VIII. * * *

VIII.
* * *
– – i byl veden k hranici. Byli sice v zástupu mnozí, kteří mínili, že ten člověk má předce jenom pravdu – však podněcováni fanatickými mnichy, chápali se kamení a volali jako všickni druzí: Kacíři, kacíři! Z dějin španělské inkvisice.
Ty staré pergameny, jež ožraly kdes myši, a přísahy ty nedodržené – ó třikrát běda ti, ty bědný národe, nemáš-li důvod vyšší pro svoje postuláty! 37 Ó třikrát běda ti, nessají-li ta práva tvé děti už z prsů matek svých, a nebije-li jimi krev žhavá v jich žilách a nechví-li jimi jich každý dech a nezní-li jimi už ten ton každého slova a nedýše-li jimi vždy znova a znova v jich pole, nivy, ta práce v černých hrudách a pot ten zoufanlivý! Ó třikrát běda ti, když nenajdeš jich už v závodech duchů, kde pevným krokem svým jdeš s nimi v soutěži, a potlesk, jejž slyšíš tam a jenž platí tobě, si necháš znít k uchu co sportsman ješitný! 38 Jsi tady a žiješ, chceš volný jít k předu tím právem, že zde jsi, že žiješ a že chceš – nužnuž, nač ty pergameny dědů – jsou světější tvých přirozených práv? Ta práva z dějin... to důvod malý... Ta vyžadují svaly – a máš-li svaly – nač třeba práv? Jen jeden, jen jeden důvod v nich najdem’: Kde že je vzali otcové naši, kde podědili? Však odpověď tu snésti nemáme sílysíly, a proto se raděj netážemenetážeme. Z té minulosti mdlá chabosť na nás padá... 39 Oh, byla velkou našich předků řada – však žel, to nejsme my. V své nicotnosti my chcem’ se spodobňovat s feudaly ku posledku: ti mní, že dědí ducha vždy s praedikátem předků; my nemajíce síly či odvahy stát na vlastní své basi, my bychom rádi lehce podědili s žlutými pergameny to, čím kdys otcové ti naši byli. A kdyby přec i cikáni, těch pariů rod hnědý, co moderní národ žít začali náhle, jim přiznat se musí též naposledy to právo žití – a to by nemohlo přec býti světější, vyšší, než naše dnešní! Však nač ta práce? My máme krátce 40 své pergameny... Raději hřmíti ve prázdných slovech a snášeti ciziny despekt a sami doma skepticky hleděti na ty své pergameny... Čas nad námi vyřkne jednou své: byli – však nežili jsme darmo: my uhájili a zanechali potomkům bohdá čilejším – ty žluté staré pergameny! 41