DEŠTNÍK.
[153]
V ulici živé budova velká,
hrdá to mezi baráky selka,
překrásné malby všecku ji krášlí.
Čtenáři milý, tento dům znáš-li?
Zeptej se, čí to stavení pěkné,
„toť vyšší dívčí“ – každý ti řekne.
Do této školy v ranní již chvíli
každý den sličná děvuška pílí.
Dávno jsem nezřel takové krásky;
v copy má zlaté spleteny vlásky,
hlavinku zdobí klobouček malý;
jestliže slunce nestoudně pálí,
rozvírá vějíř ručenka bílá,
planoucí líčka chladí si víla;
v úsměvu hledí blankytné oči,
šťasten je člověk, po němž se točí;
malounkou nožku střevíček tísní
krásný tak, že jej zvěčnit chci písní.
155
U školy chodník ostudu plodí,
po něm tu denně mladíček chodí.
Myslím, že bledý jinoch ten básní;
často že mele na prázdno dásní,
dobře lze čísti na vpadlé tváři,
na oku, divným leskem jež září;
po šíji vlas mu bohatý splývá,
černý jej širák částečně skrývá;
hubená ruka často se třese,
starý když deštník pečlivě nese;
nohu mu bota veliká svírá,
tu a tam zraku mihne se díra.
A teď, když jsem vylíčil vám oba,
myslím, že již příhodná je doba,
bych vám řekl, že ten jinoch bledý,
na děvušku sličnou upřev hledy,
pocítil k ní rázem mocnou lásku.
Kritiků-li špatných dříve chásku
veršem šlehal, na každém teď listě
milostné jen verše čmárá jistě.
Po celý již měsíc tlape tudy
v určitou vždy dobu mladík chudý.
Jak si jeho choré srdce skočí,
z daleka když chuďas dívku zočí!
Ó, jak rád by tady před ní klesl,
jak by rád jí knihy domů nesl!
Žel, že jinoch se tak příliš stydí –
156
A ta dívka, jakmile jej vidí,
usměje se, zaplanou jí líčka,
sotva že pak jeho poklon vyčká,
rychle spěchá k přítelkyni svojí.
Jinoch tady nepohnutě stojí,
nebe proklíná, že pršet nechce –;
při dešti můž oslovit ji lehce.
Konečně se nebe ustrnulo:
sotva že se slunko vysunulo
na oblohu zbaveno jsouc pouta,
mraky ženou z každého se kouta,
a než poledne se přiblížilo,
na zemi se prudce s oblak lilo.
Oj, což je náš jinoch šťasten nyní!
Naproti hle! tamto stojí v síni,
na anděla s toužebností čeká,
neklidně zrak jeho vůkol těká.
Slyš, teď s věže dvanáctá již bije
a z těch mraků stále víc se lije.
Konečně se škola otevřela.
Prudčeji krev jinochovi vřelá
rozproudila se, když jeho víla
na prahu se náhle objevila.
Ohlíží se v strachu na vše strany,
vždyť je bez deštníku, bez ochrany,
157
vějíř pouze svírá měkkou dlaní
a ten před deštěm jí neubrání.
Ze vrat jinoch vyletěl jak střela,
děravých bot zapomenuv zcela.
„Prosím, slečno,“ – koktá – „račte vzíti
tento deštník –“ Oči se mu svítí.
Deštník vzala děvulenka milá,
usmála se vděčně, uklonila
a již odkvapila k družce svojí.
Jinoch všecek ztrnulý tu stojí,
hledí za ní, hledí, nedbá deště,
snad si myslí, že se vrátí ještě.
Vždyť on ji chtěl vyprovodit domů –
a hle, ona prchá – u sta hromů! –
Náhle však se myšlenka mu božská
hlavou kmitla, naděje to troska,
ba již tomu věří jistojistě,
že mu dívka poděkuje v listě.
Nemýlil se. Když mu děva milá
druhého dne deštník navrátila,
nalezl v něm jinoch lístek malý.
Rychle čte, – však oko se mu kalí,
všecka krev se jemu k srdci sráží,
darmo slzy zadržet se snaží.
Taká stála v listě slova děsná:
158
„Pane! Nenapadlo mne ni ze sna,
že snad jednou po tak dlouhém čase
uvidím svůj starý deštník zase,
ve kterém mé jméno posud visí
a jejž bratr židu prodal kdysi.
Vy jste tedy u žida jej koupil!
Zdali jste jen při tom neprohloupil?
Vždyť ten deštník víc má děr než látky,
že mi voda tekla za krk zpátky,
za službu že děkovati nelze,
již jste prokázat chtěl
Mrštné Else“.
Jisto jest, že bledý jinoch od té chvíle
vyhýbá se „vyšší dívčí“ na tři míle.
159