TCHYNĚ.
[73]
I.
Kde nabrati dnes barev na paletu,
jež vystihly by věrně obraz její,
té bytosti, jíž skromný vínek pletu
a o níž s hrůzou posvátnou jen pěji?! –
75
Tvář zčeřenému podobá se moři,
nos maják jest, jenž na úskalí hoří,
úst šírý otvor sopkou věčně činnou,
zrak blesků výheň temnou nad krajinou,
a jazyk její – břitva? dýka? meč? –
vše málo – na to nestačí má řeč. – – –
Ten obraz Karlu objevil se právě
a probouzel v něm trudné upomínky,
když do kočáru sedal vedle žínky,
jež kolem sebe hledí usměvavě.
Kdo Karel jest? Muž v nejpěknějším stáří,
jak doubec chlapík plných, svěžích tváří,
má vlasy, pěkným honosí se knírem,
a „takto“ jest pan Karel inženýrem.
Půl léta jen, co muž ten v plné síle
šel od oltáře se svou Lotynkou,
s tím pokladem, jenž do oné byl chvíle
zlým hlídán drakem – paní matinkou.
A dnes ten drak sem, k jejich ráji pílí,
teď jedou sobě pro něj na nádraží,
ach, proto tak svou hlavu Karel chýlí,
ač vesele se vypadati snaží.
Byl dobrák muž to, bleše neublížil,
však dnes by chtěl, by vlak, jejž čekali,
se k svému cíli nikdy nepřiblížil,
by v řeky proud se sřítil se skály;
kéž zločince se stane obětí
neb aspoň parní kotel vyletí!
76
Z těch myšlenek, z těch skromných, zbožných přání
zvuk píšťaly jej vzbudil z nenadání,
a než se nadál, cítil v tvářích pláti
dvé hubiček, jež hlasně přede všemi
mu Lotynčina vtiskla paní máti;
ta ověšena hojně krabicemi
se otáčela hbitě na vše strany,
zle v okolí svém rozdávajíc rány
a plně, by nevyšla ze cviku,
teď popouštějíc uzdu jazyku.
Byl Karel rád, když po drahné se chvíli
ven před nádraží posléz protlačili
a do kočáru vsedli; než i pak
jí požehnaná vyřídilka jela,
že rachot vozu hravě překřičela,
že lidí všech se obracel k nim zrak. –
Teď doma jsou – a milé paní tchyně
je všude plno; za půl hodiny
zná podrobně byt mladé rodiny.
Hned v pokojích je, hned zas do kuchyně
se kolébá a zrakem před jestřábím
nic milosti a chvály nenalézá:
ať hliněný je nebo ze železa,
jí každý pekáč zdá se špatným, slabým;
ni jeden obraz rovně nevisí tu;
„Hus“ Brožíkův je drahou mazanicí,
ne ozdobou, než poskvrnou je bytu,
77
v němž obývají řádní katolíci;
ty lenošky jsou z módy dávno již,
sem lépe by se hodil hnědý plyš;
a knihovna – to drahé haraburdí,
vždyť ani žid nic za ty škváry nedá.
A co se takto paní tchyně durdí,
zeť ubohý jen oči k nebi zvedá
a po straně si tajně vzdychne časem.
Též kázáníčko malé při večeři
máť Lotynčina měla ke své dceři,
že hříchem to, jak drahým plýtvá masem,
můž stačiti prý služce chleba krajíc
a ve svátek naň malý tvarůžek;
a když už jednou byla u služek,
dál pokročila řeč svou rozpřádajíc,
jak pánovitá čeládka to teď,
že každá musí míti tovaryše
a, by se jemu zalíbila spíše,
že každý groš dá na hadry. Pan zeť
se zapomněl a maně prohodil,
že výjimky jsou čestné mezi nimi,
však také za to dostal hned svůj díl,
to paní tchyně ústy výmluvnými:
„Jsou všecky stejny, všecky – dost a basta!
Já příkladů vám uvést mohu na sta.
Nu ovšem, páni obyčejně vidí
jen hezkou tvář, té odpustí se všecko!“ –
78
Pan Karel sedí jako zbité děcko
a kradmo v očích ženušky své slídí,
jak působila na ni tato slova.
Ta – ubožáček – u velikém zmatku
hned na něj hledí, hned zas na svou matku,
a tvářička se rdí jí do nachova.
Zda mladý manžel ví, zda aspoň tuší,
co v ženušky se jeho děje duši,
jak rozvažuje, nemá-li snad teď
své hezké služce dáti výpověď
a vzíti jinou, zimu na pohled,
jež zjevem svým žár změnila by v led – – –?
Dnes poprvé snad v jeho živobytí
se pivo Karlu zdálo medicinou,
již rychle pil, by spat jen mohl jíti.
Však paní tchyně radost ještě jinou
mu připravila zjevem vůle svojí,
že od Lotynky již se ani nehne,
že sama spáti v pokoji se bojí,
ať na hostinskou postel sám si lehne.
Co činit? Rozkazem je přání hostě –
a tomu nutno podrobit se prostě.
Šel Karel z ložnice jak z ráje Adam,
když anděl mečem ukázal mu cestu;
79
však přece ještě velký rozdíl jest tu,
ba já, že Karel je v tom hůře, hádám,
vždyť nejde Eva s ním – a za anděla
čert nejlítější portýra mu dělá.
Již půlnoc minula, pan Karel však
se beze spánku dosud zmítá v loži,
co v ložnici zvuk divný teď se množí,
jak brzdami když zaráží se vlak,
zvuk slyšitelný jistě v domě celém,
jenž poučit můž zoufalého zetě,
že milá tchyně na zemi jen tělem,
však její duch že bloudí v jiném světě. – – –
II.
Co as je peklo, o tom mohl sobě
pan Karel jasný obraz utvořit.
Kdo paní tu, zřít bylo v krátké době,
kdy do základů změněn celý byt;
co na svém místě klidně stálo ráno,
je do večera stokrát přerovnáno,
ba knihovna, jež tu jen překážela,
pryč z pokojů je vyhoštěna zcela
a v předsíni svůj našla útulek.
Též na Lotynce znáti bylo záhy,
že v maminky se drahé dala vlek,
ejžjejž překaziti marné, marné snahy;
80
hrách, nad nímž Karlu mrazem tuhla záda,
teď na stole má třikrát za týden,
to z převeliké dětské lásky jen,
že maminka jej „ach, tak tuze ráda“.
Duch pořádku, jenž vládl v tomto domě,
kdes v koutku pláče rukama teď lomě;
pan Karel, vždycky časné ptáče ranní,
teď do osmé vždy čeká na snídaní,
až z teplých peřin vyhrabe se mama;
a v poledne když přijde z kanceláře,
vždy u plotny teď služka stojí sama,
neb dámy, kuchyňské by ušly páře,
jsou na procházce, – však pan manžel zticha
přec musí být, ať žaludek mu vzdychá.
Též velikou vždy radostí mu bylo,
když časem damám v jeho společnosti
se na procházku jíti zalíbilo.
Co spolykat mu bylo žluče, zlosti,
než paní tchyně, nade všecko milá,
jak poupátko se něžné vyšňořila,
než eben v bílém vykouzlila vlase,
než šněrovačkou těsnou utáhla se!
A divadlo-li bylo jejich cíl,
kus o první akt jistě kratší byl.
Kdo za zlé můž mít ubohému zeti,
kdo chtěl by po něm hodit kamenem,
83
že, nešťasten v tom pekle plamenném,
jal z domova se častěj vytráceti?!
Teď prvně od té doby, co je ženat,
zas hospoda ho jala do svých tenat,
kde společnost jej známá uvítala.
Dva první dni byl trochu nevyspalý
a ráno se mu hlava větší zdála;
však cvik co zmůže častý, vytrvalý,
též na Karlu se ukázalo záhy,
již sebe víc mu neškodilo vláhy.
A nejednou, když pitce po veselé,
jež trvala snad proti zvyku déle,
jej ve svou měkkou náruč jímal sen,
byl jakýms ruchem náhle probuzen;
i bývalo mu, jak by jeho dvéře
kdos nenadále zticha otevřel,
a jeho zrak v nich bílou postať zřel,
jež rozhlížet se chvilku zdála v šeře
a zmizela jak pohádkový zjev.
„Hle, to dělá ten plzeňského příval,“
řeč mravokárnou ráno k sobě míval;
„tvá rozohněná, rozbouřená krev
ti před oči pak kouzlí vidiny“. –
Ach, jak se mýlil Karel nevinný!
To nebyl přelud, co zřel ve dveřích,
než zjev, jenž masa měl i krve dosti;
to Lotynka, jež k děsné žárlivosti
84
zdroj hojný našla v slovech mateřích,
se častěj chodí dívat, mužíček-li
si cestu nespletl a omylem
tam nešel, kde se ve dne buchty pekly
a v noci Barča snila o milém. –
III.
Číš utrpení náhle dovršena – – –
Ó, což pan Karel zaklel sobě s chutí,
když milená mu zvěstovala žena,
kouř tabákový ke kašli že nutí
a tíží plíce drahé matinky! – – –
A druhý den mu žínka oznámila,
jak špatnou noc prý měla mama milá,
že usnula vždy na čas kratinký,
však palčivost prý nevýslovná, děsná
ji přes tu chvíli probouzela ze sna;
a když si ráno tělo prohlížela,
jak poseto prý pupenci je měla.
V tu chvíli pana Karla napadlo
zvířátek rudých ostré kusadlo –
a prohlídce hned všecko podrobeno:
dřív podušky a tenké prostěradlo,
v něž tělíčko se paní tchyně kladlo,
85
pak „žíněnka“, z níž libě páchlo seno,
ba došlo na slamník i na tenká,
jež sténávala pod ním, prkénka –
však bedlivé přec oko nevidělo
ni stopy krvelačném po zvířátku.
To upokojilo tak paní matku,
že večer zase tučné její tělo
se bez starostí kladlo v měkké lože.
Však jako včera, dělo se i dnes:
jen na její se víčka spánek snes’,
již zas ten oheň v těle, jak by nože
jí v kůži vnikaly, a potom zase
jak bloudily by jehly v jejím mase,
a čím se více v loži koulí, svíjí,
tím větší bolest, jak by kopa zmijí
se ovila jí kolem nohou, rukou. – – –
Noc paní tchyni byla hroznou mukou
a nechtělo jí ani konce být.
A když se zjevil první ranní svit,
což s radostí jej vřelou uvítala!
Tak časně poprvé v svém žití vstala.
Zas prohlíží své tělo, – ale běda!
dnes oko marně zdravé místo hledá,
a pupence jak groš-li včera byly,
dnes dvougrošáka síly docílily.
Táž prohlídka zas, jako byla včera,
86
však opět marná. Polekaná dcera
pak rozhodla, že třeba lékaře;
zeť vzorný, také polekán jsa dosti,
sám rozběhl se pro něj s ochotností
a přivezl jej brzo v kočáře.
Pan doktor – človíček to ještě mladý,
s nímž v besedě pan Karel hrával špády –
svůj zabodal zrak v místa poraněná
a prohlásil pak povýšeným hlasem:
„Zde nepomůže nic než vzduchu změna!“
Z úst dvojích výkřik zazněl stejným časem,
to dcera s matinkou se lekly tak;
i hodný zeť, svůj k zemi sklopiv zrak,
se ptal, zda není pomoci snad jiné,
však neúprosný Aeskulap byl mladý:
„Buď poslechnete upřímné mé rady –
neb v brzku osud neblahý vám kyne!“
Co zbývalo, než mlčky poslechnouti?
Hned přichystáno v největším je spěchu
vše ke zpáteční paní tchyně pouti,
sám Karel skládal, balil bez oddechu,
kde potřeba, svou přispívaje paží.
A za hodinu byli na nádraží.
Když matinka již s haldou krabic, vaků
se usadila v kupé „svého“ vlaku,
vše zřela dcerka lítostí jak v mlze,
87
jí z očí slzy tekly potokem;
i Karel rozmáčkl cos pod okem,
co poněkud se podobalo slze. – – –
IV.
Svět, jejž si Karel stvořil pro své štěstí,
zas do starých se vrátil kolejí,
jak tvůrce úsměv spokojený věstí:
dle chuti ten zas kouří, pije, jí,
spí na svém loži, povlečeném čistě,
a knihovnu má na starém zas místě.
Již druhý den jim psala mama milá,
že zázrakem ji nemoc opustila,
a velebila moudrost doktorovu,
jež pomohla jí hrozných od pupenců.
Však odkud vzešly, v srdcích zasvěcenců
to tajemství spí jako na dně rovu.
Mně svěřila je Barča boubelatá,
já v důvěře pak v poctivost tvou jisté
je svěřím tobě, mládeži má zlatá.
Vy všichni, kteří v sladké naději jste,
že budete kdys tchyní oblaženi,
mně na okamžik přejte svého ucha!
Věc ta je velmi, velmi jednoducha:
pan Karel totiž v onom okamžení,
88
dým z kuchyně kdy vyhnal dceru, matku,
hrst kopřiv domů přinesl si v šátku
a zmrskal jimi prostěradlo lůžka,
v němž daříval sen paní tchyni mládím
a jež pak znovu urovnala služka.
Však nemyslete – probůh! – že vás svádím! – –
89