II.
Smutné perspektivy.
– – – a je to ta žalostná nemoc nazvaná politickou nervositou národa. –
Neznámý filosof.
Děl hřmění, třeskot zbraní valných
a bitevních šum praporů,
jenž ozývá se z mraků kalných
na evropejském obzoru –
tu divou bídu, jež jde světem
a výš a výš svou týčí skráň,
jež dává slzy ženám, dětem
a mužům tiskne nože v dlaň –
tu zoru krve, v které shasne
nemocné naše století,
13
již na všech stranách v záři jasné
lze prostým okem viděti –
tu hrůzu, stesky, které budí
těhotný, hrozný příští čas,
tu otázku, jež lidskou hrudí
chví všudy: Jak dál bude as? –
zde můžeš slouchat kolem sebe,
zde napínat zrak v šíř i výš –
zde nad tebou je modré nebe,
a z toho pranic neslyšíš.
To celé město usmívá se
bez obav, stesků, trudů zlých,
zde dobrá nálada zní v hlase
a v žertech bujnýchbujných, veselých.
A valčík, valčík! Po ulici
ti všady v ucho burácí,
jím piana zní výskající
v tom každém skvělém paláci,
jím kolovrátek pronikavý
od rána vříská do šera,
jím spijí se zde pestré davy
za bálového večera,
14
jím uspávají děti všady,
jej hvízdá, kdo jde chodníkem
a zpívajíce prosí tady
žebráci sladkým valčíkem...
Oh, valčík, valčík! Duší všeho
je, touhou, heslem, cílem dne
a v kolébavých tonech jeho
je spito město ohromné!...
* * *
Mně je zde teskno... V duši mojí žije,
co přinesl jsem z otčiny své sem,
ton hořkosti a tichá elegie,
jež dýše v dálce rodná moje zem.
Tu elegii šumí naše pláně,
hvozd, města, vísky, kříže hřbitovů,
podzimní nádech stále padá na ně
a teskné mlhy v šedém příkrovu...
Však hořkosti ton projede mě vždycky,
když na národ té země vzpomínám
– zde mají pro něj posměch ironický,
jenž prochvěje až k duše hlubinám. –
15
Náš národ!... Bez kormidla, cíle, vesla
se před přístavem vrahů potácí,
s prava i leva lapá fráse, hesla,
v nichž všechnu sílu, zápal utrácí...
Mně je zde teskno... V ranní úsvit prvý
ta elegie šumí v duchu mém,
ta hořkosť splynula už s mojí krví –
a k tomu zní mi Vídeň valčíkem!
A valčík ten, ten bujný život celý
mě dojímá jak výsměch banální –
dnem každým zalétá sem v sluch můj bdělý
kus hořké písně, jež tam u nás zní...
Hned jako hymnus: Zdá se, nové síly
že znovu ženou národ do ruchu,
zvuk starých palcátů sem slyším chvíli –
však švihá se jen mocně do vzduchu...
Hned jako hrana, jimiž zvoní kdesi
vždy v pravou chvíli chytře, obratně,
a národ okamžitě hlavu svěsí
a: Co teď, co teď? – ptá se malátně...
Zas Hossanah! zní, národ palmy stele,
Náš Spasitel zde! – duní ze všech stran...
16
však v posled osel vždy bez Spasitele
vyjede v scenu z těchto slavobran...
Blýskavé fráse, hesla, slova, slova –
vše nic než hořkosť vzbouzí ve hrudi...
A v obzor stoupá doba hrozná, nová –
tak my v ní jdeme k svému osudí... – –
A člověk myslí na ty pláně táhlé,
na města, vísky, hvozdů linie –
a šílí skorem, že by mohl náhle
z té elegie slyšet requie...
17