XXV. Když skutečnosť mou nezlomila bytosť,

František Gellner

XXV.
Když skutečnosť mou nezlomila bytosť,
Když skutečnosť mou nezlomila bytosť,
reminiscence, ta ji nezlomí. Cyniku sešlý, zaboř se v svou lítosť,lítosť a provětrej své špatné svědomí!
Den za dnem v stejné prázdnotě se ztrácí. I hospody svůj půvab ztrácejí. Minulé dny jak poděšení ptáci se do mé duše s šerem vracejívracejí. Vídeňské noci, jak vás miloval jsem, opilosť vaši, vaši hýřivost! Své dravé vášně na lup vysílal jsem všech předsudků a všeho citu prost. – Za tmavé noci šel jsem po nábřeží v zákoutí velkoměstské kloaky, holku jsem viděl, kterak v bázni běží obtěžována drze vojáky. 39 Rozjařen vínem rytířsky hned vzal jsem bázlivou holku ve svou ochranu. Spíš spit než ze soucitu riskoval jsem, že nějaké to bití dostanu. A věru, že by mnohá rána byla mne bezbranného jistě zasáhla, však za ruku mne vzala holka milá a rychle z dostřelu mne odtáhla. Po milých slovech přišel vřelý pohled, a po pohledech prudkosť pocelů, a konečně jsem přemoh’ všechen ohled a zavlékl ji v lože hotelu. Co holek měl jsem, ani jedna rovna jí nebyla svých citů prudkostí. V mém náručí noc proplakala zrovna radostným smutkem, smutnou radostí. Pamatuju se, v bouřlivé své touze když jsem ji z šatů svlékal chudinku, že na svém těle měla jednu pouze, – v takové zimě! – jednu sukýnku. 40 Já při loučení jméno neřek’ ani, však řekli jsme si, kde se sejdeme. Já nepřišel a nevzpomněl si na ni. Tenkráte ještě spalo srdce mé. Teď za večerů smutných přicházívá v mou pustou jizbu v trpké vzpomínce. Ve sněhu čeká, do dálky se dívá, prokřehlá zimou v jedné sukýnce. 41