VE SVATYNI LÁSKY.

VE SVATYNI LÁSKY.
[101] PROLOG.
Ó copy! To přec jen krásný, blažený byl čas, kdy celý svět měl v uctivosti vás, kdy před těmi, jimž visely jste s hlavy, se ohýbaly v oblouk hřbetů davy. Teď po té vaší slávě není stopy – ó copy! Ó copy, copy! Zlý, nevděčný a škodolibý svět teď nad vámi svůj ohrnuje ret, nic ctihodné mu není stáří vaše; tak mnohý klouček vtipy na vás páše a posměch sobě z vaší délky tropí – – ó copy, copy! 103 Ó copy, copy, copy! Ať nevděčný je svět – já v obdivě svou před vámi šíj skláním uctivě, mně milejší jste mnohou nad lysinu; a před slovy že přednost dávám činu, chci za vás, byť i marně, lámat kopí – – – ó copy, copy, copy! 104 I. To vážná stihla do Mírovic zvěst a po městečku bleskem rozlétla se: pan hrabě, syt prý hluku velkých měst, chce na své panství přijet v krátkém čase a spořádaně, jako nikdy dřív, chce v zákoutí tom klidném býti živ. Ta zpráva jako z čista jasna blesk vše ohromila v mírovickém zámku, jenž dávno ztratil bývalý svůj lesk a vandalismu mnohou jeví známku; jen nad portálem v erbu prstů pět teď stara rodu slávu hlásá v svět. 105 Ach, byl to poplach, zmatek, shon a spěch! Pan vrchní, jenž dřív nadýmal své vole, že vypadal jak nafouknutý měch, hned ve stájích je, hned zas ve stodole, tak nezvyklou je prací přepaden, že bříško se mu ztrácí den co den. Pan justiciár chodí jako lev, jenž hrůzu budí pouhým oka bodem, a vybuchne-li někdy jeho hněv, vždy ubohý pan Franc je hromosvodem, jenž spěchá, pro jeho by duše mír svou porci dostal také mušketýr. Leč také tento ukázal by rád, že pánem jest a poroučeti může, a proto nyní za den kolikrát se na lavici vyklepává kůže všem sedlákům, již ve své zpupnosti dost nekloní se před svou „vrchností“. Těch starostí! Kde myší nabrat jen, půl úrody jež každoročně snědly? Čím naplnit dvé starých pokladen, v něž zloději se vloupat nedovedli? Co do prázdných jen dáti chlévů těch, v nichž jako by byl řádil moru dech? 106 A násobilkou co se potili teď dnem i nocí páni v kanceláři, tam zámkem chodil klíčník otylý, mrak starostí měl v trudovité tváři a mluvit zdál se kalným zrakem svým: Co do pokojů prázdných postavím? – Však zatím věčně neúprosný čas dál mával mocnou perutí vždy stejně a pánům bělel pod vlásenkou vlas, hloub věšeli své hlavy beznadějně, až náhle všech se hrozný zmocnil třas: Již tedy zítra! Aby ho vzal ďas! A „zítra“ to se proměnilo v „dnes“. Co zeleně měl zdejší okres celý, tu k zámecké dnes bráně všecku snes’, kde úředníci v parádě se chvěli. Slyš, hmoždířů teď rány daly zvěst, že nezvaný pán zámku blízko jest. Než páni ještě dechu nabrali, vůz rodinný již stanul na nádvoří, v něm obličej se zjevil přezrálý a před ním všecko hluboko se koří; pan vrchní – jindy jazyk jako meč – zle koktá svoji přivítací řeč. 109 Pan hrabě, který valně sešel již a v jehož očích můžeš čísti snadno, že často ke rtům rozkoší nes’ číš a hezky že se podíval jí na dno, tkvěl unaveným zrakem na lidech, jimž samou úctou docházel i dech. Však proč tak náhle zajiskřil mu zrak? Hle, ze zástupu družek předstoupilo teď před hraběte děvče sličné tak, že prudčeji mu srdce zabušilo, že hleděl na ně všecek užaslý, že vznešené se rty mu zatřásly. Nic neviděl než sličnou řečnici, jen její kypré rtíky malinové, jen bujná ňadra teď se vlnící, jež spoutaly dnes těsné šaty nové, jen oblé rámě, bílé jako sníh, a pestrou kytku v rukou chvějících. Však dobře, že pan hrabě neviděl, jak chasník jeden stíhal jeho hledy, jak bledl hned a hned se temně rděl, až v žárlivosti děsné naposledy svou jako k hrozbě pádnou zdvihl pěst; jeť přec jen „kláda“ nepříjemný trest. 110 Řeč ukončila dívka dávno již, však hrabě dosud jako ve snách stojí, až nyní náhle pokročil k ní blíž, vzal za bradu ji suchou rukou svojí, pak slaďounce se na ni pousmáv šel do zámku – a slávu řval mu dav. A v komnatách už když se octl svých a ve zrcadle obrovském se zhlédl, rty svadlými mu lehký zahrál smích a potlačiti povzdech nedovedl: „Kde takové jsou ženy postavy, tam špatně se nám nervy zotaví“. – – – II. Na ospalé, klidné Mírovice usmálo se slunko udiveně, jako by dnes vidělo v nich více nežli obraz, který zřelo denně: čeledíny, s vonného již sena slézali teď zívajíce hlasně, děvečky pak v sukních po kolena, jimž se rovněž rozcházely dásně. Hle, co tak dnes slunko překvapilo, které – dělník nejsvědomitější – 111 tolik let své blahodárné dílo pilně koná nad krajinou zdejší: v oknech zámku, jenž tu stával léta němě, jako hrobka pro mumie, jako fantom z neznámého světa – otevřeny jsou dnes žalusie. A že všetečka je slunko boží, nakouklo hned první žalusií – – – Na nizounkém, sněhobílém loži, „nebesa“ jež částečně jen kryjí, leží Jeho Milost, zámku vládce, úsměv blažený mu sedí v líci, a pan hrabě nekonečně sladce chrápe jako všichni smrtelníci. Chvíli slunko těká po komnatě, šelmovsky však náhle usmálo se a již jeho paprsk v samém zlatě na urozeném si hoví nose; pohnul sebou spící, zdvihl ruku, paprsek však motýlem se zvedl a hned, novou vymysliv si muku, na hraběcí víčka oční sedl. „Aby do toho pět tisíc hromů!“ zaklel hrabě po plebejsku zcela, skočil s lože, běžel k oknu tomu, kterým záře slunka procházela; 112 Zkušení dva komorníci staří nechtěli svým očím věřit ani, když pan hrabě s usměvavou tváří na chodbách se zjevil z nenadání. Za okamžik v parku stanul hrabě. Ve chvíli tu ze rtů se mu lila slova žehnající praprabábě, rozkošný ten kout jež vykouzlila, plný stinných loubí, glorietů, potemnělých, snivých stromořadí, kde tak často ret se tulil k retu, kde se chvěli láskou staří, mladí. Dlouho hrabě bloudil tímto rájem, o němž neměl tuchy v hluku města, až teď stanul před tajemným hájem, před nímž úzká ztrácela se cesta; chvíli pátral, někde-li vchod není, rozhrnul pak zvolna husté křoví, pokročil, – však stanul v udivení, jako kouzlem přenesen v svět nový. V temnu starých buků kůry šedé půvabný se pavillonek tají, několik jen schodů k němu vede, na nichž sobě palmy šepotají, 114 mezi okny během valné doby zbujnělý se, silný břečťan plazí, výklenky pak četné sošky zdobí, bohyně a bůžkové to nazí. Hrabě stojí zdiven, sotva dýchá před podivným báchorkovým zjevem, jenž se noří z tajemného ticha, nerušeného ni ptáčat zpěvem, po schodech pak po tichu se béře, jako by se blížil ke svatyni: za kliku vzal – povolily dvéře – a pan hrabě stanul v malé síni. Rozhlédl se kolem. Podél stěny ozdobeny rozličnými květy bez ladu tu stojí nakupeny lenošky a nízké taburety; mimo to jen málo je tu věcí: zrcadlo tam v rohu se sklem kalným, několik pak obrazů, jichž reci trpí roucha nedostatkem valným. Když pak v temném koutku zočil hrabě pohovku zvlášť pružnou, pohodlnou, ušklíbl se významně, ač slabě, neboť měl teď jistotu již plnou, 115 letohrádek tento osamělý že byl jeho předkům chrámem lásky, v objetí kde pánů často chvěly milostí se mírovické krásky. Ve chvíli tu vzklíčila mu v mozku myšlenka, že zlíbal by se za ni: což aby tu dávné slávy trosku, útulek ten láskyplných paní vzkřísil k novým schůzkám při měsíci, zasvětil jej lásce beze svědků, dějiny by mohly o něm říci, že byl hoden velikých svých předků?! Učiní tak! Zítra – ne, dnes ještě čalouníka z města zavolá si, svorně budou kladívka a kleště probouzeti dřímající krásy – – – Spokojen sám s sebou, z myšlenky té srdce maje přeplněno pýchou, opouštěl pak hnízdečko to skryté, tajné, sladké lásky skrýš tu tichou. – – – III. Nežli minul týden, lásky stan hraběti stál k službám uchystán. Všemohoucí mírovický vládce dokončené dílo prohlíží si; 116 zkouší, zdali lustr dobře visí, volně-li se pohybuje v kladce, po zrcadle lesklém jezdí dlaní, hledí, prach-li neuvázne na ní, spouští těžkou, rudou portieru, na divan si pružný lehá v šeru, – úsměv pak, jímž oko září jen, hlásá, že je zcela spokojen. Teď je hotov s lásky svatyní, – kdo as bude první kněžkou v ní? – Ušklíbl se hrabě. Po okolí žen i děvčat měl by na vybranou, šťastnými ti rodiče se stanou, jejichž dceru milenkou si zvolí. O kněžky by tedy neměl nouze; on však touží po jediné pouze, po objetí oné dívky vlídném, jež ho uvítala přede týdnem; jenom ona děva rajských vnad hodna první kněžkou se tu stát. Dlouho ještě muž ten záletný sladkými se v mysli kochal sny, pak se vzchopil, vyšel z pavillonu, pečlivě klíč ukryv v šosu hloubi. A když husté rozhrnoval loubí, ztajil se v něm dech; zřelť blízko onu, 117 jejíž obraz plnil jemu duši. Statná děva s ramen sňala nůši, nejprve srp brousiti se jala, vysoko pak sukni vykasala, shýbla se, až nachem vzplála líc, žala trávu hlasně zpívajíc. V úkrytu jak satyr smyslný hrabě sotva dýchal, na vlny bujných ňader zraky upíraje, hltaje hned okem lýtka silná, z jejichž tvarů mysl jeho vilná dalších vnad si dokreslila taje. Chvěl se vášní, chuť měl tisícerou uchvátiti holubičku, kterou osud sám mu vhodil v spáry lačné – – Avšak což, když dívka křičet začne, holubičku křídla spasí-li? – Ne, ne – nechce užitužít násilí! Dál jak bude, nepřemýšlel již, rozhodně pak opustil svou skrýš. Polekána vzkřikla dívka slabě, spustiti hned suknici svou chtěla, aby skryla zrakům úběl těla, skokem však se octl u ní hrabě bráně tomu lichotnými slovy, chvále její krásu, nad niž, kdo ví, 118 vyniká-li v světě krása něčí. Bětuška se rděla nad tou řečí a pan hrabě, v němž hrál každý sval, na večer ji v pavillonek zval. Bětuška zrak k zemi klopí jen; ale hrabě, dobrý znalec žen, ví, že ruměnec ten v dívčím líčku svolením je, které mluví němě; proto se k ní sklonil šeptnuv jemně: „Nuže, na shledanou, andělíčku!“ – ruku dal jí, pousmál se na ni, zlatý peníz zapomněl jí v dlani, pak se pomalu bral v alej dlouhou, stále k dívce vraceje se touhou; myšlenka jen ta mu útěchou, že s ní bude večer pod střechou. IV. Šlo slunko spat – i zem už dřímá lehce. Noc vonná na kraj snesla se a vlahá, v níž s přírodou se člověk loučit váhá, kdy vzbouřené se krvi spáti nechce. Park zámecký tich leží v noci stínu. – – – Však slyš, teď vzduchem zachvěl táhlý ton. – To ozývá se slavík-seladon, jenž k poctě ženy ladí mandolinu. 119 Leč nikdo neslyší těch sladkých zvuků krom hraběte, jenž v tichém noci klíně ždá svojí kněžky lásky do svatyně. Teď opřen o kmen mohutného buku svůj upírá zrak v temno stromořadí a naslouchá, kdy ozvou na blízku se spěšné kroky cesty po písku, jenž příchod kněžky toužené mu zradí. Čas prchá, minuta jde za minutou, však o dívce ni slechu ani vidu. Snad dávno spí?! Snad hoví sobě v klidu?! Snad ztropila si s pánem hru jen krutou?! Slov trpkých příval dral se jemu ze rtů, krev hrnula se valem do hlavy. – – – Jak? Hrabě, silného člen pohlaví, snad obětí se dívčího stal žertu? Hněv jeho náhle rozplynul se parou, když temnem ženský šat se mihl bílý, a jako jinochu, jenž láskou šílí, žár hraběti se rozlil hrudí starou. Šat alejí se míhal blíž a blíže, a v brzku – sotva popadaje dech – svou oběť vlekl hrabě po schodech v šeř pavillonu, ač ne bez obtíže. Co pak se dělo, temná rouška halí. – – – Však slyšel’s nyní mlasknutí to krátké, 120 ach kratší nežli políbení sladké dvou duší, jež si lásku přísahaly? Teď zas – a zase rozlehlo se nocí to mlasknutí – a jemu v zápětí teď z pavillonu křik je slyšeti, jenž nočním temnem volá po pomoci. Chvil uplynula dlouhá, dlouhá řada, než ponocný, jenž kolem zámku „hlídal,“„hlídal“, se probudil a za hlasem se vydal, však neviděl už, ženština jak mladá tmou alejí vždy pádí víc a více, 121 jak vyzdvihla si sukni vysoko a zvláštní pastvy skytla pro oko: bot holeně a mužské nohavice. – – – Dne druhého již lidé vyprávěli si o velikém onom v parku shoně, že nalezen pan hrabě v pavilloně tvář maje zpuchlou a nos zkrvavělý, že všecky jsou tam židle zpřevraceny a v koutě salonku všem k úžasu že nalezen byl svědek zápasu, to zlatý jakýs peníz značné ceny. A třetí den již řízen starým kočím vůz od zámku se houpal starobylý. Proč záclonky v něm zataženy byly? Tvář s obvazkem přec nelahodí očím... Pan hrabě vrácen hlučnému je městu a vyrván z lůna klidných Mírovic, jež viděti prý nechce nikdy víc. Nu, jaká pomoc! Tedy šťastnou cestu! Vše starými zas chodí kolejemi: pan vrchní zase nadýmá své vole, zas myši řádí v sýpkách, ve stodole, i knihy s účty požírají všemi. 122 Chrám lásky stkvěl se krátce v slávy záři, jej stihl krutý zapomnění los, však klíčníku tím více kvete nos a klid zas trůní v trudovité tváři. Než o tom páni marně přemýšleli, kdo tak je zbavil nezvaného hosta, ač historka to byla zcela prostá. Ó jistě, kdyby tušení jen měli, že připravil jim tuto rajskou chvíli svou pádnou dlaní ženich Bětuščin, ó jistě za veliký jeho čin by před zámkem mu pomník postavili! 123 EPILOG.
Ó copy, copy, copy! Svou zrezavělou vyleštiv si zbroj, já za vaši jsem slávu dal se v boj. Kdo přemožen a vítězem kdo jesti? Můj Bože, kdopak může za neštěstí, že vetché se mi polámalo kopí?! Ó copy, copy, copy! Ó copy, copy! Vám chtěl jsem ódy na oslavu pět a přivolat vás do života zpět – a zatím jsem tu slepil čmáraninu, jež není hodna vašich velkých stínů. Tak někdy osud žerty s námi tropí – ó copy, copy! 125 Ó copy! Já bídný hříšník – vím to dobře, vím, však doufám, že svou vinu napravím; ať kdokoli by na vás kydal hanu, vždy ochotně se vaši na obranu má ruka brku zostřeného chopí – ó copy! 126