Večerní myšlénky.
I.
Co mi krajinu tu skrývá
Jako nebe tmavý mrak?
Proč se darmo v dálku dívá
Ostrých jindy očí zrak?
Prach se ku nebesům valí,
V jeho středu skví se meč –
Proudy krve vody kalí...
Ha! toť krutá Čechů seč!
Češi švarní, necouvejte!
Šťastna budiž vaše zbraň!
Blaho vlasti bratrům dejte,
Vámi Čech se šťastným staň!
68
II.
Slunce jasněj’ zasvitnulo
Hledíc ze zatemných hor –
Srdce v prsou procitnulo,
Život hlásá Čechů zbor.
Zeleněji kvetou háje,
Blaho šumí proudy vod;
To jsou české – naše ráje,
Národ v nich jest Slávy rod.
Užívejte, bratři milí,
Země ráj vám otevřen;
Zde, kde jste se narodili,
Zasvitne vám jasný den!
69
III.
Jak se tu tak v nevinnosti
Sešel věnec krásných děv?
Proč z úst plných líbeznosti
Líbomilý plyne zpěv?
Radujíť se holubinky,
Že Čech k Čechu se chce znát –
Za to prý jej krasotinky
Věrněj’ chtějí milovat.
Milujte, ach! líbé děvy,
Milujte nás – bratry své!
Zpívejte nám české zpěvy –
To nás k vám, to k lásce zve.
70
IV.
Na vršíčku křížek stojí –
Nad ním bledé luny svit...
Vůkol duchů dav se rojí –
Hvězdiček se třpytí kmit.
„Smím-li se vás směle ptáti,
Co ten křížek znamená? –znamená?“ –
„Ty máš místo toto znáti,
Jak je z nás tu každý zná!zná!“
Jako hrom to třese zemí...
Duchové – kříž – vrch ten tam –
Stojím bez slov jako němý,
Vím však již, co myslit mám!
71
V.
Jednou, když jsem šírým polem
Noční dobou chvatem jel:
Tu jsem stvůry kol a kolem –
Ve snách či snad v skutku zřel.
Vůkol mne se světla skvěly,
Les zlatila jasná zář,
Stromy rozkoší se chvěly,
Smála se i luny tvář.
„Divný obraz je to v skutku!“
Zavolám, a silný hlas
V tom se ozve: „Zanech smutku,
Radostný teď počne čas!“
72
VI.
Umíráček matce zvoní,
Sestra vedle umírá –
Oko moje slze roní,
Na ten žal an pozírá.
Tu se matka opět zmůže,
Život se jí vrací zas –
Sestra zkvítá zas co růže,
Zas zní obou líbý hlas.
Tak vlast má s svou sestrou klesla,
Tak můj národ umíral...
Tak se teď zas bujně vznesla –
Bůh jí zase život dal!
73
VII.
Třtiny na rybníce vlají,
Jenžto vichrem rozbouřen;
Kalné vlny šepotají,
Z hloubi slyšet kvíl a sten.
Hrůza vládne v blízkém lese –
Vichřicí se klátí strom:
Skála věčná se tam třese –
Ptactvo plaší blesk a hrom.
Co ty vlny šepotají?
Proč se děsí zvěř a lid?...
Zločinci se zpovídají,
Jimž jen Bůh můž’ odpustit!
74
VIII.
Šerá tma již skrývá kraje,
An již ve snách každý tvor;
Sama večernice plaje,
Stříbříc pusto dálných hor.
Na hřbitov sám kráčím zticha
Promluvit tam s otcem svým...
Všecko mrtvo. Červ jen dýchá
Pod náhrobkem kamenným.
Kleknu tam, jej vyzývaje,
By se vrátil v život zas;
On však zná již nebes ráje,
Nechce slyšet synův hlas!
75
IX.
„Chcete psové věčně žíti?“
Tak král pruský ku svým řek’ –
Ti pak počali se bíti,
Každý byl v tom boji rek.
„Chcete Češi věčně hníti?“
Takto kdyby vůdce lál –
Zdaliž by pak zvítěziti
Věrný Čech se v bitvu hnal?
Statný Čech své povinnosti,
Právo své – svou sílu zná;
Protož život s ochotností
Pro krále a pro vlast dá!
76