ČLOVĚK MODERNÍ.

ČLOVĚK MODERNÍ. (HOMO SAPIENTISSIMUS.)
[127] Kalhotky když ještě nosil po kolena a když slabikáře ještě nebyl prost, tenkrát poznával už, jak je pochybena cesta, jíž se bere lidská společnost. Nikdy nemohl si v mladé srovnat hlavě, proč by vzdávati měl úctu šedinám, stařičký vždyť jeho učitel mu právě jako nejhorší byl člověk v světě znám: kaziti tak účes, vytahovat uši nedovedl v světě člověk jediný; – proto Jeník v mladé zanevřel už duši na ty, „ctihodné“ kdo nosí šediny. A to jeho záští rostlo v dalším čase, když měl zaprášené čísti klassiky, nesmrtelné když měl kořiti se kráse, kterou honosí se mrtvé jazyky; nesmyslem mu bylo, čemu velkou cenu přikládali všichni muži učení, a když popsaného zřel kus pergamenu, do celého těla dostal třesení. 129 Nežli ještě knírek vypučel mu malý, moderní byl z něho člověk dokonalý; k smíchu jemu bylo vetché haraburdí, které hlupáčkové vlastenectvím zovou, blbečkem mu každý, kdo se ještě durdí, nezvratnou-li slyší pravdu, ne již novou, sousedé že naši drazí, roztomilí, ve všem našimi vždy učiteli byli; v umění i vědě, v písemnictví celém bídně za skvělými vzory belháme se, které v německém jen mohly vyrůst lese; k smíchu, Čecháček-li také s hrdým čelem o svých velikánech volá do světa, pomník-li jim staví, věnčí jejich čelo – břídilů snad větších slunce nevidělo, politik než český, vědec, poeta. Těmto názorům svým okázale vždycky všude dával průchod mladý Nemanický, aby snad tak světu podal důkaz tklivý, na českých že hřbetech možno štípat dříví. Dlouho hrdina náš kritikem byl pouze, jemuž nemohl nic vykonati vhod polovzdělaný ten český pronárod. Ale brzy marné neodolal touze, 130 aby vystoupil jak reformátor činně; a že postihl hned myslí hloubavou, poesie česká že je na mizině, u ní začíti chtěl s ráznou opravou. Brzy překvapil svět knihou, která zcela lišila se od všech dosud známých knih: formát písanek, jen dvacet listů měla, za to prázdnota však šklebila se z nich, nerovných šest řádků v dolním rohu strany básně tvoří, jaké dosud nevídány; s dlouhým nosem od nich táhla kritika, nepůvodnost jež tak ráda vytýká: dosud básně dbaly formy uhlazené, zvučných rýmů, vzletných slov, ba leckde znáti, že i za myšlenkou poeta se žene; – do hrobu ty zvyky Nemanický klátí, heslem mu: pryč s formou, pryč i s myšlenkami! A že věren zůstal heslu tomu všude, uznali i páni kritikové sami. Na poslední stránce velké písmo rudé vedle slovutného sazečova jména hlásalo, kdy kniha byla dotištěna a že čtyřicet knih činí náklad celý. Se zálibou tlusté listy obraceli hubené té knihy druzi básníkovi 133 a pak o ní ve svých časopisech dvou, které nabídly jim věrnou službu svou, dithyramby pěli nadšenými slovy. Mladý pokrokář, sám sebou spokojen, umínil si pevně, že se nyní zase do reformy hudby pustí v brzkém čase, až ty hloupé noty trochu pozná jen. Protiví se mu, že všichni muzikanti za Smetanou se a za Dvořákem fantí proto, že prý česká každá jejich věta. Fráse zbabělá! On dost má kuráže sáhnout na zub hudbě té, on ukáže, že to slátanina z celého je světa. Potom do třetice štěstí svoje zkusí v malířství, kde všecka správnost se mu hnusí jak by nesměl nos být zrovna u hnátů a vlas nemohl mít barvu špenátu! II. Jiným sloužiti – hřích nejčernější z těch, jež se v katechismu reka mého tměly, proto také, hlavní zásada jak velí, služby nepřijal, když se studií sběh’; aby zbytečně pak netříštil svých sil, myšlenkám by svým vší mohl žíti silou, o své živobytí starost pošetilou stařičkému otci zcela přepustil. 134 V místě, na klíně kde houpával se matce a jež přirostlo mu k srdci asi tak, jako kterékoli místo na Kamčatce, z dlouhé chvíle jinoch obrátil svůj zrak k besedě, jež ve svém polosnění tklivém do dnešního dne tam zbyla jako divem. Co tu potravy má vášeň jeho žhavá, co tu záslužné ho práce očekává! Nejdřív postará se, s besedních by stěn ztratili se záhy rozliční ti „svatí“, které Čecháček v své naivnosti jen svými křisiteli může nazývati. To-li pravda, jak by starci šedobradí ve školách svým žákům namluvili rádi, že ti mužové lid český svými spisy ze hlubokých mrákot probudili kdysi, za to nezaslouží věru oslavy; nač jen probouzeti na čas k živoření, života co dávno zhola schopno není, bez krve co již a skoro bez hlavy?! Osud hrstky lidu, v zpupnosti jenž slepé mezi národy rád jméno svoje píše, zpečetěn je dávno, a čím splyne spíše s mořem německým, tím pro něj bude lépe. – Také vymýtiti časopisy musí, které hlupákům, jichž stále ještě dost, o „vlasti“ jen stále mluví, až se hnusí, kterak slavná je prý její minulost, 135 o „svatých“ jim právech namlouvají bájí, která nad samu prý věčnost potrvají. Všecky tyto jeho ušlechtilé snahy nejdřív pochopila mládež bujará, a snad by jim byl i muže získal záhy, kdyby nebyla naň nemoc prastará přikvačila náhle: láska, mocná paní, která pokaždé svým vítězstvím je jista, jež se neptá, je-li člověk modernista, v růžová jej pouta spjala z nenadání, a dle románových reků nyní věrně Nemanický vzdychal zcela nemoderně. 136 Aby všednosti však přece ušel výtek, ne snad poupě v puku, – jeho vyvolená byla besedního hostinského žena, ne sic mladá již, však matka sedmi dítek. III. Blahodárná činnost jinochova láskou jeho mnoho utrpěla; leckdy ušla myšlenka mu skvělá, někdy zmlknul náhle prostřed slova, sotva v besedě se jeho „milá“ se sklenicí v ruce objevila, 137 jindy opět z besední se síně z nenadání ztratil do kuchyně; a když jej tak jednou nalezli, kterak po špičkách se kradl tiše, jako zloděj z vařečkové říše tvrdili hned jazykové zlí, kteří vždycky klepy plodit budou, jednu tvář že nápadně měl rudou. Tajné lásky rozkoše i strasti Nemanický snášel dlouhý čas, upíra, jenž slavil hodokvas v jeho nitru, nedovedl střásti. Přemýšlením strávil mnohé chvíle, jak by došel touženého cíle. Unes ji! – hlas nejednou v něm volá, on však se ho poslechnouti zdráhá; bylť by únos nemoderní zhola, a pak – děsí milenky ho váha: kilogramů sto je slušná trocha zcela moderního pro slabocha. Posléz k ráznému se vzchopil činu; před toho, jenž nesmírnou měl vinu, Jeho milenky že chotěm byl, s takovouto řečí předstoupil: „Pane! Jsem už dlouho mezi vámi, zásady mé jsou vám dávno známy; 138 víte jistě, jak se protiví mi autority krátkozrakých lidí a jak zhrdám řády prohnilými, jimiž lidská společnost se řídí. V rozporu teď s tím jsem právě zase, „zákonem“ co rádo nazývá se. Volná láska vždy mi byla heslem, manželství jen hloupým okovem v tomto našem věku jalovém, pod úroveň středověku skleslém. Nemiluji mnoho slov, chci přímě mluvit s vámi jako s mužem muž. Dlouhá léta nesete vy juž dobrovolně podivné to břímě, manželstvím jež ode dávna slove, snad jím vaše bedra přetížena, po věci snad toužíte zas nové, po věci, jež nazývá se „žena“, – nuže zkrátka: já chci místo vás nésti břímě, na nějaký čas tu mi přenechte, již zval jste dosud potomků svých matkou, její osud k osudům svým navždy připoutav. Nemyslete však, že tímto činem zbavit chci vás veškerých k ní práv, – nikoli! Jsa nové; doby synem, dovolím vám, abyste se stále mohl starat o výživu její –“ 139 Nedomluvil. Vzduchem nenadále hvizdla hůl a nad šíp čiperněji, pohrdání výraz maje v líci, vyletěl náš jinoch na ulici. Loučit že se nemohl v tom zmatku, ačkoli měl jistě dobrou vůli, aspoň řadu čárek na tabuli hostinskému nechal na památku. * * * Lásku svou i kredit ztrativ tak Nemanický ztrácel také hlavu; podle reků románových davu na čelo mu lehl bolu mrak, a jak člověk obyčejný každý, o modernosti jenž nemá zdání, nešťastně-li Mílkův šíp ho raní, dopustit se hodlal sebevraždy. Rozhodnutí snadné – těžší mnohem byla volba způsobu, jak dáti mizernému tomu světu „s Bohem!“, v kterém dosud shnilé řády platí; že však hledání ho neleká, brzo může zvolat: „Heureka!“ 140 Velociped na dluh koupil sobě, na něm od rána je do noci, od toho jen čeká pomoci, že snad v brzké ujezdí se době. 141