I.
První dojmy.
Stěhovavý pták nehnízdí v jižních krajinách – necítí se tam domovem. Jakoby je tam příroda vysýlala jen proto, aby se jim stala dražšími jejich hnízda na severu...
Ze starého přírodopisu.
Tak už jsem viděl léto v skonu
v svém dobrovolném vyhnanství,
už podzim plný teskných tonů
a šedých mlh tím městem chví.
Vše jako u nás... Den tu za dnem
se táhne zvolna ospale
a každý přijde s vlhkým chladnem
a nálady pln zoufalé.
[9]
Zřím oknem ven. A kapuc šedou
si nebe vtisklo na líci,
a šedé mlhy rubáš předou
po šedé smutné ulici.
A tváře, jež se chvilkou mihnou
tu a tam v okně zavřeném,
a lidé, ulicí jenž tíhnou –
vše trpí jakým’s těžkým snem.
Vše jako u násnás. U nás?... Kde to?
Jak podivně to zachví v ráz!
Vždyť trávil jsem tam ještě léto –
v tu stranu může být to as!...
Jak léto?... Ne, to už je déle,
už o pár hezkých roků dřív –
ba, zdá se mi tak nyní cele,
že nežil jsem tam jaktěživ...
A všecko to, ta místa známá,
ta Praha, moji přátelé,
i hradčanská ta panorama,
i západy ty zardělé,
i tony zvonů za večera,
i kouzlo našich promenad,
10
smích, pohledy a slova sterá,
vše, co jsem měl tam tolik rád,
vše, co jsem žil, má zima dlouhá,
mé krátké slunné podletí,
vše, vše jen pohádka je pouhá,
jež bájí se v mé paměti!...
A zas přec jasně zřím kraj známý,
tu zamlženou dolinu,
v ní řeku, domy, věže, chrámy
od Žižkova až k Petřínu –
však divný lesk zřím nad vším chvíti,
tak je to teskně zlaceno
jak všecko, co v tom našem žití
je navždy, navždy ztraceno!
Má Praho, kolik předtuch střídá
se denně duší sklíčenou,
že už mé oko neuhlídá
tu panoramu vznešenou!...
Eh, je to hlouposť, říkám denně,
snad nemoc nervů v rozkvětě,
a nutno zvyknout této změně,
jak zvyk’ jsem všemu na světě.
11
Však co to platno!... Člověk splatí
teď sudbě svojí za vždycky
vše, nad čím se kdys vypínati
chtěl hrdopyšně cynicky.
Dnes chápe dobře v zadumání
zde pod cizími oblaky
to žhavé Odyssea přání
po mráčku kouře z Ithaky...
12