Spisy Drahotína Marie barona Villaniho (1862)

Karel Marie Drahotín Villani

Diplomatická verze Ediční verze
SPISY
DRAHOTÍNA MARIE BARONA VILLANI-HO.
V PRAZE. H. DOMINICUS. 1862.
[1] Die eine Zeit braucht Männer, um zu entstehen, die andere, um zu bestehen. Jean Paul. Levana.
[2] JEHO JASNOSTI PÁNU, PANU KARLU FILIPOVI, KNÍŽETI ZE ŠVARCENBERKA, OKNÍŽENÉMU HRABĚTI KLEGGOVSKÉMU A SULCKÉMU, C. K. GENERAL-STRÁŽMISTRU, RYTÍŘI CÍS. RUSKÉHO ŘÁDU SV. STANISLAVA I. A SV. ANNY II. TŘÍDY, VLADAŘI PANSTVÍ VORLICKÉHO, a t. d.
[3] Knížecí Jasnosti!
Poznav svatý oučel vzdělanců českoslovanských snažím se, seč mé síly jsou, našemu jazyku, líbým zvukem nadanému, na vzdor předsudkům a překážkám klestiti dráhu k samobytnému a veřejnému životu. A však přičinění mé mnohdykráte setkalo se s tvrdošíjným, začasté i s nečestným odporem, jenž dle mého přesvědčení arci jinak smýšleti a jednati mne nikterak pohnouti nemohl i – nesměl. Tisícero hlasů po končinách Vlasti milované hlaholí vychvalujíc slávu předkův našich, a obzláště statné a rovné sobě-počínání statné šlechty české a moravské. O přítomnosti neozývá se touto hlaholivou ozvěnou chválozpěvný hlas.
[5] Semotamo jen co hvězda z mlhavých oblaků vyjeví se jméno, jenž nádějí naplní prsa veškerého národu, a národ rád věří, že nepravdivá je ta nešťastná důmínka, že šlechta česká a moravská národu svému se odrodila; – nám však výjev probuzené národnosti, arci že jen jednotlivých velmožů, dává právo, nevěřiti, žeby byla šlechta vesměs podobná Normanům do Britanie mezi Sasy přišlým, aneb Longobardům, kteří sobě národ hořejší Italie podmanili. Křivda naše při této nehistorické důmínce ještě větší by byla; neb potomci britanských Normanů i vlaských Longobardů uchopivše se jazyka lidu se neodnárodnili.
[6] Naše šlechta zajisté ví, co a seč je, co a seč byli předkové její, a ačkoli z počátku hlas její neozýval se valně v všeobecném hlaholu a plesání nad novým květem zkvětající národnosti: mnohé srdce se zaradovalo předce uvítajíc radostně každý pokrok obnovující slávu nám s jazykem od praotců zanechanou. Vaše knížecí Jasnost ráčila národu mnohý důkaz dáti, že ještě nezašlo slunce denní, jenž zahání mraky stinné; ba naopak že nové světlo se vyskytuje na zastřeném obzoru nebes, bojující s tmavou nocí a zahánějíc co věk mraky, až i nejmenší mráček zmizí. Vydávaje tyto své spisy, vyvolil jsem sobě [7] za hlavní oučel „neustáti v pěstování a buzení citu a ducha národního;“národního“; – a když je Vaše knížecí Jasnost pod svou ochranu vzíti ráčila, přijavši skromné ty plody co důkaz mé nejvyšší úcty – cíle svého dojíti doufám.
Vaší knížecí Jasnosti nejponíženější
Drahotín baron Villani.
[8] I. ODDĚLENÍ.
VOJENSKÉ ZPĚVY.
[9] Zhůru bratří! zbrojme páže, Král a láska k vlasti káže, Doba k boji zve!
B. Jablonský.
[10]
Před bojem.
Nepřítel hle v bázni slabé Stojí jak by přimrazen – Že si raděj hrob nehrabe! – Poslední mu přišel den. Náš meč zkusí – Padnout musí! Tenkrát chceme dokázat, Že Čech v bitvě krutý kat! Čas je – již se připravíme, Brus si každý pádný meč – Pak se k Bohu pomodlíme, A pak naň! spůsobme seč! Pevně stůjme, Následujme Předky své – ty hrdiny; Vždyť jsme jim to povinni! [11]
Mezi bojem.
Zkázu jsme vám přísahali, Zkáza vám teď všechněm buď! Obětí jste nám se stali, Mírně bůh nad vámi suď! Kdo z vás v boji Pevně stojí, Hrdinsky si umí vést: Nic to naplat – ztracen jest! Ha! padejte – my couvání Slabé v bitvě neznáme, Aniž komu smilování Ve běhu svém podáme, Oheň! pif! paf! Bodákem v dav! Dejte v útěk se a běh, Udatný vás zhubí Čech!! 12
Po boji.
Veselme se milí bratří, Ukojme již zas svůj hněv: Čest a chvála Čechům patří, Bohu vroucí vděk a zpěv! Srdce bije: „Čech ať žije!“ Statnýť vlasti hajitel, Jímž poražen nepřítel! Krutá bitva to dnes byla, Krev, ach! tekla proudem z ran; Hrdinská smrt vydobyla Mnohému z nás v nebi stan. Ránu bolnou Vůlí volnou Přetrpěl již Slávy syn – Mrtev budiž velebín! 13
Před táborem.
Polní počnou radovánky – Hra a zpěv a hudby zvuk Oživovat bude stánky; Jest to srdcejemný hluk. Plesy ranní, Drnkot zbraní, Ohlas bubnů, silnozvučný vel, Vše to zbudí temná rána z děl. Lesklých zbraní sestavení, Houfy smělých vojínů, Jich u nočních ohňů bdění Oživuje rovinu. Koní dupot, Sklenic tlukot, Krojů – barev – fáborů – – Vše se střídá v táboru! 14
V táboře.
SíréŠíré nebe nás tu kreje, Šíré pole náš je byt: Ve dne slunce v tvář se směje, V noci hvězd nás škádlí kmit. Víno se pění – Harfy slyš znění – Sklenic řinkot – ručnic blesk – Hochův švárných zpěv a tlesk. Kouř se zhůru k nebi valí, Voják střelbou končí den; Tmavá noc vše zaobalí, Ztápí život v tichý sen. Duch teď i lělotělo, Ručnice, dělo, V pokoji vše zpočívá, Stráž jen bdí teď bedlivá. 15
Tah rovinou.
V pravo v levo vidět v dálku; Vidět v před a také v zad; Tu by mohlo vojsko válku Jedním rázem dokonat. Jezdec v jetí Polem letí – Pěší vezme bodlo v bok; Bitvu skončí krve tok! Dělostřelstvo pohybuje Mocně se tou rovinou – Koule kouli následuje Sílou strašněsmrtivou. Žádné moci V samé noci Se zde nikde nelze skrýt; Zde bychom se chtěli bít! 16
Tah hornatou krajinou.
Tu nám v odpor stojí skála, Tu zas skáčem přes vodu; Noha lidská kde nestála, Přijdem na svém pochodu. Vítr fučí – Hromem hučí Ohlas střelby od skalin – – Dál jde směle války syn. Dál, jen dál! Tam za tím lesem, Kde ten věkovitý strom, Tam náš cíl! Tam má se s plesem Mísit střelby blesk a hrom! Tam vrah čeká – – Hroz se reka, Hroz se vrahu českých ran, Hrobu budeš v obět dán! 17
Vojín.
Ve své vlasti jsme co v ráji, Krásnáť vlast má – domov můj; Kdo ji chrání – právo hájí, Přemilým mi bratrem sluj! Udatnosti Vzácné cnosti Vojín v prsa vryté má; Čest a slávu vojín zná! Vojínem chci věrným býti, Hájit vlast svou milenou; Hvězda Slávy se má skvíti Rozněcujíc duši mou. Čest a sláva, Hájit práva! Kdo jest vlasti hodný syn, Toho vábí slavný čin. 18
Smrt vojína.
Již jsem statně vrahy bije V onen svět slal mnohý stín; Teď i můj zrak mha již kryje, Již mě shltne smrti klín. Smrt mě hledá – Přijď ty bledá! Nehrozím se tebe nic, Já ti půjdu směle vstříc! „S Bohem!“ bratří! již nemohu Déle s vámi bojovat; PomnětePomněte, že vlasti, Bohu Vždy se máte v obět dát. Mužně chraňte Vlast a braňte Rekovsky se jako já – Vítězství vám nebe dá! 19
Vojenská.
Zhůru bratří! z nenadání Nás vlast volá k bojování – Aj, již vidět hochů roj Táhnouti v krvavý boj. Vojenských trub milé znění Pro vlastence marno není; Protož každýkaždý, kdo jest Čech, Dívky své, svých přátel nech! Nebť ze skutků jenom sláva Vlasti trvalá nastává; Věrným kdo chce Čechem slout, Musí mečem z pošvy hnout. My se pyšně Čechy zveme; Zhůru! ať teď dokážeme, Že též máme předků cnost, Že též máme udatnost. 20 Až se z boje navrátíme, Dívky své zas uvidíme, Ty nám budou věnce vít, S jásáním nás přijme lid. Skvělej’ se než zlato třpytí Příštích Slávy věnců kvítí – Zhůru! v boj! je vydobýt – Čela sobě ozdobit!! 21
Útok.
Tam s těch náspů hřímá dělo, Jakby všecko zhubit chtělo – – Jižjiž padlo dosti nás; Útokem se hnát je čas! Zhůru hoši! k bokům bodla! Prvním být nech každý hodlá – Kulím děl těch pojďme vstret, Věřte, budou naše hned. Hurrá! hurrá! krev ať teče, Slavný bude konec seče; Vítězství nám Bože dej – Na náspu náš prapor věj! 22
Před nastávající válkou.
Vel, králi náš, Čechů srdce máš! Veď v bitvy slavné Čechů četné voje, Na vrahy veď nás, buď náš vojvoda – Uhájit trůn svůj – drahé vlasti svoje, Pro tebe Čech radostně život dá! Vel, otče náš, Život Čechů máš! Veď, vůdce, nás, Již káže to čas! Zaskvi se bodlo, zařinkejte zbraně, A zazni mile, trubko válečná! – Plamennou pomstou udeříme na ně, Čech věrný v bitvě zvítěziti zná; Veď, vůdce, nás, Ku válce je čas! 23
Pátý květen 1821.
V šírošírém moři v dálce Zaznívá kýs smutný ton; Nevolá to trubka k válce, Hrana vyzvání to zvon. Muž, jenž králů trůny bořil, Svého věku první rek – Muž, ach! jemuž svět se kořil, Zbaven moci končí věk. Na svém loži leží bledě, Jenž má jít na boží soud; Antomarchi vedlé sedě ZkoušíZkouší, jak jde krve proud. Kolem stojí soudruhové, Žal v jich tváři má svůj stan; Stranou číhá Hudson Love, Lhostejný ten Angličan. 24 Jižjiž končí – již se tají Srdce prv tak bujný tluk – Druzi slze utírají, Kol zní bědování hluk. Antomarchi slzu stírá Pravě: „Císař mrtev jest!“ ,Dvakrát se zde neumírá,‘ Hudson dí; ,teď hodin šest.‘ – Proto zní to v šíré dálce, Vzduchem smutný táhne ton – Nevolá, ach! trubka k válce... Dokonalť Napoleon! – 25
Píseň pěchoty.
Zpříma nesu hrdě hlavu, Nohou pevně šlapu zem, Sloužím vlasti – králi – právu – Věrnýť syn své vlasti jsem. V boji v husté řadě stojím, V seč se ženu s jekotem, Smrtné lůžko tomu strojím, Jehož stíhám outokem. Ručnici svou nabíjeti, Bodlo nésti pěší zná, Do boje se pobízeti, V čas potřeby nenechá. 26
Kyrysnická.
Komu kyrys prsa kryje, Pod nimž věrné srdce bije? To jsem já! – kyrysník, Statný Čechů bojovník! Kdo se nese jak ulytý, Na své sedlo jak přibitý? To jsem já – kyrysník, Čechů slavných bojovník. Kdo jak rytíř ze Blaníka Vyšine se na koníka? To jsem já – kyrysník, Statných Čechů bojovník. „Po boku se palaš třpytí, Chce pro vlast vytasen býti –“ Tak řku já – kyrysník, Čechů věrný bojovník! 27
Myslivecká.
Myslivcům zde neuteče Žádný, kdo jim v poli stojí, Bodla dlouhá jako meče Hlavy půlí v krutém boji. Mysliveček najde místo, Po trampotách tam si hoví; Nevystřelí než na jisto, Z hájů, z domků, z jam a z křoví. Hoj, vojínem kdo chce býti, Nám myslivcům ať se oddá – Blaze jemu bude žíti, Každý z nás mu ruku podá!! 28
Loučení-se vojína od milenky na vojnu. (Z Danice ilirské dle –viča).–viča.)
On.
S Bohem, milko! Na tažení Jdu teď s mečem K poražení Nepřítele, vlasti vraha – Zůstaň zdráva, moje drahá! Ač ni míry, Ni pokoje Láska k tobě Nezná moje: Přece, dokud vlast od vraha Nezbavena – s Bohem drahá! Neplač milá, Nech již lkání; Vlast nežádá Bědování: Buď chci shodit jarmo vraha, Aneb zhynout – s bohem drahá! 29 Neplač, neplač – V bojování Tu krev srbská Nezná stání. Nech rekovsky moje drahá, Mne přemoci vlasti vraha! Ona.
Cože slyším? Opustiti Chceš milenku A v boj jíti! Mníš, že nezná tvoje drahá, Přemáhati vlasti vraha? Ty mne učíš Tichou býti A krev srbskou V žílách míti? To ti promine tvá drahá, Dáš-li jen jí meč na vraha. Dej zbraň v ruku Své milence, A přilbici Místo věnce. Veď ji vpřed na zlého vraha, Vděčna bude ti tvá drahá. 30 Poslyš našich Vojů hluky, Slyš i trubek Bujné zvuky! Rychle tedy – pojď na vraha, Provodí tě tvoje drahá! On.
To, má sladká, Být nemůže; Meč se sluší Jen na muže. Pro tvé ruce moje drahá, Nejsou pouta zlého vraha. Prosím tětě, by’s Zde zůstala, Jestli’s mne kdy Milovala; Padnu-li já šípem vraha, Matce ty zůstaneš, drahá! Ona.
Kde ty padneš, Chci umříti, Neb bez tebe Nechci žíti: – Padneš-li ty rukou vraha, Pak tě pomstí tvoje drahá. 31 Matka zná již Moje přání, Mám již její Požehnání. Rychle! čile! meč na vraha, Provází tě tvoje drahá! On.
Zrinského krev V tě koluje – Ona.
Vojsko se již Přibližuje! On.
Na má prsa – pak na vraha! Ona.
Žít i mřít chce s tebou drahá! Oba (pokleknuvše).
Rozptýliti A přemoci Dej nám Bože Všemohoucí Našeho teď vlasti vraha! – O to prosí s drahým drahá! 32 Za svobodu Ve boj jdeme, Nepřítele Zaženeme; Buď vlast zbavit zlého vraha, Aneb zhynout s drahým drahá! 33
Společenské.
I.
Jeden hlas.
Píme! Zítra v bitvu půjdeme; Zvíme, Seč jsme, co dokážeme. Hrejme! Vyndej každý co má ven, Pějme! Veselý nám kyne den. Vždyť se žádný z nás nebojí, Ztratit život v krutém boji; – Kdyby který z nás se bál, Není hoden aby hrál; Není hoden aby pěl, Aby krejcar v kapse měl; Není hoden aby pil, Mezi námi aby žil! Zbor.
PějmePějme, Hrejme, Píme – Zvíme, Zda-li zítra zvítězíme! 34 II.
Zbor.
Kdo má české srdce v těle, Nebojí se nepřítele! Nechť je s čertem v sjednocení, Nade Čecha přece není! My ho mečem poučíme, Bojovat že rozumíme; Dokážem mu sílu naši, Již ni peklo nepostraší; Kdyby přišel ďábel sám, Ustoupiti musí nám! – Hurrá! hurrá! 35 III.
Zbor.
Čechů národ – ten ať žije, Proň nám srdce v prsou bije! V těle krev zahrává, Hájit čest a práva, – Každému, jenž Čechem jest, Pleťme věnce, vzdejme čest! Krásné pleti naší vlasti Chceme srdce v obět klásti; Cit nám v prsou hoří, Čech se Češce koří; Češko, jenž znáš Čecha ctít, Nech se vroucně políbit! 36 VI.IV.
Jeden hlas.
Zbraň se blýská, Vojín výská; Dejte zbraň mi k bojování, Cítím smělé krve hrání! Šavle čilá, To má milá: Nuž, mi dejte šavli k boji, Čech jak já rád v bitvě stojí! Zbor.
Rány lejme, Zazpívejme: Nám jest přáno bojovati, Pro vlast svoji umírati! 37 V.
První hlas.
Hoši, má-li z vás kdo děvu, Nechať vstane, já jí v zpěvu Na zdraví teď budu pít, Že až k ní to bude znít! Druhý hlas.
Mám já děvče, čilé, věrné, Oči má jak trnky černé, Láskou chvěje se jí ret – Nuž jí vstaňte připíjet! První hlas.
Sláva jí – sláva jí! Sláva všem, jenž milují! Zbor.
Sláva jí – sláva jí! Sláva všem, jenž milují! Štěstí – radost, blaho kvete V objímání u děvčete; Miluj tedy, kdo máš cit, Kdo chceš světa použit! 38 První hlas.
Laskaví jsme mládencové, Slušno dívkám úctu vzdát; A však též co vojínové Vstaňte! vůdcům slávu přát! Druhý hlas.
Máme vůdce udatného, Ontě přítel – otec náš; Chop se každý žbánku svého, Kdo jej slušně v úctě máš! První hlas.
Sláva mu – sláva mu, Vůdci .... našemu! Zbor.
Sláva mu – sláva mu, Vůdci .... našemu! Vítězství nám tamo svítí, Kde vel jeho slyšet hřmíti; Vzdej mu každý slávu – čest, Sláva tam jeje, kde on jest! 39 První hlas.
Pro vlast, bratří, bojujeme, Ona vším má býti nám, Matinkou ji dobrou zveme, Mír buď jejím krajinám! Druhý hlas.
Matka vlast nás porodila, Práva její zastávat; Komu tedy jesti milá – Vstaň! své matce slávu přát! První hlas.
Sláva jí – sláva jí! A kdož za ni bojují! Zbor.
Sláva jí – sláva jí! A kdož za ni bojují! Vlast, jenž nám všem matkou sluje, Nech se námi oslavuje; Nešetř nikdo sílu svou, Zvelebit vlast milenou! 40 První a druhý hlas.
Sláva jí – sláva jí! Sláva všem, jenž bojují! Zbor.
Sláva jí – sláva jí! Sláva všem, jenž bojují! 41 IV.VI.
Jeden hlas.
Pěj, vojíne, pěj! Smrti v tvář se směj! Kdo neumí zazpívati, Neumí též bojovati; Protož vždy jen pěj, Smrti v tvář se směj! – Zbor.
Pějme bratří, pějme, Smrti v tvář se smějme! Jeden hlas.
Směj se, reku, směj! Dívky v lásce měj! Neb kdo neumí se smáti, Neumí též milovati; Protož jen se směj, Dívky v lásce měj! 42 Zbor.
Smějme se – ba smějme, Dívky v lásce mějme! Jeden hlas.
Hrej, vojíne, hrej! Nikdy nezoufej! Kdo neumí řádně hráti, Neumí též v bitvě státi; Protož reku hrej, Nikdy nezoufej! Zbor.
Řádně bratří hrejme, Nikdy nezoufejme! Jeden hlas.
Klej, vojíne, klej, Pardon nedávej! Kdo neumí notně klíti, Nedovede zvítěziti; Klej, vojíne, klej, Pardon nedávej! Zbor.
Notně bratří klejme, Pardon nedávejme! 43 Jeden hlas.
Znej svou sílu, znej! V čas ji znáti dej! Neb kdo nezná sílu svoji, Nedobude slávy v boji; Znej svou sílu, znej, V čas ji znáti dej! Zbor.
Sílu svou my znejme, V čas ji znáti dejme! Jeden hlas.
Přej si, reku, přej, Dívky zulíbej! Komu milá jesti Sláva, Rád Slovankám ústky dává; Přej si, reku, přej, Češky zulíbej! Zbor.
Přejme sobě – přejme, Češky zulíbejme!! 44
Ulánská.
Jeden hlas.
Polkyně mne zrodila, Polákem chci být – Jak má matka mluvila, Tak chci hovořit. Zbor.
Český jazyk hlahol blahý, Jako polský srdce jme, Zpívejme ním, bratře drahý! Dokud v českém kraji jsme! Jeden hlas.
Nad ojczyznu vzdálenou Milší žádná zem: Kdo miluješ matku svousvou, Staň se Ulánem! Zbor.
Jazyk český hlahol blahý, a t. d. 45 Jeden hlas.
Až se opět navrátím Tam do Polska k nám, Pak své matce, jižto ctímctím, Slušně zazpívám. Zbor.
Tady ale v českém kraji Známý hlahol k zpěvu zve; Čechové nás rádi maji, Protož česky zpívejme! Jeden hlas.
Za to ale ať zas Čech Polsky zazpívá, Až jej slavný bratr Lech Doma uvítá. Zbor.
Bude Čech též polsky zpívat, Až navštíví doma nás, Milostný až srdce jímat Bude našich dívek hlas! 46
II. ODDĚLENÍ.
LÍPY KVĚT.
[47] Boha – vlast kdo nemiluje, Ten sám sebe zatracuje; Běda mu – Bídnému!
[48]
Buď s námi Bůh!
Slovan jsem, jenž hrdě cítí, Že mu matkou česká vlast; Slovanstvo chci věrně ctíti, Jeho blaho buď má slast. Nuže bratří a vlastenci! My – jež pojí řeč a duch, Spojme ruce v pevném věnci: Zhůru vpřed! – Buď s námi Bůh! [49]
Náš cíl.
Zaplesejme – nechme trudů – Uskutečnil se nám sen – Tmavou noc již mrzkých bludů Zahnal milojasný den! Člověk žije jenom jednou: Žijme k slávě předkům svým; Tenť jen, kdo má duši lednou, Synem vlasti nevděčným! Našinec to není, bratří, Jenž tu s námi necítí, Jemuž, na zoři an patří, Blaze oko nesvítí. Kdo je náš, jdi k cíli směle, Je-li slovan, je-li muž; Má-li čest a srdce v těle, S bratry věrně vlasti služ! 50
Hvězda má.
Obklopen jsem tmavou nocí, Vůkol pusto na mne zírá; Podivnou jen jakous mocí Jediná mi hvězda kývá. Zachvěju se – zírám na ni – Smělost se mi v srdce vhostí: Jest to hvězda moje ranní, Jenž mi kyne ku činnosti!! 51
Původ vlastenectví.
Ssál jsem medy ze přírody; Z blízka budila se ves, Tam zas šepotaly vody, Přede mnou se šeřil les. Vůkol vše se radovalo, V zpěvu pták se vzhůru nes’, Vše se na mne usmívalo, Ze všad pro mne zářil ples. Slunce zář tu plála jasná, Vůkol všude pučel květ: „Vlasti má, o jak jsi krásná, Krásnější snad nezná svět!“ To jsem cítil tehdá vřele, Zrak můj počal svatě plát, Já si slíbil žití celé Drahé vlasti v obět dát! 52
Skaz z ciziny.
O! bych jenom ptáčka mého, Bych jej opět v kleci měl, Jenž mi včera z domku svého Do povětří vyletěl! Kde pak nyní ptáčku lítáš, Kde as zpíváš, žiješ teď? – Jestli k půlnoci zavítáš, Jen tam do mé vlasti leť. Leť vždy dále ku severu, Tam kde slavný Vyšehrad – Hlásej city mé – a věru Uslyší tě krajan rád. Uvidíš v těch krajích Čechy, Uslyšíš jich líbý zpěv; Najdeš kostinskéhostinské tam střechy, Poznáš krásu cnostných děv. 53 Vznes se pějíc nade Prahu, Po níž jsem se natoužil; „Slávu Čechům, pomstu vrahu!“ Jak jsem tě to naučil. Žel, že nemámnemám, jak ty, křídla, Bujně bych se v výši vznes’; Navštívil bych drahých sídla, Kdeby hlasně zněl můj ples! 54
Čechů sláva.
Mužně vlast svou zastávejme, Braňme právo své – svou čest, Bídákem vždy pohrdejme, Jenž své vlasti zrádcem jest. Kdo se pyšní Čechem býti, Jsa vždy věrný vlasti syn: Tomu nechať sláva svítí, Ten buď námi velebín. Národu kdo dráhu klestí, Zvelebuje drahou vlast: Tomu nechať zkvítá štěstí, Nech mu všude kyne slast. Jen kdo věrně vykonává Služby, ježto konat má: Tomu budiž čest a sláva, On se Slávy ujímá. 55 Kdo však nezná bratrů činy, Aniž zná jich svatý cíl; Cizíť mezi vlasti syny, Ač se bratrem narodil! Odrodilcem toho zvete, Neznáť vděčnost – nezná čest – Tomu sláva nevykvete, Nehoden jí věčně jest! 56
Kde domov můj?
Kde domov můj? Tam, kde milohlasné zpěvy Vezdy slyšet hlaholit, Cudné, přemilostné děvy Jimi vždy se veselit: Tam domov můj! Kde domov můj? V bohatém kvetoucím kraji, Kde lid nezná lest a hněv; Slávu kde a právo hájí Statně štítem ohně lev: Tam domov můj! Kde domov můj? Tam, kde čisté srdce – mravy, Krásná řeč kde panuje; Kde se dědic otců slávy Hrdě Čechem jmenuje: Tam domov můj! 57
Tajemství.
Tam na bílém vrchu státi Ve zpomínkách sám a sám, Útěchou mou. – Tam se s mátí, S drahou vlastí obírám. A tak blouzně dlouho stávám Ponořen ve lůno snů; Stíny z hrobů vyvolávám, Slavné reky dávných dnů. Do šeré zrak zírá dálky, Divně střídá barvy sen: Hojnost v míru, sláva války – Na noc hanby slávy den, Tamto vidím hřívnatého Lva se silně otřásat, Tu zas muže rekovného Bídně „s Bohem“ světu dát. 58
Co blaho mé?
Co blaho mé? Že ve Slávů zemi žiji, Že se Slávem cítím být – Že Slovanům věnce viji, An svůj národ vím jak ctít: To blaho mé! Co blaho mé? Že mi lze se z bratrů cnosti Z plna srdce radovat, Moha právem s srdečností Slávům věčnou slávu přát: To blaho mé! Co blaho mé? „Vzájemnost“ že heslo sluje, Zvoucí Slávy k přátelství; A že Slávu Sláv miluje, A že Slávem jest, že ví: – To blaho mé! 59
Vystěhovanec.
Zasviť mi ty slunko zlaté Na poslední z vlasti krok – Zahřej v prsou city svaté, Usuš v očích slzí tok. Nezazli mi drahá máti, Požehnání své mi dej; Ač ti musím „s Bohem“ dáti, Za syna vždy přec mě měj. Květné luhy – hvozdy černé! Nikdy vás již nespatřím, Nikdy víc své děvče věrné, Věrné druhy neuzřím! Český hlahol – české zpěvy Nebudu víc v duši ssát, Toužit budu bez úlevy V cizině – pro vlast svou lkát!! 60
Zármutek.
Jednou, když jsem ještě kvítí Do věnců si splétával, Z říčky rybinky do sítí Nevinně si chytával: Tenkrát, když jsem se, jda s matkoumatkou, Před ní za motýlem hnal, An jsem jenom čáku sladkou, Ne pak lstivost lidí znal: – Tenkráte jsem šťastně žil! Ale teď! ach! krásné kvítí Věnců osud rozdrtil, V pavučiny moje sítí, Ryby v písek proměnil; Nic mi – nic mi nezůstalo, Čím bych se zde potěšil, Co by nazpět štěstí dalo, Žíti, jak jsem tenkrát žil!... Kde jste věnce – rybky mé? 61
Nová nade vlastí zář.
Aj slunéčko s blahorodnou tváří Nad milenou zemí z nova září; Bujně pučí květy v přírodě, Krásně zkvítá blaho v národě. Jak poupátka v jaroživém máji Zdobujíce sady rozkvétají: Tak se rodí v srdci lidu cit, Toužící svou máti zvelebit. Se rtů čistá mateřčina plyne, Důvěrně se ze všech srdcí vine, Máť se směje, neb svůj milý sad Vidí láskou dítek rozkvětat. Syna k matce pojí mocná páska, K činu pudí mocná k vlasti láska; Touto láskou puzen věrný syn, Vykonal již mnohý mocný čin! 62
Umírající.
„Zdrávas Maria – matko boží!“ Ach již vlasti s Bohem dám! Na smrtelném – chladném loži Matko! prosbu velkou mám! „Zdrávas Maria – matko boží!“ Přej té velké rodině, Ať se její síla množí,množí V každé žití hodině! „Zdrávas Maria – matko boží!“ Střež ji svojí ochranou, Ať ji nikdy u podnoží Nepřátele nestanou. „Zdrávas Maria – matko boží!“ Přej mé vlasti končinám, Ať se zdar a rozkvět množí, Ať jej s hůry uhlídám. 63 „Zdrávas Maria – matko boží!“ Zapal slov mých hlaholy, Ať cit věrné lásky hoří, Jako hvězdné plápoly. „Zdrávas Maria – matko boží!“ V lásce k bratrům umírám, Plamen lásky nevyhoří, Bude hořet věčně tam!! – 64
Na Kollára.
Pěvče! duch Tvůj mocný bystrým okem Nad Slavstvem se vznáší veškerým; Kýž ti možno dáti mileným Bratrům život mocným zpěvu tokem! Skvělým jsa vždy cizích věštců sokem, Slavíš Mínu slovem lahodným, Káráš křivdu mečem plamenným, Jako anděl velkým kráčíš krokem! Jak rod Slávů – velik jsi o muži! Neb jsi rost’ jak stíny večerní, Že již místa nebudeš mít v hrobě. Kdo Tvé písně pojal, ten si růži Nejkrásnější vsadil v srdci svém – – Buďtež za to vroucí díky Tobě! 65
Jindy a nyní.
Když jsem nevinně se ještě na svět díval Jako dítě – ó tu jsem byl prešťastnýpřešťastný! Teď, co znám mrav lidstva lichý, hanebný, Teď již svět mi není tím, čím jindy býval. O! jak rád bych vesele a líbě zpíval, Kdyby smutek s věkem mým tak neshodný Nekalil mou duši, a já překrásný Sen ten ještě snil, jak jsem jej jindy sníval! Však i obrazy ty, ježto teď ve zdání Zlomyslně Somnus přede mnou pohání, Neděsí mou mysl strastí zkoušenou; Neboť vím, že strašné příšery ty jednou, Jenž mě v mojích snech teď desíděsí, jistě zblednou, A že krásní dnové světla nastanou. 66
Básníka loučení-se s básněním.
Jak se divně v tomto světě všecko mění, Bože můj! – Hle! jednou jsem chtěl zplyna v cit Všecko jenom básní pěkně povědit; Ale ach! tak nyní více tomu není! O má harfo! básník hněvem roznícený O zem tebou v zoufalství chce udeřit, Antě více na pokažený zde lid Nepůsobí tvé nejtruchlivější znění! Prask... ha! jižjiž milé harfy zříceniny Pod nohama mýma leží, a strun lkání Poslední umírá v smutném drkotání... S Bohem, harfo má, dej na vždy vlastencům! V nadhrobní své písni uč mé vlasti syny, By vždy v lásce měli dary krásných um! 67
Večerní myšlénky.
I.
Co mi krajinu tu skrývá Jako nebe tmavý mrak? Proč se darmo v dálku dívá Ostrých jindy očí zrak? Prach se ku nebesům valí, V jeho středu skví se meč – Proudy krve vody kalí... Ha! toť krutá Čechů seč! Češi švarní, necouvejte! Šťastna budiž vaše zbraň! Blaho vlasti bratrům dejte, Vámi Čech se šťastným staň! 68 II.
Slunce jasněj’ zasvitnulo Hledíc ze zatemných hor – Srdce v prsou procitnulo, Život hlásá Čechů zbor. Zeleněji kvetou háje, Blaho šumí proudy vod; To jsou české – naše ráje, Národ v nich jest Slávy rod. Užívejte, bratři milí, Země ráj vám otevřen; Zde, kde jste se narodili, Zasvitne vám jasný den! 69 III.
Jak se tu tak v nevinnosti Sešel věnec krásných děv? Proč z úst plných líbeznosti Líbomilý plyne zpěv? Radujíť se holubinky, Že Čech k Čechu se chce znát – Za to prý jej krasotinky Věrněj’ chtějí milovat. Milujte, ach! líbé děvy, Milujte nás – bratry své! Zpívejte nám české zpěvy – To nás k vám, to k lásce zve. 70 IV.
Na vršíčku křížek stojí – Nad ním bledé luny svit... Vůkol duchů dav se rojí – Hvězdiček se třpytí kmit. „Smím-li se vás směle ptáti, Co ten křížek znamená? –znamená?“ – „Ty máš místo toto znáti, Jak je z nás tu každý zná!zná!“ Jako hrom to třese zemí... Duchové – kříž – vrch ten tam – Stojím bez slov jako němý, Vím však již, co myslit mám! 71 V.
Jednou, když jsem šírým polem Noční dobou chvatem jel: Tu jsem stvůry kol a kolem – Ve snách či snad v skutku zřel. Vůkol mne se světla skvěly, Les zlatila jasná zář, Stromy rozkoší se chvěly, Smála se i luny tvář. „Divný obraz je to v skutku!“ Zavolám, a silný hlas V tom se ozve: „Zanech smutku, Radostný teď počne čas!“ 72 VI.
Umíráček matce zvoní, Sestra vedle umírá – Oko moje slze roní, Na ten žal an pozírá. Tu se matka opět zmůže, Život se jí vrací zas – Sestra zkvítá zas co růže, Zas zní obou líbý hlas. Tak vlast má s svou sestrou klesla, Tak můj národ umíral... Tak se teď zas bujně vznesla – Bůh jí zase život dal! 73 VII.
Třtiny na rybníce vlají, Jenžto vichrem rozbouřen; Kalné vlny šepotají, Z hloubi slyšet kvíl a sten. Hrůza vládne v blízkém lese – Vichřicí se klátí strom: Skála věčná se tam třese – Ptactvo plaší blesk a hrom. Co ty vlny šepotají? Proč se děsí zvěř a lid?... Zločinci se zpovídají, Jimž jen Bůh můž’ odpustit! 74 VIII.
Šerá tma již skrývá kraje, An již ve snách každý tvor; Sama večernice plaje, Stříbříc pusto dálných hor. Na hřbitov sám kráčím zticha Promluvit tam s otcem svým... Všecko mrtvo. Červ jen dýchá Pod náhrobkem kamenným. Kleknu tam, jej vyzývaje, By se vrátil v život zas; On však zná již nebes ráje, Nechce slyšet synův hlas! 75 IX.
„Chcete psové věčně žíti?“ Tak král pruský ku svým řek’ – Ti pak počali se bíti, Každý byl v tom boji rek. „Chcete Češi věčně hníti?“ Takto kdyby vůdce lál – Zdaliž by pak zvítěziti Věrný Čech se v bitvu hnal? Statný Čech své povinnosti, Právo své – svou sílu zná; Protož život s ochotností Pro krále a pro vlast dá! 76
Na cestu.
Lkám vám to kvítky, co na srdci leží – Lidé, ach! nemají více zde cit. K propasti moře rychle voda běží, Tam nese trudy své – tam bude klid. Házím v ni růže svásvé – všecko své kvítí: Proudy vy prudké, s nimi můj pohřběte žal! V světě již míru mi nelze najíti, Leč bych si sám to, co nikdy nebude, lhal!! 77
III. ODDĚLENÍ.
DEKLAMACE.
[79]
Bojiště.
Ticho vůkol – odpočívá Mečů řinkot – hlukot děl: Měsíček se z výše dívádívá, Jakby smutnou píseň pěl. Krajina prv velmi živá, Trudně se mi odvírá – Ohlas skal se neozývá, Příroda zde umírá. List se stromu opadává, Potok hučí litostní – Ptactvo v boru si pospává, O překrutých činech sní. * * * * * * * * * * * * * * * Větřík s květin slze stírá, Růže tváře neodvírá – Flora všecka žalem vadne, Vůbec smutek tady vládne! [81] Viz, měsíčku, jak tu kráčím, Kolem smrtí obklopen: V krvi Čechův nohu máčím, Na jich hrob jsa uveden. Bohužel již vykonáno – Vybojován trud a žal: Nebylo mi blaho přáno – Nešťastník tu v boji stál! * * * * * Slyš! slyš! těžké oddechnutí Na blízku jest k slyšení – Polomrtvých slabé hnutí, Lkání jich a kvílení. Zde mrtvola roztáhnutá Leží ranou svalena – Tělo nahé – noha zutá – Pod ní bídná halena. Meč je zláman – ruka bledá, Na bambitce schází prach; Oko mrtvé koho hledá – Jeví hrůzu, smrt a strach. Kdo ten život as ukrátil, Jenž moh’ býti blažený? Ukrutný jej meč zachvátil, – Od koho byl tasený? Ach! na toho tady reka, Jejž již srdce nebolí, Toužebně milenka čeká Ve vlastenském údolí. 82 Máť on otce v českém kraji, Matku též; – on mrtev zde! Nadarmo se načekají, On již více nepřijde. Nepřijde je pozdraviti, Nepřijde je obejmout: Nebudoutě blaho míti Na prsa jej přivinout. Leží mrtev – leží nahý – Vzhůru srstí jeho vlas: Dokonaltě – dožil záhy. Doměřen mu v světě čas! Úsměch v tváři bledé hraje – Tak vyhlíží padlý rek; Jistě zpomněl na své kraje – „S Bohem!“ milým vlídně řek’! * * * * * * * * * * Mračno táhne – jen se leje – Blýskot plodí hromu vztek: Tvář krvavaukrvavou voda meje – Ha! můj přítel tento rek! * * * * * * * * * * Pomsta! Pomsta! * 83 Kdo jest člověk – kdo zná právo, Přijď k rozumu – ze mdlob vstaň: Střež bohyně ty nás Slávo, Upevňuj a brus nám zbraň!! – 84
K novému roku. (Krásnému pohlaví.)
Milotvárné, vonné růže, Vám je slušno vroucně přát; Nebo z vás každinká může Mnoho nám i Vlasti vzdát. Vy jste naše sestry krásné, Máte s námi jeden cíl; – Láska v onom neuhasne, Jenž se s vámi seznámil. Věrní Češi – vlastencové Přejí získat Vlasti vás, By nastalo žití nové – Jestiť k tomu valný čas! Zjevili jsme svoje přání, Dávno sice, sestry, vám: By jste u svém počínání Přály otčině i nám. Zjevujem je neustále, Víme také uznávat, Když si která Vlasti k chvále S námi umí počínat. Jako věrní Vlasti synisyni, An v svět kráčí nový rok, Přejem, vroucně, by jste nyní 85 Stejný s námi měly krok. Čechové jsme; protož jesti Češka v Čechách pro nás slast, Češkám chceme věnce plésti, S Češkou žít pro českou vlast. Nermoutilo v živobití Nic víc nás než onen pád, Že nechtěla mnohá býti, Čím se každá teď má stát. Smíme nyní povědíti: „Styděla se krásná pleť Řečí českou promluviti“ –promluviti –“ A však to již jinák teď! – Ta tam doba – přešly časy – Věnujmež jim trudu vzdech; Líbě znějí sester hlasy, K Češce se teď vine Čech. Že jsou sestry nevěrnice, Že jim nelze srdce vzdát, Netřeba nám láti více, – Zas je můžem milovat. Změnilo se k potěšení V naší Vlasti mnoho již, Nyní přáti víc nám není, Než bychom šli výš a výš. Vy jste Češky naše Sláva, Získáte-li Vlasti čest, Čech vám za to díky vzdává, An teď vašim bratrem jest. Český hlahol z úst vám plyne, 86 Milý vám se náš zpěv stal, Jenž se z srdce k srdci vine, Jakby anjel zazpíval. Vy se právem honosíte Nejzvučnější jazyk mít, A jak mile promluvíte, Znáte hned i zvítězit. Věrných bratrů účel znáte, Ctíte národ milý vám – V úctě předky vaše máte, A jste vlídné také k nám. Vaše krása – známá světu Zrůstem, půvabností líc, Ve původním vás teď květu Zdobí v očích Čechů víc. Slovem sestry, vaše cnosti Četné – velké – božské jsou; Mějtež stále nás v milosti, Pro vás prsa nám se dmou. Úctu vzdává srdce žhoucí, Nový rok buď k štěstí vám, Přijmětež vy přání vroucí – Přejtež rovně také nám. Pak jistotně dojdem cíle – Vlast nám bude děkovat; Srdce Čechů – sestry milé! Pro vás bude plápolat!! – 87
Besední čtení.
I.
Umínil jsem sobě jako bratr k bratru promluviti, Slov ni chvály, ani hany v toku řeči nešetřiti, Jist jsa, že co s upřímností od jazyka plyne, Vždy se z prsou k prsoum, z srdce k srdci vine. – Divný obraz se mi někdy, maně kolikráte Rozličnými barvy ozdobený před očima mate, Když se na svět vůkol sebe pozorlivě podíváme, Rozličných zde mravů, zvyků, cílů, smyslův uhlídáme; Přerozmarně lidstvo k předu toužebnosti kráčí, Že náš v rozjímání toho všeho duch ni nepostačí. Všelijaké jsou k účelu člověčenstva dráhy, Všelijaké jednotlivcův i národův snahy; – Tutě bratr, jenžto učeností vyskytuje, Tu zas národ, jenž svou sílu vyvinuje, Náruživost tamo zuří, tady vládne hněv, Onde mír je svatý, jinde bojů teče krev; Tady nízkost, podlost, surovost, ach pohledněte! Jinde vzdělanost zas vedle vznešenosti květe; Tu se soudruh na soudruha vlídně pousmívá, Laskavě se v oko jeho jako bratru dívá; Tu jdou jinochové předůvěrně bok po boku, Tam se sok zas nepřátelsky vstříc postaví svému soku; Tutě národ údův svojich duch vzdělává, 88 Tam se síle, tělesnosti přednost dává; Tu má vojna, seč a hádka, jinde mír a pokoj stán, Tu jest obchod rozesáhlý, tam průmysl pěstován; – Učenec zde po tajnostech přírodnosti bádá, Tamto řečník veřejně se s celým světem hádá; Tu se jeden – také bratr – rmoutí, koupá ve slzích, Tamto zpěv se rozprostírá, ozývá se smích; Tu co krásou, výborností, obzvláštností sluje, Jinde se co ošklivost a obyčejnost zavrhuje; Oučel, ku kterému tamto národ sílomožně spěchá, Soused v lhostejnosti nevšímavě pozanechá; Po čem kdysi jeden zrakem bystrým baží, Druhý sobě sotva přeje, slabě sobě váží: A tak v této velké divotvorné světa síni Jeden takto, jiný jinak myslí, soudí, cítí, míní. – Jeden hněv si, mračné oko, ostré slovo vyvolí, Druhému zas ve dobrotě láskou srdce zabolí; Jeden lesy, druhý louky, třetí pole, čtvrtý háje, Pátý skály, šestý města, sedmý vsy a jejich stáje, Osmý koně – jiný kočky – jiný psy zas oblibuje, Jiný opět jiný předmět sobě tady zamiluje. Může mnohý na dívčinu nejkrásnější zanevříti, Při jejímžto vzhledu jenom jiný úctu vřelou cítí; Mnohý pro to, čemu dav se lidstva s úctou koří, Ani jiskrou dosti malou šetrnosti nezahoří: Rozličné jsou touhy, rozličný je lid, Rozličné i náhledy jsou, rozličný je cit. Bratr s bratrem, sestra s sestrou tady sočí, Jeden každý v zdejší velké lidské společnosti Všelikeré vyjevuje – míti bude toužebnosti; – 89 Jenom jeden cit – ten každý, každý stejně zná, Ten všech lidí prsa stejně, duši stejně zajímá; Tímtě člověk, byťby jinak beze citu byl, Ve svět vkročil, s tím se každý narodil. Tento cit, jejž všickni bez rozdílu známe: Láskou k vlasti, k svému rodu nazýváme. Nikdo snad se v tomto světě ještě nezasmál, Jenžby tento cit byl, jeho sladkost nepoznal; Nikdo běh života ještě snad zde neskončil, Jehož by nebyl ten útěšný cit oblažil; Nikdo nekles’ ve hrob ve vzdálené cizině, Aby nebyl, nepocítil blahou lásku k otčině; Nikdo, ještě nikdo, byť byl prošel světů kraje, Není, by nezpomněl kdysi na své vlasti háje. – Rci, co chceš, ty mudrlante! lhostejníku! Rci, že prost jsi lidské touhy, lidských zvyků, Rci a přisahej mi, že si nikdy nezpomněl, Zdalis jakou vlast, či jakou matku měl!? Klekni na kolena, setrvej v svém zapírání, Tluč se v prsa – lžeš! ty’s předce vzpomněl na nini! Zaklínej se, že ni rod svůj ni vlast svou neznáš, Že svět celý, národ každý ve vážnosti stejné máš; Dokazuj mi ohnivými, plynoucími slovy, Že jsi nezacítil nikdy touhy, lásky k vlasti kovy; Uváděj mi důkazův své řeči nesčíslný čet, – Ty lžeš! slova hříšná pronáší tvůj ret! Umírej – ba vypusť duši v zapírání, – Tys lhal! ve svém hříchu zpomněls na ni!!! Láska k vlasti, k svému rodu blaží, sílí, Vřelým ohněm ku dobrému, k vznešenosti pílí, 90 Láska k vlasti,vlasti v dobrou půdu dobré seje, Plody sobě, účel touhy jiným přeje; Dítko, nemluvňátko, nevíňátkem ještě jsoucí, Zná již lásku, lásku totiž k matce vroucí, V čas potřeby nešetří ni otec svého syna, Matka ví, jak činit k cíli blaha jest povinna. Každý účel žití svého, povinnost svou zná, Jedná, činí, seč a k čemu sílu v sobě má. Hrnou v boj se nezhroženě jako lvové Pro svou vlast a lásku věrní mládencové, Pletou věnce květné ochotně a čile Rekům slavným dívky útlé, roztomilé; Učencové vlasti chrám a oltář zvelebují, Básníkové předky v zpěvu chvalném opěvují: Láska k vlasti svítí, září, ze sna budí, K činu, k skutku čilou krev a duši pudí, Láska k vlasti – – Čechu! – ba vždyť ty ji také znáš – Jenom že....že... že veřejně ji vyjeviti prodléváš!! Poslyš – nedurď však se na krajana svého, Láskou k vlasti, k svému, k tvému rodu pojatého; Slyš, že Angličan jest věren svému moři, Francouz pro svou Loaru že láskou hoří, Španiel že se vínem, šlechtou, dohanem svým pyšní, Šatstvem svým že honosí se Maďar pyšný, Vlach že neopauštíneopouští sladké svoje kraje, Němec v uctě že má dubové své háje, Milý Rusovi že jest i sněžných krajů vzhled, Švédům žetě slouží za okrasu řeč a vrchů led, Vesele že Švejcar v výši skalin, do údolí ChvalozpěvnauChvalozpěvnou píseň o své vlasti zahlaholí; 91 Řekovi že svatá přírodnosti krása, Slavně že on slavných předkův slávu hlásá, Polák že vždy pyšným, hrdým na to jesti, Že zná hbitě meč a slovo v svém jazyku vésti; Tatar, Peršan, Číňan, Japan, – slovem v světě Každému že v srdci růže lásky k vlasti kvete; Arab, Mouřenín, ba jeden jako druhý, Že ctí jazyk svůj, a miluje své vlasti luhy. – A ty Čechu? – – Čech se Čechem býti stydí, Doma trní, jinde růže, věnce vidí, V cizím rouchu něčím lepším být se mní, Cizí jazyk milej’ jemu než domácí zní! Náš krajan jen, slavných předků syn a Čech, Setrhává vlastní oblek, kochá sebe v cizích snech, Stydí se, ha! oným zvukem promluviti, Jenžto mile jímá, zná i mocně hřmíti. Jenžto v prsou budí milenosti jemný cit, Lásku vniká, lásku získá, zkřísit zná i usmrtit. Stydí, ha! se směle, hlasně vyznávati, Čechem že jest, Čechia že jeho máti; Nezná dějepis svůj, předky slavné, Doby nynější, ni doby přešlé, doby dávné, Bájkou jest mu Přemyslovcův sláva, Hanu svojím, chválu cizím rekům vzdává. – Styď se, Čechu! nezdárný své vlasti synu! Že kraj cizí miluješ i nad otčinu. Tebe marně zefír českých sadů líbá, Srdcem tvým ni božská svatost nepohýbá, Ty jsi kámen, beze ducha, beze citu, Hvězda tmavá, beze ohně, beze kmitu, 92 Ty v své bídné, smutné lhostejnosti Neznáš i nepoznáš světa povinnosti; Tys nevěrník, jenžto vše, co svatým sluje, Kroj svůj, jazyk, zvyky, touhy proměňuje, Jenžto vším by milerád v tom světě byl, Jen to, ach! ne, k čemu Bůh tě ustvořil! Tys falešník, jenžto matku prozrazuje, Hříšník, jenž náději, lásku, víru zavrhuje, Jenžto nezná svatý účel svého žití, Antě pro hřích jako pro cnost stejně cítí; Pochlebníku, jenžto cizím peřím zohyzďuješ sebe – A předc jsi Čech – bratr náš – o kýž tě osvěť nebe!! – – Však – o jakou mluvím k tobě, bratře, řeč? Jakým právem měním proti tobě péro v meč?! – Jakým právem? – Pravdu jsem chtěl prohoditi, Mnohý nač se durdí, mezi námi vyjeviti. Říci jsem chtěl, co se o tě míní, Čeho cizinec jak krajan tebe viní: Abys poznal svého žití cíl, Jednání své a své činy proměnil; Abys věděl, co tvá chyba, co tvůj hřích, Abys vstoupnul ve společnost pobratřenců svých, Abys pletl zdárné kvítí, růží vůně u věnec – Abys zdárný syn byl vlasti své a vlastenec! – To však nechať naši lásku neruší, Žijmež v lásce, jak se Čechům přisluší!! – 93 II.
Tak bych vás dnes jako vzácné kvítí v sadě Vlastencové drazí! viděl pohromadě; Ptá se duše moje: „K jakému as dílu,dílu Sešel se tak četný věnec vlastimilů?“ Povězme si ve bratrském rozmlouvání, Oč má první býti naše postarání? – Máme-li se jako pochlebníci kořit, Chrámy vlasti – slávy sloupy bořit? Máme-li svůj původ zapírati; Cizí zvyky za své uznávati! Máme-li se odporníkův bát, Dokud král nám milostivě ráčí přát? MámMáme-li se stydět za svůj národ – za svou vlast, Síly své na cizí oltář klást? Máme-li svou lásku k vlasti tajit, Vlastní půdu zanedbávat, cizí hájit? Radno-li též jiným cesty klestit, Cizích sadů, cizích zahrad květy pěstit? Máme-li se báti veřejnosti, Stranit se a jednat v soukromnosti? Máme-li věrnými Čechy býti; Neb poběhle Vlast a Národ prozraditi?! 94 Vlast pod šírým nebem jediný je chrám Vnadný – bohumilý – pro útěchu nám; Národ celý v něm se modlí o své štěstí, Duchem, srdcem k slávě své jen dobré pěstí, Vzývá Boha o blaho a spokojnost, Vroucně prosí o svou budoucnost; A jak národ jedná den co den, Tak i jednat z nás je každý povinen. Kdo nechrání Vlasti chrám a čest, Nevěrným své vlasti synem – zrádcem jest! – Jazyk náš, jenž lepotou oplývá, Duši, srdce celou mocí jímá, Lahodně se line, strašně hřmí, Jak kdo vládnouti s ním rozumí; Jazyk náš, od matky vštípen v outlém mládí, Jenž v zpomínkách milých – trpkých život sladí, Jejž příroda za znak narozením dává, Jenž po smrti otců synům dědictvím zůstává, Jazyk, jejž Bůh Pán nám k vyjádření dal, Aby modlitby svých dítek rozeznal: Tento jazyk – jazyk český – jazyk náš Kdo nectíš – ba tupíš, v ošklivosti máš; Ty’s nehoden na té půdě v lůně Vlasti žít, Tobě radno všudy – jen ne mezi Čechy jít!! – Účel náš je spravedlivý – svatý, Čin veškeré touhy naší nepřepiatý, Právo člověčenstva nechcem zhanobit; Sílu naší – účel náš – to naše vlastenectví 95 Skrývat není třeba – svět ať touhu naší zví! My chcem otcům věrní býti, Čechy chceme být! Kdyby komu líbiti se to nechtělo, Brachu! uzříš naše smělé čelo. Kdo však krále, vlast a národ miluješ, Též ten trojlist zastat dovedeš. Není třeba odpůrcův se naších báti, Dokud chrání Otec král a Vlasti máti, Dokud věrnou láskou srdce plápolá, Dokud rámě lenosti se nepodá! Budem jednat, jakož král a vlast nám káže, K čemu rozum, láska a povinnost váže, I nechť odpůrcové vztekem křičí, Nechť se zlobí – jedovatě sičí: My pozvolna pravou cestou jdeme dál, Bude plakat nepochybně, kdo se posud smál! 96
IV. ODDĚLENÍ.
SMÍR.
[97]
I.
Červen byl – v rozvitém květu Zavítala růže světu; Vše slavilo příchod její. Zlaté jí slunéčko září Jako oko z krásné tváři, Větérky k ní lehce vějí, Větvička ji zastínuje, Rosní krůpěj omlazuje, Motýlec ji vřele vítá, Z dáli potok blíž se vine, Roztouženě čilej plyne, I včelička kolem lítá, Hrdličky ji pozdravujípozdravují, Celujíce se radují; Háj jí šumný vzdech svůj hlásá, Slavík o své lásce pěje, Co milujemiluje, k růži dýchá Jako v spánku děva tichá; Každý tvor nad růží jásá, Vesmír kolkolem se směje. Pod dubem, kde stíny šedé Seje háj, jun čacký sedě Zpomíná si na své ráje [99] Přemilostné krásné květy, Ale když zrak v knihu padá, V obrazy Máchova májeMáje, Kde se klam se pravdou hádá – Duch se v jiné béře světy. „Ha! děva, již vroucně ctil, V níž, že zří vzor ctností, mnil, Jeho ráj – přeblahý sen, Žití nejjasnější den, Hvězda, jenž se čistě skvěla – Ta by z výše padnout měla?! Ne! to nelze – nelze býti, Srdce, ježto lásku cítí, Tvor, jenž k tvoru láskou lne, Lásce věren zůstane.“ Povzdechna se zamyslí, A pak pološeptem dí: „Pěvče milý! – Chtěl jsi děvy – Nejsvětější cnoty zjevy – Hroznou bájí zoškliviti, Cit k nim v srdci udusiti? Chtěl jsi Lásce Víru vzít, V prsou štíra uhostit? Ne! to nelze – nelze býti, Srdce, ješto lásku cítícítí, Lásce věrné zůstane!“ 100 Zavřel knihu – dřímá v stínu, V zdání spatří svojí Mínu. Lehký krok se blíží vlídně, Žhoucí zrak mu kyne klidně, Šepotáním ret se chvěje, Růží tvář se jemně rděje; K čemu vábí tváří květ, Po čem touhou práhne ret, Nejtajnější srdce přání Zradí děvy šepotání. Podál v mechu leží kniha, V nížto stvůra stvůru stíhá; Nešťastník ten, jenž ji psal, Ve snu před ním umíral. Táže se jej na svědomí, Zda co napsal o svém citu Soudci svému v hvězdném bytu, – Otci lásky – říci smí? Nešťastník ten, jak to slech’, Rukou kynul, těžce vzdech’ – Dí pak pootevřev očí: „Zdeť na bratra bratr sočí, Lež a lichost tento svět!“ – Více nechtěl povědět. Milencovi líce blednou, Táže se on ještě jednou: „Odpověz mi na otázku, Zdali mohu věřit v lásku, 101 V svatý slib a přisahání? Má-li Víra zde své stání? – Tobě tmí se oko jasné – Tváře blednou – oheň hasne – Tobě kyne Lethin břeh – Zdejšího života běh Dokonáváš – brzo dán,dán Bude tobě jiný stán! Jak tvůj čas dokoná – zhyne – Brzy tam o touze jiné, Milosti a víře zvíš! Pověz tedy, víru zda-lizda-li, Čáku, lásku lidé lhali, Lkáti-li tak soudci smíš?“ Zmírající divě zíral, Slabý nutil z sebe hlas: „Mně se lásky ráj otvíral, Květy naděje jsem zbíral, Všecko však jsem ztratil zas. Svět mi z prsou vyrval cit, A trpce mne přesvědčil, Že jsem neměl šťastným být, Že jsem jenom blaze snil. Maně světem člověk bloudí, Žalostivě – bez žele, Jak osud na dráhu žití Trní – růže nastele. Bůh ať nad mnou mírně soudí, Ráčiž mně milostiv býti, Až mu budu žalovat, 102 Že i láska umí lhát... Nevěř – smrt....smrt...; mně došel čas, Tam se uvidíme zas!“ Umlknul – a jeho zrak Zastřel temný smrti mrak, Ledový mu zmodral ret, Bledl v tváři matný květ – – Beze citu do zoufání Pochoval svá všecka přání, Sen života, jejž zde snil, V nový věčný proměnil. Ulekl se spící v stínu, Probudí se – volá Mínu, Však zrak jeho v knihu padá, Kde se klam se pravdou hádá, Jeho sen ho opět vítá, A hroznějším světlem zkvítá: „Děva, již muž vroucně ctí, V níž, že zří vzor cnoty, mní, Hvězda okras nebeských – Ta by mohla padnout v hřích? Míno! Míno! Děvo krásná, Milosti hvězdice spasná, Kdybys ohněm slibu plála, Že jsi v tvojí lásce stálá – Nelze – nelze věřit tobě – !?! – Nešťastník v poslední době, 103 An klam světa dobře znal, Lichotou mne nepřelhal.nepřelhal.“ Mlčí – slzí v chladném stínu; Cit horoucí prsa ouží, Srdce přežádoucně touží, A on k sobě volá Mínu, Nový lásky tvoře ráj; I tam, kde se jasní háj, Děvče outlé, srnkočilé Blíž do vonných stínů běží, – Krok a skok – o šťastné chvíle! – V náručí milenci leží. „O milostné náhody, Že tě Míno tady zřím, A ve lůně přírody K srdci svému přitulím!“ „Ukojiti„„Ukojiti v prsou lásku Dál jsem vyšla na procházku – Šumný háj – kvetoucí dol Umírňuje lásky bol. Věděla jsem – nevěděla, Míhal se mi stínem stín. Do stínů jsem přiletěla, V stínu tys – můj Drahotín!““ Dí tak děva láskou mroucí, V tváři plane zoře žhoucí, 104 Okamžení blahé! Milenec se k dívce drahé, Ku milenci vine drahá – O jaká to rozkoš blahá! Vůkol živo. Růže dýše, Zlaté na ni slunce září, Jako oko z krásné tváři, Větérky k ní vějí tiše, Větvička ji zastiňuje, Rosní krůpěj omlazuje, Motýlec ji vřele vítá, Z dáli potok blíž se vine, Roztoužený čilej plyne, I včelička kolem lítá, Šumí háj a slavík pěje, Každý tvor se na ni směje, Hrdličky ji pozdravují, Líbajíce se radují. I milenec děvu líbá – Ta se k němu volně shýbá, Vroucí dá mu políbení, A již děvy v háji není. Zmiz’la – zmiz’l její stín, Pod dubem sám Drahotín; Na mysli mu jasně zkvítá Blahé lásky květný ráj, V duši jeho pak zavítá Něžný Máchův první Máj. 105 Však zašumí háj – zahučí – Mraky táhnou – větry hlučí – Blesk a blesk – i hrom zahřímá, Že to strašně ucho jímá. Bouř přeletí. – Hvězdic zbor, Tichá noc a tišší háj, Usnulých temena hor, Starý dub a Máchův Máj, Bůh ve hvězdozlatém bytu Svědkové jsou jeho vřelých cítů. 106 II.
K večeru jde odpoledne; Při důvěrném rozmlouvání O lidském zde počínání Kráčí ve květoucí sad Dva druhové – duše jedné, Věrnější než bratru brat, Tváře jich se stejně rdějí, Zrakové si rozumějí; Srdce jich zná jednu pásku, Víru, náději a lásku; Bratr, jenžto bratra zná, Život pro něj v obět dá! Jižjiž obejmul je sad, Plný okras, plný vnad; Sedátko z čerstvého mechu Kynulo jim k poodechu. Hovor nastal. Blíž sesednou, Tisknou sobě rukou svých, Důvěrně si v tvář pohlednou. Ticho kolem. Podál jich Poslouchá je růže tiše, Červík leze – záhon dýše – Ptáček zpívá – listek k kvítku, 107 Kvítek k listku šepotá – Větev větvi poví cosi, V listí skví se perla rosy, Vodopád se valně prýští, Vůkolí se v slunci blýští, Příroda se krásnu dítku Ve kolébce podobá. „Skrze lásku! – lásku vřelou, Citnou, věčnou povídáš, Že života účel znáš? Skrze děvu uzardělou?“ „„Ano! cíl života znám, Co jsem vstoupil v lásky chrám!““ „Dávno, dávno vyjednáno, Láska že je první cit; Každému však není přáno Láskou ve chrám štěstí vjít. Láska základem je žití, Vůdkyně vždy k dobrému, Zná-li děva, jenž ji cítí, Věrnost k hochu věrnému; Když se oba k sobě vinou, V duši jednu, v srdce jedno splynou, Když ne jenom sami sebe, Ba i svět a bratry své, Vše, co ke soucitu zve, Boha tvůrce – jeho nebe, 108 Co se koří – co tu vládne, Co tu kvete – co tu vadne, V čistém srdci uchovají, Rovnou lásku k všemu mají.mají.“ „„Co znám děvu – Mínu svoji, Druhu věrný! druhu věř, Vesmír milostí se pojí, Soucit dýchá každý keř. Příteli! z každinké růže Vykukuje lásky bůže; Zvonek, mech i fialinka, Uzardělá jahodinka – Kol a kol, můj drahý! vizviz, Láskou šeptá i ten tis. Co bdí v činu, co v snu dřímá, Co vykvetá, a co vadne, Co se kořívá, co vládne, Duši mou a její jímá. Seznal jsem své povinnosti, Poznav lásky vonnou slast, Ctím své Míny krásné cnosti, Nezapomněl jsem však vlast. – Po čem bratr – národ touží, Po čem sestra, máti zírá, Tomu pevná moje víravíra, Náděje a láska slouží. Zbuzena je slavná Praha, Zbuzen mnohý Čechův syn; Svatá jest mi bratrův snaha, 109 Svatý nejmenší jich čin. Slyše pokrok jakýkoli, V prsou volný cítím vzdech – Miluji vás české doly, Mravy, bratry, jsemtě Čech!““ Mlčky sedějí; blíž sednou, Tisknou sobě rukou svých. Důvěrně si v tvář pohlednou, Růže slouchá podál jich. Zašlo slunce. Hvězdičkami Skví se nebe semotam, Nebes četné, jasné chrámy V jeden velký splynou chrám. Větérkové tiše vějívějí, Květinky se kolem chvějí, Hučí vlny dalných vod, Do spánku se chystá rod. „Milejší že život tobě, Co duch zvolil jednu sobě Svatou víru – pravdu skvoucí –, Co znáš děvy tvář květoucí?“ „„Ano, život jest mi svatý, Co znám lásky oheň zňatý.““ „Z dávna jesti pouznáno, Víra že jest blahý cit; Každému však není přáno, 110 Vírou ve chrám štěstí vjít. Víra tomu živel žití, Kdo v ní umí pevně stát; Blaha zdroj můž’ otevříti, Chceš-li srdce své jí dát. Víra volá, pudí k činu,činu Nešťastnému lásky synu, Vzdálí od něj hříšný pád. Věřím – kdyby tvoje láska Pohrdala úctou tvou, Žeby tebe víry páska Ukojila mocí svou!“ Tázaný tu slzu stíral, Zamutil se jeho zrak, Jakby v duši se ubíral Budoucnosti šedý mrak. Mlče vzdechne – v prsou jich Dme se citů moře úže; Poslouchá to vnadná růže, Mnoho sester půvabných. Druhové se tulí k sobě; Neboť lásku, víru znají, Jejich city v blahé době Milostně se rozplývají. „Že náděje osvěcuje Temnost tvého života, Co tvé srdce naplňuje Vřelé lásky blahota?“ 111 „„Ano, náděje mne sílí Na mé pouti k dalnu cíli!““ – „Každý náději si cení Co cit blahý – štěstí svitsvit, Mnohému však dáno není, Ní své srdce ukojit. Ona těší, mírní žaly, Lásku – víru zvyšuje; Člověku jest svět ten malý, Sny-li čáka horuje; Dokud krve krůpěje, Jednoho je v srdci tluku; Hvězda skví se náděje, K životu svou ztáhnem ruku. Člověk mocen slitování, Z moře žití vyvržen, Doufá, že se roztoužen V lodi věčnosti uchrání. Nešťastník, jenž nemilován, V hlubeň nevěry pochován; Ač zde ztracen na vše časy – Náděje ho ještě spasí!“ – Opět mlčí. Sednou úže, Zdá se jim být širší svět; Slyšela je vonná růže, Přírody pučící květ. Mrtvé ticho po vůkolí, Tma zakrývá nebes zjev, 112 Oko zírá – srdce bolí – Čilej proudí čilá krev. Ruce sobě podávají, Svatosvatě přísahají: „Znám náději, víru, lásku, Ctím věkytou světa pásku, Bůh mne slyš, ten mocný pán, Jemu svatý slib je dán!“ Vyšli z sadu. Slovo dané Chladný zefír dál zavane; Sad je tichý; dřímá kvítí, Květ uvadlý zdá se býti, Záhon spí – i růže milá, Jakby kras svých potratila, Smutně se až k zemi kloní, Nebe na ní slzu roní. A ta růže, Zefír chladný, Kvítek vnadný, Spící bůže, Větev, ana šepotala, O víře cos větvi lkala, Slunečního paprsleku moc, Nebes hvězdný kmit, Lůny siný svit, Tmavá noc – Širý Vesmír láskou zňatý Slib uslyšel jejich svatý. – – 113 III.
Luny tvář se koupá v zlatě, Nad přírodou tajný sen, I milenec ve komnatě Blahým snem je ukojen. Jako z vln se Víla vznese, Zahraje, a v nich se skrývá, A když vlnka se zatřese, Jiná Víla se usmívá: Tak se v duši milencové Za snem jeví noví snové, Ale v každém skví se zas Obraz plný vnad a kras. Vonný šumot vane, Děva v záři stane, Oko na něj zírá, Ježto jasní víra, V němž se láska třpytí, A náděje svítí, Mocný cit milosti Srdce její svírá, Tichý vzdech radosti Růží ret otvírá. Medové tu léky Dává milenému: 114 „Na věky – na věky Milý srdci mému!“ K němu se přivine, Zlíbá čelo – ret, Ssajíc lásky med, A pak zmizí – zplyne. Žalný z prsou vyjde hlas – Volá děvu a sní zas. Sotva zmizl, zas se jeví Obraz májokrásné děvy: Růže tváře její Líbezně se rdějí, Medný ret se chvěje, Píseň lásky pěje, Co jí srdce souží, Po čem mocně touží Citové horoucí; – – Teď však se zardělá Tváře její bělá, Jako zoře mroucí Oko děvy zírá; Jižjiž poumírá, Ještě jemu kyne A sen opět zplyne. Zbudí se – žádoucně zírá – „Byl to jen Pouhý sen!“ Lká, a v spánek se ubírá. * * * 115 Spějí doly, spějí hory, Spějí města, dřímá ves; Samopusté, bílé dvory Dřímají – i háj i les. Lunin zhled se koupá v zlatě, Příroda má tajný sen, I milenec ve komnatě Novým snem je ukojen. Vidí ve snu obraz milý, V záři před ním druh mu drahý, Jenž v něm city svaté sílí, A mladistvé ducha snahy. Jako kvítek oblažívá Rosa z nebe kanoucí, Sladkým slovem sníč okřívá O své lásce horoucí, An druh zahalen snů leskem Děvy obraz maluje, Duši jasným hvězdic bleskem, Tvář pak zoří zdobuje; Sníč náději, lásku, víru zná, Pro ně svatým ohněm plápolá. Opak když druh z naříkání Věkytého vlastí různých, Když ze hoře dnů přehrůzných A budoucích ze svítání, Když ze lásky bez soucitu, Z těžkých prácí bez odměny 116 Staví v hvězdolesklém svitu Slávy chrám porozšířený, Z něhož mocná korouhev Miloskvělých tří barev Šumí jako bouře znění: Tu pobouří mocně chvění Spícího i cit i krev, Jako když se vlny dmou, Vichrem hnané dál se hnou; SníčSníč, co Vlast jeje, dobře zná, Pro ní svatým ohněm plápolá. A sen zplyne, Zdání jiné. Divých snů počíná hrání, Hlasitě lká snící v přání, Jeho žalostivý hlas Volá druha svého zas. Zjevený: „Trojice citů“citů,“ pravípraví, „Duši vřelou nikdy neunaví, Doufej, doufej, Drahotíne můj, I ke pravdě skálopevně stůj, Kdo trojici poznal svatých citů, Hoden ráje – nebeského bytu!“ Sníč se zbudí – kolem zírá – „Byl to jen Marný sen!“ Lká, a v spánek se ubírá. * * * 117 Stříbro lunino se tratí, Příroda dosnívá sen, Zář slunéčka hory zlatí, Nastává již činný den. Milenec jen ve své mdlobě Stvůrostvůrné snění má, Vůkol ještě jako v hrobě, On hlasitě slzí – lká: „Ha! ten divý, hrozný sen! O kéžby byl klamem jen! Zřel jsem růži v vonném stínu Lístků čerstvých v obejmutí, Zefírek ji – svou dívčinu – Kolíbal co lehkou třtinu, Při každinkém lehkém hnutí Tiskna vřelý políbek. – – Ach to nebyl zefírek, Byl to vanot od severu, Lehýčký, však co led chladný, Jenž dýchaje šepot zrádný V náručí vzal jihu dceru, A na její tváře květ Zavál bledý sníh a led. Opadal jí krásný šat, Vítr pel i vůni stíral, Bez královny stál tu sad Němý – tichý; – slavík jen Padlé krásy zbytky zbíral; Uletěl – pak opuštěn Smutně zpíval a umíral.“ 118 Vstana v mysli sen přemítá, Jenž hroznějším světlem zkvítá. „Byl to jen Marný sen!“ Zalkal pak: „Sen duši naši Někdy divě, marně straší. – „AjAj, již slunko vyšlo nám! Ven v přírody svatý chrám!“ – – Vyšel. Slunce zlatem plálo, Blažíc kraje světlem svým, Nešťastnému v tvář se smálo, An se tázal hlasem mdlým: „Rci, cože se tobě zdálo Světe, žes tak lhostejným? Co se zdálo tvojim tvorům? O čem snila tichá ves? Ký sen přišel k mocným dvorům, Ký sen nad lesy se vznes’? Co se zdálo háji – křoví, S čím se bavil spící sad? Příroda-li sen svůj poví? Šťastnouť jsem ji viděl vstát?!“ Příroda se slov těch lekla, Zvědavému sen svůj řekla, Zarděly se jeho líce, Tak že nechtěl nikdy více Zvědět tajný její sen. – Bloudil lesem – luhem – polem – 119 Obklopen stvůrami kolem, Až zas v komnatě své stojí, V níž se za dne snů svých bojí. Kdo máš srdce vřelé, Děvu a přítele, Kdo ctíš vlast a cnost, Krásu, nevinnost, Znáš náděje, víry cit: Můžeš bol a žalost jeho pochopit! 120 IV.
Klonilo se slunce, klonil se i den, Sladkodechý chládek vábil jíti ven. Vyšel z bytu svého zvolna k lesíku Podlé zarostlého polí mezníku, Kam ho na procházku vábil hájů stínstín, Věrný Lásky, Víry a Náděje syn. Ticho je po polích, dřímá osení, Všecko, všecko dřímá, co o lascelásce ví; Jen slavíček zpívá, jakby celý kraj Konejšel do spánku – pole, luh a háj. V duši milencové zbudil ale sen, Hrozný sen, jenž v noci byl jí předveden. „Ha! vy sny, vy divé! Jenž mne děsíte, Že se mi večerným stínem jevíte!?“ Mlče dál jde k háji, jehož stínů mrak Duše poděšené zahaluje zrak; Ale čím rychleji v temno padá den, Tím se více jasní noční jeho sen. Nedaleký dubec, kde on s Milkem hrál, Kde co večer vroucně děvu celoval. Oko děvu hledá, ale co tu zří, Sen minulé noci hrozně vyjeví, Růží byla Mína – svodný vítr byl 121 Milený mu z mládí přítel Světomil; A slavík lkající tichým temnotám, Věrný – však zrazený byl milenec sám. V duši jeho vzešly mračno, hrom a blesk, Z prsou zavzněl hněvný, žalostivý stesk; A to jasné nebe – krajin opona – Zamutí se mrakem – hromy zastoná. Nad temenem dubu – svědka milosti – Sbíhají se blesky s hroznou vzteklostí; Neděsí milence krutý živlů boj, Krutějších mu v prsou vyřinul se zdroj. „Zhyňtež, zhyňtež květy! Zhyň růžinko má! Ať tě moje oko víc neuhlídá! Zhyňtež, zhyňtež květy, růže milená! I bez lásky může žíti duše má!“ Zoufale se v hloubi háje ubírá, V duši mu doufání, víra umírá. „Zanykleš-liZanikneš-li, hvězdný svite náděje, Co mně dá útěchy – Vlasti prospěje, Její-li náděje zastře zrády noc, By vytekla z srdce divučinná moc!?“ Znova v duši táhne mračno, hrom i blesk – Z prsou zazněl hněvný – žalostivý stesk. * * * NaNad temenem dubu – svědka milosti – Sbíhají se blesky s hroznou vzteklostí; Neděsí milence v hloubi hájiny, Ale rozervaly srdce dívčiny. 122 Hromů hlas jí zbudil v duši temný zvuk, Blesk jí v ní založil hrozný oheň muk; Srdce jí nechřadne, ale požárem – Co náděje stavba – lehá popelem. Volá – ale bouře krutější je hluk, Než aby slyšan byl bolný děvy zvuk. Ruce zpíná k nebi, svůj tam zvedá zrak, Ale ukrutně ji děsí blesk a mrak. Blesky sírožluté ozářují tvář, V níž vybledla chvílí zoře krásná zář. Podál svůdce stojí – obraz tvrdých skal, V nichž se souhlas lidský nikdy neozval. Vyžehlý oblíčej – jako pustý dům, Neodolav daným pod krov plamenům. Skleslá jeho bytost – jakby stál tu žhář, Jenž nad chýžkou cnosti ohňů zbudil zář. Poutichla bouře – ale děvy cit Počal hrůzodivě v její duši hřmít. V mdlobách poumírá – slyšet lkavý hlas: „Náděje! – Náděje! – Kdo mi cnost dá zas! Tam? – zde hřích mne hněte – v duši bol a žal – Zdeť na věky usnu, kdež mé hanbě lál! Nedočkám se času......“ Nedočkala se již času, Ale pomsty se dočkala. Jarní růže opadala, Háj zahučel bez souhlasu. 123 Dávno slunce zahaleno, Šíré nebe zamračeno, Nová z noci bouř povstala. Blesk a blesk – i hrom zahřímá, Že to strašně děvu jímá. Blesk rozštípil stinný strom, Mechové sedátko zpálil, I kořeny vyrval hrom, A dub na děvu svalil, An na lože matně lehla A posledně: „Milost!“ vzdechla. Outrpně se nebem tmavým Siné blesky křížovaly; Hromové pak hlasem lkavým Za ni modlitbu říkali; Pohnuté pak mraky kalné Lily na hrob slzy valné; Noc svůj příkrov rozprostřela, Svět se ztopil v šerý stín, A krajina poúpěla: „Pomstěn, pomstěn Drahotín!“ * * * 124 Půlnoc.
Zbor duchů (přiletuje).
My letíme, Ať vložíme Víru, čáku, lásku – Pevnou světa pásku – V hrob, kde jejích cit Nový najde klid. Jeden hlas.
Vizte touhu v dívčí tváří, Jak i v smrti z oka září! Vizte, modravý ten ret Šeptá cosi o marnosti, Prazdné světa skutečnosti, Lituje i zmar i květ! Zbor duchů.
Vidíme ho, smát se světu, Jeho zmaru, jeho květu! Jeden hlas.
Marná láska světem vládne, Marně přává blaho sobě; 125 Nejčistější kvítek zvadne, Aby zkvetl v tmavém hrobě. Láska blaží krátký čas, Smrtí zkvete v hrobě zas! Zbor duchů.
LáskáLáska blaží krátký čas, Smrtí zkvete v hrobě zas! Jeden hlas.
Marná kojí lidstvo víra, Marným lid se těší vzdechem, Marně oko k pravdě zírá, Hrob ji kryje věčnýn mechem. Člověk bádá krátký čas, V hrobě jen zní pravdy hlas! Zbor duchů.
Člověk bádá krátký čas, V hrobě jen zní pravdy hlas! Jeden hlas.
Marná čáka sny horuje, Marně chrám Vesmírův zdobí; – Člověk život vystavuje, Osud v nivec všecko drobí! 126 Marná čáka – krátký čas, Otče! lidstvo v hrobě spas! Zbor duchů.
Marná čáka – krátký čas, Otče! lidstvo s námi spas! Jeden hlas.
Tělo pochováme, Jemu zazpíváme! Zbor duchů.duchů (kopaje).
Čáku, víru, lásku – Pevnou světa pásku – Neschováme v tmavý byt, Na věčnosti budou žít. Jeden hlas.
Zazpívejme! Přijímejme! Zbor duchů.
My kopáme, Přijímáme 127 Zvadlou růži zemských kras K nové kráse mezi nás! – Jeden hlas.
Jiný život kyne, Vina v zemi zhyne, Duši zvadlé krásy Nechať soudce spasí! Ráj se odevírá, Láska, čáka, víra Mezi námi míle Dojde svého cíle! Zbor duchů.
Ráj se odevírá, – Láska, čáka, víra Mezi námi míle Dojde svého cíle. (spouštěje mrtvolu.)mrtvolu) Ve přírodě vlídné, V zemi tiché – klidné Najdeš citů jiný stán; – Budiž tedy tobě Věčný pokoj v hrobě – Nevadnoucí věnec dán! (zasypávaje jí.)jí) Přej ti Lásky bůže, Blaž tě Víry cit, 128 Přát co Čáka může, Nový dej ti bytbyt. Na tomto však místě Zkvetiž vonná růže, Připevni ji čistě K srdci svému úže! (na hrobě zkvete růže.)růže) Jeden hlas.
Svět se divně točí, Brat na bratra sočí; Nezměnnosti k chvále Zkvítej neustále, Růžinko! až přijde čas A zavolá soudný hlas! Zbor duchů.
Soudce věčný vinu – hřích Tresce přísně dětí svých. Jeden hlas.
Zkvítej stejně – stále, Růžinko, mu k chvále! Zbor duchů.
Zkvítej! Zkvítej! – Přijde čas, Zavzní k soudu soudcův hlas! * * * 129 I zazpíval kohout k ránu, Jasní noc se z dalných hor; V hloubi zemi slyšet ránu, Vidno zmizet duchů sbor. Slyšet stromek stromku lkáti, Probouzet ze sadů květ, Vlnku vlnce šepotati, Ptactvo z větví bohu pět; Vidět kvítka slze ronit, Truchlivě se k zemi klonit, Rybku lehkou v hloubi – v proud Blízké řeky čile plout; Vidět třást se větev v háji, Žloutnout zeleň luk a polí. Těžce prsa zadýchají Přírody, jež tlačí boly. Smutné jitro. Růže stále Stejně kvete tvůrci k chvále, Krásí tichý děvy hrob, Obrazem jsouc blažších dob. Děva šťastně dřímá – spí, Víc ach! více než svět ví! Duše růži obletuje, K nebesům se vyšinuje, Ukojit se v věčných snech; – Tělo kryje zvadlý mech. * * * Smutné jitro. Větrů vání Sivé mraky popohání – 130 Mrak se množí – vítr fučí – Lesy šumí – řeky hučí – Blesk za bleskem, – nebe hřímá, Že to kraje strašně jímá; Bouře strašná. Růže stále Stejně kvete tvůrci k chvále, Obrazem jsouc nezměnnosti, Plesů šťastných na věčnosti! 131 V.
Kraj po bouři krásně zkvítal – Ale háj byl ztrhaný, Vítr listím semtam zmítal, Luhů květ rozšlapaný, Dubu staré ruce klesly, Ničím sedátko a mech, Kolkolem se temnem nesly Placha ptactva pláč a vzdech. Časem s listků kapka padla Trávě na klín zrosený, Tam pomněnka ještě vadla, Tam květ modře barvený; Ani motýl, ani včela,včela Křídloma nezašuměla; Milostí,Milostí co druhdy plálo, Němě v němém háji stálo, Jen u dubu pustých zbytků Stál zamúcen jinoch bledý, Bledší než stín lunin šedý, Zvadlejší než padlých kvítků Zlomené je pěkné tělo; Oko jeho druhdy žhoucí Plamenů je zář hasnoucí, Z prsou se mu vzdechy derou, 132 Jak zní zvonů hlas k večerou, Když se klekání dozvání. V duši myšlénky se berou, Jak když mračno mrak dohání, Nebe víc a víc se černá; Jedna jen myšlénka věrná, Ale hrozná v duši zraje. Teď se oko vyjasňuje, On na lásky zpomněl ráje – Své náděje krásné květy; Ale zas se zatemňuje, Když zrak jeho v knihu padá – V obrazy Máchova Máje, Kde se klam se pravdou hádá –; Duch ve jiné kráčí světy. „Nešťastníku! Obraznosti Plod – ba první dítko Muzy Tvé – mi uveď v skutečnosti Náděje a lásky hrůzy.“ „Skutek strašný – – blahé snění Ve světě jsou blízké sobě – Často radost v žaly změní Osud temný v jedné době.“ „Kde jest vnada žití mého máje? Kde můj vonný blahé lásky sen? Kde jsou ducha mého božské ráje, 133 Nimiž jsem byl snící obklopen. Ty tam – –!“ „Blažilo mne listků chvění, Větev zelených se líbání, Těšilo mé ucho ptactva pění, Víly na vlnách se houpání. Příroda nad srdcem panovala, V ní jsem vroucí kochal duši svou, Jenž nádějí, vírou, láskou plála, Zacítiv tu blahost nebeskou. V přírodě jsem poznal povinnosti, Milý – nadpozemských tvorů cit; Šířily se prsa toužebností, Začlo srdce ohněm vřelým bít. Pode šírým nebem sedávaje, Těšil jsem se ze přírody kras, Tu jsem slýchal denní dumky háje, Zpěv slavíka a potoka hlas. Skvěl se rybník před očima v dáli, Nad nímž křížoval se káňat let; Z vod se zvedal květný ostrov malý – – Dál až k horám utěšený zhled. Nade mnou se nebe zamodralo, Odkrylo svou slunce jasnou tvář, Líbezně se na vše – na mne smálo, Rozsívajíc po vůkolí zář. Tu jsem poznal víru, čáku, lásku, Poznal k štěstí – k blaženosti most, Zdejšího života svatou pásku, Tušil v zdání naši budoucnost!“ 134 „O jak blahé jinochovo stáří, Usmívá se na něj celý svět, Růže kvete ve mladistvé tváři, Na níž vidno nevinnost se rdět. Ohnivě mu srdce v prsou bije, Příbuzný je vešken světa lid, Co jde k hrobu – co zrozené žije, Pro vše jemu vroucí, svatý cit!“ „Já byl také šťasten za mladosti, Zářilo mé oko spokojností, K zpěvu, k plesu hrála ve mně krev, A dle jména jenom znal jsem hněv. Pyšně jsem nes’ – přímo svoje čelo, K pravdě, k cnosti horoucně jsem plál; Vůkol mne ach! radostí vše pělo, Kdež jsem kráčel, kdež jsem koli stál. Když slunéčko vyšlo jasnozlaté, A mi kynul ke činnosti den: Konával jsem povinnosti svaté I bdícího blažil noční sen. Viděl jsem ty pozlacené hory, Jak své roucho v dálce měnily – Slyšel plesat vděčné bohu tvory, Vody hlučné jak se pěnily. Ozval tichý háj se v radování, Zhůru vznes se z poli skřivánek, Člověk u svém čilém počínání Tvůrci vzdával za svou radost vděk. Tak když vešken světa tvor žil plesu, 135 Šťastným jsa ples ten jsem šťastným přál; Sadu – luhu – kvítku – poli – lesu – Plesy své jsem zpěvem jevíval.“ „Když se hnaly nebem strašné hromy, Temnou noc když objasňoval blesk, A když s hrůzou lámaly se stromy, Zem se třásla – divý nastal třesk: Tu jsem radostné měl podívání, Nebť jsem víru, čáku, lásku znal, Přírody to bylo přísahání, S níž jsem na trojlist ten přisáhal. Byl jsem šťasten! Poznav lásky bůže, Znal jsem čáky blahou obraznost, Trhával jsem bez bolesti růže, Věřil vždy ve krásotu a ctnost. Měl jsem život útěšný a blahý, Však... již nebudu tak více žít – – Běda mně! Osudy měly záhy Jinak mysliti mne naučit!“ „Já měl také Piladesa svého, Jemuž věrným Orestem jsem byl, Plný víry – citu upřímného, Jemuž srdce tluk jsem neukryl! O bláhové srdce důvěřivé! Vezmiž na se skalotvrdý kov, Ať tě nevyloudí slovo lživé, Zavři se a budiž němý rov!“ „Znal jsem lásku! – o že jsem jen jedné 136 Nepoznal!? – té lásky světější, Jenž proud citů jako vichr zvedne V mocnou vůli – v skutky silnější; Jenž co slunce světy osvěcuje, Jenž co hory země objímá, A co řeka půdu navlažuje, Vešken lid k životu vyzývá! Zbuzená ní věkem spící Praha, Zbuzený i mnohý český syn! Svatá jest mi bratří čistá snaha, Jejich náděje a žal a čin. Skvěj se hvězdo! a rci mně rtem zlatým: Zdaliž přáno lásky ohňům svatým V srdci tvém na věky plápolat, A tmě liché – němé odolat?!“ „Mlčíš? – Co jest tedy láska, čáka, víra? Ha! že jsem již seznal trojlist ten! – – Nešťastníku! zanechal ti štíra – V prsou hryže; – minul blahý sen! Otevřte mi brány cela světa Náděje a lásky do kořán, Brány víry – po citu mém veta! Nebude mi více tady dán!“ „Zpomínám si. Kdys v půlnoční dobu Na sad smrti – na hřbitov jsem šel, Šeptmo jsem se veškých tázal hrobů, Zdali každý stejnou radost měl? Musil jsem však brzo odejíti, 137 Nechtě na smrt bolně zpomenout; Komu drahé jesti živobytí, Živ chce – živ chce být – ne zahynout! – AnoAno, komu drahé živobytí, Komu jasná hvězda blaha svítí – – – Mou však mech již kryje blaženost, Já těch světských snů se nasnil dost!dost!“ „Budoucnost! ach strašná slova znění, Hrobový zpěv jakby zaujal sluch – Co tam uzří z těla zletlý duch!? Zdaž to všecko také bude snění?! Jeden cíl – daleký – předaleký – Mezi mnou a ním jsou věčné věky! Jedna zář vysoká – převysoká, Pod ní ke mnemně hlubeň přehluboká! Kdy že dojdu cíle – kdy tu záři Slunce skvělejší uzřím tvář v tváři?“ – „Bytost jasná tam?! – Tam víra stálá?! Náděje se zplní krásný sen?! Tam náději, víře, lásce chvála, Tam pravěčný září cnosti den?! Tam – tam o přešťastné lásky chvíle! Poznám zas milosti sladké zvuky!“ Mlčí – vzdechne – ocel vyndá čile, Nímž prořízne bujné žílotluky, A krev teče – ruka klesá – 138 Oko hasne – slábne dech – Vznáší duch se na nebesa, Kochaje se v rájských snech; Tratí sílu mysl jasná – Mře slabostí každý oud – Nastupuje duše spasná Budoucnosti tajnou pout. „Tam“...Tam...“ mdle ještě lká... „ach! tam! Co jsem... neznal zde... poznám!“ Vzdechne. Již je duše uletlá – Již tu tajnou věčnost zná! * * * Půlnoc.
Háj – hrob – mrtvola – měsíc za mrakem.
Zbor duchů (přiletuje)přiletuje).
My tušíme, že zde zhynul Zklamaný zas lidstva syn. By laskavě soudce kynul, Dejmež ho ve hrobu klínklín. 139 Jeden hlas.
Mizí světa snové, Víra, čáka, láska; Jen kde žití nové, Pevnáť jejich páska! Zbor duchů.
Mizí světa snové, Víra, čáka, láska; Jen kde žití nové, Pevnáť jejich páska! Jeden hlas.
Opuštěné mrtvé tělo – Vyhaslé, co plálo v něm, Co mocného, vyletělovyletělo, Slabou schránku chovej zem. Zbor duchů.
Tělo v zem, a duši v jasný byt, Kdež náděje, víry, lásky svit! Jeden hlas.
Zakopejme, Pochovejme! 140 Zbor duchů (kopaje.)kopaje).
Zakopáme, Pochováme Čáku, víru, lásku, Věčných světů pásku! Jeden hlas.
Tělo zakopejme! Ducha přijímejme Liliový, zvadlý květ V nadpozemský věčný svět! Zbor duchů.
Věčnost se otvírá, Láska, náděje a víra. Mezi námi míle Dojde svého cíle! Hvězda milostivá S hora k žití kývá, Tělo v zemi shnije, Duch ať tamo žije! (spouštěje mrtvolu.)mrtvolu) Hnijiž tělo v hrobě – Duchu! k blahé době K nebesům se vznes! Co ti zde nepřáno, 141 Tam ti budiž dáno, Víry, čáky, lásky ples! (zasypávaje jí).jí) Střeziž lásky bůže Hrob tvůj kol a kol, Blízká nechať růže Šepce lásky bol. Na hrobovém mechu, Jenž tě přikryje, Růži pro útěchu Zrostiž Lilie! (na hrobě zroste lilie.)lilie) Jeden hlas.
Svět se divně točí, Brat na bratra sočí – – Nezměnnosti k chvále Zkvítej neustále Lilie! ach! Přijde čas, Zazní mocně soudný hlas! Zbor duchů
Zkvítej! zkvítej! – přijde čas... Zazní mocný k soudu hlas! – * * * I zazpíval kohout k ránu, Jasní noc se dalných hor – 142 V hloubi země slyšet ránu, Mizí – mizí duchů zbor. Slunce jasné vlídně svítí, Tiše šeptá větrů dech, V kvítku rosní blesk se třpytí, Vše se budí na pospěch. Slavík vonnou píseň pěje, Hrdličky se milují, List se lístku ve tvář směje, Listím hustý háj se tmí. Řeka – potok – vlnka plyne, Opouštějíc břehy stinné K cíli – k moři – do propasti Zvětšit velkost nové vlasti! Dub se pyšní – lípa voní – Láska světu umírá – Lilie má zdání o ní, Růžinka rty zavírá. Ticho vůkol. Bohu k chvále Liliin květ kvete stále, Obrazem jsouc blažších dob, Krásí květem jeden hrob. Vedlé hrobu hrob tam stojí, Těla v hrobích spánek kojí. Děva šťastná dřímá – sní – VícVíc, ach víc než světy ví! V věčný druha hrobu klín Položen byl Drahotín. 143 Lilii duch obletuje, Tělo kryje pestrost trav, K nebesům se vyšinuje, Cnost kde jedna – jeden stav. Vůkol ticho. Vánku vání Dává kvítkům požehnání. Růže lilji ve snu líbá, Lilie se k růži shýbá. – Poprchává. Déšť zem vlaží, Tvor se tvorem v slzích blaží. – Mračno táhne – hory tíží – Bleskové se strašně kříží: Hrůza zkázou lidstvo straší, Tvory semotam se plaší: Růže však a Lilje stále Stejně kvetou tvůrci k chvále, Obrazové nezměnnosti, Plesů šťastných na věčnosti. Opět ticho. V novém bytu Drahá s drahým blaze sní – Duše hvězdném ve blankytu Víc, ach! více než svět ví! 144 VI.
Luhové plačte a rosou se vlažte! Kvílíce v slzích a v trudu se blažte! Uvadni listku květiny milé, Trudné se dočkáš na světě chvíle. Sesmutniž háj – ba sevadniž krása! Větev nechť každá boly své hlásá! Rybinko žeň se dále a dále Ve tiché říčce do hlubin moře, Nikde nenajdeš blaho zde stálé, Všudy nalezneš lkání a hoře. Zhasínej hvězdo – menši se světe, Zborové anjelův žalmy nám pěte, Pějte, o pějte! Žalujte v matu Tohoto světa bolestnou ztrátu! Růže již uvadla, Milost v nebe vletla, Náděje upadla, Světla víry zhasla. Vidíme růži – lilii kvésti, Slzinky nebes krásu jich pěstí – Zrůstají v jedno – kloní se k sobě, Těší milence na tichém hrobě. 145 Vůkolím ticho. Tmavý háj zívá, Pohřebné písně ptactvo tam zpívá, Naříká řeka – smutná je stráň, Truchlí i rovina – květnatá pláň. Seznala lilie – seznala růže, V jiném již bytu milosti bůže, Odhalil osud jim neznámé kraje, Brány otevřel věčného ráje. Uzřena v blahosti božská je tvář, Jiná jim zasvitla Milosti zář! Truchlí předc rovina, Smutná je stráň, Hrdlička nevinná, Květnatá pláň; Nebe se zatmívá, Soumrak jde v háj – Zvšad se hlas ozývá – „Zemský zvad máj!“ Padejte nebesa – zhyň i ty světe, Bolest a lítost nám ve prsou hněte; Srdce se šíří – a ňádra se ouží, Duši ach vědomost hříchu usouží! Padněte hvězdy vy s blankytu dolů, Rozdrobte zem naši, ulehčte bolu, Jehožto budí v nás pozemská tíže, A co červ v prsou hluboce hryže. Duho nekrášli krajinu více, Zahal své měsíčku milosti líce, 146 Tvoje ni krása – ni sluneční svíce Nebude na lidstvo blaženost lýt! Zahladiž přírodo vrchy a skály, Pročby k tvé oslavě čněly a stály? Nemáme pro krásu přírody cit! Veškeré vůkol nás světy jsou jen Marnost a šílenost – bájka a sen. Spatříme údolí – háje a lesy – Slyšíme rozmaru zpěvy a plesy – Spatříme květiny – luhy a vody – Mrtvé ba živé i v hojnosti plody – Slyšíme hučení zvonů na báni – Větérku chladného šepot a vání – Spatříme města – vesnici – věž: – Všecko však pouhý sen – pouhá jen lež! Uvadla lilie; Cnosti pocit svatý, Milostí rozžhatý, V prsou víc nebije. Růže a lilie na hrobě květou, Zborové andělští věnce jim pletou, Růže se v lesku míle usmívá, Slzou ji radostnou lilje zalývá. Ticho po vůkolí – ticho i v háji, Duchům lze tiše plesati v ráji. Milenec s milenkou pod zemí dřímá – Duše nad hvězdami duši objímá; Tamo se raduje – tady co lkalo, 147 Leskne se pravdou tam – tady co lhalo, Pravda jen tam se skví – nikdy tam klam, Tam se ve víře – v lásce duch zhlíží, Bohu se v ctnostech duše jen blíží – Skvoucí je VěčnostíVěčnosti od věků chrám! Tamo – ach! tamo se otvíra brána, Kdy? Komu? víš, bude blaženost přána?! Padají nebesanebesa, Menší se svět, Hvězd opadává Zářivý květ, Květná ta ústa Žalují nám: „Svět žije v boji – V světě vše klam!“ – Půliž se údolí – svalte se hory, Zasypte řeky – i háje i bory, Zasypte skalami moře a vody, Přírodou mátí co světu se rodí! Uprchniž světlo – vše zahal se nocí, Ulož se ve hrob vše kouzelnou mocí! Ptactvo umlkniž posledním zpěvem, Echo dodýchej posledním zjevem! Větvičko – stromečku – nevinné kvítko, Věnečku uvitý – spletená kytko, Kaménku v horách – perlo rosová, Krásu nechť vaši osud pochová! Člověče zaplač – oddej se trudu, 148 Viziž, že koluješ v báji a bludu; Pravda je zdálená v nesmírné dálce, Nelze ti zápasit u věčné válce; Duch co tvůj vystaví – rozdrtí doba, Lestná a lítá je osudu zloba; Duch žije nádějí – horuje v snění, Skutek však nikdý mu popřán zde není. Křižuj se doufáním – vyplň svou touhu – Od pluhu k trůnu, od trůnu k pluhu, Od boje k míru se obrať a stále Touhu měň, a stav a pokračuj dále; Snění nechť touhy tvé jakékol jest, – Potká tvá náděje klam jen a lest! – Věrnost co podává, Náhrobek schovává, Z něhož milé kvítí Nádějí zasvítí. Marná je touha, Marný je sen – Nebe se rouhá, Trápí nás jen! Láska se raduje, U víře své, Náděje horuje, K činu nás zve! Došel již milenec touhy a cíle, Kochá jej tamo již radostná chvíle, ZvědělZvěděl, co života znamená sen, 149 Ze snů je v skutečnost tam uveden, Růže a lilje – milosti květ Vidno tam krásněji milencům rdět, Duše se kochají v tajemných snech, Slabotu těla pak ukrývá mech. – Věčnost, nesmírnost tajných nám světů Dušinka šepotá z pestrého květu. Třese se náhrobek – růžinka stojístojí, S nevinnou lilijí věrně se pojí! Příroda slouchá – větérka vání Květy kolíbá – zanáší zdání – Tvorstvo se raduje – touží ach snít, Tak blahé zdání jak květiny mít! Zde jsou jen snové – tam skutek je dán, Poklid tam na věky – na věky přán! Že je snad milenec zklaman – kdož ví!?... Kdož to říct o jasné věčnosti smí?! – Nehyne – přibývá věčnosti toktok, V nesmírnou dálku jen jeden je krok – Plyne – ubíhá – valí se Lethe, Na břehu druhém budoucnost kvete. Jaká to budoucnost? – Nikdo to neví, Smrt nám ji tajemným šepotem zjeví!! Půlí se údolí – Třesou se hory – Smutno zvšad na poli, Kácí se bory; Skaliny pukají, Mutí se vody, 150 Lkají a stýskají Přírody plody. Potok ubíhá, Plný je pěn, Zvšad se rozlíhá: „Život je sen!“ – Příroda veškerá chystá se k spánku, Ticho jen rušeno šepotem vánku; Sevřená květinka – tichý je tvor, Zahalí nocí se tělesa hor. Ztišeny hovory vlnek a peňpěn, Okolí zajímá tajemný sen. Zbor duchů rojí se – nesmírný čet, Rozličný souhlas začíná pět, Jako když ve horách strašlivě hřímá, Podivně ucho že taký zpěv jímá. Zbor duchů.
Spi milenče vedlé děvy, Jedno vás objímej zdání, Tam se jasně vám vyjeví Ducha touha, duše přání. Nechť vám láska v prsou hoří, Na věky vás víra spas, Náděje ať ráje tvoří, Trojice ta oblaž vás! Luna zahání zjasněnou tváří Temnou noc – vůkolí stříbrem se září. 151 Duchové mizí – růžinka zticha Lilii šeptá cos – radostně vzdychá. Kloní se k lilii růžinka vřelá, Jakby se v lásce k ní rozplynout chtěla, Lilie s růží se důvěrně pojí, Skutečnost náděje boly snů hojí. – Zafučí vítr – země se třese – Spletený věneček k nebi se vznese – Nekrášlí náhrobek růžinka s lilkou... Tamo již milenec kochá se s milkou! – – Zazívá údolí, Šepotá bor, Ozvěna hlaholí Z dalekých hor: „Nežijem v marnosti, Nastal nám den! – Není víc v bytosti Život náš sen! – Tady kdo miluje, Víru kdo zná, Čákou co horuje, Věčnost mu dá! –dá! –“ Komu je ve světě seznati přáno Lásky a víry a náděje cit: Tomu buď v nebesích na věky dáno, O čem jen zdánlivě tady směl snít!! – 152 OBSAH.
I. Oddělení. Vojenské zpěvy. Str. Před bojem11 Mezi bojem12 Po boji13 Před táborem14 V táboře15 Tah rovinou16 Tah hornatou krajinou17 Vojín18 Smrt vojína19 Vojenská20 Útok22 Před nastávající válkou23 Pátý květen 182124 Píseň pěchoty26 Kyrysnická27 Myslivecká28 Loučení-se vojína od milenky na vojnu29 Společenské I.–V.VI.34 Ulánská45
II. Oddělení. Lípy květ.
Buď s námi Bůh!49 Náš cíl6050 Hvězda má51 Původ vlastenectví52
[217] Str. Skaz z ciziny53 Čechů sláva55 Kde domov můj?57 Tajemství58 Co blaho mé?59 Vystěhovanec60 Zármutek61 Nová nade vlastí zář62 Umírající63 Na Kollára65 Jindy a nyní66 Básníka loučení-se s básněním67 Večerní myšlénky I.–IX.68 Na cestu77
III. Oddělení. Deklamace.
Bojiště81 K novému roku5885 Besední čtení I.–II.88–94
IV. Oddělení. Smír.
I.–VI.99–152
V. Oddělení. Dopisy z Prahy.
I.–VIII.155–216
E: av; 2004 [218]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Dominikus, Hermann
(H. Dominicus.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 218

Věnování: ze Schwarzenberka, Karel Filip
(Jeho Jasnosti Pánu, Panu Karlu Filipovi, knížeti ze Švarcenberka, okníženému hraběti kleggovskému a sulckému, C. K. general-strážmistru, rytíři cís. ruského řádu sv. Stanislava I. a sv. Anny II. třídy, vladaři panství vorlického, a t. d.)

Autor motta: Levana, Jean Paul
(Jean Paul. Levana)

Motto: Levana, Jean Paul
(Jean Paul. Levana)