv asi. Paní správcová se lekla: „Můj ty Bože! Já jsem jako na smrt zapomněla na to, že tu nevinné mé dítě, moje zlato –“ Chtěla ještě v řeči pokračovat svojí, doktor však už vstává, k odchodu se strojí. Slíbiv nemocné, že jistě bude zdráva příští neděli, kdy náhle podnikavá Beseda chce výlet pořádati velký, na němž má být Lorka v šatech české selky, 20 ruky políbením pak se do mateří přízně odporučiv, Souček vyšel z dveří něžným úsměvem dam obou vyprovázen... Perný den měl Souček, lítal jako blázen od božího rána pozdě do večera, číslo od čísla, kde jenom jaká dcera; kamkoli jen přišel, všude našel vždycky u všech pacientek neduh zákeřnický, všecky naříkaly na srdéčka chorá. A když uštvaného na smrt pro doktora poslala si večer paní Vonásková, ne již mladá, ale korpulentní vdova, a když ruku tiskla na svá ňadra bílá, kde prý nemoc hlodá: Souček bezděky si vzpomněl na Josefa z bible, na nějž kdysi paní Putifarka léčku nastrojila – – – III. POSLEDNÍ DEN OSLAVY. Městu Křehotínu podívaná nová je dnes uchystána; zvláště mladé pány, na něž nemůže dnes metla kantorova, mocným kouzlem poutá obraz nevídaný. 23 Sotva Křehotínští s „velké“ přišli domů, sotva k polévce si knedlíčkové sedli, bez níž neděli si myslit nedovedli, na náměstí náhle jako rachot hromu ozvaly se bubny. V téže také chvíli hlavy zvědavých se v oknech objevily. Prostřed náměstí, kde stará kašna stojí, umělců dvé v pestrém, fantastickém kroji tluče do bubnů; teď mužská polovice křičí z plných plic, že o hodině třetí vyletí si muži, ženy, starci, děti do zádušních lesů, tam, co s borovice vlaje velký prapor. „Rrrračte, dámy, páni,“ – hlasem vřeštivým své končil provolání – „letět s námi, máme pro tělo i duši požitků tam plnou připravenu nůši, nebudete toho jistě litovati; velcí ,šesták‘, děti polovičku platí!“ A zas oba bubny svorně rachotily. – – – Páni kluci, nejblíž umělcům co byli, tvrdili, že v triku pana principála skrývala se suchá lýtka pojezdného, druhá postava pak zavalitá, malá, která velký buben tloukla vedle něho v krátké suknici a svůdně vystřižena, nebyla prý vůbec ani žádná žena, než dle tučné brady oholené čistě pana starého v ní poznávali jistě. 24 Za vřeštění trubek, flétny, klarinetů ve tři hodiny v les bral se průvod pestrý: v žebřinovém voze výbor zdejších květů v stejném rouše, jak by rodné byly sestry, kolem na hubených, umořených koních, kteří se již dávno plašit neuměli, jako čestná garda mladí páni jeli, vědomi, že všecko ohlíží se po nich; na těžkém pak voze, ověnčeném chvojí, který tažen dvěma páry panských volů, výbor besední kol kulatého stolu jako při schůzích, než v rytířském teď kroji; 25 za nimi vůz s pivem, chlebem, cerbuláty, na konec pak řada dětských ekypáží, v kterých nejútlejší vlasti dorost zlatý hudbu brekotem se přehlušiti snaží. Laskavě teď sami, prosím, vmyslete se v šumný život, který rozproudil se v lese, když v něm výletníci rozbili své stany. Věrný jindy brk se další službě vzpírá maje líčiti, jak paseka teď šírá v koberec se mění pestrý, lepotkaný, na němž četné růže planou ohněm lásky, hlavinky své kloní skromné sedmikrásky, tulipánů pyšných nadýmá se řada, četa pivoněk pak uchyluje ráda před babím se hněvem do lesního stínu, který v ochraně má říznou chmelovinu. „Líceň“ podrobnou mi jistě prominete, neboť každému to věc je dobře známá, co vše na výletě takovém se splete: vzácný zvěřinec a vzácné panorama, „doktor Faust“, jenž vlečen do pekla je čerty, šprýmy ve verších i nevázané žerty, deklamace, „mordy“ v zobrazení tklivém, tombola a tanec, limonáda s pivem. Křehotínské krásky proti obyčeji zamlklé jsou dnes a v úzkostech se chvějí. 26 Nevíte-liž, co těm ubožátkům schází? Ach, vždyť doktor Souček dosud nepřichází..nepřichází... Zradil je? – On zrady není schopen ani! Snad se obětí stal svého povolání, snad že u smrtného lože sedí právě, myšlenky co steré rojí se mu v hlavě, jejichž středem věnec křehotínských růží... Každou vteřinou dech děvčatům se úží, každou chvilku jiná běží na kraj lesa vyhlížet, kdy povoz doktorův se zjeví. „Doktor jede!“ náhle celý les teď plesá, a již úprkem se ženou všecky děvy lesa na pokraj, zkad vidět, jak se v dáli zdvíhá mračno prachu a vždy víc se blíží. Za dceruškami pak matky přispěchaly, paní nadlesňová, ač ne bez obtíží, všecka v potu octla u cíle se prvá. Napětím jsou všecky dámy jako ryby, doktorova jízda věčností jim trvá, nejraději koňům křídla připjaly by. „Vedle doktora hle! ještě někdo sedí – probůh! – dáma!“ – vzkřikla slečna Polyxena, a hned všecky v němém ustrnutí hledí k povozu, kde vedle Součka cizí žena. V tom již kočár stanul. Doktor z něho hbitě vyskočil a pomoh sestoupiti dámě, 27 s úsměvem jí dvorným nabídl své rámě, potom k dívkám, které hledí rozpačitě, uvedl ji: „Račte, dámy, dovoliti, abych představil vám ženušku svou milou..milou... Brk můj nehonosí takovou se silou, aby o líčení chtěl se pokusiti toho, co se v lese po těch slovech dělo. Hejno oklamaných dívek milujících stálo chvíli mlčky, hněv a lítost v lících, potom na všecky se strany rozletělo se zoufalým, hrozným křikem: „On má ženu!“ Jedny srdeční a žaludkové jiné chytly křeče – nejdřív slečnu Polyxenu, zoufalství teď hledí z tváři její siné. Matky zrazených, jež vždycky se tak rády chlubily svým jemným taktem společenským, k paní Součkové se obrátily zády. Brzy rozlétla se celým světem ženským okřídlená slova: „On je ženat, ženat!“ Lesní ozvěna se smála: ženat – ženat – – Potom doktor k damám uvedl svou paní, nemajícím dosud dcerek na vdávání. Suchá správcová a nadlesňová tlustá smířily se, jejich požehnaná ústa ve svornosti tklivé Součka rozškubala. 28 K večeru se tajně stranou k doktorovi Vonásková s těmi přitočila slovy: „S chutí, doktore, bych vás tu zulíbala, že jste vyplatil tak husičky ty zdejší, které myslí, že jsou v světě nejkrásnější.“ Nepodařilo se doktorově snaze vysvětliti, že v té věci nemůž za nic, že se nepředstavil nikde jako panic a že jeho žínka byla zatím v Praze, až by poznal, lze-li v Křehotíně žíti; vdovička tak snadno nechce s krku jíti: „Dobře, doktůrku; však povězte mi taky, proč jste po čas celý před lidskými zraky skrýval snubní prsten?“ Zmýlila se vdova, doktora-li tímto poraziti chtěla; Souček na tato jí vypočtená slova odpověděl smíchem: „Proto taká mela?! Kdo by se byl nadál, že si také toho dámy povšimnou, že chodím bez prstenu?! Myslím, zkušenou že před sebou mám ženu, které netřeba snad vykládati mnoho, lékaři že prsten na překážku bývá; snad mi rozumíte?“ Vdovička si cudně líčko panensky se rdící v dlaně skrývá, 29 potom na doktora usmívá se svůdně: „Vy jste šelmička!“ Pak dávajíc mu ruku zašeptala: „V stínu borovic a buků na svou vdovskou čest vám přísahám tu nyní, že vám zůstanu vždy věrnou přítelkyní!“ 30
SLÁVA PLOTU SLÁVA PLOTU
 I. Na mladého Vondru usmálo se štěstí: jednou prostřed léta, právě po snídaní, přinesl mu soudní sluha z nenadání převeliké psaní s pečetmi as šesti, které hlásalo mu nejbídnějším slohem, že mu jeho strýc, jenž milým Pánem Bohem [31] vytržen byl v zimě ze všech světa zmatků, pěkné hospodářství nechal na památku. Jaký lákavý to, netušený, nový svět se otvírá teď náhle právníkovi, jemuž paragrafy nešly právě k duhu! Proč by ještě váhal? Slepá bohyně ta, které obětovat chtěl svá mladá léta, jistě odpustí mu, ve stopách-li pluhu bude nyní chodit utužuje zdraví. Zemědělství sice za mák nerozumí, ale pomoc snadná: odborných knih tlumy, zkušený pak šafář všecko hravě spraví. V pokoj nadějného oekonoma záhy ze všech knihkupectví starobylé Prahy hospodářské spisy hrnuly se valem. Nežli minul měsíc, mladý Vondra málem uměl rozeznati žito od pšenice, a než léto prošlo, nabyl přesvědčení, že již dosti ví a že mu třeba není v novém postavení vědomostí více. A hle! v arše dnes, jež podobá se díži, která nosila již jeho prapradědy a v níž jakýs kníže jel prý naposledy, ke svému se statku od nádraží blíží. Hlavou myšlenky se jemu rojí steré. Jaká to s ním změna! Ještě loni tudy 34 ke svému jel strýci jako student chudý, z milosti jenž žil, – dnes o něj svět se pere! Radost jinochu a pýcha prsa vzduly, ale náhle se mu zachmuřila líce; na podmínku vzpomněl nebožtíka strýce, kterou tento končil poslední svou vůli: aby jeho dědic vedle všeho zboží přejal také záští k rodu sousedovu, jenž prý strýci kladl v cestu jenom hloží, život krátil mu a pošinoval k rovu. Z jinochovy mysli spokojenost mizí, na čele mu mraky houstnou každé chvíle. Jaké to jen strýc měl přání pošetilé: nenávidět rod, jenž zcela je mu cizí, z něhož nad to již jen zbývá slabá žena, sotva osiřelá dívka nezkušená! Co as příčinou té staré nenávisti? Prohrané snad soudy o píď meze holé, kterou rozšířit chtěl soused svoje pole, či snad dokonce, jak někteří prý jistí, láska nešťastná? – Nit jeho rozjímání přetrhla se náhle; nenadál se ani – a hle, již se octl na své vlastní půdě! Před ním statky dva. Ach, jak vypadá chudě statek jeho proti sousedovu domu, na vršku jenž stojí – hotová to villa, na niž opatrná ruka postavila tyče hrotů lesklých na chytání hromů! 35 Jaké od loňska tu provedeny změny! Pohled na domy tě nutí k přirovnání: vedle otrhánka švihák vyfintěný! Mladý Vondra v arše obrátil se maní, zdálo se, že strýce pochopil v tu chvíli. V tom už ve dvoře se koně zastavili. Překvapení tady pro nového pána: od vrat, jež jsou chvojí pěkně lemována, do prostřed až dvora v rovné řadě dvojí všecka dvorská čeleď ve svátečním kroji. Ze zástupu nyní v šatečkách svých sněžných vyšlo děvčátko tak svěží jako růže, kterou pevně třímá ve svých ručkách něžných; vítati má pána, ale sotva může 36 bázní vydechnout; pán, jenž tu dříve býval, nosil se, jak všichni v dědině se nosí, jenom v neděli až na paty mu splýval zelenavý kabát s obrovskými šosy; ale tento pán, jenž nyní stojí před ní v mysliveckém šatě, není zjev tak všední, připadá jí spíše jako sám pan kníže, který čtverospřeží jezdí tudy časem. Teprve když Vondra přistoupil k ní blíže a k ní promluvil co nejvlídnějším hlasem, odříkala řeč svou chvějícími rtíky, podala mu kytku – a již bouřné „sláva!“ všecka čeleď svému pánu provolává. Mladý Vondra pohnut vyslovil jim díky, za věrnost jich žádal v delší řeči vřelé, za upřímnost, lásku, aby vždycky spíše přítele v něm zřeli nežli velitele, vždyť prý sám též pošel z chudé jenom chýše posléz každému z nich stiskl tvrdou ruku, v dům pak vešel. Čeleď na svém místě trvá, každý jako socha bez hnutí a zvuku, za to mnohému se slzou třpytí brva. Do prvého patra spěl teď Vondra mladý prohlédnout si byt. Šest pokojů je tady v řadě za sebou, v nich prázdno, dva jsou pouze zcela po panicku, chudě zařízeny, 37 jako by v nich byla sídlem paní Nouze; nikde obrázku, jen holé všude stěny, nikde, co by tvoje upoutalo oči, bez ladu tu všecko, bez barvy a vkusu, úzká postel, židle, stoly bez ubrusu – všecko provrtáno starou červotočí; vedle chudoby, jež do čela je vryta každému tu kousku usedlosti zdejší, divně tebe dojme nad vše výmluvnější těžká wertheimka, jež v temném koutě skryta. Vondrovi ta veteš zpola ztrouchnivělá vynutila úsměv, hlavou proletěla myšlenka mu náhle: Dokážeme světu, Vondrové že nejsou, jako byli kdysi! – Potom k zrcádku, jež mezi okny visí, přistoupil, by spravil svoji toaletu. Vyhlédnuv pak oknem zasmušil se zase: hle, dům sousedův tam září v plné kráse! Viděti ho nechce! Do očí ho pálí! Raděj zastře okna. – V témže okamžení útrpně se usmál; vždyť tu záclon není! Přepychem ty strýci nejspíše se zdály – – – Brzy po té Vondra, jiný oblek maje, prohlédnout šel kolny, stodoly a stáje, aby s majetkem svým seznámil se v krátku. Tak se Vondra ujal zděděného statku. 38 II. Štěpánovští pro besedy svoje na měsíce mají vhodnou látku: jednou z rána u Vondrova statku dělníků se sešly celé roje s motykami, kladivy a rýči, jejichž úsilí se darmo příčí staré, vetché trámoví i zdivo. Jak tu nyní celé dni je živo! Práce lidem pod rukama roste; na zdi dosud hladké, okras prosté, rozmanitých řims teď nalepili, okna zvyšují i dvéře všude, střechy šindel omšený a shnilý brzy prejzy nahradily rudé. Vondra mezi dělníky den celý, na vše dohlíží, kde třeba, velí. První sníh než přikryl Sněžce hlavu, Vondrův statek stkví se v novém hávu. A než první ledu škraloup slabý překážet chtěl v běhu obru Labi, Štěpánov zas viděl novou věc: obrovské dva vozy od nádraží – v kterých mládež uhodnout se snaží 39 panoramu nebo zvěřinec – pomalu se ke vsi kolébají. Zmýlily však ubohé se děti; vozy ty, jimž rovných neviděti v celém šírém štěpánovském kraji, nestanuly ani u hospody podle staré, dávnověké módy, až teprve před Vondrovým statkem. Celá vesnice se v čase krátkém sešla zde a s podivením vidí, kterak z vozů několik teď lidí vytahuje skříně, židle, stoly, pohovky a měkké lenošky, obrazy a sloupy pro sošky, zrcadlo jak vrata u stodoly, lustry, svícny, záclony jak sníh, na konec pak celé haldy knih. Vondra měl teď práce kolik dní, než uvedl do pořádku všecko, a když umístil kus poslední, radosti měl jako malé děcko, jemuž hračky dostalo se milé; prochází se všemi pokoji, na pohovky sedá, prostojí před zrcadlem jindy mnohé chvíle, a že v časté libuje si změně, obrazy své přerovnává denně. 40 Jedno pouze budí jeho hněvy: nevšímavostí je raněn onou, která v jeho sousedstvu se jeví; ačkoli skryt často za záclonou po protějšku pátrá, k velké zlosti nezří ani stopy zvědavosti. Hrdost jeho těžce uražena; za celou tu dobu mnoha neděl nikdo ani oknem nepohleděl. Vždyť přec jeho sousedem je – žena! Jaká to as žena – Vondra v duši přemítá –, že nic jí nevyruší? Jak jest asi chladná, bez citu! – Přešla zima, minulo půl roku Vondrova již ve vsi pobytu, ale jeho pátravému oku sousedka se nezjevila dosud. A přec nyní poznal by tak rád tu, již pro celý mu život snad nepřítelem určil slepý osud! Jenom jednou – slunečný byl den – v zahradě se před zraky mu mihla, ve tvář však jí nezřel; tušil jen, že to dívka útloboká, štíhlá. 41 Marně také Vondra čekal stále na okamžik, se sousedkou svojí aby mohl utkati se v boji, – až ta chvilka přišla nenadále! Překvapila totiž jednou z rána tato zpráva domácího pána: prkenný plot nový, který dělí dvory obou sousedů, prý celý polepen je nějakými listy. Vondra jásal. Srdce jeho plane ohněm lásky dosud nepoznané k paragrafům. Z toho soud je jistý! Jako na kořist se vrhá lev, tak se k plotu Vondra vrhl skokem, sotva o něj zavadil však okem, do tváří mu vběhla všecka krev; celý téměř plot je polepen listy z knihy dobře jemu známé, učící, jak vůči světu žen galantně vždy chovati se máme, některá pak význačnější místa červenou jsou tužkou podtržena. Jak by hrom byl udeřil v něj z čista, Vondra stál; byl zahanben, že žena uštědřila jemu lekce této. Zprvu sice řekl si, že je to přirozené, vždyť se přece dosti 42 prohřešil tím proti zdvořilosti, sousedce že své se nepředstavil; ale brzy jiný hlas mu pravil, že by bylo zbabělostí velkou, kdyby snad se nechal urážeti zlomyslnou, moderní tou selkou, která asi z vesnických je dětí, jež se v městské jakés dívčí škole naučily romány jen číst, milostný snad leda slepit list, nevědí však skoro, co je pole; zákonem pak že jim etiketa, kterou lidský nerozum si stvořil, žádají hned od mužského světa, otrocky by všude se jim kořil. Někdejšímu učni Nemesinu paragrafy v hlavě jako vosy rojily se; ve zpupném tom činu držby rušení a ještě cosi objevil; a jako v letní dobu slunce plá, tak plála jeho líce, obšírnou když skládal obžalobu. Tak chtěl Vondra pomstit svého strýce. 43 III. V arše, kterou starý Mates mýdlem zušlechtil, dnes do blízkého města, jež je soudu okresního sídlem, jede Vondra. Rozkošná je cesta! Na blankytu obláčky jak z vlny, ve vzduch čistý, jarní vůně plný, vyletuje skřivan s hymnem lásky, v lukách skromné jindy sedmikrásky rosnými dnes perlami se pyšní, lesy mluví, plno zpěvu v nich, sladkým dechem kvetoucích pak višní opájí ti nozdry vlažný jih. Mladý statkář do mladé té krásy ponořil se celou svojí duší; náhle cítil, že mu vlhnou řasy, srdce v těle mocněji že buší, v duši se mu plíží tichý žel: kolem něho všecko láskou dýše, – on jen dosud do čarovné říše všemocné té paní nevešel; a přec k srdci přivinul by rád dívčí bytost, plnou sladké touhy! Nelze jistě pravou láskou zvát studentských těch „lásek“ věnec dlouhý, 44 které stálé jsou jen tak asi, jako aprilové počasí. Jednou sic – to v pražských ulic stínu – zdálo se, že nalezl „tu pravou“, dříve však, než odhodlal se k činu, ztratil na vždy s očí dívku smavou – – – Napadlo teď Vondru okamžitě, v ráji tom, jejž vykouzlil v svém bytě, věc že hlavní – sličná Eva – chybí. Co mu vadí, by si hledal Evy? Může jednati, jak se mu zlíbí! Beztoho jen samé chvalozpěvy o ženitbě od svých přátel slýchá. Nedávno pak kdosi ve městě o statné mu radil nevěstě; je prý hezká, pracovitá, tichá, ač je z města, hospodářství všemu rozumí, a peněz jako smetí – slovem: děvče, jež se hodí k němu. V myšlenkách tak Vondrovi čas letí jako střela, teprve z nich pak procitl, když soudní před budovou stanul jeho povoz. Bouři novou v jeho nitru věstil černý mrak, na čele jenž vyvstal mu v tu chvíli; faëtonek něžný, ušlechtilý 45 oko jeho na náměstí zhlídlo, před nímž jeho archa ve vší kráse, jakou zmohlo Matesovo mýdlo, předpotopním obrům podobá se. Dobře zná ten faëtonek nový, vždyť náleží jeho sousedovi v ženské suknici, jejž před soud žene. Však dnes pomstí ubožáka strýce, jemuž rozumí vždy víc a více! Ó však jistě ode dneška sklene duha míru nad jeho se statkem! Vondra v duši cítil svatý hněv, do tváří jenž hnal mu všecku krev a tak rozpaloval jej, že šátkem stíral pot, jenž čelo jeho smáčel, po schodech když k soudní síni kráčel. Bouřlivě mu srdce v těle bilo, dokud před kancelářem stál venku, jakmile však vkročil, na chvilenku leknutím se v chůzi zastavilo. V okamžik ten utvořil se tady obraz hodný štětce malířova: u dveří hned stojí Vondra mladý, není schopen jediného slova, ač se zdá, jak otvíral by ústa; proti němu rozkošné je dítě, jedno z těch, jež nerodí se zhusta, 46 krásná její tvář se rozpačitě usmívá, zrak její sklopen k zemi; od stolu pak na ně pod brejlemi mžourá starý soudce holohlavý. Že tak Vondra zdřevěněl, ký div?! Nepomyslil sobě jaktěživ, že ten diblík černooký, smavý, za nímž v Praze nachodil se dosti ke kuchařské škole „Domácnosti“, že ten anděl, na nějž myslil všude, o němž snil a na nějž verše psal, že ten jeho sladký ideál někdy jeho nepřítelem bude, jehož nutno k soudu pohánět – – – Jaká náhoda to neblahá! – S Vondrou teď se motal celý svět, okna, stěny, strop i podlaha. A což dívka? Také netušila, koho jí dal osud za souseda? Jaká divná myšlenka to! Leda že by hluchá, slepá, němá byla! O tom Vondra neměl ani zdání, kterak jeho sousedka se shání po všem, co se jeho žití týká, a jak často z hloubi pokojíka kukátko své namířila naň. 47 Marně čekala, že soused její přece složí zdvořilosti daň, až se odhodlala v beznaději k prostředku, jenž pomohl jí k soudu. Se smírem měl soudce práci snadnou, bál se skoro, že si v citů proudu „sporné strany“ kolem krku padnou. – Archa prázdná k domovu se blíží, za to faëton má větší tíži: Vondra se svou sousedkou v něm sedí. Jaký sladký hovor spolu měli, prosté moje verše nepovědí; vím jen, chvílemi že tichem zněly hlasné polibky, ne bouře hněvu. Takto Adam nalezl svou Evu. * * * Na konec jen málo ještě slov. Několik let po té události zavítal jsem v slavný Štěpánov, kde mně jako příteli a hosti paní domu, Vondrova to žínka, o starém když strýci byla zmínka, 48 svěřila, proč taká dlouhá léta nenáviděl celý její rod: sestra její matky, její teta, polepila jednou Vondrův plot láskyplnou jakous čmáranicí, aby v milenci svém – onom strýci – rozdmychala ještě větší lásku; ubohá však prohrála svou sázku, neboť taký podivín byl strýc, s děvčetem že nepromluvil víc, jeho hněv pak celý rod že stihl. Mladý Vondra svoji číšku zdvihl: „Sláva plotu! – Víš-li, starý hochu, myšlenkumyšlenku, že moje žena milá od svojí si tetky vypůjčila? Tenkrát výsledek byl jiný trochu, – proto sláva plotu!“ Všichni výše pozdvihli jsme plné svoje číše. Chtěl jsem – neboť zvědav bývám vždycky – viděti plot onen historický; ten však dávno padl za oběť spojení dvou dvorů, po nichž teď s obručemi se anebo s míči prohánějí mladí Vondroviči. 49
ZE ŽIVOTA UBOŽÁKOVA.
[51] Tvář vážná, přísná, zamračená zhusta, leb nejčistším se leskne zrcadlem a pod ní znaveně se tlustým sklem zrak dívá na svět; na tenounká ústa se úsměv snese jenom tenkrát asi, když kalendář skon měsíce mu hlásí, kdy svižnější je těžký jindy krok. Již slyším hlasy: Aha, paedagog! – Ba věru, kantor! Račte odpustit, že na udici, již jsem maně hodil v dav lidu pestrý, červíček se chyt’ jenž k věčnému se mučednictví zrodil. Tvor nestojící mnohým za řeč ani, to rek je můj, – s ním mějte slitování! 53 I. V hlavě inštrukce a v pravici vak těžký supplent Holý cestu k svému cíli váží. Proč as filosof náš volil cestu pěšky, daleko ač město leží od nádraží, drožkáři ač oba útrpnost s ním měli a svých Rosinant mu služby nabízeli, neví hlava má a hloubat o tom nechce. Zprvu mému reku šlo se dosti lehce, ale čím dál břímě tížilo jej více; levá ruka pravou vystřídala záhy, v praménky se slily kapky potní vláhy, ruče přes rudnoucí honily se líce, až pak řítily se jako vodopády na kravatu bílou s oholené brady, hubené co nohy v černých kalhotách – nejlepších, co ve své hrdina měl šatně, – po kotníky v měkký bořily se prach, křížily se, pletly, potácely matně. 57 Zaprášen a zpocen, hladový a slabý, s tváří, která mnohem lépe slušela by jistě pohlaváru rudokožců kmene, posléz dovlekl se stěží do hôtelu, s něhož smál se zlatý nápis „U pramene“. Pohověv tu trochu nebohému tělu, na cestu se vydal hledat chrámu věd; dlouho nehledal: dům v kasárnickém slohu brzo k sobě zvábil pátrající hled. S utajeným dechem zdvihal pravou nohu přes práh svatyně, v níž bude knězem nyní; ledný chlad jej ovál z ponurých těch síní, brzy však zas vary rozlily se tváří, s němou úklonou když stanul v kanceláři před tím, osudy jenž jeho bude vlást. Blahosklonně, vlídně pán jej vítal nový, potom oteckými líčil jemu slovy, jakou v našem nitru zvláštní budí slast vědomí, že řádně plníme svůj úkol; na srdce mu kladl, v jednání svém celém aby ukazoval, že jest učitelem, hesel aby nedbal, kterých všude vůkol plno nyní zní; zvlášť varoval jej vřele před politikou, jež zhoubně u nás řádí jako rakovina v nemocného těle a jíž sváděni jsou zhusta lidé mladí. Výstraha ta padla v půdu neúrodnou; 58 nevšímalť si Holý, co se děje doma, jaká bouře zmítá zemí jeho rodnou, jemu celým světem byla stará Roma; časopisy znal jen leda podle jména, za to jeho duše hojně napájena byla ctihodnými těmi aoristy, starých grammatikgrammatik, jež plní žluté listy. „A což – ženat nebo panic?“ vážný muž na konec své řeči Holého se zeptal, a když zardělý svou zpověď onen šeptal, usmál se: „Však my vás oženíme juž!“ Skončiv audienci šéf jej bohorovný z kanceláře svého vedl do sborovny, která právě byla plna vážných tváří s brejlemi i bez nich, rozličného stáří. Rozdílné též tady bylo přivítání: vřele potřásli mu rukou mladší páni, supplentův již sladký sdíleli s ním los, kdežto ti, co dekretem se honosili, vyhnati že nelze každičkou je chvíli a dle kvinkvenálek zdvihali svůj nos, z nichž též někteří své vlastní měli domy, lehkým zakývnutím učených svých hlav ráčili jen prostě vzíti na vědomí, nový kollega že rozmnožil jich dav. 59 Potom vědec mladý jal se prohlížeti šeré síně jmění inventární skrovné, až pak utkvěl zrak mu v lásce nevýslovné rozmanitých úloh na hromadách pěti, jimiž kollega, jejž zastupovat měl, s laskavostí vzácnou naň se rozpomněl. Nevím, čtenáři, zda můžeš posouditi, jaké city v pravém filologu nítí chvíle posvátná, kdy jako přísný soudce zabodá své zraky v řádky rovné, křivé. Stupnice to citů! Od radosti divé, v rozkoši kdy rajské jako na pochoutce na supinech skvostných jeho zrak se pase, k zběsilosti až, kdy tigru podobá se, v níž by nejraději pohlavky a štilci lekci mladému dal za to provinilci, že tak nešetrně k řeči té se choval, kterou Cicero kdys ducha rozpaloval. Obraz takých vnad se vynořil v tu chvíli v mysli Holého, jenž jako ve snách stál... Nechme ho tak státi, pojďme trochu dál, bychom z rozkošného sna ho nevzbudili! – 60 II. Chcete věděti, jak ono město slově, osudemosudem, v něž zavát náhle supplent Holý? Mourkovice, prosím! Město nijak nové, které nehodlá se státi metropolí a jež, velice ač průmysl v něm kvete, – kozí syrečky se vyrábějí v něm – na nejlepší mapě sotva naleznete. Spí-li říšská rada nebo zemský sněm, jedno Mourkovickým; ve svém tichém kraji ruchu světskému se pilně vyhýbají. A že k novotám jsou jati nedůvěrou, těžce zanevřeli také na stoky, proto v pondělí, kdy v každém domě perou, po náměstí tekou mydlin potoky. V příštích dnech už Holý spěchal s poklonami k honoraci zdejší. (Jen tak mezi námi: na křížovou tuto, nekonečnou cestu kollega mu půjčil pár bot z brusu nový.) U toho, jenž rozum dával všemu městu, nejdřív zaklepal. Jak sluší purkmistrovi, mistr Škopíček jej přijal odměřeně, botu, již měl v práci, mlčky podal ženě, která tovaryše jemu zastávala, 61 pošinul si brejle, uklonil se trošku, pravice pak vážným kynem hosta zvala, aby posadil se nízkou na třínožku. Za řeči, již k němu hlava obce měla, potu krůpěje si Holý stíral s čela, neboť purkmistrovy oči po čas celý pevně na lakýrkách vypůjčených tkvěly, poznávalť v nich jistě uměny své plod. A když posléze též paní purkmistrová, známá výmluvností, ujala se slova obratné řeč točíc kolem cizích bot, v mysli Holého plán uzrál důmyslný: brzy po té poklon lichotivých plný klečel purkmistr a shrben víc než dosti na boty bral míru jeho „slovutnosti“. Leckde potom ještě za kliku vzal Holý, však ne bez nehody pouť ta skončila se: první paní radní vypasený „Žoli“ zkusil zoubky v jeho lýtka vzácném mase; páně děkanova panna kuchařinka, které Holý stále říkal „milostpaní,“ omylem se táže na jejího synka, špínou polila mu boty z nenadání; pana ředitele tlusté polovice nešťastně se zeptal, milostpaní kde je, a když hluboko se klaněl odcházeje, natrhl si rukáv na zákeřné klice. 62 Ten den pozdě jinoch uzardělých lící k obědu se všecek uštván potácel, v rozechvění stálém židle pokácel, krájel polévku a maso jedl lžicí. III. Pravidelný život hrdina můj vede: za dne ve škole se rozčiluje, zlobí, v chudém pokojíku za večerní doby nad haldami úloh sklání čelo bledé, každou sobotu dřív, než udeří pátá, pro pokyny moudré v konferenci chvátá, pozdě večer teprv, duch když nasycen, v domov svůj se vrací skvostné ku večeři; (jeho domácí čas podle ní prý měří: svátek uzenky, sýr dává všední den.) 63 Jednou za týden vždy lepších krmí vůně dráždí jeho nozdry; čtvrtek den ten slavný, v útulném kdy svém, ač začazeném, lůně malý hostinec jej vítá starodávný, mezi přáteli kde téhož povolání ve svém pluje živlu, časuje a sklání, těžké obžaloby na studenty snáší, kterým nad Minervu Venuše je dražší. Z klidu svatého jej náhle vyrušila mourkovická „Vesna“; objevilť tam kdosi talent herecký, jejž Holý v sobě nosí, jehož mocná, přímo vulkanická síla epochu můž stvořit v službách Thaliiných. Rek náš vždycky dosti starostí měl jiných, o divadlo sotva že kdy zavadil, proto nemálo též překvapen tím byl, když jej několik dam z „Vesny“ přepadlo žádostí, by s nimi zahralzahrál divadlo. Pranic nepomohly vytáčky mu všecky, spíše utvrdily dámy v domnění, že jen skromný jeho genij umělecký pod záplavou poklon tak se rumění. Na konec sám Holý dal se přesvědčiti, hvězda nadšení že na čele mu svítí, sudičky že daly umění mu věnem, že se může státi českým Coquelinem. 64 IV. Před oponou, na níž mistr zneuznaný vykouzlil svým štětcem postať jakés panny (rajsky hranaté to, umouněné dítě božskou Thalií snad Mourkovickým slove, mně však zdá se, její ruce cinobrové podlahu že by as drhly znamenitě), před oponou touto v nedočkavé touze výkvět obecenstva tlačí měkká křesla. Na všech rtech se chvěje jedno jméno pouze, o němž rozlétla se okřídlená hesla; dvojslabičné slůvko, Holého to jméno, hlasitě i šeptem tady pronášeno. Za jevištěm zatím v této vážné chvíli černá zoufalost se chápe režiséra; hlediště již plno, sedí tu kde která honorace zdejší, již se dostavili také radovi, jimž káže dobrý mrav přicházeti vždycky pozdě do zábav, – opona však dosud bez pohnutí visí, tají obecenstvu děj, jenž v zákulisí koná se, kde celý personál jen čeká ještě na Holého – na hlavního reka. Posel, jenž ho hledal, s takou přišel zprávou: našel professora, se sklopenou hlavou nad hromadou úloh seděl doma, prací 65 lačná jeho duše zabavena zcela na divadlo jako na smrt zapomněla. – Slyš, teď obecenstvo trpělivost ztrácí, tleská, syčí, dupe, volá, lomozí – – – Nezbývá než hrát; máť Holý výstup třetí, do té doby přijde. – Opona již letí vzhůru s tučnou Musou. Pán Bůh pomozi! – Hra jde dosti pěkně, napověda v budce koná pravé divy; za jevištěm však režiséru strachem srdce buší prudce, na čele mu houstne černější vždy mrak, čím víc Holého se výstup blíží příští. Běda, již je tu! Již padlo na jevišti slovo poslední, však po Holém ni stopy. Trapný okamžik! Kol chvíli jako v hrobě, kdo je na jevišti, neví rady sobě, utírá si čelo, v potu svém se topí, na druha druh mrká, by se ujal slova, náhle čtyři herci stejnou spustili, ulekli se toho – a zas mlčí znova. Také v obecenstvu mrtvo na chvíli, najednou však – slyš! – cos projelo tím tichem a již potlesku kol tebe bouře hlučí, okna homérským se otřásají smíchem, smíchem klesají si lidé do náručí. Obecenstvo náhlou scénou překvapeno: na jeviště v herců rozpačitý sbor 66 z kulis přiletěl teď jako meteor onen, jehož všude voláno dřív jméno. Ale běda! jaká neblahá to změna! Místo pařížského lvíčka-dobrodruha, jehož náprsenka sněhobílá, tuhá, takou voňavkou je vždycky napuštěna, jakou módní žurnál předpisuje právě, – objevil se kantor, za uchem brk husí, 67 v starém županu, jenž rozpadá se v kusy, čapku s velkým třapcem na bezvlasé hlavě. V malebném tom kroji, jak v něm doma sedá, Holý do divadla letěl ve spěchu, v něm jej na jeviště – skoro bez dechu – režiserská zloba vystrčila bledá. Dlouho smích a potlesk síní burácely. Zatím opona se snesla na tu chvíli, hlavního než reka trochu vymydlili. Konečně se Holý, změněn ovšem celý, dostal na prkna, než první jeho zjev utkvěl ve všech myslech a smích nakažlivý každou chvilku letí domem, ústa křiví, třese bradou pánů, škube rtíky děv. Ubohý náš rek div krví nepotí se, plete druhé herce, v jejich řeč se míse, zardívá se, koktá, pracně chytá slova, která posílá mu budka suflérova, a když prohřeší se proti gramatice, jako dobrý brusič opraví se hned, v obecenstvo metá prosebný svůj hled, který dí: „Já toho neučiním více!“ Ale divadelní starý rarášek nejlepší si kousek nechal naposledy. Úchvatná to scéna! Zoufalý a bledý manžel zrazený – to kusu hlavní rek – 68 pistole se chápe, aby ranou jednou skolil svoji ženu zrádnou, mrzkou, bědnou. Hrozná chvíle přišla. Holý pistol třímá – dámy ouška kryjí ručkama již svýma – Holý zdvihl pistol – cvak! – a bídná žena leží v kulisách jak bleskem zasažena. – – – A teď, čtenářko, rád Tebe viděl bych, zda by Tebou také nelomcoval smích, kdybys byla svědkem nastalé teď scény. Holý pistoli své nechtě darovati, že mu nespustila, vždy ji znovu chvátí, nad mrtvolou svojí bídné, zrádné ženy kohoutek jen stále děsně vzdorovitý natahuje – spouští – hroznou vášní zpitý, ale pistole jen „cvak!“ – ni jednou „bum!“ – Potleskem vždy větším otřásal se dům, opona až smíchem k zemi dopadla a lid potácel se smíchem z divadla. – – – V. Druhého dne v městě zpívali již ptáci, jakou u šéfa měl Holý audienci. Pana ředitele zralá slečna dcera, která horovala více pro Homera 69 nežli pro „Kuchařku“ naší Dobromily a jíž klassikové slabikářem byli, hrála nešťastného professora ženu a s ním dělila se o vavřínů tíž; a jak často bývá, každý věděl již, za jakou prý Holý usmířil ji cenu. Kázání své tatík, přísností svou známý, takto prý as končil: „Lydie, má dcera, od rána nám pláče pro skandál, jejž včera jste jí způsobil“. (Dle zlopověstné Fámy stala prý se slečně nehoda ne řídká, při osudném pádu nebohého těla sukénka že trochu výše odletěla a tak zrakům suchá objevila lýtka.) „Doufám, kollego, že sám teď uznáte to, skvrnu takovou že nelze jen tak smýt –“ Zkrátka: za nedlouho po řeči již této milý professor si najal větší byt, a než dvakrát luna změnila své tváře, moudrou Lydii si vedl od oltáře, jež, byť vařila mu třeba sebe hůře, pomoci mu aspoň může v korrektuře. 70 Na konec mi tuto nelze zamlčet, čemu dlouho smál se mourkovický svět, že – jak na divadlo – Holý zapomněl také na hodinu, kdy se ženit měl, a že svatebčané v poslední jej chvíli teprv z haldy úloh pracně vylovili. Ještě něco: Hlava obce z bledé zloby, že si nevzal jeho slečny Evičky, Holému tak těsné ušil střevíčky, že se v kostele oň pokoušely mdloby – – – 71
TCHYNĚ.
[73] I. Kde nabrati dnes barev na paletu, jež vystihly by věrně obraz její, té bytosti, jíž skromný vínek pletu a o níž s hrůzou posvátnou jen pěji?! – 75 Tvář zčeřenému podobá se moři, nos maják jest, jenž na úskalí hoří, úst šírý otvor sopkou věčně činnou, zrak blesků výheň temnou nad krajinou, a jazyk její – břitva? dýka? meč? – vše málo – na to nestačí má řeč. – – – Ten obraz Karlu objevil se právě a probouzel v něm trudné upomínky, když do kočáru sedal vedle žínky, jež kolem sebe hledí usměvavě. Kdo Karel jest? Muž v nejpěknějším stáří, jak doubec chlapík plných, svěžích tváří, má vlasy, pěkným honosí se knírem, a „takto“ jest pan Karel inženýrem. Půl léta jen, co muž ten v plné síle šel od oltáře se svou Lotynkou, s tím pokladem, jenž do oné byl chvíle zlým hlídán drakem – paní matinkou. A dnes ten drak sem, k jejich ráji pílí, teď jedou sobě pro něj na nádraží, ach, proto tak svou hlavu Karel chýlí, ač vesele se vypadati snaží. Byl dobrák muž to, bleše neublížil, však dnes by chtěl, by vlak, jejž čekali, se k svému cíli nikdy nepřiblížil, by v řeky proud se sřítil se skály; kéž zločince se stane obětí neb aspoň parní kotel vyletí! 76 Z těch myšlenek, z těch skromných, zbožných přání zvuk píšťaly jej vzbudil z nenadání, a než se nadál, cítil v tvářích pláti dvé hubiček, jež hlasně přede všemi mu Lotynčina vtiskla paní máti; ta ověšena hojně krabicemi se otáčela hbitě na vše strany, zle v okolí svém rozdávajíc rány a plně, by nevyšla ze cviku, teď popouštějíc uzdu jazyku. Byl Karel rád, když po drahné se chvíli ven před nádraží posléz protlačili a do kočáru vsedli; než i pak jí požehnaná vyřídilka jela, že rachot vozu hravě překřičela, že lidí všech se obracel k nim zrak. – Teď doma jsou – a milé paní tchyně je všude plno; za půl hodiny zná podrobně byt mladé rodiny. Hned v pokojích je, hned zas do kuchyně se kolébá a zrakem před jestřábím nic milosti a chvály nenalézá: ať hliněný je nebo ze železa, jí každý pekáč zdá se špatným, slabým; ni jeden obraz rovně nevisí tu; „Hus“ Brožíkův je drahou mazanicí, ne ozdobou, než poskvrnou je bytu, 77 v němž obývají řádní katolíci; ty lenošky jsou z módy dávno již, sem lépe by se hodil hnědý plyš; a knihovna – to drahé haraburdí, vždyť ani žid nic za ty škváry nedá. A co se takto paní tchyně durdí, zeť ubohý jen oči k nebi zvedá a po straně si tajně vzdychne časem. Též kázáníčko malé při večeři máť Lotynčina měla ke své dceři, že hříchem to, jak drahým plýtvá masem, můž stačiti prý služce chleba krajíc a ve svátek naň malý tvarůžek; a když už jednou byla u služek, dál pokročila řeč svou rozpřádajíc, jak pánovitá čeládka to teď, že každá musí míti tovaryše a, by se jemu zalíbila spíše, že každý groš dá na hadry. Pan zeť se zapomněl a maně prohodil, že výjimky jsou čestné mezi nimi, však také za to dostal hned svůj díl, to paní tchyně ústy výmluvnými: „Jsou všecky stejny, všecky – dost a basta! Já příkladů vám uvést mohu na sta. Nu ovšem, páni obyčejně vidí jen hezkou tvář, té odpustí se všecko!“ – 78 Pan Karel sedí jako zbité děcko a kradmo v očích ženušky své slídí, jak působila na ni tato slova. Ta – ubožáček – u velikém zmatku hned na něj hledí, hned zas na svou matku, a tvářička se rdí jí do nachova. Zda mladý manžel ví, zda aspoň tuší, co v ženušky se jeho děje duši, jak rozvažuje, nemá-li snad teď své hezké služce dáti výpověď a vzíti jinou, zimu na pohled, jež zjevem svým žár změnila by v led – – –? Dnes poprvé snad v jeho živobytí se pivo Karlu zdálo medicinou, již rychle pil, by spat jen mohl jíti. Však paní tchyně radost ještě jinou mu připravila zjevem vůle svojí, že od Lotynky již se ani nehne, že sama spáti v pokoji se bojí, ať na hostinskou postel sám si lehne. Co činit? Rozkazem je přání hostě – a tomu nutno podrobit se prostě. Šel Karel z ložnice jak z ráje Adam, když anděl mečem ukázal mu cestu; 79 však přece ještě velký rozdíl jest tu, ba já, že Karel je v tom hůře, hádám, vždyť nejde Eva s ním – a za anděla čert nejlítější portýra mu dělá. Již půlnoc minula, pan Karel však se beze spánku dosud zmítá v loži, co v ložnici zvuk divný teď se množí, jak brzdami když zaráží se vlak, zvuk slyšitelný jistě v domě celém, jenž poučit můž zoufalého zetě, že milá tchyně na zemi jen tělem, však její duch že bloudí v jiném světě. – – – II. Co as je peklo, o tom mohl sobě pan Karel jasný obraz utvořit. Kdo paní tu, zřít bylo v krátké době, kdy do základů změněn celý byt; co na svém místě klidně stálo ráno, je do večera stokrát přerovnáno, ba knihovna, jež tu jen překážela, pryč z pokojů je vyhoštěna zcela a v předsíni svůj našla útulek. Též na Lotynce znáti bylo záhy, že v maminky se drahé dala vlek, ejžjejž překaziti marné, marné snahy; 80 hrách, nad nímž Karlu mrazem tuhla záda, teď na stole má třikrát za týden, to z převeliké dětské lásky jen, že maminka jej „ach, tak tuze ráda“. Duch pořádku, jenž vládl v tomto domě, kdes v koutku pláče rukama teď lomě; pan Karel, vždycky časné ptáče ranní, teď do osmé vždy čeká na snídaní, až z teplých peřin vyhrabe se mama; a v poledne když přijde z kanceláře, vždy u plotny teď služka stojí sama, neb dámy, kuchyňské by ušly páře, jsou na procházce, – však pan manžel zticha přec musí být, ať žaludek mu vzdychá. Též velikou vždy radostí mu bylo, když časem damám v jeho společnosti se na procházku jíti zalíbilo. Co spolykat mu bylo žluče, zlosti, než paní tchyně, nade všecko milá, jak poupátko se něžné vyšňořila, než eben v bílém vykouzlila vlase, než šněrovačkou těsnou utáhla se! A divadlo-li bylo jejich cíl, kus o první akt jistě kratší byl. Kdo za zlé můž mít ubohému zeti, kdo chtěl by po něm hodit kamenem, 83 že, nešťasten v tom pekle plamenném, jal z domova se častěj vytráceti?! Teď prvně od té doby, co je ženat, zas hospoda ho jala do svých tenat, kde společnost jej známá uvítala. Dva první dni byl trochu nevyspalý a ráno se mu hlava větší zdála; však cvik co zmůže častý, vytrvalý, též na Karlu se ukázalo záhy, již sebe víc mu neškodilo vláhy. A nejednou, když pitce po veselé, jež trvala snad proti zvyku déle, jej ve svou měkkou náruč jímal sen, byl jakýms ruchem náhle probuzen; i bývalo mu, jak by jeho dvéře kdos nenadále zticha otevřel, a jeho zrak v nich bílou postať zřel, jež rozhlížet se chvilku zdála v šeře a zmizela jak pohádkový zjev. „Hle, to dělá ten plzeňského příval,“ řeč mravokárnou ráno k sobě míval; „tvá rozohněná, rozbouřená krev ti před oči pak kouzlí vidiny“. – Ach, jak se mýlil Karel nevinný! To nebyl přelud, co zřel ve dveřích, než zjev, jenž masa měl i krve dosti; to Lotynka, jež k děsné žárlivosti 84 zdroj hojný našla v slovech mateřích, se častěj chodí dívat, mužíček-li si cestu nespletl a omylem tam nešel, kde se ve dne buchty pekly a v noci Barča snila o milém. – III. Číš utrpení náhle dovršena – – – Ó, což pan Karel zaklel sobě s chutí, když milená mu zvěstovala žena, kouř tabákový ke kašli že nutí a tíží plíce drahé matinky! – – – A druhý den mu žínka oznámila, jak špatnou noc prý měla mama milá, že usnula vždy na čas kratinký, však palčivost prý nevýslovná, děsná ji přes tu chvíli probouzela ze sna; a když si ráno tělo prohlížela, jak poseto prý pupenci je měla. V tu chvíli pana Karla napadlo zvířátek rudých ostré kusadlo – a prohlídce hned všecko podrobeno: dřív podušky a tenké prostěradlo, v něž tělíčko se paní tchyně kladlo, 85 pak „žíněnka“, z níž libě páchlo seno, ba došlo na slamník i na tenká, jež sténávala pod ním, prkénka – však bedlivé přec oko nevidělo ni stopy krvelačném po zvířátku. To upokojilo tak paní matku, že večer zase tučné její tělo se bez starostí kladlo v měkké lože. Však jako včera, dělo se i dnes: jen na její se víčka spánek snes’, již zas ten oheň v těle, jak by nože jí v kůži vnikaly, a potom zase jak bloudily by jehly v jejím mase, a čím se více v loži koulí, svíjí, tím větší bolest, jak by kopa zmijí se ovila jí kolem nohou, rukou. – – – Noc paní tchyni byla hroznou mukou a nechtělo jí ani konce být. A když se zjevil první ranní svit, což s radostí jej vřelou uvítala! Tak časně poprvé v svém žití vstala. Zas prohlíží své tělo, – ale běda! dnes oko marně zdravé místo hledá, a pupence jak groš-li včera byly, dnes dvougrošáka síly docílily. Táž prohlídka zas, jako byla včera, 86 však opět marná. Polekaná dcera pak rozhodla, že třeba lékaře; zeť vzorný, také polekán jsa dosti, sám rozběhl se pro něj s ochotností a přivezl jej brzo v kočáře. Pan doktor – človíček to ještě mladý, s nímž v besedě pan Karel hrával špády – svůj zabodal zrak v místa poraněná a prohlásil pak povýšeným hlasem: „Zde nepomůže nic než vzduchu změna!“ Z úst dvojích výkřik zazněl stejným časem, to dcera s matinkou se lekly tak; i hodný zeť, svůj k zemi sklopiv zrak, se ptal, zda není pomoci snad jiné, však neúprosný Aeskulap byl mladý: „Buď poslechnete upřímné mé rady – neb v brzku osud neblahý vám kyne!“ Co zbývalo, než mlčky poslechnouti? Hned přichystáno v největším je spěchu vše ke zpáteční paní tchyně pouti, sám Karel skládal, balil bez oddechu, kde potřeba, svou přispívaje paží. A za hodinu byli na nádraží. Když matinka již s haldou krabic, vaků se usadila v kupé „svého“ vlaku, vše zřela dcerka lítostí jak v mlze, 87 jí z očí slzy tekly potokem; i Karel rozmáčkl cos pod okem, co poněkud se podobalo slze. – – – IV. Svět, jejž si Karel stvořil pro své štěstí, zas do starých se vrátil kolejí, jak tvůrce úsměv spokojený věstí: dle chuti ten zas kouří, pije, jí, spí na svém loži, povlečeném čistě, a knihovnu má na starém zas místě. Již druhý den jim psala mama milá, že zázrakem ji nemoc opustila, a velebila moudrost doktorovu, jež pomohla jí hrozných od pupenců. Však odkud vzešly, v srdcích zasvěcenců to tajemství spí jako na dně rovu. Mně svěřila je Barča boubelatá, já v důvěře pak v poctivost tvou jisté je svěřím tobě, mládeži má zlatá. Vy všichni, kteří v sladké naději jste, že budete kdys tchyní oblaženi, mně na okamžik přejte svého ucha! Věc ta je velmi, velmi jednoducha: pan Karel totiž v onom okamžení, 88 dým z kuchyně kdy vyhnal dceru, matku, hrst kopřiv domů přinesl si v šátku a zmrskal jimi prostěradlo lůžka, v němž daříval sen paní tchyni mládím a jež pak znovu urovnala služka. Však nemyslete – probůh! – že vás svádím! – – 89
OKRESNÍ ŽENICH.
[91] I. Dnes myslí spěji k tobě, „vezdy věrná“, svým známá nektarem, ó Plzni černá! Zřím komínů tvých nespočetné davy, jež utkávají závoj kol tvé hlavy, mám jasný pocit, noha jak se boří dnes v mračnech prachu, zítra v bláta moři, zas tvými sady procházím se v duchu a němčina tvých dcer mi letí k sluchu; zde papež Plzně – „Salzmann“ –, v košťat stínu svůj ztápím jazyk v rajskou chmelovinu, co v stromořadí blízkém masné krámy se o požitek pro nos dělí s námi. Tak často, Plzni, na tvé steré krásy všech pět mých smyslů rádo vzpomíná si. 93 I figurky tvé mým se zrakům jeví: v svých krátkých sukních statné selské děvy, jež vítězí již svými punčoškami, i v toaletách skvostných „naše“ dámy, s jichž kyprých rtíků „der, die, das“ zní směle, houf věrných dcer a synův Israele, i pravovárečníci, města květ, jimž za Rokycany se končí svět. Však nad všecky ty živěji dnes tane mi na mysli muž tváři ustarané, jenž přečasně má v čele brázdy vrásek a úzkostlivě čítá každý vlásek, jenž nedávno byl ještě jako buk a v krátkém čase ztratil všechen tuk, že zbytečně teď velikou má vestu; a vše to ze starostí – o nevěstu. Zřím hubeného toho úředníčka, jak pod cylindrem, který sebou kývá, se po náměstí širém procházívá; vždy sklopena jsou k zemi jeho víčka a jeho chůze o závod je běh, než přes to sobě dobře všimne těch, kdo v sukních trochu lepších kol se mihnou, ač sotva zraky od země se zdvihnou. Co dívek potká, všecky zná jich jménem, i do kapsy jich vidí tatíkům; 94 ví, co vynáší téhle Olgy dům, co té zde – Fandě – dostane se věnem, ví, tam ta dlouhá – slečna Aurelie – že mnoho po své tetě dědit bude, jež více již je mrtva nežli žije; hle, ta zde – Tilda – jako děvče chudé se šatí jen, však peněz má jak smetí; to tahle – Mařka – chodí jako kněžna, však pod atlasem košile je režná, dost dluhů, asi tucet malých dětí, – jak zklamal by se člověk snadno v ní! Nu, vtělený to úřad listovní. Těch vědomostí finančního stavu všech otců, matek, strýců, bab a tet pan Dolný pracně nabyl během let; snad polovině dívek z toho davu, jenž denně se tu tísní na chodníku, již nabídl své srdce, ruku svou a sladké „ano“ slyšel z mnohých rtíků, jež úsměvem svým k rajským hodům zvou, však dosud vždycky v rozhodné té chvíli, kdy před oltářem již měl pokleknout, jej z nenadání opustily síly a růžových se vždycky zhostil pout. – – – Co zdrželo jej? Co mu stálo v cestě? Ach, vždycky náhle zvěděl o nevěstě, 95 jež dostane víc o několik set než ta, k níž právě chtěl se připoutati. Tak stalo se, že za několik let znal podrobně, jak která dívka „platí“ a kterak její pojištěno věno; však ponenáhlu ztratil kredit všude a získal sobě lichotivé jméno, jímž nadepsal jsem tyto řádky chudé. Již zdálo se, vší naděje že vzdá se a upustí všech dalších od podniků, když uslyšel jsem náhle na chodníku – Však o tom v druhé kapitole zase! II. Vždycky rád jsem vídal Plzeňanky švarné v suknicích těch krátkých, které v zanícení uvádějí také muže mravokárné, nad nimiž jen ženy zlobně barvu mění; vždy se líbily mně hedvábné jich stuhy barev nejpestřejších, vypůjčených z duhy, zástěry a šátky, střevíčky jich malé, nejvíc však můj obdiv budily a k písni nejednou mne nadchly punčošky, jež tísní kulaťoučká lýtka krásy neskonalé. 96 Zlíbal bys ty děvy! Žel, že vedle nich nevykračují si švarní jonáci v malebných svých krojích národních, ale v poloměstských šatech panáci. – – – Sličná čtenářka se usmívá; již hádá, na papír proč brk můj neumělý skládá o venkovských děvách také chvalozpěvy. Bravo, milostivá, uhodla jste! Nuže: náhlá zpráva všecky překvapila muže, Dolný snoubencem že takové je děvy, na níž v neděli se čtrnáct sukní kupí. A jak často bývá, také nyní zase všecka lidská zloba rázem vzbudila se, každý ženicha jen očerňuje, tupí, že prý přeběhal dřív celé Křimice* pátraje, čí zelí největší má hlavy a která má z děvčat sukní nejvíce. Ale rázem ztichl hovor vysměvavý, Plzeň Dolného když vyvolenou zřela; po jeho šla boku města ulicemi, provázena žen a mužů zraky všemi, zdravých, svěžích tváří, ztepilého těla, plných nožek, jež div netančily v chůzi. Sotva Dolného si všimli jeho druzi, jenž se krčil, ztrácel vedle hrdé kněžny; každý zřel jen dívku, její profil něžný, * Ves u Plzně, známá svým zelím.
97 pružnou postavu a kypré její tvary, a co líce prudké polévaly vary, v srdce všech se plížil pocit závisti – – – Když jsem po čase se potkal se ženichem, z jeho pohledu jsem mohl vyčísti blaženost a pýchu; s lehkým na rtu smíchem odpovídal chutě na mou gratulaci, jakou partie ta dala prý mu práci, že to nejbohatší děvče ze vsi celé, ruka v rukávě že sice ještě není, že však jistě bude příští od neděle, kdy je na křimické pozván posvícení, o němž zasnoubení má se oslavit. – A ta chvíle přišla. V nově vyžehleném cylindru, že na něm přecházel až vid, na pravici velký prsten s celým jménem, v nových lakýrkách a v nových nohavicích za krásného Dolný vyšel dopoledne, ždaje chvilky slastné, kdy svůj klenot zhlédne a s ním procházet se bude po Křimicích. Těšil se, jak bude vyvalovat oči všecka selská chasa, s nevěstou až svojí v hospodě, jež celá ověnčena chvojí, vážně, s elegancí, po městsku si skočí. Nevím, žaludku jak Dolného se vedlo při obědě, který trval hodin pět, 98 kde se nemluvilo, ale za to jedlo, řemeny že bylo třeba popouštět; vím jen, jaký dojem v chase způsobil švihácký šat jeho drahý, z brusu nový, zvlášť pak cylindr, jenž do očí všem bil. – – – O tom poslední vám kapitola poví. III. Druhého dne z rána rozpustilý smích rozléhal se těmi ulicemi města, jimiž ode Křimic nejbližší jde cesta; obklopen jsa hloučkem učňů pekařských, kteří noční práce roznášeli plod, obvyklým svým krokem jako o závod k domovu se Dolný vracel z posvícení v zuboženém stavu; jasné světlo denní smutnou figurku to odhalilo světu: cylindr, jenž včera v plničkém byl květu a v nějž největší se jeho naděj kladla, vypadá jak bašta rozstřílená, padlá, paže ubožáka v šíř jsou rozepjaty, přivázány k tyči, z brusu nové šaty skvrn i děr jsou plny, na zádech pak se mu klátí obílená tabulka a s ní velký nápis volá: „Ženich okresní!“ 99 Radost způsobilo obecenstvu všemu, do dveří když Dolný kopnul domovních a pak pomalu se bokem ztrácel v nich. Dlouho před domem pak obecenstvo stálo, ale nezřelo, co v jeho zdech se dálo, Dolnému jak jeho hospodyně stará uvolňuje paže připoutané k tyči, se zad osudnou jak tabulku mu párá, při čemž ostrý smích jí skrze zuby syčí; snad si myslí, že to zasloužený trest od křimických hochů, kteří neztrpěli, aby namlsaný měšťák směl jim lézt do krásného jejich domácího zelí. – – – Dolný od té doby mocný odpor cítí proti krátkým sukním přespolního kvítí. 100
VE SVATYNI LÁSKY.
[101] PROLOG.
Ó copy! To přec jen krásný, blažený byl čas, kdy celý svět měl v uctivosti vás, kdy před těmi, jimž visely jste s hlavy, se ohýbaly v oblouk hřbetů davy. Teď po té vaší slávě není stopy – ó copy! Ó copy, copy! Zlý, nevděčný a škodolibý svět teď nad vámi svůj ohrnuje ret, nic ctihodné mu není stáří vaše; tak mnohý klouček vtipy na vás páše a posměch sobě z vaší délky tropí – – ó copy, copy! 103 Ó copy, copy, copy! Ať nevděčný je svět – já v obdivě svou před vámi šíj skláním uctivě, mně milejší jste mnohou nad lysinu; a před slovy že přednost dávám činu, chci za vás, byť i marně, lámat kopí – – – ó copy, copy, copy! 104 I. To vážná stihla do Mírovic zvěst a po městečku bleskem rozlétla se: pan hrabě, syt prý hluku velkých měst, chce na své panství přijet v krátkém čase a spořádaně, jako nikdy dřív, chce v zákoutí tom klidném býti živ. Ta zpráva jako z čista jasna blesk vše ohromila v mírovickém zámku, jenž dávno ztratil bývalý svůj lesk a vandalismu mnohou jeví známku; jen nad portálem v erbu prstů pět teď stara rodu slávu hlásá v svět. 105 Ach, byl to poplach, zmatek, shon a spěch! Pan vrchní, jenž dřív nadýmal své vole, že vypadal jak nafouknutý měch, hned ve stájích je, hned zas ve stodole, tak nezvyklou je prací přepaden, že bříško se mu ztrácí den co den. Pan justiciár chodí jako lev, jenž hrůzu budí pouhým oka bodem, a vybuchne-li někdy jeho hněv, vždy ubohý pan Franc je hromosvodem, jenž spěchá, pro jeho by duše mír svou porci dostal také mušketýr. Leč také tento ukázal by rád, že pánem jest a poroučeti může, a proto nyní za den kolikrát se na lavici vyklepává kůže všem sedlákům, již ve své zpupnosti dost nekloní se před svou „vrchností“. Těch starostí! Kde myší nabrat jen, půl úrody jež každoročně snědly? Čím naplnit dvé starých pokladen, v něž zloději se vloupat nedovedli? Co do prázdných jen dáti chlévů těch, v nichž jako by byl řádil moru dech? 106 A násobilkou co se potili teď dnem i nocí páni v kanceláři, tam zámkem chodil klíčník otylý, mrak starostí měl v trudovité tváři a mluvit zdál se kalným zrakem svým: Co do pokojů prázdných postavím? – Však zatím věčně neúprosný čas dál mával mocnou perutí vždy stejně a pánům bělel pod vlásenkou vlas, hloub věšeli své hlavy beznadějně, až náhle všech se hrozný zmocnil třas: Již tedy zítra! Aby ho vzal ďas! A „zítra“ to se proměnilo v „dnes“. Co zeleně měl zdejší okres celý, tu k zámecké dnes bráně všecku snes’, kde úředníci v parádě se chvěli. Slyš, hmoždířů teď rány daly zvěst, že nezvaný pán zámku blízko jest. Než páni ještě dechu nabrali, vůz rodinný již stanul na nádvoří, v něm obličej se zjevil přezrálý a před ním všecko hluboko se koří; pan vrchní – jindy jazyk jako meč – zle koktá svoji přivítací řeč. 109 Pan hrabě, který valně sešel již a v jehož očích můžeš čísti snadno, že často ke rtům rozkoší nes’ číš a hezky že se podíval jí na dno, tkvěl unaveným zrakem na lidech, jimž samou úctou docházel i dech. Však proč tak náhle zajiskřil mu zrak? Hle, ze zástupu družek předstoupilo teď před hraběte děvče sličné tak, že prudčeji mu srdce zabušilo, že hleděl na ně všecek užaslý, že vznešené se rty mu zatřásly. Nic neviděl než sličnou řečnici, jen její kypré rtíky malinové, jen bujná ňadra teď se vlnící, jež spoutaly dnes těsné šaty nové, jen oblé rámě, bílé jako sníh, a pestrou kytku v rukou chvějících. Však dobře, že pan hrabě neviděl, jak chasník jeden stíhal jeho hledy, jak bledl hned a hned se temně rděl, až v žárlivosti děsné naposledy svou jako k hrozbě pádnou zdvihl pěst; jeť přec jen „kláda“ nepříjemný trest. 110 Řeč ukončila dívka dávno již, však hrabě dosud jako ve snách stojí, až nyní náhle pokročil k ní blíž, vzal za bradu ji suchou rukou svojí, pak slaďounce se na ni pousmáv šel do zámku – a slávu řval mu dav. A v komnatách už když se octl svých a ve zrcadle obrovském se zhlédl, rty svadlými mu lehký zahrál smích a potlačiti povzdech nedovedl: „Kde takové jsou ženy postavy, tam špatně se nám nervy zotaví“. – – – II. Na ospalé, klidné Mírovice usmálo se slunko udiveně, jako by dnes vidělo v nich více nežli obraz, který zřelo denně: čeledíny, s vonného již sena slézali teď zívajíce hlasně, děvečky pak v sukních po kolena, jimž se rovněž rozcházely dásně. Hle, co tak dnes slunko překvapilo, které – dělník nejsvědomitější – 111 tolik let své blahodárné dílo pilně koná nad krajinou zdejší: v oknech zámku, jenž tu stával léta němě, jako hrobka pro mumie, jako fantom z neznámého světa – otevřeny jsou dnes žalusie. A že všetečka je slunko boží, nakouklo hned první žalusií – – – Na nizounkém, sněhobílém loži, „nebesa“ jež částečně jen kryjí, leží Jeho Milost, zámku vládce, úsměv blažený mu sedí v líci, a pan hrabě nekonečně sladce chrápe jako všichni smrtelníci. Chvíli slunko těká po komnatě, šelmovsky však náhle usmálo se a již jeho paprsk v samém zlatě na urozeném si hoví nose; pohnul sebou spící, zdvihl ruku, paprsek však motýlem se zvedl a hned, novou vymysliv si muku, na hraběcí víčka oční sedl. „Aby do toho pět tisíc hromů!“ zaklel hrabě po plebejsku zcela, skočil s lože, běžel k oknu tomu, kterým záře slunka procházela; 112 Zkušení dva komorníci staří nechtěli svým očím věřit ani, když pan hrabě s usměvavou tváří na chodbách se zjevil z nenadání. Za okamžik v parku stanul hrabě. Ve chvíli tu ze rtů se mu lila slova žehnající praprabábě, rozkošný ten kout jež vykouzlila, plný stinných loubí, glorietů, potemnělých, snivých stromořadí, kde tak často ret se tulil k retu, kde se chvěli láskou staří, mladí. Dlouho hrabě bloudil tímto rájem, o němž neměl tuchy v hluku města, až teď stanul před tajemným hájem, před nímž úzká ztrácela se cesta; chvíli pátral, někde-li vchod není, rozhrnul pak zvolna husté křoví, pokročil, – však stanul v udivení, jako kouzlem přenesen v svět nový. V temnu starých buků kůry šedé půvabný se pavillonek tají, několik jen schodů k němu vede, na nichž sobě palmy šepotají, 114 mezi okny během valné doby zbujnělý se, silný břečťan plazí, výklenky pak četné sošky zdobí, bohyně a bůžkové to nazí. Hrabě stojí zdiven, sotva dýchá před podivným báchorkovým zjevem, jenž se noří z tajemného ticha, nerušeného ni ptáčat zpěvem, po schodech pak po tichu se béře, jako by se blížil ke svatyni: za kliku vzal – povolily dvéře – a pan hrabě stanul v malé síni. Rozhlédl se kolem. Podél stěny ozdobeny rozličnými květy bez ladu tu stojí nakupeny lenošky a nízké taburety; mimo to jen málo je tu věcí: zrcadlo tam v rohu se sklem kalným, několik pak obrazů, jichž reci trpí roucha nedostatkem valným. Když pak v temném koutku zočil hrabě pohovku zvlášť pružnou, pohodlnou, ušklíbl se významně, ač slabě, neboť měl teď jistotu již plnou, 115 letohrádek tento osamělý že byl jeho předkům chrámem lásky, v objetí kde pánů často chvěly milostí se mírovické krásky. Ve chvíli tu vzklíčila mu v mozku myšlenka, že zlíbal by se za ni: což aby tu dávné slávy trosku, útulek ten láskyplných paní vzkřísil k novým schůzkám při měsíci, zasvětil jej lásce beze svědků, dějiny by mohly o něm říci, že byl hoden velikých svých předků?! Učiní tak! Zítra – ne, dnes ještě čalouníka z města zavolá si, svorně budou kladívka a kleště probouzeti dřímající krásy – – – Spokojen sám s sebou, z myšlenky té srdce maje přeplněno pýchou, opouštěl pak hnízdečko to skryté, tajné, sladké lásky skrýš tu tichou. – – – III. Nežli minul týden, lásky stan hraběti stál k službám uchystán. Všemohoucí mírovický vládce dokončené dílo prohlíží si; 116 zkouší, zdali lustr dobře visí, volně-li se pohybuje v kladce, po zrcadle lesklém jezdí dlaní, hledí, prach-li neuvázne na ní, spouští těžkou, rudou portieru, na divan si pružný lehá v šeru, – úsměv pak, jímž oko září jen, hlásá, že je zcela spokojen. Teď je hotov s lásky svatyní, – kdo as bude první kněžkou v ní? – Ušklíbl se hrabě. Po okolí žen i děvčat měl by na vybranou, šťastnými ti rodiče se stanou, jejichž dceru milenkou si zvolí. O kněžky by tedy neměl nouze; on však touží po jediné pouze, po objetí oné dívky vlídném, jež ho uvítala přede týdnem; jenom ona děva rajských vnad hodna první kněžkou se tu stát. Dlouho ještě muž ten záletný sladkými se v mysli kochal sny, pak se vzchopil, vyšel z pavillonu, pečlivě klíč ukryv v šosu hloubi. A když husté rozhrnoval loubí, ztajil se v něm dech; zřelť blízko onu, 117 jejíž obraz plnil jemu duši. Statná děva s ramen sňala nůši, nejprve srp brousiti se jala, vysoko pak sukni vykasala, shýbla se, až nachem vzplála líc, žala trávu hlasně zpívajíc. V úkrytu jak satyr smyslný hrabě sotva dýchal, na vlny bujných ňader zraky upíraje, hltaje hned okem lýtka silná, z jejichž tvarů mysl jeho vilná dalších vnad si dokreslila taje. Chvěl se vášní, chuť měl tisícerou uchvátiti holubičku, kterou osud sám mu vhodil v spáry lačné – – Avšak což, když dívka křičet začne, holubičku křídla spasí-li? – Ne, ne – nechce užitužít násilí! Dál jak bude, nepřemýšlel již, rozhodně pak opustil svou skrýš. Polekána vzkřikla dívka slabě, spustiti hned suknici svou chtěla, aby skryla zrakům úběl těla, skokem však se octl u ní hrabě bráně tomu lichotnými slovy, chvále její krásu, nad niž, kdo ví, 118 vyniká-li v světě krása něčí. Bětuška se rděla nad tou řečí a pan hrabě, v němž hrál každý sval, na večer ji v pavillonek zval. Bětuška zrak k zemi klopí jen; ale hrabě, dobrý znalec žen, ví, že ruměnec ten v dívčím líčku svolením je, které mluví němě; proto se k ní sklonil šeptnuv jemně: „Nuže, na shledanou, andělíčku!“ – ruku dal jí, pousmál se na ni, zlatý peníz zapomněl jí v dlani, pak se pomalu bral v alej dlouhou, stále k dívce vraceje se touhou; myšlenka jen ta mu útěchou, že s ní bude večer pod střechou. IV. Šlo slunko spat – i zem už dřímá lehce. Noc vonná na kraj snesla se a vlahá, v níž s přírodou se člověk loučit váhá, kdy vzbouřené se krvi spáti nechce. Park zámecký tich leží v noci stínu. – – – Však slyš, teď vzduchem zachvěl táhlý ton. – To ozývá se slavík-seladon, jenž k poctě ženy ladí mandolinu. 119 Leč nikdo neslyší těch sladkých zvuků krom hraběte, jenž v tichém noci klíně ždá svojí kněžky lásky do svatyně. Teď opřen o kmen mohutného buku svůj upírá zrak v temno stromořadí a naslouchá, kdy ozvou na blízku se spěšné kroky cesty po písku, jenž příchod kněžky toužené mu zradí. Čas prchá, minuta jde za minutou, však o dívce ni slechu ani vidu. Snad dávno spí?! Snad hoví sobě v klidu?! Snad ztropila si s pánem hru jen krutou?! Slov trpkých příval dral se jemu ze rtů, krev hrnula se valem do hlavy. – – – Jak? Hrabě, silného člen pohlaví, snad obětí se dívčího stal žertu? Hněv jeho náhle rozplynul se parou, když temnem ženský šat se mihl bílý, a jako jinochu, jenž láskou šílí, žár hraběti se rozlil hrudí starou. Šat alejí se míhal blíž a blíže, a v brzku – sotva popadaje dech – svou oběť vlekl hrabě po schodech v šeř pavillonu, ač ne bez obtíže. Co pak se dělo, temná rouška halí. – – – Však slyšel’s nyní mlasknutí to krátké, 120 ach kratší nežli políbení sladké dvou duší, jež si lásku přísahaly? Teď zas – a zase rozlehlo se nocí to mlasknutí – a jemu v zápětí teď z pavillonu křik je slyšeti, jenž nočním temnem volá po pomoci. Chvil uplynula dlouhá, dlouhá řada, než ponocný, jenž kolem zámku „hlídal,“„hlídal“, se probudil a za hlasem se vydal, však neviděl už, ženština jak mladá tmou alejí vždy pádí víc a více, 121 jak vyzdvihla si sukni vysoko a zvláštní pastvy skytla pro oko: bot holeně a mužské nohavice. – – – Dne druhého již lidé vyprávěli si o velikém onom v parku shoně, že nalezen pan hrabě v pavilloně tvář maje zpuchlou a nos zkrvavělý, že všecky jsou tam židle zpřevraceny a v koutě salonku všem k úžasu že nalezen byl svědek zápasu, to zlatý jakýs peníz značné ceny. A třetí den již řízen starým kočím vůz od zámku se houpal starobylý. Proč záclonky v něm zataženy byly? Tvář s obvazkem přec nelahodí očím... Pan hrabě vrácen hlučnému je městu a vyrván z lůna klidných Mírovic, jež viděti prý nechce nikdy víc. Nu, jaká pomoc! Tedy šťastnou cestu! Vše starými zas chodí kolejemi: pan vrchní zase nadýmá své vole, zas myši řádí v sýpkách, ve stodole, i knihy s účty požírají všemi. 122 Chrám lásky stkvěl se krátce v slávy záři, jej stihl krutý zapomnění los, však klíčníku tím více kvete nos a klid zas trůní v trudovité tváři. Než o tom páni marně přemýšleli, kdo tak je zbavil nezvaného hosta, ač historka to byla zcela prostá. Ó jistě, kdyby tušení jen měli, že připravil jim tuto rajskou chvíli svou pádnou dlaní ženich Bětuščin, ó jistě za veliký jeho čin by před zámkem mu pomník postavili! 123 EPILOG.
Ó copy, copy, copy! Svou zrezavělou vyleštiv si zbroj, já za vaši jsem slávu dal se v boj. Kdo přemožen a vítězem kdo jesti? Můj Bože, kdopak může za neštěstí, že vetché se mi polámalo kopí?! Ó copy, copy, copy! Ó copy, copy! Vám chtěl jsem ódy na oslavu pět a přivolat vás do života zpět – a zatím jsem tu slepil čmáraninu, jež není hodna vašich velkých stínů. Tak někdy osud žerty s námi tropí – ó copy, copy! 125 Ó copy! Já bídný hříšník – vím to dobře, vím, však doufám, že svou vinu napravím; ať kdokoli by na vás kydal hanu, vždy ochotně se vaši na obranu má ruka brku zostřeného chopí – ó copy! 126
ČLOVĚK MODERNÍ. (HOMO SAPIENTISSIMUS.)
[127] Kalhotky když ještě nosil po kolena a když slabikáře ještě nebyl prost, tenkrát poznával už, jak je pochybena cesta, jíž se bere lidská společnost. Nikdy nemohl si v mladé srovnat hlavě, proč by vzdávati měl úctu šedinám, stařičký vždyť jeho učitel mu právě jako nejhorší byl člověk v světě znám: kaziti tak účes, vytahovat uši nedovedl v světě člověk jediný; – proto Jeník v mladé zanevřel už duši na ty, „ctihodné“ kdo nosí šediny. A to jeho záští rostlo v dalším čase, když měl zaprášené čísti klassiky, nesmrtelné když měl kořiti se kráse, kterou honosí se mrtvé jazyky; nesmyslem mu bylo, čemu velkou cenu přikládali všichni muži učení, a když popsaného zřel kus pergamenu, do celého těla dostal třesení. 129 Nežli ještě knírek vypučel mu malý, moderní byl z něho člověk dokonalý; k smíchu jemu bylo vetché haraburdí, které hlupáčkové vlastenectvím zovou, blbečkem mu každý, kdo se ještě durdí, nezvratnou-li slyší pravdu, ne již novou, sousedé že naši drazí, roztomilí, ve všem našimi vždy učiteli byli; v umění i vědě, v písemnictví celém bídně za skvělými vzory belháme se, které v německém jen mohly vyrůst lese; k smíchu, Čecháček-li také s hrdým čelem o svých velikánech volá do světa, pomník-li jim staví, věnčí jejich čelo – břídilů snad větších slunce nevidělo, politik než český, vědec, poeta. Těmto názorům svým okázale vždycky všude dával průchod mladý Nemanický, aby snad tak světu podal důkaz tklivý, na českých že hřbetech možno štípat dříví. Dlouho hrdina náš kritikem byl pouze, jemuž nemohl nic vykonati vhod polovzdělaný ten český pronárod. Ale brzy marné neodolal touze, 130 aby vystoupil jak reformátor činně; a že postihl hned myslí hloubavou, poesie česká že je na mizině, u ní začíti chtěl s ráznou opravou. Brzy překvapil svět knihou, která zcela lišila se od všech dosud známých knih: formát písanek, jen dvacet listů měla, za to prázdnota však šklebila se z nich, nerovných šest řádků v dolním rohu strany básně tvoří, jaké dosud nevídány; s dlouhým nosem od nich táhla kritika, nepůvodnost jež tak ráda vytýká: dosud básně dbaly formy uhlazené, zvučných rýmů, vzletných slov, ba leckde znáti, že i za myšlenkou poeta se žene; – do hrobu ty zvyky Nemanický klátí, heslem mu: pryč s formou, pryč i s myšlenkami! A že věren zůstal heslu tomu všude, uznali i páni kritikové sami. Na poslední stránce velké písmo rudé vedle slovutného sazečova jména hlásalo, kdy kniha byla dotištěna a že čtyřicet knih činí náklad celý. Se zálibou tlusté listy obraceli hubené té knihy druzi básníkovi 133 a pak o ní ve svých časopisech dvou, které nabídly jim věrnou službu svou, dithyramby pěli nadšenými slovy. Mladý pokrokář, sám sebou spokojen, umínil si pevně, že se nyní zase do reformy hudby pustí v brzkém čase, až ty hloupé noty trochu pozná jen. Protiví se mu, že všichni muzikanti za Smetanou se a za Dvořákem fantí proto, že prý česká každá jejich věta. Fráse zbabělá! On dost má kuráže sáhnout na zub hudbě té, on ukáže, že to slátanina z celého je světa. Potom do třetice štěstí svoje zkusí v malířství, kde všecka správnost se mu hnusí jak by nesměl nos být zrovna u hnátů a vlas nemohl mít barvu špenátu! II. Jiným sloužiti – hřích nejčernější z těch, jež se v katechismu reka mého tměly, proto také, hlavní zásada jak velí, služby nepřijal, když se studií sběh’; aby zbytečně pak netříštil svých sil, myšlenkám by svým vší mohl žíti silou, o své živobytí starost pošetilou stařičkému otci zcela přepustil. 134 V místě, na klíně kde houpával se matce a jež přirostlo mu k srdci asi tak, jako kterékoli místo na Kamčatce, z dlouhé chvíle jinoch obrátil svůj zrak k besedě, jež ve svém polosnění tklivém do dnešního dne tam zbyla jako divem. Co tu potravy má vášeň jeho žhavá, co tu záslužné ho práce očekává! Nejdřív postará se, s besedních by stěn ztratili se záhy rozliční ti „svatí“, které Čecháček v své naivnosti jen svými křisiteli může nazývati. To-li pravda, jak by starci šedobradí ve školách svým žákům namluvili rádi, že ti mužové lid český svými spisy ze hlubokých mrákot probudili kdysi, za to nezaslouží věru oslavy; nač jen probouzeti na čas k živoření, života co dávno zhola schopno není, bez krve co již a skoro bez hlavy?! Osud hrstky lidu, v zpupnosti jenž slepé mezi národy rád jméno svoje píše, zpečetěn je dávno, a čím splyne spíše s mořem německým, tím pro něj bude lépe. – Také vymýtiti časopisy musí, které hlupákům, jichž stále ještě dost, o „vlasti“ jen stále mluví, až se hnusí, kterak slavná je prý její minulost, 135 o „svatých“ jim právech namlouvají bájí, která nad samu prý věčnost potrvají. Všecky tyto jeho ušlechtilé snahy nejdřív pochopila mládež bujará, a snad by jim byl i muže získal záhy, kdyby nebyla naň nemoc prastará přikvačila náhle: láska, mocná paní, která pokaždé svým vítězstvím je jista, jež se neptá, je-li člověk modernista, v růžová jej pouta spjala z nenadání, a dle románových reků nyní věrně Nemanický vzdychal zcela nemoderně. 136 Aby všednosti však přece ušel výtek, ne snad poupě v puku, – jeho vyvolená byla besedního hostinského žena, ne sic mladá již, však matka sedmi dítek. III. Blahodárná činnost jinochova láskou jeho mnoho utrpěla; leckdy ušla myšlenka mu skvělá, někdy zmlknul náhle prostřed slova, sotva v besedě se jeho „milá“ se sklenicí v ruce objevila, 137 jindy opět z besední se síně z nenadání ztratil do kuchyně; a když jej tak jednou nalezli, kterak po špičkách se kradl tiše, jako zloděj z vařečkové říše tvrdili hned jazykové zlí, kteří vždycky klepy plodit budou, jednu tvář že nápadně měl rudou. Tajné lásky rozkoše i strasti Nemanický snášel dlouhý čas, upíra, jenž slavil hodokvas v jeho nitru, nedovedl střásti. Přemýšlením strávil mnohé chvíle, jak by došel touženého cíle. Unes ji! – hlas nejednou v něm volá, on však se ho poslechnouti zdráhá; bylť by únos nemoderní zhola, a pak – děsí milenky ho váha: kilogramů sto je slušná trocha zcela moderního pro slabocha. Posléz k ráznému se vzchopil činu; před toho, jenž nesmírnou měl vinu, Jeho milenky že chotěm byl, s takovouto řečí předstoupil: „Pane! Jsem už dlouho mezi vámi, zásady mé jsou vám dávno známy; 138 víte jistě, jak se protiví mi autority krátkozrakých lidí a jak zhrdám řády prohnilými, jimiž lidská společnost se řídí. V rozporu teď s tím jsem právě zase, „zákonem“ co rádo nazývá se. Volná láska vždy mi byla heslem, manželství jen hloupým okovem v tomto našem věku jalovém, pod úroveň středověku skleslém. Nemiluji mnoho slov, chci přímě mluvit s vámi jako s mužem muž. Dlouhá léta nesete vy juž dobrovolně podivné to břímě, manželstvím jež ode dávna slove, snad jím vaše bedra přetížena, po věci snad toužíte zas nové, po věci, jež nazývá se „žena“, – nuže zkrátka: já chci místo vás nésti břímě, na nějaký čas tu mi přenechte, již zval jste dosud potomků svých matkou, její osud k osudům svým navždy připoutav. Nemyslete však, že tímto činem zbavit chci vás veškerých k ní práv, – nikoli! Jsa nové; doby synem, dovolím vám, abyste se stále mohl starat o výživu její –“ 139 Nedomluvil. Vzduchem nenadále hvizdla hůl a nad šíp čiperněji, pohrdání výraz maje v líci, vyletěl náš jinoch na ulici. Loučit že se nemohl v tom zmatku, ačkoli měl jistě dobrou vůli, aspoň řadu čárek na tabuli hostinskému nechal na památku. * * * Lásku svou i kredit ztrativ tak Nemanický ztrácel také hlavu; podle reků románových davu na čelo mu lehl bolu mrak, a jak člověk obyčejný každý, o modernosti jenž nemá zdání, nešťastně-li Mílkův šíp ho raní, dopustit se hodlal sebevraždy. Rozhodnutí snadné – těžší mnohem byla volba způsobu, jak dáti mizernému tomu světu „s Bohem!“, v kterém dosud shnilé řády platí; že však hledání ho neleká, brzo může zvolat: „Heureka!“ 140 Velociped na dluh koupil sobě, na něm od rána je do noci, od toho jen čeká pomoci, že snad v brzké ujezdí se době. 141
RŮŽOVÁ PUNČOŠKA.
[143] Byl starým panicem a myslil už, že srdce jeho sopka vyhaslá je. Ach, jak se mýlil ubohý ten muž! Byl blízko konec půvabného máje a kukačky hlas volal v dáli kdesi. Náš panic v blízké vyšel sobě lesy. Proč šel tam, sotva dovedl by říci; 145 on nedbal ptáků s písněmi jich všemi, proň všichni třeba mohli býti němi, též nečichával k vonné pryskyřici; ba zašel si tam jenom proto snad, by silným vzduchem zostřil se mu hlad. Šel přemítaje v lesním zášeří, jak na lékárníka by vyzrál asi, jenž v tarokách tak často „Pagát!“ hlásí, co asi bude míti k večeři, že plzeňské přec lepší je než „zdejší“, však že by mělo býti lacinější. Z těch myšlenek jej božských melodický hlas vyrušil; zrak zdvihl udivený a před sebou zřel nevšední dvě ženy – dvě jeptišky. Jak v básních bývá vždycky, z nich jedna byla zimy obrazem, však druhá vzdušnou, rajskou bytostí, jež malý výlet s nebes výsosti si na tu bídnou udělala zem. Byl překvapen tím zjevem v lesní tiši, však úžas jeho byl pak ještě vyšší, když v rukou mladší z oněch sester dvou zřel punčošku – ach – bledě růžovou. Ta barva jemná s rouchem řeholnic sic v dissonanci byla příkré tuze, však panic ubohý k své poznal hrůze, že zhoubným čárům propadl a nic 146 že nemůže ho od nich zachrániti; tak zamotal se v spletité jich síti, že sotva zašeptal: „Má úcta, dámy!“ „Až na věky!“ mu znělo v odpověď a dlouhý pohled žhavých očí teď ho ještě více opájí a mámí. Již dávno zjev mu zmizel zbožných žen, než dosud stojí jako přimražen, zří zářné oko, ručku úbělovou a punčošku v ní svůdnou, nehotovou, jež objemem a celým tvarem svým je rozkošného lýtka svědectvím. * * * Již pochybnosti nebylo: náš panic byl zamilován; četné hlouposti, jež prováděl teď, byly beze hranic; ať jiných pominu, – on k radosti všech spoluhráčů často z nenadání teď hlásil „pagát,“ neměl-li ho ani. Ať bděl či snil, zřel stále před sebou tvář, nebeskou jež září velebou, a punčošky tvar vnadný v ručce bílé. Ó, punčoška ta bledě růžová v hrob přečasný ho ještě pochová! 147 Náš panic nyní všecky prázdné chvíle – a těch má stále dosti – v lese tráví, zří denně tu, již nosí v srdci svém a která křesťanské teď na pozdravy mu děkuje vždy sladkým úsměvem. Dřív život dát chtěl taký za úsměv, však teď už jeho touhy neukojí, než jenom víc v něm rozpaluje krev, on dále spěje celou myslí svojí. Ó, kéž by mohl nějak zbaviti se – buď tak neb onak, násilím či zradou – té, která zlobu tají v každém ryse a žárlivě bdí nad svou družkou mladou! A jednou se srdce se svého paní přec beze svědků potkal z nenadání: to v šerých bylo chrámu ambitech, kde jeptiška se procházela mladá; hned na kolena panic před ní padá a rychle, sotva že mu stačí dech, jí vyjevuje, kterak láskou šílí, též o punčošce oné zmiňuje se, již v jejích ručkách spatřil tenkrát v lese a kterou od té doby vidí všude, a připojil pak vřelou prosbu, smí-li tu nožku zřít, jež nositi ji bude. Sám ulekl se slov těch odvážných a čekal ve strachu, že zbožná žena 148 tou nestoudností jeho uražena buď uprchne neb ztropí z něho smích. Chvěl nadarmo se; sličná žena svatá jak v zmatku čelo dlaní přejela si, pak, jako soucitem by byla jata, se sklonila, teď přes tvář rajské krásy jí úsměv přeletěl jak motýl malý a kypré její rtíky zašeptaly: „Nuž, vyplněn buď podivný váš sen! V náš klášter přijďte v neděli; ten den v něm výstava je ženských ručních prací, tam uzříte, co cílem touhy vaší“ – – – A rychle jako vidina se vznáší, až v pozadí se chodby šeré ztrácí. Náš panic dosud na dlaždicích klečí a neví ani, uvěřiti má-li v ten blaha příval velký, nenadálý; zda ve světe můž býti štěstí větší – * * * Ó, nervy ubohé, co zkusily jste ve dnech nekonečných před nedělí! Náš panic stále nejvýš rozechvělý, div nezkrotnou že touhou nešílí, 149 ni tichá noc mu klidu nepřináší, neb láska sen mu s těžkých víček plaší. Však jako vše, i tento dlouhý čas přec konec měl, a slavnostní den Páně se rozbřeskl. Náš panic zbledlý vlas si obarvil a línající skráně jím přikryl pečlivě, pak fialkovou se polil voňavkou, vzal šaty modní a zatknuv růži v dírku knoflíkovou tam spěchal, kde byl očekáván od Ní. Snad doufali jste, čtenářové milí, že pozvání to na poslední chvíli přec ještě bude nějak odvoláno? Mně líto jest, že nelze říci: Ano, v čas ctihodná se zachránila děva. – Ač zabásnit bych mohl si tu hravě, přec povím jen, jak událo se právě, ať čtenářka se na mne třebas hněvá. Jak panic vstoupil do klášterních vrat, hned jeptiška jej spěla přivítat a s úsměvem, jenž závrať působí mu, jej do klenuté, velké vedla síně, jež plna par a vonného je dýmu. Náš panic mněl, že přišel do kuchyně, než v tom už v onu záhadu proud světla hlas jeptišky mu vrhl altový: 150 „Nuž, Baruško, zde tomu pánovi své ukaž punčochy, jež jsem ti pletla!“ Co říci dále? Jako v mlze panic zřel tlapy medvědí, jež – hrozná ironie! – dvé růžových mu známých punčoch kryje; a neohlížeje se dále na nic ven cestu ze dveří jen našel stěží... Smích jeptišek mu dosud v uších leží. 151
DEŠTNÍK.
[153] V ulici živé budova velká, hrdá to mezi baráky selka, překrásné malby všecku ji krášlí. Čtenáři milý, tento dům znáš-li? Zeptej se, čí to stavení pěkné, „toť vyšší dívčí“ – každý ti řekne. Do této školy v ranní již chvíli každý den sličná děvuška pílí. Dávno jsem nezřel takové krásky; v copy má zlaté spleteny vlásky, hlavinku zdobí klobouček malý; jestliže slunce nestoudně pálí, rozvírá vějíř ručenka bílá, planoucí líčka chladí si víla; v úsměvu hledí blankytné oči, šťasten je člověk, po němž se točí; malounkou nožku střevíček tísní krásný tak, že jej zvěčnit chci písní. 155 U školy chodník ostudu plodí, po něm tu denně mladíček chodí. Myslím, že bledý jinoch ten básní; často že mele na prázdno dásní, dobře lze čísti na vpadlé tváři, na oku, divným leskem jež září; po šíji vlas mu bohatý splývá, černý jej širák částečně skrývá; hubená ruka často se třese, starý když deštník pečlivě nese; nohu mu bota veliká svírá, tu a tam zraku mihne se díra. A teď, když jsem vylíčil vám oba, myslím, že již příhodná je doba, bych vám řekl, že ten jinoch bledý, na děvušku sličnou upřev hledy, pocítil k ní rázem mocnou lásku. Kritiků-li špatných dříve chásku veršem šlehal, na každém teď listě milostné jen verše čmárá jistě. Po celý již měsíc tlape tudy v určitou vždy dobu mladík chudý. Jak si jeho choré srdce skočí, z daleka když chuďas dívku zočí! Ó, jak rád by tady před ní klesl, jak by rád jí knihy domů nesl! Žel, že jinoch se tak příliš stydí – 156 A ta dívka, jakmile jej vidí, usměje se, zaplanou jí líčka, sotva že pak jeho poklon vyčká, rychle spěchá k přítelkyni svojí. Jinoch tady nepohnutě stojí, nebe proklíná, že pršet nechce –; při dešti můž oslovit ji lehce. Konečně se nebe ustrnulo: sotva že se slunko vysunulo na oblohu zbaveno jsouc pouta, mraky ženou z každého se kouta, a než poledne se přiblížilo, na zemi se prudce s oblak lilo. Oj, což je náš jinoch šťasten nyní! Naproti hle! tamto stojí v síni, na anděla s toužebností čeká, neklidně zrak jeho vůkol těká. Slyš, teď s věže dvanáctá již bije a z těch mraků stále víc se lije. Konečně se škola otevřela. Prudčeji krev jinochovi vřelá rozproudila se, když jeho víla na prahu se náhle objevila. Ohlíží se v strachu na vše strany, vždyť je bez deštníku, bez ochrany, 157 vějíř pouze svírá měkkou dlaní a ten před deštěm jí neubrání. Ze vrat jinoch vyletěl jak střela, děravých bot zapomenuv zcela. „Prosím, slečno,“ – koktá – „račte vzíti tento deštník –“ Oči se mu svítí. Deštník vzala děvulenka milá, usmála se vděčně, uklonila a již odkvapila k družce svojí. Jinoch všecek ztrnulý tu stojí, hledí za ní, hledí, nedbá deště, snad si myslí, že se vrátí ještě. Vždyť on ji chtěl vyprovodit domů – a hle, ona prchá – u sta hromů! – Náhle však se myšlenka mu božská hlavou kmitla, naděje to troska, ba již tomu věří jistojistě, že mu dívka poděkuje v listě. Nemýlil se. Když mu děva milá druhého dne deštník navrátila, nalezl v něm jinoch lístek malý. Rychle čte, – však oko se mu kalí, všecka krev se jemu k srdci sráží, darmo slzy zadržet se snaží. Taká stála v listě slova děsná: 158 „Pane! Nenapadlo mne ni ze sna, že snad jednou po tak dlouhém čase uvidím svůj starý deštník zase, ve kterém mé jméno posud visí a jejž bratr židu prodal kdysi. Vy jste tedy u žida jej koupil! Zdali jste jen při tom neprohloupil? Vždyť ten deštník víc má děr než látky, že mi voda tekla za krk zpátky, za službu že děkovati nelze, již jste prokázat chtěl Mrštné Else“. Jisto jest, že bledý jinoch od té chvíle vyhýbá se „vyšší dívčí“ na tři míle. 159
LÁĎA.
[161] Zřím v duchu Tebe, milený můj hochu, Tvé líce zřím, vždy trochu ubledlé, i snivé oko, unylé a mdlé, vlas bujný, vždycky rozcuchaný trochu, ba slyším i Tvůj sladký, měkký hlas, jenž často jako pohnutím se třás’. A vidíš, brachu, podoba Tvá milá hned také v duši zdřímlou probudila mně vzpomínku – to na okamžik ten, kdy nejvíce byl’s v žití nešťasten, pot smrtelný kdy zrosil Tobě čelo a zlaté Tvoje srdce krvácelo – – – Ten příběh teď v své knihy vplétám řádky, ač dobře vím, že nehodí se do ní k těm črtám z lehké jen a všední látky, v nichž leckdy šašek rolničkami zvoní; 165 však nevěděl jsem jiné sobě rady, když z knihtiskárny přišel učeň mladý mně svého šéfa přinášeje vzkaz, bych k vyplnění místa za krátko mu poslal ducha svého robátko, ne veliké, jen na půl metru as, – tak jako kdyby tkalouny to byly, co básník souká z duše na papír! Tak příběh Tvůj se dostal v světa vír; Ty odpustíš mně, viď, můj hochu milý? * * * O čem sníval, oko slzou rose, čeho byla plna jeho duše, z nenadání dýmem rozprchlo se – – – Bože, kterak ledově a suše splynulo s těch rtíků sladších medu: „Vdám se za našeho nápovědu!“ – Jak jen může vzdušná bytost ona stát se ženou takového slona, v jehož čelo, vraštící se prudce, pátá desítka již brázdu ryje, jehož funění, když sedí v budce, s poslední je slyšet galerie?! 166 Chuďas Láďa zapomněl, že „diva“, které nosil za kulisy kvítí, trochu jinak na ten svět se dívá, že se jeho láskou nenasytí. Nemohl si v hlavě srovnat ani, že by zjev ten etherický, sladký, měl též hlad jak dítě zemské matky. Rána dopadla tak z nenadání na tu jeho hlavu ubohou, přemýšlet jež dávno odvykla si, že se sotva držel na nohou, divoce že rval si husté vlasy, hryzl ret, bil čelem do stěny, po bledém že krev mu tekla líci, až pak náhle jako šílený vyřítil se z domu na ulici, vrážel do lidí jak opilý, až se posléz dostal v pole širá. Čas byl, v přírodě kdy život zmírá; ospale již očka klopily sličné Flory usměvavé děti, sladce voněl doušky mateří každý vzdech, pták na houpavé sněti hlavičku již ukryl do peří, umlkly ty denní hlasy steré, volně oddychuje kraj teď němý, 167 tuší snad, že na peruti šeré noci královna se snáší k zemi. Ale vší té tajůplné krásy ubohý náš Láďa nevšímá si; jako by se zastaviti bál, bez oddechu kvapí dál a dál k černému až hvozdu zamlklému, na jehož se mrtvém nyní lemu vine dráha. – Ve chvatu co jej zadrželo náhle? O kolej Láďa klopýtl a znaven stanul. Větřík chladivý, jenž jemu vanul v rozpálená líce, k uchu náhle zanesl mu jasné zvuky táhlé: signál, který příchod vlaku věstí. Láďa zajásal: „Hle, osud sám v ústrety mi posílá to štěstí; nebe, jak ti děkovati mám?!“ Slyš, teď vlak už temně hučí v dáli a ten hukot blíž a blíže spěje – – – – Zoufalec si lehl na koleje. Hukot roste – a hle, teď už vzplály v záhybu tam krvorudé oči netvora, jenž supá a se kroutí, jak by se chtěl z dráhy vyšinouti, jiskry hází lesům na úbočí. 168 Supot blíží se vždy víc a více, předtuchou již zvoní kolejnice, slyš, teď náhle hluchou noční tiš přerušilo ostré zapísknutí – a teď – ó – Mne rozechvění nutí, v dalším líčení bych ustal již. Však i v Tobě, čtenářko má mladá, rozehrán je jistě každý čiv, do srdéčka tíseň se Ti vkrádá.....vkrádá... Upokoj se! Darmo Tvoje líčka smáčí slza; Láďa zůstal živ. Nemohu přec dát mu zahynouti, bylť on soudruhem mi od malička na klopotné tímto světem pouti. Nuže věz, že v rozhodné té chvíli, 169 funící když na zoufalce vlak z blízka upřel ohnivý svůj zrak, Láďa mžikem pozbyl všaké síly k poslední své cestě; sterých klopot rázem zapomněl a práskl do bot. 170 Z bázně smrtonosnou před příšerou myšlence dal život velkolepé, za niž zlíbati se chuť měl sterou: nežli manželem, zdaž není lépe domácím se přítelem stát jen? Rozkoše mu pramen vznikne nový v loktech mladé ženy suflérovy. – – – – Tu noc Láďa, s sebou spokojen, tak se vložil v tekutý dar boží, že ho sotva k domácímu loži donesl krok povážlivě vratký, od vlastní že nebyl poznán matky. 171
GERTINA LEST.
(POVÍDKA ZE STŘEDU AFRIKY.)
[173] I. Dlouho krášlil Fingo dnes své tělo: skleněné si připalpřipjal náušnice, četné jizvy namaloval v líce, na prsa i na své nízké čelo; potom natáh’ starých kalhot trosky, jež tam jakýs missionář nechal, dlaní ještě nos si přejel ploský – a již kvapně ze své boudy spěchal. Kolikrát se před zrakem mu mihly rychlonohé, štíhlé antilopy – nedbal jich, ba lví si nevšim’ stopy; jinam jeho myšlenky dnes tíhly! 175 Domku jeho rozedraná střecha velikou ač řadu žen už kryje, pro jednu přec ještě srdce bije; proto dnes tak na námluvy spěchá. Nedlouho se myšlenkami bavil, překvapen své kroky náhle stavil: na poli zřel Lungu nad vše krasší, ana právě jedla z durry kaši. Jídlo to se hned mu zalíbilo, proto srdce k velkým skokům pudí, že mu sotva stačí místo v hrudi, kladivem že v černém těle bilo. Dlouho oko s děvy, jež mu kyne, k sladké z durry kaši těká v spěchu, až si náhle Fingo nabral dechu, z úst pak řeč mu medu sladší plyne: „Lungo sličná, vyslyš moje slova! Viděl jsem tě spící v palmy stínu, od těch dob mám na tě laskominu, srdce moje lásku k tobě chová. Ach, tys tenkrát ležela tak svůdně, zimničně že tělo mé se chvělo. – – – Odolal jsem; zakryl jsem si čelo, od tebe pak vzdálil jsem se cudně. 176 Stydím se ti říci, oné noci o tobě co, drahá, se mi zdálo, a když noc již prchla, divnou mocí za tebou jen stále mne to hnalo. Žádná z žen, co má jich země celá, – a já viděl žen už na tisíce – nevyrovná se ti vzrůstem těla, nepřekoná tebe barvou líce. Nejkrásnější Mapaniho dcero! Oko tvé je hlubší nad jezero, před tvým rtem se korál schovat musí – šťasten, jeho sladkosti kdo zkusí! Nožičky máš jako antilopy; veselé když provozuješ skoky, maně oko zmatené se ztopí v kypré tvé se houpající boky. A z tvých plných, bujných ňader vane přerozkošná, opojivá vůně; pro ty nejvíc srdce láskou plane, po těch nejvíc srdce touhou stůně. Nuže, Lungo, podej své mi kaše na důkaz, že chceš mne míti ráda, nebo – má-li svadnout láska naše – rychle na mne v zlobě obrať záda!“ 177 A zas oko k sladké kaši letí. Chvíli Lunga hryzla do malíka, k zemi zraky klopí, tiše vzlyká, až se jala sladkým hlasem pěti: „Chci se, Fingo, ženou tvojí státi, na jedné chci kůži s tebou spáti; nad otce i matku tys mně dražší – nuže pojď a dojez sladkou kaši!“ Málo slov to Lunga promluvila, Fingovi však bylo v srdci blaze, jako by je zašeptala víla, v prameniprameni, jež bydlí na oase. S velkou chutí kaši lásky snědl, se země své těžké tělo zvedl, obličej své Lungy zlíbal hladký a pak do své odvedl ji chatky. A když nadešla juž doba spaní, k manželskému donesl ji lůžku, vroucně zlíbal žití svého družku – smavý bůžek lásky k nim se sklání – – – 178 II. Veselo teď ve Fingově chatě! Od časného rána k pozdní době, v červánků kdy slunce zmírá zlatě, manželé se něžně tulí k sobě. Bujné Lungy písně chatou zvoní, že až někdy drozdi zmlknou v houšti, že s ní Fingo sotva zraky spouští, milostně jen stále šilhá po ní. A když jednou – panenský stud v čele – zvěstovala, že je šťastnou matkou, tenkrát Fingo dělal skoky smělé, až to starou otřásalo chatkou. Ó, jak hrál pak se svou Mamangalou, kolikrát jí zlíbal ručku malou! Šťasten byl, že velké její oči s úsměvem se po tatíku točí. – Zatím Gerta hořké slzy pila. Bylať Gerta z Fingových žen také, dělala již zkoušky všelijaké, od Lungy by Finga odvrátila. 179 Tajný plán teď snuje ve své hlavě; zdaří-li se, Finga k sobě hravě připoutá a v srdci jeho zhasne plamen lásky k nové ženě krásné. III. Jednou z rána – kiri na rameně – vyšel sobě Fingo na lov dropů, způsobit chtě radost mladé ženě. Gerta skoro vyskočila k stropu; příhodná dnes nadešla jí chvíle, plány své že uskutečnit může; radostí juž zuby cení bílé, překoná dnes Lungu barvou kůže. K hrnci s jakous barvou přiskočila (zbyl tam také po missionáři), do té barvy štětec namočila a pak se jím přiblížila k tváři. Udělala tahů jenom málo a hle! již se všecka proměnila: líce byla jako křída bílá a z nich dvé se černých očí smálo. 180 A že právě Lunga z domu byla, na její se lůžko lehce vrhla a pak rychle s těla sobě strhla roušku, která vnady její kryla. O, jak bije srdce, dech se krátí, na ňadra jak tiskne ruce obě! Tak jen Finga připoutat můž’ k sobě a pak jej už sotva zase ztratí! – Zatím Fingo z lovu běžel domů. Hojnou kořist nechal před svou chatkou, toužebně pak spěchal k místu tomu, kde si hrává Mamangata s matkou. Ale hrůza! Jaký přízrak vidí! Jaký se to netvor v loži válí! O, tak nikdo nevypadá z lidí, toť sám ďábel! – Či snad zrak jej šálí? Není klam to! Netvor, hle! se zdvíhá, teď vztahuje rámě po Fingovi! Se zbraní ten skočil k netvorovi, palice již nad hlavou se míhá. Se zlou, ach! se potázala Gerta: Černochové podle svojí víry bílým sobě malují jen čerta, proto takto do zad buší kiri. 181 A když z chaty před palicí pádnou utekla, hned každý za ní pílí, a když v oase jí dohonili, ve vodu ji ponořili chladnou. Smočili ji jednou, dvakrát – a hle! co se stalo z bílého teď čerta? Voda s těla barvu smyla náhle, před nimi zas černá stojí Gerta. Všecka ústa teď se prosbou chvěla, každý žebral, by mu odpustila; co však platno, když jí voda s těla jenom barvu, ne však rány smyla?! – 182 MRAVNÉ NAUČENÍ. Přeji sobě, čtenářko má milá, povídka ta by Tě poučila; z osudu zříš sama bídné Gerty, s líčidlem že nejsou žádné žerty. E: aš; 2004 183
Bibliografické údaje

Nakladatel: Weinfurter, Eduard; Leschinger, Edvard
(Nakladatel E. Weinfurter v Praze 1904. Tiskem Edvarda Leschingra v Praze, ve Vodičkově ul. 34.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 138

Věnování: (Všem škarohlídům.)