ZE ŽIVOTA UBOŽÁKOVA.
[51]
Tvář vážná, přísná, zamračená zhusta,
leb nejčistším se leskne zrcadlem
a pod ní znaveně se tlustým sklem
zrak dívá na svět; na tenounká ústa
se úsměv snese jenom tenkrát asi,
když kalendář skon měsíce mu hlásí,
kdy svižnější je těžký jindy krok.
Již slyším hlasy: Aha, paedagog! –
Ba věru, kantor! Račte odpustit,
že na udici, již jsem maně hodil
v dav lidu pestrý, červíček se chyt’
jenž k věčnému se mučednictví zrodil.
Tvor nestojící mnohým za řeč ani,
to rek je můj, – s ním mějte slitování!
53
I.
V hlavě inštrukce a v pravici vak těžký
supplent Holý cestu k svému cíli váží.
Proč as filosof náš volil cestu pěšky,
daleko ač město leží od nádraží,
drožkáři ač oba útrpnost s ním měli
a svých Rosinant mu služby nabízeli,
neví hlava má a hloubat o tom nechce.
Zprvu mému reku šlo se dosti lehce,
ale čím dál břímě tížilo jej více;
levá ruka pravou vystřídala záhy,
v praménky se slily kapky potní vláhy,
ruče přes rudnoucí honily se líce,
až pak řítily se jako vodopády
na kravatu bílou s oholené brady,
hubené co nohy v černých kalhotách
– nejlepších, co ve své hrdina měl šatně, –
po kotníky v měkký bořily se prach,
křížily se, pletly, potácely matně.
57
Zaprášen a zpocen, hladový a slabý,
s tváří, která mnohem lépe slušela by
jistě pohlaváru rudokožců kmene,
posléz dovlekl se stěží do hôtelu,
s něhož smál se zlatý nápis „U pramene“.
Pohověv tu trochu nebohému tělu,
na cestu se vydal hledat chrámu věd;
dlouho nehledal: dům v kasárnickém slohu
brzo k sobě zvábil pátrající hled.
S utajeným dechem zdvihal pravou nohu
přes práh svatyně, v níž bude knězem nyní;
ledný chlad jej ovál z ponurých těch síní,
brzy však zas vary rozlily se tváří,
s němou úklonou když stanul v kanceláři
před tím, osudy jenž jeho bude vlást.
Blahosklonně, vlídně pán jej vítal nový,
potom oteckými líčil jemu slovy,
jakou v našem nitru zvláštní budí slast
vědomí, že řádně plníme svůj úkol;
na srdce mu kladl, v jednání svém celém
aby ukazoval, že jest učitelem,
hesel aby nedbal, kterých všude vůkol
plno nyní zní; zvlášť varoval jej vřele
před politikou, jež zhoubně u nás řádí
jako rakovina v nemocného těle
a jíž sváděni jsou zhusta lidé mladí.
Výstraha ta padla v půdu neúrodnou;
58
nevšímalť si Holý, co se děje doma,
jaká bouře zmítá zemí jeho rodnou,
jemu celým světem byla stará Roma;
časopisy znal jen leda podle jména,
za to jeho duše hojně napájena
byla ctihodnými těmi aoristy,
starých grammatikgrammatik, jež plní žluté listy.
„A což – ženat nebo panic?“ vážný muž
na konec své řeči Holého se zeptal,
a když zardělý svou zpověď onen šeptal,
usmál se: „Však my vás oženíme juž!“
Skončiv audienci šéf jej bohorovný
z kanceláře svého vedl do sborovny,
která právě byla plna vážných tváří
s brejlemi i bez nich, rozličného stáří.
Rozdílné též tady bylo přivítání:
vřele potřásli mu rukou mladší páni,
supplentův již sladký sdíleli s ním los,
kdežto ti, co dekretem se honosili,
vyhnati že nelze každičkou je chvíli
a dle kvinkvenálek zdvihali svůj nos,
z nichž též někteří své vlastní měli domy,
lehkým zakývnutím učených svých hlav
ráčili jen prostě vzíti na vědomí,
nový kollega že rozmnožil jich dav.
59
Potom vědec mladý jal se prohlížeti
šeré síně jmění inventární skrovné,
až pak utkvěl zrak mu v lásce nevýslovné
rozmanitých úloh na hromadách pěti,
jimiž kollega, jejž zastupovat měl,
s laskavostí vzácnou naň se rozpomněl.
Nevím, čtenáři, zda můžeš posouditi,
jaké city v pravém filologu nítí
chvíle posvátná, kdy jako přísný soudce
zabodá své zraky v řádky rovné, křivé.
Stupnice to citů! Od radosti divé,
v rozkoši kdy rajské jako na pochoutce
na supinech skvostných jeho zrak se pase,
k zběsilosti až, kdy tigru podobá se,
v níž by nejraději pohlavky a štilci
lekci mladému dal za to provinilci,
že tak nešetrně k řeči té se choval,
kterou Cicero kdys ducha rozpaloval.
Obraz takých vnad se vynořil v tu chvíli
v mysli Holého, jenž jako ve snách stál...
Nechme ho tak státi, pojďme trochu dál,
bychom z rozkošného sna ho nevzbudili! –
60
II.
Chcete věděti, jak ono město slově,
osudemosudem, v něž zavát náhle supplent Holý?
Mourkovice, prosím! Město nijak nové,
které nehodlá se státi metropolí
a jež, velice ač průmysl v něm kvete,
– kozí syrečky se vyrábějí v něm –
na nejlepší mapě sotva naleznete.
Spí-li říšská rada nebo zemský sněm,
jedno Mourkovickým; ve svém tichém kraji
ruchu světskému se pilně vyhýbají.
A že k novotám jsou jati nedůvěrou,
těžce zanevřeli také na stoky,
proto v pondělí, kdy v každém domě perou,
po náměstí tekou mydlin potoky.
V příštích dnech už Holý spěchal s poklonami
k honoraci zdejší. (Jen tak mezi námi:
na křížovou tuto, nekonečnou cestu
kollega mu půjčil pár bot z brusu nový.)
U toho, jenž rozum dával všemu městu,
nejdřív zaklepal. Jak sluší purkmistrovi,
mistr Škopíček jej přijal odměřeně,
botu, již měl v práci, mlčky podal ženě,
která tovaryše jemu zastávala,
61
pošinul si brejle, uklonil se trošku,
pravice pak vážným kynem hosta zvala,
aby posadil se nízkou na třínožku.
Za řeči, již k němu hlava obce měla,
potu krůpěje si Holý stíral s čela,
neboť purkmistrovy oči po čas celý
pevně na lakýrkách vypůjčených tkvěly,
poznávalť v nich jistě uměny své plod.
A když posléze též paní purkmistrová,
známá výmluvností, ujala se slova
obratné řeč točíc kolem cizích bot,
v mysli Holého plán uzrál důmyslný:
brzy po té poklon lichotivých plný
klečel purkmistr a shrben víc než dosti
na boty bral míru jeho „slovutnosti“.
Leckde potom ještě za kliku vzal Holý,
však ne bez nehody pouť ta skončila se:
první paní radní vypasený „Žoli“
zkusil zoubky v jeho lýtka vzácném mase;
páně děkanova panna kuchařinka,
které Holý stále říkal „milostpaní,“
omylem se táže na jejího synka,
špínou polila mu boty z nenadání;
pana ředitele tlusté polovice
nešťastně se zeptal, milostpaní kde je,
a když hluboko se klaněl odcházeje,
natrhl si rukáv na zákeřné klice.
62
Ten den pozdě jinoch uzardělých lící
k obědu se všecek uštván potácel,
v rozechvění stálém židle pokácel,
krájel polévku a maso jedl lžicí.
III.
Pravidelný život hrdina můj vede:
za dne ve škole se rozčiluje, zlobí,
v chudém pokojíku za večerní doby
nad haldami úloh sklání čelo bledé,
každou sobotu dřív, než udeří pátá,
pro pokyny moudré v konferenci chvátá,
pozdě večer teprv, duch když nasycen,
v domov svůj se vrací skvostné ku večeři;
(jeho domácí čas podle ní prý měří:
svátek uzenky, sýr dává všední den.)
63
Jednou za týden vždy lepších krmí vůně
dráždí jeho nozdry; čtvrtek den ten slavný,
v útulném kdy svém, ač začazeném, lůně
malý hostinec jej vítá starodávný,
mezi přáteli kde téhož povolání
ve svém pluje živlu, časuje a sklání,
těžké obžaloby na studenty snáší,
kterým nad Minervu Venuše je dražší.
Z klidu svatého jej náhle vyrušila
mourkovická „Vesna“; objevilť tam kdosi
talent herecký, jejž Holý v sobě nosí,
jehož mocná, přímo vulkanická síla
epochu můž stvořit v službách Thaliiných.
Rek náš vždycky dosti starostí měl jiných,
o divadlo sotva že kdy zavadil,
proto nemálo též překvapen tím byl,
když jej několik dam z „Vesny“ přepadlo
žádostí, by s nimi zahralzahrál divadlo.
Pranic nepomohly vytáčky mu všecky,
spíše utvrdily dámy v domnění,
že jen skromný jeho genij umělecký
pod záplavou poklon tak se rumění.
Na konec sám Holý dal se přesvědčiti,
hvězda nadšení že na čele mu svítí,
sudičky že daly umění mu věnem,
že se může státi českým Coquelinem.
64
IV.
Před oponou, na níž mistr zneuznaný
vykouzlil svým štětcem postať jakés panny
(rajsky hranaté to, umouněné dítě
božskou Thalií snad Mourkovickým slove,
mně však zdá se, její ruce cinobrové
podlahu že by as drhly znamenitě),
před oponou touto v nedočkavé touze
výkvět obecenstva tlačí měkká křesla.
Na všech rtech se chvěje jedno jméno pouze,
o němž rozlétla se okřídlená hesla;
dvojslabičné slůvko, Holého to jméno,
hlasitě i šeptem tady pronášeno.
Za jevištěm zatím v této vážné chvíli
černá zoufalost se chápe režiséra;
hlediště již plno, sedí tu kde která
honorace zdejší, již se dostavili
také radovi, jimž káže dobrý mrav
přicházeti vždycky pozdě do zábav, –
opona však dosud bez pohnutí visí,
tají obecenstvu děj, jenž v zákulisí
koná se, kde celý personál jen čeká
ještě na Holého – na hlavního reka.
Posel, jenž ho hledal, s takou přišel zprávou:
našel professora, se sklopenou hlavou
nad hromadou úloh seděl doma, prací
65
lačná jeho duše zabavena zcela
na divadlo jako na smrt zapomněla. –
Slyš, teď obecenstvo trpělivost ztrácí,
tleská, syčí, dupe, volá, lomozí – – –
Nezbývá než hrát; máť Holý výstup třetí,
do té doby přijde. – Opona již letí
vzhůru s tučnou Musou. Pán Bůh pomozi! –
Hra jde dosti pěkně, napověda v budce
koná pravé divy; za jevištěm však
režiséru strachem srdce buší prudce,
na čele mu houstne černější vždy mrak,
čím víc Holého se výstup blíží příští.
Běda, již je tu! Již padlo na jevišti
slovo poslední, však po Holém ni stopy.
Trapný okamžik! Kol chvíli jako v hrobě,
kdo je na jevišti, neví rady sobě,
utírá si čelo, v potu svém se topí,
na druha druh mrká, by se ujal slova,
náhle čtyři herci stejnou spustili,
ulekli se toho – a zas mlčí znova.
Také v obecenstvu mrtvo na chvíli,
najednou však – slyš! – cos projelo tím tichem
a již potlesku kol tebe bouře hlučí,
okna homérským se otřásají smíchem,
smíchem klesají si lidé do náručí.
Obecenstvo náhlou scénou překvapeno:
na jeviště v herců rozpačitý sbor
66
z kulis přiletěl teď jako meteor
onen, jehož všude voláno dřív jméno.
Ale běda! jaká neblahá to změna!
Místo pařížského lvíčka-dobrodruha,
jehož náprsenka sněhobílá, tuhá,
takou voňavkou je vždycky napuštěna,
jakou módní žurnál předpisuje právě, –
objevil se kantor, za uchem brk husí,
67
v starém županu, jenž rozpadá se v kusy,
čapku s velkým třapcem na bezvlasé hlavě.
V malebném tom kroji, jak v něm doma sedá,
Holý do divadla letěl ve spěchu,
v něm jej na jeviště – skoro bez dechu –
režiserská zloba vystrčila bledá.
Dlouho smích a potlesk síní burácely.
Zatím opona se snesla na tu chvíli,
hlavního než reka trochu vymydlili.
Konečně se Holý, změněn ovšem celý,
dostal na prkna, než první jeho zjev
utkvěl ve všech myslech a smích nakažlivý
každou chvilku letí domem, ústa křiví,
třese bradou pánů, škube rtíky děv.
Ubohý náš rek div krví nepotí se,
plete druhé herce, v jejich řeč se míse,
zardívá se, koktá, pracně chytá slova,
která posílá mu budka suflérova,
a když prohřeší se proti gramatice,
jako dobrý brusič opraví se hned,
v obecenstvo metá prosebný svůj hled,
který dí: „Já toho neučiním více!“
Ale divadelní starý rarášek
nejlepší si kousek nechal naposledy.
Úchvatná to scéna! Zoufalý a bledý
manžel zrazený – to kusu hlavní rek –
68
pistole se chápe, aby ranou jednou
skolil svoji ženu zrádnou, mrzkou, bědnou.
Hrozná chvíle přišla. Holý pistol třímá –
dámy ouška kryjí ručkama již svýma –
Holý zdvihl pistol – cvak! – a bídná žena
leží v kulisách jak bleskem zasažena. – – –
A teď, čtenářko, rád Tebe viděl bych,
zda by Tebou také nelomcoval smích,
kdybys byla svědkem nastalé teď scény.
Holý pistoli své nechtě darovati,
že mu nespustila, vždy ji znovu chvátí,
nad mrtvolou svojí bídné, zrádné ženy
kohoutek jen stále děsně vzdorovitý
natahuje – spouští – hroznou vášní zpitý,
ale pistole jen „cvak!“ – ni jednou „bum!“ –
Potleskem vždy větším otřásal se dům,
opona až smíchem k zemi dopadla
a lid potácel se smíchem z divadla. – – –
V.
Druhého dne v městě zpívali již ptáci,
jakou u šéfa měl Holý audienci.
Pana ředitele zralá slečna dcera,
která horovala více pro Homera
69
nežli pro „Kuchařku“ naší Dobromily
a jíž klassikové slabikářem byli,
hrála nešťastného professora ženu
a s ním dělila se o vavřínů tíž;
a jak často bývá, každý věděl již,
za jakou prý Holý usmířil ji cenu.
Kázání své tatík, přísností svou známý,
takto prý as končil: „Lydie, má dcera,
od rána nám pláče pro skandál, jejž včera
jste jí způsobil“. (Dle zlopověstné Fámy
stala prý se slečně nehoda ne řídká,
při osudném pádu nebohého těla
sukénka že trochu výše odletěla
a tak zrakům suchá objevila lýtka.)
„Doufám, kollego, že sám teď uznáte to,
skvrnu takovou že nelze jen tak smýt –“
Zkrátka: za nedlouho po řeči již této
milý professor si najal větší byt,
a než dvakrát luna změnila své tváře,
moudrou Lydii si vedl od oltáře,
jež, byť vařila mu třeba sebe hůře,
pomoci mu aspoň může v korrektuře.
70
Na konec mi tuto nelze zamlčet,
čemu dlouho smál se mourkovický svět,
že – jak na divadlo – Holý zapomněl
také na hodinu, kdy se ženit měl,
a že svatebčané v poslední jej chvíli
teprv z haldy úloh pracně vylovili.
Ještě něco: Hlava obce z bledé zloby,
že si nevzal jeho slečny Evičky,
Holému tak těsné ušil střevíčky,
že se v kostele oň pokoušely mdloby – – –
71