Byla letos smutná vigilie, jako veškerý postní ceremoniel svatého oktávu. Silně oranžový kotouč jarního slunce, sotva šlehl při východu na samém obzoru pod smývanou špínu nízkých mraků, vykouzlil pro okamžik jakési nemožné osvětlení, upomínající na hollandskou školu kteréhosi mistra, zhasl za chvíli kdes hořeji v šedých mracích...
Pršelo již po několik dní – – – Takový dubnový drobounký dešť, studený poloroztálými slzami posledních sněhů, tichý a vytrvalý... Někdo přesmykoval již po ránu v adagiích smyčcem několikrát hluboce laděnou violu... A pomalu to vždy doznělo... Položil asi zase hlavu do dlaní a bezvzrušně zadíval se oknem do třešňovky, jejíž řady hnědých, kovově svítících pňů pozvolna a taky nějak umdleně zdály se ubíhati do mírného svahu. Sledoval dlouhé chvíle asi systematicky šikmý pád drobného deště, jenž činil dojem husté osnovy zpřetrhaných a skřížených vláken neustále běžícího tkalcovského stavu...
Hnědá, silně zmokřená tráva, tu a tam již postříkaná šťavnatě zelenými trsy nedokvetlých ra-
49
ných orsejů, řidla, až se ztratila v rozlehlém šedém jilovišti. Táhlo se až k obzoru, k černé skvrně lesa bez přerušení a tu a tam jeho vyduté plochy leskly se jako zadýchaná parabolická zrcadla. Středem se táhla silnice, jejíž hluboké, teprve nedávno asi vyryté rýhy kolejí ztrácely se v rozběhlých loužích vody... A tam docela vzadu plížil se nějaký vůz s namodralými obláčky kouřící mrvy nad sebou, tažen dvěma sehnutými voly, již ostatně splývali v jedinou špinavě bílou, volně kývající se skvrnu...
Několikrát z dálky za vsí zaklepala velkonoční klepačka nebo také sousedčin tichý alt za příčkou vedle rozzpíval se slokou ukolébavky, jejímž slovům i při napnuté pozornosti nebylo rozuměti... Chvilkou také zarumplovala kolébkou (nepochybně již asi hodně vykolébanou) a na lítostivé, rumplující kolébkou přervané vzlyky nemluvněte následovalo několik resolutních: pššš, pššš, pššš... až bylo zas dlouhou dobu ticho – – –
A při zavřených očích tím více zdál se dešť bubnovati na skla oken – a při tom všem ještě jednotvárněji... Podivná nálada; položila do pruhovaných vonících podušek svou zemdlenou hlavu v duši... její mohutné, plavé pletence vlasů, spletené na hlavě v antický účes, hrály zelenavým zlatem a kupily se jako pohádkový pahorek ... Ani sordinou dušená balada violy nevytrhovala ho už ze snění. Zněla do nitra jako zvenku, zpod oken, spíše
50
sílíc náladu té rozcitlivělé, ctnostné lyriky, nepozbývající však jisté dávky dráždivé flygaré-carlénovské melancholie – tak něco pro bledě modré zlato slzami zjíněných očí, pohádkově zamilovaných do neurčité představy jakési ideální germánské mužské ethiky ...
Do plavovlasého, středověkou láskou uslzeného Lohengrina.
51
BYL O TOM HLUBOCE PŘESVĚDČEN...
Byl o tom hluboce přesvědčen, že slova mají své intimní hloubky, své noci a dny, svítání a soumraky, slavnosti míru a boje, porážky a vítězství, zášť i nepřátelství, jež pravý umělec musí tlumiti a rozsvěcovati, uzavírati a bojovati, snášeti a oslavovati. Rovněž že mezi jednotlivými slovy jsou tu temné, tu žlutavě prosvícené propasti, hluboké zálivy a zrádné zátoky, jež dlužno k dostihnutí delikátních nálad schůdnými učiniti, překlenouti je štíhle klenutými mosty a lávkami, nebo aspoň důvěrně podávati své jemné a vonné ruce...
Byl o tom nezvratně přesvědčen, a proto nedivte se ani jeho dětinné radosti nad rozřešením nějakého nového architektonického problému, jímž podařilo se mu někdy dosti šťastně sepnouti dvě, tři úžasně vzdálená slova sugestivnou vazbou ve větu značné evokace, malující nádheru jeho dlouho sněné legendární vise s neobyčejným štěstím... Přišli mu na mysl často jiní, ale to byli jen zruční ciseleuři; v jejich drahokamech, sestavených ve vtipné mosaiky, to nehořelo vnitřním životem pohybu, děje... Pro něho nebylo slovo jen drahokamem skelného lesku
52
s vyhaslým světem; pro něho slovo bylo ústředím se vzduchem zcela jinakého světelného lomu, jevištěm pro intimní dramata nerušeně dýchající psychy, jevištěm bez profanujících diváků, neboť tak málokterému podařilo se vniknouti pod zdánlivě chladný a lhostejný povrch. Věděl a benevolentně doznával pro domo sua, že jeho Umění není živelné, majestátní, vysokorostlé, strhující – ale proto přece lnul k němu šílenou opičí láskou aristokrata, jenž smál se ironicky těm, již s davem volali:
slova, slova, slova!
53
OSLNĚNÉ OČI
Dnes večer přijdu k Tobě zas se svými zraky tajně znícenými, jež dneska příliš dlouho v slunce hleděly. Vždyť jehlová ta bolest zapálené retiny a plápolavý oheň na rtech, skráních, na čele, už bude za to stát: Vždyť všecko bude zas tak nádherné a sladce rubínové, až lampu ve tmě komnaty své rozžehneš. Sám plamen bude na pokraji silně rubínový, mé horké slzy budou slané kapky podmořského rubínu. Tvé bílé nehty budou démantově rubínové (tvé rubínové nehty, o něž slzy mé se budou tence tříštiti). I vysoké sklo zrcadla, kde přeletuje obrys našich objetí jak západ červnového dne, též bude zlatě rubínové s nádechem do starorůžova. Tvé oči, jindy modré, budou svítit umdleně dlouhým ohněm rubínových hedbávů a hnědé vlasy Tvé lesk budou míti temný, kraplakový, a Tvoje bílá ňadra budou sametově rubínová i s průsvitnými svými bradavkami, jež sladké budou, jak by je pokropil vonným lakem bornejského karmínu. Tvé boky budou stěny vásy jaspisové, v níž vůně Tvého ženství nalita je omamná. I sladký šepot Tvůj se bude zdáti rubínový, však
54
bude znít mi jako z dálky ve vysoké zvonění, jímž ohlašuje brzký příchod po bolavých nervech příští horečka. A vášeň naše společná se purpurově rozžhaví...
55