GERTINA LEST.

GERTINA LEST.
(POVÍDKA ZE STŘEDU AFRIKY.)
[173] I. Dlouho krášlil Fingo dnes své tělo: skleněné si připalpřipjal náušnice, četné jizvy namaloval v líce, na prsa i na své nízké čelo; potom natáh’ starých kalhot trosky, jež tam jakýs missionář nechal, dlaní ještě nos si přejel ploský – a již kvapně ze své boudy spěchal. Kolikrát se před zrakem mu mihly rychlonohé, štíhlé antilopy – nedbal jich, ba lví si nevšim’ stopy; jinam jeho myšlenky dnes tíhly! 175 Domku jeho rozedraná střecha velikou ač řadu žen už kryje, pro jednu přec ještě srdce bije; proto dnes tak na námluvy spěchá. Nedlouho se myšlenkami bavil, překvapen své kroky náhle stavil: na poli zřel Lungu nad vše krasší, ana právě jedla z durry kaši. Jídlo to se hned mu zalíbilo, proto srdce k velkým skokům pudí, že mu sotva stačí místo v hrudi, kladivem že v černém těle bilo. Dlouho oko s děvy, jež mu kyne, k sladké z durry kaši těká v spěchu, až si náhle Fingo nabral dechu, z úst pak řeč mu medu sladší plyne: „Lungo sličná, vyslyš moje slova! Viděl jsem tě spící v palmy stínu, od těch dob mám na tě laskominu, srdce moje lásku k tobě chová. Ach, tys tenkrát ležela tak svůdně, zimničně že tělo mé se chvělo. – – – Odolal jsem; zakryl jsem si čelo, od tebe pak vzdálil jsem se cudně. 176 Stydím se ti říci, oné noci o tobě co, drahá, se mi zdálo, a když noc již prchla, divnou mocí za tebou jen stále mne to hnalo. Žádná z žen, co má jich země celá, – a já viděl žen už na tisíce – nevyrovná se ti vzrůstem těla, nepřekoná tebe barvou líce. Nejkrásnější Mapaniho dcero! Oko tvé je hlubší nad jezero, před tvým rtem se korál schovat musí – šťasten, jeho sladkosti kdo zkusí! Nožičky máš jako antilopy; veselé když provozuješ skoky, maně oko zmatené se ztopí v kypré tvé se houpající boky. A z tvých plných, bujných ňader vane přerozkošná, opojivá vůně; pro ty nejvíc srdce láskou plane, po těch nejvíc srdce touhou stůně. Nuže, Lungo, podej své mi kaše na důkaz, že chceš mne míti ráda, nebo – má-li svadnout láska naše – rychle na mne v zlobě obrať záda!“ 177 A zas oko k sladké kaši letí. Chvíli Lunga hryzla do malíka, k zemi zraky klopí, tiše vzlyká, až se jala sladkým hlasem pěti: „Chci se, Fingo, ženou tvojí státi, na jedné chci kůži s tebou spáti; nad otce i matku tys mně dražší – nuže pojď a dojez sladkou kaši!“ Málo slov to Lunga promluvila, Fingovi však bylo v srdci blaze, jako by je zašeptala víla, v prameniprameni, jež bydlí na oase. S velkou chutí kaši lásky snědl, se země své těžké tělo zvedl, obličej své Lungy zlíbal hladký a pak do své odvedl ji chatky. A když nadešla juž doba spaní, k manželskému donesl ji lůžku, vroucně zlíbal žití svého družku – smavý bůžek lásky k nim se sklání – – – 178 II. Veselo teď ve Fingově chatě! Od časného rána k pozdní době, v červánků kdy slunce zmírá zlatě, manželé se něžně tulí k sobě. Bujné Lungy písně chatou zvoní, že až někdy drozdi zmlknou v houšti, že s ní Fingo sotva zraky spouští, milostně jen stále šilhá po ní. A když jednou – panenský stud v čele – zvěstovala, že je šťastnou matkou, tenkrát Fingo dělal skoky smělé, až to starou otřásalo chatkou. Ó, jak hrál pak se svou Mamangalou, kolikrát jí zlíbal ručku malou! Šťasten byl, že velké její oči s úsměvem se po tatíku točí. – Zatím Gerta hořké slzy pila. Bylať Gerta z Fingových žen také, dělala již zkoušky všelijaké, od Lungy by Finga odvrátila. 179 Tajný plán teď snuje ve své hlavě; zdaří-li se, Finga k sobě hravě připoutá a v srdci jeho zhasne plamen lásky k nové ženě krásné. III. Jednou z rána – kiri na rameně – vyšel sobě Fingo na lov dropů, způsobit chtě radost mladé ženě. Gerta skoro vyskočila k stropu; příhodná dnes nadešla jí chvíle, plány své že uskutečnit může; radostí juž zuby cení bílé, překoná dnes Lungu barvou kůže. K hrnci s jakous barvou přiskočila (zbyl tam také po missionáři), do té barvy štětec namočila a pak se jím přiblížila k tváři. Udělala tahů jenom málo a hle! již se všecka proměnila: líce byla jako křída bílá a z nich dvé se černých očí smálo. 180 A že právě Lunga z domu byla, na její se lůžko lehce vrhla a pak rychle s těla sobě strhla roušku, která vnady její kryla. O, jak bije srdce, dech se krátí, na ňadra jak tiskne ruce obě! Tak jen Finga připoutat můž’ k sobě a pak jej už sotva zase ztratí! – Zatím Fingo z lovu běžel domů. Hojnou kořist nechal před svou chatkou, toužebně pak spěchal k místu tomu, kde si hrává Mamangata s matkou. Ale hrůza! Jaký přízrak vidí! Jaký se to netvor v loži válí! O, tak nikdo nevypadá z lidí, toť sám ďábel! – Či snad zrak jej šálí? Není klam to! Netvor, hle! se zdvíhá, teď vztahuje rámě po Fingovi! Se zbraní ten skočil k netvorovi, palice již nad hlavou se míhá. Se zlou, ach! se potázala Gerta: Černochové podle svojí víry bílým sobě malují jen čerta, proto takto do zad buší kiri. 181 A když z chaty před palicí pádnou utekla, hned každý za ní pílí, a když v oase jí dohonili, ve vodu ji ponořili chladnou. Smočili ji jednou, dvakrát – a hle! co se stalo z bílého teď čerta? Voda s těla barvu smyla náhle, před nimi zas černá stojí Gerta. Všecka ústa teď se prosbou chvěla, každý žebral, by mu odpustila; co však platno, když jí voda s těla jenom barvu, ne však rány smyla?! – 182 MRAVNÉ NAUČENÍ. Přeji sobě, čtenářko má milá, povídka ta by Tě poučila; z osudu zříš sama bídné Gerty, s líčidlem že nejsou žádné žerty. E: aš; 2004 183